Site Title

OBSAH

Bougainvillea

Heather Grahamová

Korálový ostrov

154

Carla Neggersová

Odhalení

268

Sharon Sala

BOUGAINVILLEA

Heather Grahamová

PROLOG

Marina si uvědomovala, že vyhrožovat od ní byla pi-

tomost. Očividná.

Byla ale tak naštvaná a znechucená a ovládl ji takový

pocit bezmoci, že si jednoduše nemohla pomoct. Navíc

– a to si musela přiznat – byla vždycky trochu moc prch-

livá. Už se s tím ale nedalo nic udělat. Ta slova už ne-

mohla vzít zpět.

Při myšlence na lidi, které zranila, se jí do očí vedra-

ly slzy. Nezranila vlastně jen je, ale i sebe, pomyslela si

hořce. Ale když jí bylo tak těžce na duši. Ani teď se ne-

cítila lépe. Mohl za to ten alkohol. Pití vždycky všechno

zhoršovalo. A znásobovalo. I pocit viny, zlobu a smutek.

Bylo jí těžce, ale zítra… zítra ráno, až se probudí a bude

ji bolet hlava, to bude určitě k nevydržení.

Zrychlila, jako kdyby cítila, že čím dřív dojde na pláž,

nastaví tvář svěžímu větru vanoucímu od moře a zadívá

se na slunce skoro se dotýkající vodní hladiny blízko do-

ků, tím dřív se jí bude snadněji dýchat a její sklíčenost

alespoň

trochu

poleví.

Měla

Bougainvilleu

zvláště

tohle místo ráda snad jako nikdo jiný na světě. Jak to ta-

dy bylo nádherné. Bylo. Dokud…

Ten bídák!

Vlastně

byli

opovrženíhodní

všichni.

Seamus,

Martin,

Lenore, Josh, Kailin. Občas dokonce i David. Jak ten se

na ni někdy dokázal zadívat…

A nešlo jen o lidi v domě, ale i o sousedy. O Martina

Callahana a jeho malou roztomilou Shelley. A Eliho.

Ten, na něhož by teď myslet měla, byl Mark.

A Kit.

Jenže při tak zlostné náladě to prostě nešlo!

Ještě více přidala do kroku a po chvíli konečně došla

k pláži. Scéna, kterou měla před očima, byla tak doko-

nalá, že působila skoro až neskutečně. Jako z nějaké po-

hlednice. Vzrostlé palmy se pomalu kolébaly ve větru.

Moře dorážející na zlatý písek se ospale vlnilo a pěna na

hřebenech

příbojových

vln

paprscích

zapadajícího

slunce blyštěla jako démanty. Jeřáb, který si pomalu vy-

kračoval

podél

břehu,

vypadal

nemotorně

elegantně

zároveň. Pak se z oblohy spustil racek a jeřába vyplašil

– velký pták se odrazil, prudce zamával křídly a zamířil

nad moře.

„Marino!”

Ten hlas okamžitě poznala. Trhla sebou a prudce se

otočila. Po celém těle se přitom chvěla, a to jak vztekem,

tak proto, že chtěla něco, co mít nemohla.

„Ne!” řekla mu, když se k ní přiblížil. „Nechoď ke

mně. Nemá to smysl… a já stejně odjíždím, rozumíš?”

On ale pokračoval v chůzi. Ve tváři měl přitom stejně

zmučený výraz jako ona. Když došel až k ní, roztáhl ru-

ce, objal ji a ukončil její tirádu vášnivým polibkem.

Chtěla se bránit a odstrčit ho od sebe, byl ale příliš silný

a navíc její odpor trval jen krátce, pouze pár vteřin. Pak

ji zaplavila nostalgie. Ano, odjíždí, opouští tohle mís-

to… ale proč by ještě jednou naposled nemohla okusit

zakázané ovoce? Stejně pak stráví zbytek života litová-

ním svých hříchů a trápením se tím, co způsobila…

Na základě takovéto logiky a iluze – a samozřejmě ta-

ky pod vlivem alkoholu, který jí spolu s krví koloval v ži-

lách – mu začala polibky vracet. Žhavé, vlhké a nena-

sytné

polibky

doprovázené

až

frenetickým

šátráním

rukou. On jí vyhrnul sukni a ona mu zase vytáhla košili

z kalhot, rozepnula mu poklopec a vzala do dlaně jeho

penis. Částečně svlečeni se spolu svalili na vlhký písek.

Milovali se zoufale, divoce a živočišně jako párek něja-

kých zvířat, a když skončili, Marina se chvíli cítila… ne-

jen ukojená, ale snad i jakoby nasycená, jako kdyby se

jí dostalo něčeho, co jí chybělo k celistvosti. Ano, právě

tohle

potřebovala.

Ještě

jednou

potřebovala

prožít.

Cítila

potřebu

dramatického

vášnivého

rozloučení.

Když už nic jiného, zažili spolu aspoň tuhle vášeň, mož-

ná

až

trochu

příliš

ohnivou, tajnou,

avšak

nádhernou.

Bože, jak to bylo skvělé mít nad nějakým mužem tako-

vou moc…

A zároveň tím jiného zničit.

Zaplavily ji výčitky svědomí.

Pak si ale připomněla, že odjíždí. Ano, odjede a bude

mít spoustu času na to, aby se pokusila to, co udělala, ně-

jak odčinit.

Zítra se stane tím, kým měla celou tu dobu být. Dob-

rou manželkou. Nepochybovala o tom, že si to její man-

žel zaslouží. A nebude jen dobrou manželkou, ale i mat-

kou. Vždycky jí chtěla být.

Zítra…

Zítra odtud odjede. Než to ale udělá, splní svou hroz-

bu. Řekne všechno, co ví. Bude to její pokání. Pokus

o nápravu.

Ale to bude až zítra! Její rozhodnutí bylo pevné. Mo-

hla se změnit, a taky se změní. Teď si ale potřebovala vy-

chutnat ty poslední nádherné vteřiny. Vychutnat a vrýt

si je do paměti. Dokončí, co začala, a pak odjede a ni-

kdy se neohlédne zpět.

Už jí zbývaly opravdu jen vteřiny.

A pak…

Zítra. Už zítra…

Teď byl ale ještě pořád dnešek. Leželi vedle sebe

a bytostně si uvědomovali, že se budou muset zvednout

a nějak se vypořádat s faktem, že se právě prožité váš-

nivé chvíle podepsaly na jejich oděvu a že se v těch zvá-

lených a možná i potrhaných šatech budou muset vrátit

do domu. Marina na to ale nechtěla myslet, nechtěla ani

mluvit. Ještě ne. Jen chtěla vychutnávat, jaké to je ležet

vedle něj, ležet po jeho boku, jako by k němu patřila.

Slunce si vzalo štětec a namalovalo na oblohu něko-

lik růžových pruhů. Oceán pomalu tmavnul a bílé hře-

beny vln se už nemohly dočkat, až si s jejich pěnou zač-

ne pohrávat zář měsíce.

„Marino…”

„Pššš. Zavři oči a drž mě, prosím. Jen minutku.”

Objal ji a stejně jako ona zavřel oči. Palmové listí

pohupující se ve větru tiše šustilo. Připomínalo to še-

pot,

nebo

možná

skoro

nezřetelnou

melodii,

podmani-

vé ševelení…

Papoušci se vrátili.

Každý den zvečera ti malí prevíti opustili místa, kam

se na ně chodili dívat turisté, a namířili si to nad město.

Když ho přeletěli, posedali na stromy a začali vřeštět.

Mary O’Harová, která už zanechala práce hlavní

hos-

podyně a užívala si důchodu, přerušila na chvíli přípra-

vu čaje a podívala se z okna svého malého bungalovu na

pozemcích Delaneyů, kde žila už od roku 1935.

„Ptáci!”

zavrčela

znechuceně.

„Ti

zatracení

uřvaní

ptáci!” dodala a zahrozila jim pěstí. Pak si povzdechla

a zakroutila hlavou. Nechápala, jak mohli existovat lidé,

kteří byli ochotni za pozorování tvorů schopných vydá-

vat tak hlasité a uši drásající zvuky dobrovolně platit.

Jistě, ti otravové sem nelétali vždycky. Možná si už brzy

vyberou zase nějaké jiné místo.

Uchopila

šálek

čajem,

posadila

houpacího

křesla a pustila si opakování Čtveráků. Tyhle televizní

soutěže milovala. A v jejím věku… no, už jí zkrátka moc

radostí nezbývalo. Sáhla po dálkovém ovládání a zesíli-

la zvuk. Dobrá, byla skoro tak stará jako tahle planeta

a možná už jí uši nesloužily tak jako kdysi, ale tu televi-

zi si musela pouštět tak hlasitě kvůli těm uřvaným pa-

pouškům. To byl hlavní důvod!

Na chvíli se zarazila a zalétla myšlenkami k Marině.

V průběhu večera nebo někdy v noci se tu zřejmě obje-

ví. Možná už neslyšela nejlépe, ještě pořád ale měla pře-

hled o tom, co se kolem ní děje. Domnívala se, že se jí tu

holku

podařilo

přivést

rozumu.

Třebaže

Marina

chovala

krajně

nezodpovědně,

patřila

těm

několika

málo radostem, které jí ještě zbývaly. Vždycky ji doká-

zala rozesmát.

Měla Marinu moc ráda, věděla však, že odtud musí –

pro své vlastní dobro – odjet. Odjede, ještě předtím sem

ale určitě zaskočí, aby se rozloučila. Než to ale udělá…

Mary znovu přidala zvuk. Ti ptáci byli tak hlasití!

Vždyť vůbec neslyšela, co v té televizi říkají!

Marina byla tak krásně ukojená a zároveň natolik po-

hroužená do dramatu svého života, že nic jiného na svě-

tě nebyla schopná vnímat. Ležet na pláži v jeho náruči

představovalo dokonalé zakončení toho všeho.

Přemohla ji malátnost a ona usnula.

Probouzela

jen

velmi

neochotně

pomalu.

Do-

mnívala se, že to s ní třepe on, že ji chce probudit…

Proč vlastně? Aby se s ní ještě jednou pomiloval? Ne.

Už mu dala své sbohem. Ne slovně, ale řečí svého tě-

la, nicméně bylo to sbohem. Existoval někdo jiný, na

kom teď záleželo více. Někdo, kdo nesměl platit za je-

jí hříchy.

Otevřela oči. Viděla rozmazaně a stěží se mohla po-

hnout. To ale nebyl on… nebo snad ano? Několikrát

rychle po sobě zamrkala a hlavou jí bleskla myšlenka, že

by to možná bylo dobře, kdyby je někdo našel, jak tady

spolu leží, částečně svlečení. Všechno by se provalilo.

Všechno. Musela by to přiznat, nejen tohle, ale úplně

všechno, k čemu v Bougainvillei došlo, a s pravdou ven

by pak museli i všichni ti, kteří jí pomáhali a snažili se ji

krýt. Všechno to pokrytectví by najednou vyplavalo na

povrch. A ti nevinní by se pak museli rozhodnout, jest-

li jí – a jim – mají odpustit…

Uvědomila si, že člověk, jehož ruce na sobě cítila, ne-

ní její milenec. A že ji někam vleče. Také pochopila, že

za jejími pocity a vlastně celým psychickým a fyzickým

stavem není kocovina, které se tak obávala. Nezmohla

se na žádný prudký pohyb, škubnutí… Nefungovala, ne-

mohla myslet, nemohla dělat vůbec nic.

Pak to pochopila. Mohly za to ty drinky, které během

večera vypila. Zdály se jí hned nějaké divné. Jako by by-

ly silnější než obvykle. Domnívala se, že za to může její

nálada, její zlost. Bylo za tím ale něco jiného. Měla to

vytušit. Vycítit. Tohle totiž nebyla kocovina. Někdo ji

nadrogoval.

Pokusila se pohnout, pokusila se pochopit, co se to

vlastně děje. Kdo ji to unáší.

A kam.

A proč.

Nedokázala otevřít pusu a marně se pokoušela zhlu-

boka nadechnout. Jako by to ani nebylo její tělo. A hrd-

lo… Hrdlo měla jako uzamčené.

Zabojovala a alespoň trochu rozevřela rty. Nasála do

plic vzduch. Pokusila se ze sebe vypravit nějaký zvuk.

A nakonec…

Nakonec začala křičet.

Křičela, protože i když ji ruce ani nohy neposlou-

chaly,

mozek

konečně

probudil.

ona

pochopila,

co se děje.

A proč.

Křičela dál a dál. Křičela vysokým, hrůzou rozechvě-

lým hlasem. Věděla, že je to její jediná šance. Že musí ze

všech sil křičet, řvát o pomoc.

Nedokázala

ale

artikulovat,

zformulovat

jediné

slo-

vo. Pouze vyděšeně a zoufale křičela.

Třeba

někdo

uslyší.

Někdo

musí

zaslechnout.

Zkrátka musí!

Cítila pod sebou písek a drobnou vegetaci. Cítila pev-

né sevření toho člověka, vnímala jeho odhodlanost, ale

přesto v sobě nedokázala najít sílu k odporu.

A pak si uvědomila, že se nemusí dožít zítřka!

Nadechla se a vykřikla ještě hlasitěji. A ještě jednou

a pak znova.

Poté byla umlčena.

Navždy.

Mary se naklonila dopředu, aby jí neunikla odpověď

jedné hezké mladé začínající herečky, ptáci se ale znova

rozkřičeli. Zrovna v tom nejdůležitějším okamžiku! Ma-

ry neslyšela, co ta mladá žena řekla, publikum se ale ro-

zesmálo a budoucí hvězda zvítězila.

Zatracení papoušci!

Řvali a řvali. Jejich křik tak trochu připomínal zoufa-

lé volání nějaké k smrti vyděšené ženy.

PRVNÍ KAPITOLA

O devatenáct let později

Když se Kit probudila a otevřela oči, spatřila ve dve-

řích nějakého muže v zimním kabátě. Byl velmi vysoký

a v tom tlumeném světle vypadal zlověstně. Měla nepří-

jemný pocit, že tam tak nehnutě stál a pozoroval ji už

hodně dlouho.

Ramena měl velmi široká a jeho vzpřímený postoj

budil dojem značné sebejistoty. Pak Kit pochopila, ne-

bo spíše vycítila, že se nedívá na ni. Pozoroval jejího

otce.

Čekal, až zemře.

Na okamžik zavřela oči a zhluboka se nadechla. Hod-

lala vstát a zeptat se ho, co je zač a co tam, sakra, dělá.

Když pak ale oči zase otevřela, byl pryč. Ve dveřích žád-

ný muž nestál.

Zamračila se, postavila se, došla ke dveřím a podíva-

la se do chodby. Ani tam ale nikoho nezahlédla.

Zakroutila hlavou. Asi ji to sezení u otcova nemoc-

ničního lůžka zmohlo, usnula a jen se jí to zdálo.

„Už začínáš bláznit, Katherine Delaneyová,” řekla si

tiše a pokusila se zbavit pocitu nepříjemné vnitřní nejis-

toty, který se v ní usadil. Pak se znovu rozhlédla po ot-

cově

tmavém

nemocničním

pokoji.

Když

usnula,

bylo

pozdní odpoledne. Teď už ale byla noc.

Pohlédla na stojan s infuzním roztokem, který poma-

lu odkapával a pomocí hadičky se dostával do žil jejího

otce Marka Delaneye.

Už dlouho se ani nepohnul. Byl v komatu více než tý-

den a neexistovala moc velká šance, že by se někdy mo-

hl probrat. Už se s tou skutečností smířila. Lépe řečeno

přestala ji zpochybňovat. Byly dny, kdy se v jeho pří-

tomnosti snažila neplakat, protože mu pláčem – pro pří-

pad, že by byl schopen vnímat zvuky – nechtěla brát od-

vahu. A byly dny, kdy vyplakala celá vědra slz. Teď už

sice věděla, že nemá smysl dělat si naděje, stejně ho ale

nechtěla opustit. Vydrží s ním až do konce. A nezáleže-

lo na tom, jestli si uvědomoval, že je u něj, nebo ne.

Ona to totiž věděla.

Na rtech se jí objevil smutný úsměv. Když u otcovy

postele usnula, asi se jí něco zvláštního zdálo. Její pří-

telkyně

Jennifer

řekla,

že

měla

zoufalé

představy.

Podprahové vědomí se vzbouřilo, protože už celé měsí-

ce nedělala nic jiného, než že pracovala nebo trávila čas

s otcem, a vytvořilo v její mysli obraz vysokého tajem-

ného muže. Jennifer její situaci sice chápala, nerozumě-

la ale tomu, proč si Kit nechtěla udělat trochu času sa-

ma pro sebe, proč si někdy nevyrazila s nějakým hezkým

mužem někam na večeři, případně proč nějakého chla-

pa – v rámci snahy o zachování duševního zdraví – jen

tak na jednu noc nesbalila.

„Na něco takového není vhodná doba, Jen,” řekla ti-

še a zahleděla se na svého otce. Nemoc se na něm sice

podepsala, pořád byl ale hezký. Měl zavřené oči, ona si

je ale bude pamatovat už navždy. Jiskřivé, světle modré

oči plné života, radosti a moudrosti.

„Kit?”

Otočila hlavu a spatřila Sherry, velmi hubenou, ale ta-

ké nesmírně schopnou a soucitnou zdravotní sestru, kte-

rá se o jejího otce starala. Nebyla to náhodou ona, koho

předtím spatřila ve dveřích? Nepohrála si s ní předsta-

vivost a neproměnila Kit na krátký okamžik v toho vy-

sokého neznámého muže v zimním kabátě?

„Promiňte,

nechtěla

jsem

vás

polekat,”

zamumlala

rozpačitě Sherry.

„To je v pořádku.”

„Projevily se u něj známky nějakých potíží?”

Kit zavrtěla hlavou. Dobře věděla, že lékaři sestrám

řekli, že za takové situace mohou pro své pacienty udě-

lat jen jedno – postarat se jim o maximální pohodlí. Ne-

smělo jim nic chybět.

Kdyby její otec potřeboval více morfia, tak by ho do-

stal.

Ona

ale

známky

nějakých

potíží

nezaregistrovala.

Stejně tak ale nezaregistrovala ani známky života. O sku-

tečnosti, že vůbec žije, svědčil jen ten poskakující bod na

monitoru. Pohyboval se takhle nahoru a dolů už celé dny.

„Už je hodně pozdě. Měla byste si dát aspoň na chví-

li pauzu. Projít se, protáhnout si trochu tělo, dát si kávu

a něco sníst.”

„Nechci ho tu nechávat samotného.”

„Všechnu práci už mám hotovu a kolegyně, které ma-

jí dneska noční směnu, už dávno dorazily,” oznámila jí

Sherry. „Sednu si tady k němu a budu si pročítat bro-

žurku o nových lécích.”

„Sherry, vždyť jste byla celý den na nohou! Nemohu

po vás chtít, abyste…”

„Už nechci slyšet žádnou další námitku,” přerušila ji

Sherry

posadila

křesla

vedle

postele

Marka

Delaneye.

Kit se pokusila dále protestovat, Sherry ale rozsvítila

jedno ze světel a otevřela brožurku. „Hodláte mě při

čtení rušit?” zeptala se.

„Děkuji,”

zašeptala

Kit

vděčně.

Opravdu

tohohle

nemocničního pokoje potřebovala na chvíli vypadnout.

Když poté kráčela po chodbě, uvědomila si, že je sku-

tečně

pozdě.

Třebaže

nemocnice

umožňovala

rodinám

pacientů,

kteří

platili

nadstandardní

jednolůžkové

pokoje,

chodit

návštěvy

kdykoli,

žádné

návštěvníky

nikde neviděla. Cestou k výtahům vlastně nepotkala vů-

bec nikoho. „Je to jak v Halloweenu II!” zamumlala po-

té, co zmáčkla tlačítko na přivolání výtahu. Už to bylo

dávno, co ten film viděla, zcela jasně si ale vybavovala

scénu, ve které byla kulhající Jamie Lee Curtisová pro-

následována

prázdnými

nemocničními

chodbami.

Ten

vraždící maniak byl odhodlán za každou cenu ji dostih-

nout a zabít. Sestra, která měla noční službu, jí pomoci

nemohla,

protože

právě

nějakým

dalším

zaměstnan-

cem nemocnice souložila v horkém bazénku. Byla to je-

jich poslední radost, protože to monstrum je oba uvaři-

lo.

Kit

nicméně

pochybovala,

že

byl

nemocniční

personál v případě, že by potřebovala zachránit, zpola

uvařen v terapeutické vířivce. Kdyby se o něčem tako-

vém zmínila Sherry, ta dobrá žena by se určitě naštvala.

Byl to ale vskutku děsivý film. Jennifer by na jeho ad-

resu

zřejmě

řekla,

že

obsahuje

podprahové

varování

před sexem na pracovišti.

Bylo to zvláštní, ale skutečně pociťovala jistou ner-

vozitu. Jistě, kdyby začala křičet, pár lidí by přiběhlo,

určitě by si ale mysleli, že jí v hlavě přeskočilo, a vyved-

li by ji z nemocnice. Možná by se také postarali o její

převoz do zdravotnického zařízení trochu jiného druhu.

Neměla se tu čeho obávat, a dobře to věděla. Bylo to

zvláštní, jak si mysl dokázala s člověkem někdy pohrát.

Zvláště když byl unavený. Ty chodby by ale stejně ne-

musely být tak prázdné…

samoobslužná

restaurace

bude

už

určitě

zavřená,

pomyslela si, zatímco kráčela chodbou v přízemí. Mož-

ná ten Halloween II nebyl zas až tak ulítlý film. Byla v ji-

ném patře, prošla tolik chodeb, a ještě stále nepotkala

živou duši.

„Kit, vzpamatuj se!” přikázala si. Pak si uvědomila,

že to není ani zdaleka poprvé, co k sobě během posled-

ních hodin nahlas promluvila. Povzdechla si.

„Kafe! Potřebuji kafe!”

Už to udělala zase. Asi to byla síla zvyku. Často totiž

mluvila nahlas v pokoji svého otce. A dokud bude ten

svítící bod na monitoru u jeho postele poskakovat, bu-

de v tom pokračovat.

Restaurace byla zavřená – přesně jak čekala – už ale

z vlastní zkušenosti věděla, že docela slušnou kávu jí po-

skytne automat. Kolumbijskou. A kromě ní uměl při-

pravit i cappuccino a espreso.

Když

ale

přistoupila

automatu,

zjistila,

že

nemá

drobné. Sakra! Pak si všimla, že ta plechová krabice při-

jímá i dolarové bankovky.

Jenže se tak nestalo. Automat její bankovku odmítl

přijmout, stejně dopadl i druhý pokus a neuspěla ani

s třetí bankovkou.

„Zatraceně!”

zavrčela.

„Vždyť

tebe

strkám

správně! Prezidentem nahoru.”

Prohledala kabelku a vyzkoušela postupně všech pět

dolarových bankovek, které u sebe měla, automat si ale

postavil hlavu. Kit zaklela a vztekle do přístroje kopla.

„Mohu vám nějak pomoci?”

Když za sebou ten hluboký a pobaveně znějící muž-

ský hlas zaslechla, lekla se. Trhla sebou a se srdcem v kr-

ku se prudce otočila. Skoro čekala, že spatří toho mani-

aka z Halloweenu II.

To filmové monstrum ale ani náhodou nevypadalo ja-

ko muž, který ji oslovil.

Vypadal, jako kdyby vystoupil ze stránek GQ. Jenni-

fer by asi řekla, že je „ohromující, že je to chlap, pro kte-

rého by stálo za to zemřít”. Na sobě měl drahý oblek,

pravděpodobně

Armaniho

nebo

Versaceho.

Byl

vy-

soký, s širokými rameny, a ten oblek mu neuvěřitelně

slušel. Už bylo pozdě, a tak měl povolenu kravatu, při-

čemž únava, která z něj vyzařovala, dodávala jeho muž-

nému vzhledu na přitažlivosti. Odhadovala, že by mu

mohlo být mezi třiceti až pětatřiceti. Měl kaštanové vla-

sy, které mu sahaly na límec, a tmavě hnědé oči. Tak

tmavé, že se zdály být skoro černé. Jako uhel. Jeho po-

kožka svědčila o tom, že trávil hodně času na slunci. Což

bylo zvláštní, protože od Seattlu až po Maine zuřila sně-

hová vánice.

Kit si uvědomila, že na něj zírá. A že se snad poprvé

v životě vážně zamýšlí nad svým vlastním vzhledem. Ne-

pochybovala o tom, že vypadá příšerně. Na sobě měla

obnošené džínsy a tričko s nápisem Přírodovědné muze-

um a obrázkem řvoucího dinosaura. Vlasy měla zřejmě

dostatečně čisté, ale neučesané. A taky nebyla nalíčená,

což by snad ale nemuselo vadit. Údajně po své matce

Marině zdědila vlasy, které byly – alespoň podle otco-

vých slov – tak tmavé, že svou barvou připomínaly hav-

raní křídla, a modř jejích vlasů zase „evokovala oblohu

za soumraku”.

Ach, ta lidská mysl! Cítila potřebu říct mu, že za nor-

málních

okolností

vypadá

podstatně

lépe.

Taková

pito-

most! Proč by to měla dělat? A proč by ho to mělo zají-

mat? Určitě tady byl někoho navštívit, náhodou na ni

narazil a nabídl jí pomoc. Ostatně jak se může za tako-

vé situace vůbec zabývat takovými hloupostmi, jako je

její vzhled? Vždyť tu ležel její otec…

„Mohu vám pomoci?” zeptal se muž znova.

Cítila, jak červená. Obvykle při kontaktech s

muži

nebývala takhle vykolejená. Ani v případě, že se jedna-

lo o někoho tak atraktivního.

„Omlouvám se. Polekala jsem se. Je tady takové ti-

cho… Skoro jako v márnici.” To byla špatně zvolená

slova, pomyslela si. „Jestli to s podobnými

mašinami

umíte lépe než já, tak bych vám byla vděčná, kdybyste

se pokusil vydolovat z toho automatu nějakou kávu.”

Usmál se a přistoupil k automatu. „Je tady opravdu

až zvláštní ticho,” řekl. „A omlouvám se. Nechtěl jsem

vás vyděsit.”

„Nebyla jsem vyděšená. Jen trochu polekaná.”

Podíval se na ni a nadzvedl trochu obočí. Evidentně

jí nevěřil. „Dobrá,” řekl, sáhl do náprsní kapsy a vytáhl

z ní koženou peněženku. Jeho bankovky byly čisté a ne-

připomínaly

zmuchlané

cáry

papíru

jako

její.

Vzal

jednu dolarovou bankovku a vsunul ji do automatu. Ten

ji samozřejmě okamžitě přijal.

Kit se zamračila. Ne, neměla tu plechovou krabici rá-

da. Teď dokonce ještě méně než předtím. Zajímalo by ji,

jestli může nějaká neživá věc mít ženské vlastnosti a re-

agovat na muže.

„Co byste chtěla?”

„Co bych chtěla?”

„Kávu? Espreso?”

„Ach, promiňte, zamyslela jsem se. Dala bych si esp-

reso,” řekla a znovu se začervenala.

Neznámý mezitím zmáčkl příslušné tlačítko a naplnil

tak

plastikový

pohárek

voňavou

tekutinou.

Podal

Kit, vsunul do automatu další bankovku a zmáčkl totéž

tlačítko.

„Děkuji vám. Ach, omlouvám se, chovám se hrozně.

Tady máte jednu z bankovek, které automat odmítl.” Po

těch slovech k němu natáhla ruku s bankovkou.

Muž ale zavrtěl hlavou. „To je v pořádku.”

„Ale to přece nejde, abyste za mě…”

„Byl to dolar,” přerušil ji. „Jen dolar.”

„Ale…”

„Jste snad zanícená feministka?” zeptal se s úsměvem.

„Ne!” vyhrkla Kit. „No, samozřejmě jsem zastánkyní

názoru, že by muži a ženy měli mít stejná práva a že by

měli být srovnatelně placeni…”

Všimla si, jak se usmívá, a odmlčela se. V tom úsmě-

vu ale nebylo opovržení, to ani náhodou.

„Ne,

nejsem

zanícená

feministka,”

prohlásila.

„Dě-

kuji za kávu.”

Neměla důvod chovat se k němu odměřeně. Navíc vy-

padal, že si mohl dovolit obětovat nějaký ten čtvrťák ve

prospěch cizího člověka. Jak si asi vydělával? Možná to

byl právník, napadlo ji. V soudní síni by určitě udělal

dojem. A to nejen na porotu.

„Jmenuji se David Moore,” ozval se po chvíli muž

a napřáhl k ní ruku.

Usmála se a ruku mu stiskla. „A já jsem Kit, tedy Kat-

herine, pane Moore. Ještě jednou vám velmi děkuji za tu

kávu.”

Lehce

naklonil

hlavu

stranu.

„Zvláštním

způso-

bem se na mě díváte.”

„Opravdu? Tak to se omlouvám. Myslím, že jsem tro-

chu unavená.”

„Na něco jste při tom pohledu myslela.”

Krátce se zasmála. „Ano, myslela. Na to, že vypadáte

jako právník.”

„Na straně obhajoby, nebo obžaloby?”

„Nejsem si jista. Podle mého byste ale byl určitě scho-

pen

přivést

jakéhokoli

svědka

zoufalství.

Případně

přesvědčit porotu, že za tak závažný zločin nemůže žád-

ného člověka shledat vinným jen na základě nepřímých

důkazů.”

„Ehm, to je zajímavé. Takže vypadám… jako nějaký

nelida?” zeptal se.

„Spíše jako někdo, kdo umí být dravý. Odhodlaný.

A kdo si za všech okolností dokáže zachovat chladnou

hlavu. Jste právník?”

„Měl jsem licenci pro Floridu, nějakou dobu to už ale

nedělám.”

„Ach, takže jste byl právník!”

„Jo, pár let jsem pracoval pro okresního prokurátora.

A současně jsem provozoval i soukromou praxi.”

„Už jste toho ale nechal?”

„Ano, nechal,” odvětil, ale nedodal nic bližšího na vy-

světlenou.

Ještě jednou se zadívala na jeho oblek a zauvažovala,

jestli náhodou nevyhrál v loterii. Takže Florida. To vy-

světlovalo to opálení. Nic to ale nenapovídalo k otázce,

co pohledává v mrazivém Chicagu.

„A vy?” zeptal se.

„Prosím?”

„Co děláte vy?”

„Aha. Kreslené příběhy do novin.”

„No to je skvělé. Možná jsem nějaké vaše obrázky už

viděl.”

„Možná. Ale začala jsem teprve nedávno. Teď pracu-

ji na příbězích s názvem Annie’s Day. Odehrávají se

v jednadvacátém století a popisují každodenní život.”

„Zajímavé.”

„Už jste něco z toho viděl?”

„Myslím že ano.”

„Určitě se jen snažíte být zdvořilý.”

„Já se zřídkakdy jen snažím být zdvořilý.”

Zvedla obočí, usrkla s pohárku espreso a pak potřás-

hlavou.

„Tomu

nevěřím.

Ochotně

jste

pomohl

a koupil mi tohle espreso. Bože, teď mě napadlo, že vás

asi zdržuji. Určitě jste přišel někoho navštívit.”

„Ano.

Jednoho

starého

přítele,

kterého

jsem

neviděl

už celé roky. Vypravil jsem se sem ale zbytečně, takže

jsem rád, že si teď s vámi můžu popovídat.”

„Váš přítel zemřel?”

„Když jsem se na něj zeptal v informačním centru, řek-

li mi, že když počkám, nějaká sestra si se mnou o něm

promluví. Vůbec mě k němu nepustili. Je v komatu.”

Kit sebou trhla. „Jak se jmenuje?” zeptala se poně-

kud přiškrceným hlasem.

„Delaney. Mark Delaney.”

„To je můj otec,” řekla tiše.

Udiveně na ni pohlédl a pak se usmál. „Mělo mě to

napadnout.

Kit.

Katherine.

Katherine

Delaneyová.

jste mi ale své příjmení neřekla.”

Zmateně se na něj zahleděla. „Proč by vás to mělo na-

padnout? Nebo… My dva se snad známe? Vy jste starý

přítel mého otce?”

Přikývl a smutně se na ni usmál. „Už je to dávno…”

Na okamžik zaváhal. „Ale stejně jsem vás měl poznat.

Vypadáte přesně jako vaše matka. Nejsem si jist, jestli

si na mě ještě vzpomínáte, ale kdysi jste mě znala. Byla

jste tehdy ještě malá a bydlela jste na místě zvaném

Bougainvillea. Bylo to přímo u vody. Vaše matka ze-

mřela, když vám bylo šest…”

„Utopila se.”

Pokýval hlavou. „Vašeho otce její smrt pořádně vza-

la. Opustil Miami a už nikdy se tam nevrátil.”

„Na Floridu mám jen velmi mlhavé vzpomínky,” pro-

hlásila zamyšleně Kit. A můj otec na tu dobu nechce

vzpomínat. Takže o tom spolu nemluvíme. Vzpomínám

si na pláže, na vodní nádrže, vysokou trávu, spoustu

květin, na starý velký dům s klenbami a krásnou štíto-

vou zdí. Měla jsem nádherný pokojík s dlážděným bal-

konem. Vzpomínám si taky na několik lidí, ale na vás –

bohužel – ne.”

„Byla

jste

ještě

dítě.

Víte,

byl

jsem

adoptovaný…”

Když v její tváři spatřil údiv a zmatek, odkašlal si a za-

čal vysvětlovat. „Před mnoha a mnoha roky – ve druhé

polovině třicátých let – spolu můj dědeček, váš dědeček

a jeho bratranec Seamus Delaney založili firmu jménem

Sea Life Enterprises. Založili ji na pozemku zakoupe-

ném prvním Delaneyem, který se tam usadil. K tomu

mimochodem došlo krátce po přelomu století. Jejich fir-

ma se specializovala na půjčování rychlých motorových

člunů a plavby výletních lodí. Můj dědeček se s vaším

dědou a Seamusem nepohodl a ze společnosti odešel. To

bylo pár let před mým narozením. Když pak zemřel, můj

otec se firmu pokusil získat do svých rukou. Skoro se mu

to podařilo, jenže… Jenže jednoho dne zahynul při po-

tápění. Starý dobrý Seamus se poté rozhodl, že se o mě

postará. Vzal mě k sobě, spoustu času jsem ale strávil

v různých internátních školách, takže jste neměla moc

příležitostí vídat mě. Když vaše matka zemřela, byl jsem

jako obvykle zrovna ve škole, no a vy jste pak s otcem

krátce po tom neštěstí odjeli.”

„To je zvláštní. Nevzpomínám si, že bych o té firmě

někdy slyšela.”

David pokrčil rameny.

„Váš dědeček zemřel a váš otec prodal svou část fir-

my Seamusovi. Váš otec svou ženu – vaší matku – velmi

miloval. Domnívám se, že dospěl k názoru, že jediný

způsob, jak by vás mohl dále vychovávat, byl začít zase

od začátku. Proto zpřetrhal všechny vazby s minulostí.”

Na několik vteřin se odmlčel. „Z téhož důvodu už ne-

dělám právničinu… Skončil jsem až po uši pohroužený

rodinného

podnikání.

Jsem

také

nadšený

amatérský

fotograf, takže… Ale věřte mi, že při podnikání se zna-

losti práva vždycky hodí.”

Kit přikývla.

„Ano, to si umím docela dobře představit.” Pak za-

kroutila hlavou a tázavě se na něj zadívala. „Jsem vám

vděčná za pomoc, ale… ale nerozumím tomu, proč jste

tady. Myslím teď. Proč jste nepřišel dříve?”

„Teprve před nedávnem jsem se dozvěděl, že je na

tom Mark špatně. A nevěděl jsem, jestli potřebuje po-

moc. Tedy jestli existuje něco, co bych pro něj mohl udě-

lat já. Mark byl na mě vždycky moc hodný. To Seamus

byl… tyran. Jistě, poskytl mi všechno, co jsem potřebo-

val… třeba to nejlepší vzdělání, které se dalo za peníze

pořídit, ale váš otec…” Pokrčil rameny a zvedl ruku.

„To bylo něco jiného. Váš otec mě bral na ryby. Naučil

mě potápět. Chodil se mnou do kina. To díky němu zvlá-

dám vodní lyžování… A bylo toho víc. Věnoval se mi.

Poskytl mi… zábavu.”

„Neobjevil jste se náhodou ve dveřích otcova poko-

je?” zeptala se Kit, která si náhle vybavila svůj nedávný

zážitek.

„Ne, proč? Viděla jste tam někoho?”

„Alespoň jsem si to myslela. Usnula jsem… Možná se

mi lo jen zdálo. Nebo to byla nějaká zdravotní sestra.”

David pokýval hlavou a pak ji uchopil za ruku. „Po-

slechněte, koupil jsem vám to espreso, a nic za to nechci,

ale… Mohla byste pro mě být něco jako dar z nebes.

Opravdu

bych

velmi

rád

viděl

vašeho

otce.

Nemohla

bvste mě k němu vzít? Nevadilo by vám to?”

„Ne… samozřejmě že ne. Akorát že… si nejsem jista,

k čemu by vám to bylo. Řekli vám pravdu. Otec je už ně-

kolik dnů v komatu a není velká naděje, že by se mohl

probrat.”

David sklopil hlavu, takže mu Kit neviděla do tváře

a nemohla z ní vyčíst, jak na něj její slova zapůsobila.

„Velmi bych ocenil možnost vidět ho.”

„V tom případě vás k němu vezmu.”

Když pak spolu vstoupili do Markova pokoje, Sherry

na Davida udiveně pohlédla, nic ale neřekla. Ani ne-

musela,

protože

Kit

jí

Davida

okamžitě

představila

a pak jí stručně vysvětlila, jak je osud svedl dohromady.

Když Kit skončila, Sherry se ještě jednou se zájmem

zahleděla na Davida a pak kývla hlavou směrem k ne-

mocniční posteli. „Váš otec se ani nepohnul. Za pár mi-

nut by měl dostat další injekci. A volali dva z vašich přá-

tel – Jennifer a Steve. Oba vám jen chtěli říct, že jsou

v duchu s vámi, a že kdybyste cokoli potřebovala, tak ať

jim zavoláte.”

„Děkuji,

Sherry,”

řekla

Kit

pak

zdravotní

sestru

krátce objala. Sherry jí poté popřála dobrou noc, roz-

loučila se i s Davidem a opustila nemocniční pokoj.

Když poté David přistoupil k posteli, zahleděla se mu

Kit do tváře, v pokoji bylo ale takové šero, že z ní nedo-

kázala nic vyčíst.

David vzal jejího otce za ruku – za tu, do níž neměl

zavedenu

infuzi.

Několik

minut

nepohnul

neřekl

ani slovo. Pak Markovu ruku pustil a přistoupil ke Kit.

„Už půjdu a nechám vás tu s ním,” řekl jí tiše. „Tyhle

chvíle by měly patřit jenom vám. Ale až se na to budete

cítit, zavolejte k nám, prosím. Vždyť Bougainvillea je ta-

ké váš domov.” Sáhl do kapsy a podal jí svou vizitku.

„Kdybyste

něco

potřebovala…

cokoli,

třeba

něco

zaří-

dit… dejte vědět.”

„Děkuji,” zamumlala. „Někdy se určitě ozvu.”

Podal jí ruku – plnou síly a schopnou konejšit – a roz-

loučil se.

„Děkuji,” řekla ještě jednou, a když pak David ode-

šel, posadila se na okraj postele a vzala otce za ruku.

Uběhlo několik hodin.

Znovu se jí začaly klížit oči a málem už usnula, když

náhle

ucítila

stisknutí

ruky.

Okamžitě

probrala.

Otcovy oči byly i nadále zavřené, jeho rty se ale po-

hybovaly.

„To je v pořádku, tati. Jsem u tebe.”

Naklonila se k němu a pokusila se zjistit, co to šeptá,

nerozuměla mu však.

„Jsem tady, tati. Jsem tady.”

V tom okamžiku její otec otevřel oči. Byly stejně

modré a jasné jako kdykoli předtím.

„Kit…”

„Jsem tady, tatínku.”

„Mám tě rád.”

„Já tebe taky. Moc a moc.”

Znovu jí stiskl ruku. Pak na chvíli oči zase zavřel, zno-

vu je ale otevřel a zadíval se na ni.

A poté k jejímu překvapení zamumlal jedno slovo.

„Bougainvillea.”

Pak oči opět zavřel.

Tentokrát už navždy.

David

Moore

vstoupil

podkrovní

kanceláře.

Sea-

mus Delaney seděl u svého stolu, otáčecí křeslo měl ale

obráceno

oknům.

poskytovala

nádherný

výhled

směrem

jihojihovýchod,

ohraničený

východní

straně centrem Miami a na jihu uměleckou čtvrtí Coco-

nut

Grove.

Součástí

toho

panoramatického

pohledu by-

la i dálnice, třpytící se voda, krásná vilová čtvrť… a také

slumy,

které

tvořily

přirozenou

součást

každého

velké-

ho města a jež byly v této chvíli milosrdně skryty ve tmě.

Noc pomáhala zakrýt hříchy města. Tma byla k ohav-

nostem všeho druhu vždycky laskavá. Ale ať tohle měs-

to vypadalo jakkoli, David ho měl rád. A stejně tak Se-

amus Delaney. Byla to jedna z věcí, která je spojovala.

„Požádal jsi mě, abych přišel,” řekl David.

„Kit

Delaneyová

ještě

neozvala,”

prohlásil

Sea-

mus zády k Davidovi.

„Vždyť na Markově hrobu ještě ani nestihly uschnout

květiny.”

„Já vím, kdy měl pohřeb. Čtu přece noviny. Přečetl

jsem si i jeho nekrolog. Bude to týden, co zemřel. Co jsi

celou tu dobu dělal? Potloukal se po Chicagu?”

„Tak různě. Ale na tom pohřbu jsem byl.”

„Byla překvapená?”

„Neviděla mě. Držel jsem se v povzdálí.”

„Měl jsi jí rovnou říct, aby se sem s tebou vrátila.”

„Tohle není její domov,” namítl David.

„Tohle je její domov.”

„Seamusi, vždyť byla pryč skoro dvacet let.”

„Chtěl bych ji vidět. Potřebuji ji vidět!” Na chvíli se

odmlčel, a když pak zase promluvil, hovořil už poněkud

klidnějším hlasem. „Je to pro mě důležité. Čekám na to

už téměř dvě desítky let. Pověz mi o ní něco.”

„Už je to dospělá žena. Ale bude potřebovat čas.

Mark byl přece její otec. Musela to pro ni být rána.”

Muž v otáčecím křesle mávl rukou. „Nechci nic vědět o jejím

současném emocionálním stavu.”

Davidovo obočí se pozvedlo. „Chceš se o ní něco do-

zvědět, ale její emoce tě nezajímají? No dobře. Jak mys-

líš. Je taková, jakou bys ji čekal. Znal jsi ji, když byla dí-

tě. A znal jsi Marka. Udělal by všechno proto, aby ji

správně

vychoval.

Jeho

dcera

bystrá,

okouzlující…

a mimořádně atraktivní. Stejně úžasná jako ty její ob-

rázky. Samostatná a schopná. Právě teď je samozřejmě

trochu mimo. Bude potřebovat čas, aby se sebrala. Mě-

la svého otce moc ráda.” Položil ruce na horní okraj

opěradla

Seamusova

křesla.

„Je

loajální.

Marka

obdi-

vovala.

přesvědčena,

že

byl

podstatě

všech

stránkách dokonalý.”

Seamus něco nesrozumitelně zabručel. Pak se i s křeslem otočil,

sepjal

ruce

dotkl

konečky

prstů

svých rtů. „Zajeď pro ni a přivez ji sem.”

„Uvědom si, Seamusi, že tohle je svobodná země…”

„Dostaň ji sem. Nějak to zařiď. Udělej, co bude tře-

ba, a přiveď ji sem.”

„Přijde sama. Až bude připravená.”

„Už nechci déle čekat. Už déle čekat zkrátka nemůžu.”

David obešel stůl, otočil se a zahleděl se Seamusovi

do očí. „A co bych jí měl asi tak povědět?”

„Pověz jí, co chceš. Udělej, co uznáš za vhodné. Pro-

stě ji sem dostaň. Potřebuji ji tady. Zatraceně, jsi mi tím

povinován. Jsi můj dlužník. Je mi jedno, jak to uděláš,

ale přiveď ji.”

David se narovnal a potřásl hlavou. Chystal se Sea-

imisovi zlobně odpovědět, ale Seamus dodal jedno slo-

vo, které nepoužíval zrovna moc často.

„Prosím.”

David rozpřáhl ruce.

„Přivedu ti ji. Za několik měsíců. Budeš muset chvíli

počkat. Myslím to vážně, Seamusi. Teď ji nebudu rušit

a k čemukoli nutit.”

„Sakra, Davide…”

„Jak jsem řekl. Přivedu ji, ale až za pár měsíců. Udě-

lám pro to všechno,” slíbil.

„V sázce je hodně. I pro tebe.”

„Pro mě?” zeptal se nechápavě David.

„Je to velmi důležité. Čekal jsem skutečně až moc

dlouho.”

David si povzdechl. „Slíbil jsem, že pro to udělám

maximum.”

Seamus

přisvědčil.

„Čas

hraje

velmi

důležitou

roli.

Přiveď ji, jak nejrychleji to půjde.”

„Vynasnažím se.”

Po těch slovech se David otočil a zaraženě a také tro-

chu naštvaně opustil místnost. Věděl však, že Seamus

měl pravdu. Byl jeho dlužníkem. Musel se za Katherine

Delaneyovou vypravit.

Musel ji přivést zpátky.

DRUHÁ KAPITOLA

„Ach,

můj

bože!”

pronesla

šeptem

Jennifer

Harriso-

nova a nenápadně kopla pod stolem Kit do nohy.

Kit

sebou

trhla,

ale

nevzhlédla.

Dokončila

srdíčko,

přidala podpis a pak výtisk své knihy podala nějaké mla-

dé ženě s dítětem v náruči.

Jennifer se ale nehodlala smířit s tím, že ji Kit ignoruje.

„Ale no tak! Víš, kdo přijde za okamžik na řadu?

Chlap,

pro

kterého

stálo

umřít!”

zašeptala

dramaticky.

Kit se proti své vůli usmála.

Jennifer se na tomhle knižním veletrhu v Nové Ang-

lii cítila jako ryba ve vodě. Jak by také ne – vždyť byla

autorkou

kreslených

příběhů

už

spoustu

let

kniha,

kterou tu dneska podepisovala, už byla její čtvrtá. Kit

měla v téhle branži naproti tomu jen roční zkušenost

a podepisovala teprve svou první knížku. Třebaže byla

pevně odhodlaná nedát to najevo, vítězila nad ní nervo-

zita. A to na celé čáře. Byly tady stovky nakladatelů

a možná ještě více spisovatelů a ilustrátorů. A to nedo-

kázala

ani

odhadnout,

kolik

bylo

filmových

hvězd

a sportovních celebrit, o kterých v nedávné době vyšla

nějaká kniha, případně ji samy napsaly. Než tahle akce

začala, na chvíli ji zachvátila panika. Co když od ní ni-

kdo

podepsanou

knihu

nebude

chtít?

Takovou

potupu

by nepřežila. Zvláště s ohledem na skutečnost, že na ve-

letrhu byly i takové hvězdy jako Jim Davis.

„A to sis myslela, že si tvou knížku nikdo nekoupí!”

zasyčela jí do ucha Jennifer a rýpla ji loktem do žeber

tak silně, že zvedla oči.

Zavřela

knihu,

podala

úsměvem

čekající

ženě

a rozloučila se s ní. Teď měl přijít na řadu „muž, pro kte-

rého by stálo za to zemřít”.

Ztuhla. Tím mužem byl totiž David Moore.

„Ahoj,” pozdravila ho rozpačitě.

„Ahoj?” zašeptala Jennifer. „Kdo je to?”

Kit ji ale ignorovala.

„Tak jak se vede?” zeptal se David, který udivená slo-

va Kitiny kamarádky zřejmě přeslechl. „Jde to dobře?”

zeptal se.

„Díky za optání, docela to jde,” odvětila Kit. Pak po-

třásla hlavou a smutně se usmála. „Jsem si jista, že jste

na veletrh nepřišel, abyste zjistil, jak si tu vedu. Tak mi

povězte, co tady vlastně děláte.”

„Vyšla mi kniha fotografií – Ptáci jižní Floridy. Už je

to vlastně pár let, můj nakladatel ale dospěl k názoru, že

by nebylo od věci obejít na veletrhu pár knihkupců

a zjistit, jestli už nedozrál čas k druhému vydání.” Ztišil

hlas a sklonil se k ní.

„Nechtěla byste mi jednu svou knihu podepsat? Kdy-

by si lidé ve frontě za mnou všimli, že si s vámi jen tak

povídám, mohli by začít být netrpěliví.”

„Že si jen tak povídáte a že se ji pokoušíte sbalit…”

zamumlala Jennifer.

David jí nevěnoval jediný pohled, ale jeho úsměv se

prohloubil. „A že se vás pokouším sbalit.”

„Ehm… Knihu… jistě.” Málem

se zakoktala.

A za-

červenala se. Otevřela před sebou další knihu a začala

do ní psát.

„Nešla byste se mnou dneska na večeři?” zeptal se

nečekaně David.

„Ach, já nevím…” začala.

Jennifer ji kopla. Dosti bolestivě. Kit na ni pohlédla

a zjistila, že se na ni dívá, jako kdyby podle jejího názo-

ru přišla o zdravý rozum.

Musela se usmát. Pak se znovu zadívala na Davida

a řekla: „Moje přítelkyně se mi snaží naznačit, že dneska

večer nemám vůči svému vydavateli žádné povinnosti.”

„Děkuji,” řekl David Jennifer a usmál se na ni.

„Bylo

potěšením,”

pronesla

významně

Jennifer,

aniž by z něho spustila oči. „To bylo to nejmenší, co jsem

mohla udělat pro muže, který je natolik upřímný, že

klidně přizná, že se nějakou ženu pokouší sbalit.”

„Podepíšete

mi,

prosím,

také

jednu

knihu,

slečno

Harrisonova?” zeptal se nějaký muž a nasměroval tak

Jennifeřinu pozornost zpět k její práci.

„Jistě, promiňte.”

„Ve kterém jste hotelu?” zeptal se David Kit.

Kit zavrtěla hlavou. „Moje letadlo přistálo se zpož-

děním, takže zatím v žádném. Ale měla bych být ubyto-

vána v Copleyi.”

„Dobře, v tom případě vás vyzvednu tady. Sejdeme se

– až to tady skončí – v kavárně. Auto mám. Jak jste na

tom se zavazadly?”

„Mám jen jednu tašku s pár věcmi. Ale to auto se ho-

dí. Sejdeme se v kavárně.”

David pokýval hlavou, k odchodu se ale neměl.

„Copak? Ještě něco?”

„A co moje kniha?”

„Ach!” Kit mu ji podala. Doufala, že to nepřehnala

a že se mu její věnování bude zdát přátelské, nikoli pod-

bízivé. Napsala mu totiž:

Davidovi, mému novému příteli, s vděčností, že doká-

zal být v pravý čas na pravém místě.

Kit Delaneyová

David si věnování se zájmem přečetl, pak se usmál

a knihu zavřel.

„Děkuji.”

Poté rychle opustil řadu.

„Ty ho znáš!” obvinila ji tiše Jennifer, zatímco pode-

pisovala další knihu.

„Vlastně ani ne.”

„Co tím myslíš – vlastně ani ne?” vyzvídala Jennifer.

„Setkala jsem se s ním jen jednou. No… Možná víc-

krát, ale to už bylo hodně dávno.”

Jennifer podala podepsaný výtisk malé holčičce, kte-

rá – jak sama tvrdila – by se jednou chtěla také dát na

uměleckou dráhu.

„Kit, to si žádá vysvětlení.”

„Za čtvrt hodiny končíme,” řekla na to Kit. „Navíc

jsem se ti o něm už zmínila. Ale jestli na tom trváš, mů-

žeme si pak na chvíli promluvit.”

Jennifer na tom samozřejmě trvala. Když vypršel čas,

který byl vyměřen pro jejich podepisování, a do křesel

se usadili další autoři, Jennifer okamžitě chytila Kit za

paži.

„Dole je restaurace s boxy. Zajdeme tam spolu a ty mi

to všechno hezky povyprávíš! Ani nevíš, jak jsem ráda,

že budeš mít v životě taky trochu vzrušení.”

„Už jsem ti řekla, že ho skoro neznám.”

„No, možná ho moc neznáš, ale určitě ho poznáš,” do-

bírala si ji Jennifer.

Naštěstí

už

odpoledne

pokročilo,

takže

nemusely

stůl čekat dlouho. Jennifer byla zvědavá, trvala ale na

tom, že si nejprve něco objednají.

„Vždyť jsme jedly před třemi hodinami, navíc mě če-

ká večeře,” zaprotestovala Kit.

„Tak si dej nějaký salát,” prohlásila Jennifer. „Když

si nic neobjednáme, tak si ten stůl dlouho neudržíme.

Kit si povzdechla a pak si rezignovaně objednala ze-

leninový salát. Jennifer, která prohlásila, že ji nikdo na

teplou večeři nepozval, si objednala steak. Přestože ho

chtěla krvavý, nehodlala s vyzvídáním čekat, až jí ho při-

nesou, a rovnou na Kit uhodila.

„Pověz mi o něm.”

„Už jsem ti všechno pověděla. Potkala jsem ho v ne-

mocnici toho dne, co táta zemřel. Řekla jsem ti přece, že

se tam ukázal někdo z hodně, ale opravdu hodně dávné

minulosti.”

„Ale nepopsala jsi ho,” prohlásila Jennifer vyčítavým

hlasem.

Kit pokrčila rameny. „Bylo to tak zvláštní. Narážím

tím na to, že můj otec o minulosti absolutně nikdy ne-

mluvil. Co jsme se přestěhovali do Chicaga, jako kdy-

bychom nikdy nežili jinde. Nemohu tvrdit, že by igno-

roval matčinu existenci. Nechal si její fotografii a občas

o ní hovořil. Vysvětloval mi, jak byla laskavá a hodná,

a občas se zmínil o tom, že jsem jí velmi podobná. No

a pak, když umíral, jsem v nemocnici narazila na Davi-

da Moorea, toho muže z fronty čtenářů. Pověděl mi ně-

co o minulosti, a já si vybavila pár vzpomínek na Bou-

gainvilleu, ale ne na něj. Potom…”

„Potom! Potom!” přerušila ji Jennifer. „Poslední slo-

va tvého otce bylo Bougainvillea! Vždyť to je jako z Ob-

čana Kaneal”

„Nebuď směšná. Můj otec byl učenec, vědec, ne pod-

nikatel, a byl to naprosto čestný člověk. Víš stejně dob-

ře jako já, že nikdy v životě nikomu neublížil.”

„Dobrá,

dobrá,

Občana

Kanea

zapomeň.

Ale

stejně – není to záhadné? A poslyš, tvrdila jsi, že ten

chlápek, David, ti řekl, že by ses měla vypravit do Bou-

gainvilley.”

„Přesně tak. A také to mám samozřejmě v plánu.”

Jennifer na ni beze slova pohlédla.

Kit pokrčila rameny. „Potřebuji trochu času.”

„No dobře, to je pochopitelné. Jenže něco jiného už

méně. Přijde za tebou, ten dávný posel minulosti, zá-

hadný

poskytovatel

bankovek

pro

tvrdohlavý

automat

na kávu, ztělesnění mužské krásy… A ty se zdráháš při-

jmout jeho pozvání na večeři!”

„Ale já si na něj vážně nevzpomínám.”

„No a co?” zeptala se Jennifer s povzdechem. „Kte-

rákoli normální, rozumná a osaměle žijící ženská na svě-

tě by takové pozvání nadšeně přivítala. A ty váháš!”

Kit zvedla obočí. „Nemůžu si pomoct – pořád musím

myslet na to…”

„Na co?”

„Moje matka v Bougainvillei zemřela.”

„Ano. Utopila se, když jsi ještě byla malá holka. Vel-

mi smutné. Už je to ale velmi, velmi dávno.”

Kit se k ní naklonila blíž. „Táta se rozhodl odjet a vy-

mazat to místo ze svého života. A pak umřel se slovem

Bougainvillea na rtech. Pořád mi to vrtá hlavou.”

„Co přesně?”

„Proč by odtamtud takhle odjel a už se o tom místě

s výjimkou svých posledních vteřin na tomto světě ni-

kdy nezmínil? Proč si na Bougainvilleu vzpomněl prá-

vě tehdy?”

„Děláš si legraci?”

„Ne!”

„Kit, tvoje máma tam zemřela. Tvůj otec do ní byl ší-

leně zamilovaný. Už se nikdy znovu neoženil. Žádná ji-

ná pro něj prostě neexistovala. Odjel a nikdy se tam ne-

vrátil,

protože

tam

zkrátka

nemohl

vydržet.

Samozřejmě že na ni myslel. Je to smutné, tragické, ale

zároveň svým způsobem tak krásné.”

„Možná,” zamumlala Kit.

„Žádné možná. Určitě.”

„No, v každém případě mám v plánu vydat se tam.

Později. Zatím na to nebyl čas.”

„Nevím, proč to odkládáš.”

„Hej, nezapomněla jsi náhodou na to,” namítla po-

někud rozhořčeně Kit, „že si musím vydělávat na živo-

bytí? Mám spoustu práce a taky mám nějaké povinnos-

ti tady na veletrhu.”

„Existují

přece

takové

věci

jako

letadla,”

naléhala

dále Jennifer.

„Opravdu se tam vydám,” ujistila ji Kit. „Co táta

zemřel, skutečně mně minulost vrtá hlavou. Abych se

přiznala, nevzpomněla jsem si na Bougainvilleu celé ro-

ky. Ale co jsem narazila v nemocnici na Davida, vyba-

vuje se mi stále více a více vzpomínek.”

„Je to v Miami, přímo na břehu zálivu. Slunce, horký

písek… Ujišťuji tě, že já bych na takové místo rozhodně

nezapomněla!” prohlásila se smíchem Jennifer.

Kit se usmála. „Jen, je ti třicet a jsi zcela nezávislá. Ty

by ses mohla přestěhovat třeba okamžitě, tedy kdybys

chtěla.”

„To ani náhodou! Potřebovala bych tam

mít jednu

kamarádku.

Navíc

jsem

svým

dosavadním

životem

celkem spokojená. Daří se mi a jsem na to docela hrdá.

Ale tebe bych ráda viděla šťastnou. V poslední době jsi

toho hodně prožila.”

Objevila

číšnice

přinesla

jim

objednané

jídlo.

Když pak zase odešla, Jennifer řekla: „Podle mého má

každý člověk na světě nějakého strýce, tetičku, rodiče

nebo prarodiče, případně sestru či bratra, kteří se pře-

stěhovali na Floridu. Jen já ne. Ale teď… Počkám si, až

tam odjedeš, zjistíš, jestli bys tam nechtěla žít natrvalo,

a pak… Mohly bychom spolu vymetat kluby na pobře-

ží. Tancovat salsu. Mohla bych mít skvělou práci a záro-

veň vést báječný společenský život.”

„Jen, já se tam nehodlám přestěhovat,” pokusila se

Kit uvést věci na pravou míru. „Vydám se tam pouze na

návštěvu.

Pokud

jsem

opravdovou

návštěvu

vůbec

pozvaná.”

„Ale samozřejmě že jsi!” vychrlila ze sebe Jennifer

a zahrozila Kit prstem. „Pozval tě!”

„Ne. Akorát mi řekl, že když budu něco potřebovat,

tak se mám ozvat.”

„Klidně si můžeš ještě dneska večer sbalit věci. Neu-

niklo mi, jak se na tebe díval.”

„Takovým způsobem se může dívat na každou dru-

hou ženu,” namítla Kit.

„Pane

bože,”

zamumlala

Jennifer

obrátila

oči

v sloup. „Potkáš krásného chlapa, který se na tebe dí-

vá jako na svatý obrázek, a ty jsi plná pochybností! Jsi

nemožná!”

„Ne.

Jen

opatrná.

přiznám

se,

že

taky

trochu

zneklidněná.”

„Davidovi to tam teď patří?”

„Ne.”

„A komu tedy?”

„Jednomu

muži.

Vzdálenému

tuším

dost

starému

příbuznému jménem Seamus Delaney. Snad by to měl

být dědečkův bratranec, nebo tak někdo. Je to poněkud

zamotané, navíc jsem tomu, když mi o tom David vy-

právěl,

nevěnovala

moc

pozornost.

Pokud

nepletu,

tak můj dědeček byl kdysi spoluvlastníkem toho místa –

druhým byl Davidův děda – pak to ale oba prodali dal-

šímu z rodu Delaneyů – Seamusovi. Žijí tam i další lidé,

já ale nevím, co jsou zač a jaký k tomu místu mají vztah,

protože já si pamatuji hlavně neživé věci jako dům, la-

gunu a tak.”

„Chtěla bych tam být pozvaná taky,” prohlásila Jen-

nifer odhodlaně.

„Ale já to tam nevlastním!”

„Ale

jsi

jejich

dlouho

ztracená

holčička,”

namítla

Jennifer. „Tak s tím něco rychle udělej. Vytáhni dneska

z toho krasavce více informací, rozjeď se tam a zařiď,

aby mě pozvali!”

„Udělám, co bude v mých silách,” ujistila ji Kit.

Jennifer se podívala na hodinky. „Za chvíli to tady

skončí.”

„Ještě máme čas.”

„Ne, nemáme. Pak tady bude pořádný chaos. Potrvá

mi celou věčnost, než se dostanu do hotelu. Na autobu-

sových zastávkách a stanovištích taxíků budou davy li-

dí.” Po těch slovech se zadívala Kit do očí a tajemně se

usmála.

„Copak?”

„Tvrdil ti, že tu má auto. Půjdu na tu schůzku s tebou.

Mohl by mě vysadit u hotelu. Co říkáš? Navíc si o něm

– pro tvé dobro – budu moci udělat aspoň trochu názor.

Říká se sice: Darovanému koni na zuby nehleď, ale…”

„David je darovaný kůň?”

„Pro mě osobně by byl! Vážně,” prohlásila a také se

vážně zatvářila. „Zeptáš se ho, jestli by se nepostaral

o můj odvoz? Dostat se odtud autobusem nebo taxíkem

je tak těžké… Pořádně si ho prohlédnu, abych se ujisti-

la, že se někam nevydáváš s vraždícím maniakem nebo

někým takovým.”

„Požádám ho, aby tě svezl,” řekla Kit s úsměvem. Od

té doby, co se seznámily, jí Jennifer prokázala už přinej-

menším milion služeb. Také se s ní ochotně podělila

o své znalosti a zkušenosti. Byla to opravdová kama-

rádka. Ta nejlepší možná. Ráda si dělala legraci ze své-

téměř

neexistujícího

společenského

života,

ale

pev-

ně věřila v sebe a své schopnosti. A Kit také věděla, že

má o ni starost a že by byla ráda, kdyby se co nejdříve

vzpamatovala ze smrti otce a začala zase žít.

Trvalo jim skoro třicet minut, než se jim podařilo do-

stat účet, zaplatit a proplést se davem unavených účast-

níků veletrhu ke kavárně, kde měl čekat David.

On tam ale nebyl. Když to Kit zjistila, nepříjemně se

jí sevřel žaludek. Ta reakce ji překvapila, neboť si až

této

chvíle

neuvědomila,

jak

moc

setkání

s ním těší.

Ne, řekla si v duchu. Nezajímal ji on, ale její vlastní

minulost. Chtěla se dovědět víc o své matce.

„Není tu,” řekla Jennifer smutně a rozhlédla se. Pak

se znovu podívala na hodinky. „Přišly jsme pozdě,” za-

mumlala a povzdechla si.

„Neboj se. I když nepřijde, nic se nestane. Mám pře-

ce jeho vizitku.”

Jennifer se na ni usmála. „Když tady budeme jen tak

postávat, nic tím nevyřešíme. Potřebuji, abys mě dosta-

la na Floridu. Až se ti to nakonec podaří, seznámím se

tam s nějakým fešáckým chlápkem, provdám se za něho

a budu s ním žít šťastně až do smrti.”

Kit se zasmála. „Jsem ráda, že to máš tak pěkně na-

plánované.”

„Támhle!” vyhrkla Jennifer. „Už jde.”

Protože byl vysoký, bylo ho vidět už zdálky. Pomalu

k nim kráčel a občas se cestou zastavil, aby se s někým

pozdravil.

„Omlouvám se,” řekl Kit, když si k ní konečně pro-

klestil cestu. „Kdo to mohl tušit? Fotografie života v di-

voké přírodě letos zase letí.” Pak si všiml Jennifer a po-

kynutím hlavy ji pozdravil.

„Říkal jste, Davide, že tady někde máte auto. Mohl

byste ji zavézt do hotelu? Na konci každého dne je tady

vždycky pořádný blázinec.”

„Samozřejmě,”

prohlásil

David.

„Tak

pojďme.

Třeba

se nám podaří dostat se ven bez úhony.”

Když jim po těch slovech začal klestit cestu k výcho-

du, Jennifer chytla Kit za paži. „Je galantní.”

„Možná,” řekla tiše Kit, „pro mě je ale zároveň pořád

cizí člověk.”

„Všichni cizí lidé jsou potenciální přátelé a všichni

potenciální

přátelé

jsou

zase

potenciální…”

Větu

nedo-

končila, jen se významně usmála.

Kit ji sjela pohledem.

Jakmile se dostali ven z haly, David je zavedl k mís-

tu, kde na příjezdové cestě čekala řada limuzín. Když

poté Jennifer zaregistrovala, že je vede k jedné z nich

– dlouhé a luxusní – znovu na Kit pohlédla, uznale po-

kývala hlavou a poněkud neomaleně do ní nastoupila

jako první.

„Šampaňské!” vyhrkla potěšeně při pohledu na láhev

sektu v nádobě s ledem a řadu skleniček. Pak se zatvá-

řila poněkud zahanbeně. „Omlouvám se…”

David se rozesmál. „Je tady, aby se vypilo. Když do-

volíte, tak tu láhev otevřu.”

Když se limuzína rozjela, naklonil se, uchopil láhev,

zručně vyviklal korkovou zátku a naplnil tři číše.

„Takhle to v Miami chodí pořád?” zeptala se Jennifer.

„Abych pravdu řekl, v Miami většinou jezdím s už po-

někud

omšelou

dodávkou.

Naše

pozemky

jsou

velké

a pořád musíme s něčím někam jezdit – se sazenicemi,

plátnem na plachty a spoustou dalších věcí, které je tře-

ba kamsi dopravit,” řekl jí na vysvětlenou David. Pak se

na Jennifer zadíval a zarazil se. „Copak? Něco se vám na

tom nezdá?”

„Nezdá? Ale právě naopak! Je to úžasné!”

„Tak proč se na mě tak upřeně díváte?” zeptal se Da-

vid s úsměvem.

„Ach…

Omlouvám

se,”

zamumlala

Jennifer.

„Mysle-

la jsem na to, jak je to fantastické, že Kit našla příbuzné,

o nichž nevěděla, případně na ně zapomněla. A popis

toho místa zní taky skvěle.”

„Máte na mysli Bougainvilleu?” zeptal se David hla-

sem, který svědčil o tom – alespoň Kit to blesklo hlavou

– že k tomu místu má hluboký vztah. „Je tam opravdu

krásně. Ostatně nic nebrání tomu, abyste se tam zajela

podívat.”

Jennifer

seděla

dlouhém

pohodlném

sedadle

umístěném v podélné ose vozu. Kit byla naproti tomu

usazená na sedadle v příčné ose, a to po Davidově levi-

ci. David se přes ni i Jennifer natáhl a uchopil nějakou

velkou knihu.

Když poté Kit pohlédla na obálku knihy, zachvěla se

a zaútočily na ni vzpomínky. Tady byla, a to v celé své

kráse. Bougainvillea. Velká hlavní budova se zářící fa-

sádou porostlou místy do výše několika metrů rostlinou,

která tomu místu dala své jméno – bougainvilleou. Fo-

tografie na obálce byla pořízena z cesty, a to pod tako-

vým úhlem, že kromě čelní strany domu a pruhu trávy

před ním nebylo nic jiného vidět. Kit si ale při tom po-

hledu vybavila, jak dům vypadá zezadu, vzpomněla si

rovněž na chatky a malé hospodářské objekty, které by-

ly na první pohled možná nahodile, ale jinak velmi este-

ticky roztroušeny na břehu laguny. Vybavila si klikatící

se chodníčky, exotické rostliny a neuvěřitelnou záplavu

ptáků, kteří neustále poletovali sem a tam. Měla pocit,

že slyší štěkot nějakého psa, a kdyby zavřela oči, určitě

by se jí vybavila pláž a spatřila by svou matku, jak se jí

snaží přimět k rychlejší chůzi podél laguny. Najednou

pocítila potřebu znovu tam být.

S tou potřebou se ale zároveň dostavil zvláštní nepří-

jemný pocit, jako by něco nebylo v pořádku. Znenadá-

ní se jí to místo už tak nelíbilo. Byla to skoro averze.

Nechápala, jak v ní mohl vzbudit tak protichůdné po-

city pouhý pohled na fotografii.

„Je

fantastické!”

vyhrkla

Jennifer

dlouze

povzdechla.

„Jste v pořádku?” zeptal se David, svou otázku však

neadresoval Jennifer, ale Kit.

Pomalu

přisvědčila.

„Samozřejmě.

ta…

fotografie.

Až příliš se mi toho vybavilo. Ve vztahu k tomu místu.

Ale jen místu. Je to zvláštní, ale na lidi, kteří tam žili, si

nevzpomínám.”

„Ach!” řekla Jennifer a přestala fascinovaně zírat na

obálku knihy. „Možná se tam stalo něco hrozného, na co

si nechceš vzpomenout!” Na okamžik se odmlčela a pak

se s úsměvem obrátila na Davida. „Nemáte tam nějaká

strašidla?”

„Jen lidi. S jejich dobrými i špatnými vlastnostmi.”

Pak najednou změnil téma hovoru. „Kam mám jet, Jen-

nifer? Ke kterému hotelu? K tomuhle?”

„Och…” Pohlédla přes boční okénko a zjistila, že už

je na místě. „Ano. Tady jsem ubytovaná.”

„Já taky,” řekl na to David. „A zřejmě i většina ostat-

ních účastníků veletrhu.”

„Taky tu mám rezervaci,” prohlásila Kit a pohlédla

Davida.

„Vadilo

vám,

kdybych

zašla

dovnitř

a přihlásila se?”

„Ani v nejmenším. Využiji toho a na chvíli si skočím

do svého pokoje.”

„Davide, asi jsem tomu místu úplně propadla,” řekla

Jennifer a přitiskla si knihu k hrudi. „Mohla bych si tu

knížku půjčit?”

„Na veletrhu je rozdávám, takže mi bude potěšením

jednu vám dát.”

„To je skvělé! Děkuji vám. A děkuji také za svezení!”

Jennifer

vystoupila

jako

první,

věnovala

Kit

pohled,

který obsahoval výzvu, aby nebyla skeptická a snažila se

být okouzlující, a vešla do hotelu.

David požádal řidiče limuzíny, aby na ně počkal, a po-

té se obrátil ke Kit. „Sejdeme se na recepci?”

„Dobře,” odvětila Kit a napadlo ji, že možná bude

mít dost času dát si rychlou sprchu.

Nakonec to ale dopadlo jinak. Musela si vystát dlou-

hou frontu, a když konečně přišla na řadu, nemohl re-

cepční najít její rezervaci. Po chvíli – která jí však připa-

dala jako celá věčnost – se mu to sice podařilo, ale Kit

to stejně moc nepomohlo. Recepční jí totiž začal vy-

světlovat, že hotel je plný, že dorazila pozdě a že na účet

hotelu

nebyla

jejím

vydavatelem

složena

požadovaná

záloha.

Kit se cítila hrozně. Nejraději by se na toho muže

obořila, zdálo se však, že je mu ta situace stejně nepří-

jemná jako jí. Potlačila proto zlobu a s vděčností přijala

jeho nabídku, že se pokusí sehnat jí ubytování někde

jinde.

Zatímco pak netrpělivě čekala, až recepční splní svůj

slib, a myslela přitom na to, jak ji bolí nohy a jak moc

potřebuje tu sprchu, David se vrátil.

„Nějaký problém?” zeptal se.

„Jsou plní.”

„Neměla jste rezervaci?”

„Samozřejmě že ano. Recepční sice nejdříve tvrdil, že

ji nemůže najít, nakonec ji ale našel. Naštěstí, protože už

jsem začínala uvažovat, koho v tom vydavatelství zaškr-

tím. Jenže mi to moc nepomohlo. Slíbili ubytování více

lidem, než pro kolik mají kapacitu, a logicky upřednost-

nili ty, kteří přijeli dříve.”

Unaveně vypadající recepční se na okamžik vrátil na

své místo, poděkoval jí za trpělivost a ujistil ji, že pro ni

co nevidět určitě něco najde. Chtěla na to něco říct, než

ale stihla otevřít ústa, muž se opět vzdálil.

„Snaží se mi sehnat náhradní ubytování. Asi to něja-

kou dobu potrvá. Tu večeři můžeme zrušit. Byla bych

nerada, kdybyste musel kvůli mně čekat.”

Na okamžik zaváhal a zadíval se na ni způsobem, že

ji napadlo, jestli neuvažuje o tom, že by tu večeři měli

opravdu zrušit.

„Dneska večer už opravdu nemám nic na práci,” ujis-

til ji naléhavě znějícím hlasem David. „A těšil jsem se,

že s vámi strávím nějaký čas.”

„Skutečně?”

zeptala

pochybovačně

Kit.

„Máte

v obličeji takový zvláštní výraz…”

„No, myslel jsem na to, že bych měl pro váš problém

řešení. Jen se trochu bojím, jestli to nebudete považovat

za… poněkud troufalé. Dalo by se to tak totiž – alespoň

podle mého názoru – označit. Mám velké apartmá. Se

dvěma ložnicemi.”

Zřejmě se zatvářila rozpačitě, protože David se na ni

usmál a dodal: „Dveře mezi oběma ložnicemi se samo-

zřejmě dají zamknout. Je tam také obývací pokoj a ku-

chyně. A nádherný balkon.”

„To nemohu přijmout.”

„Už

jsme

kdysi

společně

jednom

domě

bydleli,”

připomenul jí.

Musela se zasmát.

V tom okamžiku k ní opět přistoupil recepční. Měl

zarudlé tváře a netvářil se zrovna vítězoslavně. „Ještě

pořád na tom pracuji.”

Pohlédla na Davida, ze všech sil se ale přitom snažila

nemít ve tváři vůbec žádný výraz. Uvědomovala si, že

touží po pozvání do Bougainvilley. Nemohla se dočkat,

až ji zase spatří, ale přesto… přesto k tomu místu pořád

cítila zvláštní averzi. Nechápala ji, stejně jako poslední

slovo svého umírajícího otce.

Bougainvillea.

Něco důležitého z jejího života – z jejích vzpomínek

– jí unikalo. Něco jí chybělo. A to něco byla právě

Bougainvillea.

Přesto všechno…

David

byl

opravdu

pozoruhodný,

sebejistý

znalý

světa. Svého světa. Světa, který se klenul vysoko nad

tím jejím. Nedivila by se, kdyby ji považoval za naivní.

Ona ale naivní nebyla.

„Možná byste dala přednost tomu, kdybych se poku-

sil trochu zatlačit na hotelový personál.”

Kit

krátce

pohlédla

lopotícího

recepčního.

„Chudák. Vypadá to, že dneska nemá nejlepší den.”

„To asi ne, ale měla jste tu rezervaci. Mohl bych mu

to ještě více znepříjemnit.”

„Ne, nepřeji si, abyste mu to ještě zhoršoval. Tváří se,

jako kdyby se měl každou chvíli rozbrečet.”

„Pořád je tady ta možnost využít mé apartmá,” při-

pomněl jí. Nepochybovala o tom, že i když má kamen-

nou tvář, vnitřně se usmívá. Měl v ruce trumfové eso,

a moc dobře to věděl.

Kit se znovu zahleděla na recepčního. Potil se.

Obrátila hlavu zpátky k Davidovi a pokrčila rameny.

„Nerada bych vás nějak omezovala.”

„Nebudete mě omezovat. To apartmá je pro jednoho

hosta až směšně velké.”

„Proč ho teda máte?”

„Měl jsem tam pár schůzek,” řekl stručně.

„Aha,” zamumlala Kit, aniž by z Davida spustila oči.

Nemohla se zbavit nepříjemného pocitu, že ji chce za

každou cenu přesvědčit, aby jeho nabídku přijala. Proč?

Chtěl ji snad k něčemu využít?

Ona rozhodně chtěla využít jej. I když slovo „využít”

možná nebylo na místě. Chtěla jen znovu spatřit Bou-

gainvilleu, a to by – jak se zdálo – neměl být problém.

Zřejmě se tam dostane tak jako tak.

„Asi máte pravdu, zřejmě to nebyl dobrý nápad. Dej-

te mi minutku. Nechám si zavolat manažera.”

Kit se krátce zasmála. „Ne, prosím. Jestli má každá

z ložnic ve vašem apartmá vlastní koupelnu, ráda vaši

nabídku přijmu.”

David přikývl. „Ralphe!”

Recepční okamžitě přispěchal.

„Už

nemusíte

nic

hledat,”

řekl

David.

„Slečna

Delaneyová

rozhodla

přijmout

mou

nabídku

ubyto-

vat se v části mého apartmá.”

Ubohý Ralph, pomyslela si Kit. Jeho úleva totiž byla

očividná. Vypadal, že ten pult přeskočí a Davida za tu

zprávu – a své vysvobození – obejme.

„Ach, pane Moore! To je skvělé! Moc vám děkuji.

I vám, slečno Delaneyová. Postarám se o to, aby váš

příští pobyt v našem hotelu byl na naše náklady.”

„To beru. Děkuji.”

„To je vaše zavazadlo?” zeptal se David.

„Ano, děkuji.”

„Tak pojďte. Ukážu vám cestu.”

„Díky.”

Měla pocit, jako kdyby právě udělala první krok zpát-

ky k něčemu, co dávno opustila.

Ne…

Ten krok byl učiněn už mnohem dříve. Tenkrát, když

se David objevil v nemocnici.

Nebo snad v tom okamžiku, když její umírající otec

zašeptal to slovo.

Bougainvillea.

Znovu zaváhala. Jako by se ji její intuice pokoušela

před čímsi varovat.

Něco hrozného se v Bougainvilleji stalo. Co přesně?

To se nedozví, pokud…

Pokud mu nedovolí… aby jí k tomu poznání ukázal

cestu.

TŘETÍ KAPITOLA

Když se Kit rozhlédla, pomyslela si, že to musí být asi

nejlepší apartmá v celém hotelu. Bylo dvoupatrové, při-

čemž z obývací a jídelní části vedly nahoru k ložnicím

točité schody.

Ložnice „pro hosty” byla mnohem větší než který-

koli z hotelových pokojů, v nichž kdy spala. Vycháze-

lo se z ní na balkon, který skýtal úchvatný pohled na

město.

„Teď vás tu nechám samotnou,” řekl jí David. „Až

budete hotova, najdete mě v předpokoji.”

Kit

počkala,

dokud

nevyjde

ven,

pak

přistoupila

k telefonu a požádala operátora, aby ji spojil s Jenni-

feřiným

pokojem.

Když

její

přítelkyně

zvedla,

Kit

vyhrkla: „Tomu nebudeš věřit,” a pak jí apartmá po-

drobně popsala.

„Smyčka se utahuje,” pronesla potěšeně Jennifer.

„Co tím myslíš?” zeptala se Kit.

„Ten chlápek po tobě opravdu jede.”

„Možná se jen snaží být milý a chce mi pomoct.”

„Možná je skutečně milý, ale chlap vždycky zůstane

chlapem.

Zítra

budu

chtít

znát

podrobnosti.

Myslím

všechny podrobnosti!”

„Jaké podrobnosti? K ničemu nedojde.”

„Jsi praštěná? Je krásný a zřejmě i dost bohatý. Jestli

mi zítra nebudeš mít o čem vyprávět, tak jsi vážně praš-

těná. Mohu tě ubezpečit, že kdybych byla na tvém mís-

tě já, tak bych zítra o čem vyprávět měla! Mimochodem,

to apartmá chci vidět.”

„To

bych

mohla

nějak

zařídit.

Alespoň

doufám,”

slíbila jí Kit.

„Tak hodně štěstí. A snaž se, ať máš nějaké ty pi-

kantnosti.”

Kit zavěsila. Pak zamířila do koupelny, a zatímco se

sprchovala, přemýšlela o Jennifeřiných slovech. Její ka-

marádka měla pravdu. Ten muž se zdál být skutečně

perfektní.

Bylo tu ale něco…

A to něco – vlastně všechno – mělo co dělat s Bouga-

invilleou.

Seamus Delaney vstal od stolu a krátce pohlédl na

své spolustolovníky. „Skvělá večeře. Mám z toho moc

příjemný

pocit,

když

nás

vidím

všechny

pohromadě.

Martine, Shelley, Eli… Všem vám děkuji.”

Po těch slovech se otočil a zamířil ke dveřím. Už měl

sice osmasedmdesát let, ještě pořád ale kráčel naprosto

vzpřímeně a vypadal víc než dobře. Jeho hlavu zdobila

stále hustá stříbrná kštice a měl pronikavé modré oči.

Byl hybnou silou společnosti Sea Life Enterprises už ně-

kolik desítek let a dokázal jí nejen vdechnout duši, ale

také zajistit prosperitu. Vyzařovala z něj nezdolná síla

a odhodlání.

Michael Delaney mlčky sledoval, jak jeho otec opou-

ští jídelnu. Neuniklo mu přitom, že všichni u stolu děla-

jí totéž. Jen výraz měl přitom každý jiný.

„Opravdu

parádní

večeře,”

prohlásil

Josh,

Michaelův

syn. Bylo mu šestatřicet a k rodinnému podniku si už

dokázal vytvořit hluboký vztah. Michael by bez váhání

přiznal, že je na svého syna pyšný. Joshova cesta od do-

spívání k dospělosti ale nebyla jednoduchá – předčasně

odešel z univerzity, nějakou dobu se toulal po Evropě

a pak vzal práci u jednoho loďaře, jen aby nemusel být

s rodinou. Ještě štěstí, že Bougainvillea byla navržena

tak neobvyklým způsobem – skoro jako pro mafii. Josh

tu mohl žít skoro samostatně. Bydlel totiž v jedné z chat,

které byly roztroušeny podél celé laguny.

„Mám

teď

nějakou

schůzku,”

pokračoval

dále

Josh.

„Doufám, že vám nebude vadit, když teď zmizím.”

„Máme

společnost,”

připomněla

Lenore,

jeho

matka.

„Nejsme

přece

žádná

oficiální

návštěva,”

namítl

Martin Callahan. „Jsme vaši nejbližší sousedé.”

„A jestli má Josh nějaké rande, nesmíme mu bránit,”

řekla s úsměvem Martinova dcera Shelley. „Ale víte co?

Něco vám povím. Seamus vypadá moc dobře. Jako by

znova ožil! Nějakou dobu vypadal hodně přepadle.”

„Strýček

Seamus

tady

bude

navždy,”

prohlásil

Josh.

„Je nezničitelný.”

„Joshi!” pokárala ho Lenore.

„Někdy tak opravdu působí,” ozval se Martin.

„Když se dověděl, že Mark umírá, pořádně ho to vza-

lo,” řekl tiše Eli, Shelleyin bratr.

„Teď ale zase našel v životě radost,” obrátil se k ně-

mu Josh. „Doufá, že se tady co nejdříve setká s Kit De-

laneyovou.”

„To já mám radost!” vyhrkla Shelley. „Kit a já jsme

spolu chodily do školy. Pak ale její matka zemřela a…”

„To je zřejmě jeden z důvodů, proč nebyl Seamus ve

své kůži,” přerušil ji Josh. Pak se naklonil nad stůl. „Trá-

pil ho pocit viny! Čarokrásná siréna z Bougainvilley se

utopí, a jen Všemohoucí ví, za jakých okolností!”

„Marina se ráda napila,” pronesl skoro neslyšně Mar-

tin Callahan.

„Dělala ráda spoustu věcí,” řekl na to Josh.

„Joshi…” Michael chtěl něco povědět, ale selhal mu

hlas. Bylo to zvláštní, s jakou snadností se mu vybavo-

valy dny, kdy tady ještě Marina byla. Měla v sobě po-

divné kouzlo a bylo v ní tolik energie, že tohle místo

často dokázala obrátit vzhůru nohama. Moc dobře vě-

děl, že i starý Seamus byl tou ženou jako uhranut. Uča-

rovala

jemu

samotnému.

musel

čestně

přiznat.

Josh a David byli ale v té době ještě mladíci a zideali-

zovali si ji. Dokonce i Eli a Martin věděli, jaké to bylo

podlehnout jejímu kouzlu. Nikdy by nezašel tak dale-

ko, aby tvrdil, že Marina byla ve skutečnosti zlá. Ďá-

belská… Daleko od pravdy by ale nebyl. Obdivoval je-

jí sílu, schopnost omotat si všechny kolem prstu. Hrála

si s nimi. Nu… Byla mrtvá. Bůh buď milostiv její duši.

Ale teď…

„Ta holka by sem neměla jezdit,” řekla bezbarvým

hlasem Kaitlin.

Kaitlin nebyla členem rodiny. Ne v pravém smyslu to-

ho slova a také rozhodně ne žádným běžným či alespoň

akceptovatelným

způsobem.

Pracovala

pro

Seamuse

už

více než dvacet let. Stejně jako Seamus i ona Michaelo-

vi občas připomínala Doriana Graye. Určitě měla někde

uschován svůj stárnoucí portrét. Muselo jí být něco přes

čtyřicet, pořád ale měla obličej i postavu jako dvacetile-

tá.

Ostatně

proč

neměla?

Jako

Seamusova

osobní

asistentka byla po celou tu dobu mimořádně dobře pla-

cena. Měla spoustu volného času a každou chvíli něja-

kou dovolenou.

Bylo to zvláštní, ale Michaelova manželka ji po všech

těch letech ještě stále nesnášela. Nešlo přitom o to, že by

Lenore v porovnání s ní stárla nějak rychle. Jeho žena

byla také ještě pořád přitažlivá. Její vlasy byly stejně

krásně kaštanově hnědé jako v mládí. Do vínku dostala

velké oříškově hnědé oči, které působily skoro až hyp-

noticky. Každý týden strávila jeden den v městských láz-

ních, kde s ní prováděli bůhvíjaká kouzla. Jo, ženám

v Bougainvillei se buď dařilo velmi dobře…

…nebo umíraly.

„Kaitlin! Jak jste mohla něco takového říct? Já se

nemůžu

dočkat,

až

Kit

uvidím!”

pronesla

rozhořčeně

Shelley.

„Zatraceně,

jestli

vypadá

jako

tehdy

před

lety

její

matka, tak se jí taky nemůžu dočkat,” prohlásil Eli.

„Eli,” pokusil se ho umravnit jeho otec.

„Ale no tak, tati, už přece nejsem malý kluk,” řekl na

svou obranu Eli. „Asi jsme měli všichni na Kit slabost,

ale bylo to dávno a Kit navíc byla velmi milá a hodná

holčička.”

„Která by sem neměla jezdit,” trvala na svém Kaitlin.

Eli se na ni zamračeně zahleděl. „Proč to říkáte?”

„Proč to říkám?” zopakovala po něm Kaitlin a za-

mračila se. „Nedopadne to dobře. Bude se na svou mat-

ku vyptávat. A my všichni budeme muset lhát a říkat ab-

surdní

věci,

protože

dobře

víme,

že

její

matka

byla

ubohá malá coura.”

„Kaitlin!” vykřikla vyděšeně Lenore.

„Ale no tak,” vstoupil do hovoru Michael. „Vždyť je

mrtvá. A to dlouho.”

„Měli bychom být upřímní – je mrtvá, a to je dobře.”

Po těch slovech Kaitlin vstala a vyndala z vykládané

krabičky cigaretu.

„Nezapalujte si tady – Seamus vyletí z kůže,” varoval

ji Josh.

„Něco vám povím,” prohlásil Martin. „Seamus ji ta-

dy chce, a tak ji tady mít bude. A ona tu zůstane. Může-

te mi věřit. Já ho znám. Nevím, co za tím je, jestli je to

pocit viny, ale od té doby, co mu David řekl, že Mark

umírá, nebyl ve své kůži.”

„Ještě štěstí, že ho alespoň nechal umřít v pokoji,”

skoro zašeptala Shelley.

Ostatní na ni jako na povel upřeli oči.

„Mark tohle místo nenáviděl. Měl k tomu samozřej-

mě dobrý důvod. Kdyby věděl, že se sem jeho dcera vrá-

tí, nelíbilo by se mu to.”

„Ale my přece nevíme, jestli se sem vrátí,” namítl

Eli.

Kaitlin se ušklíbla. „Jestli je jako její matka, tak se

můžete vsadit, že se tu objeví. A okamžitě tady zavětří

peníze.”

„A starý Seamus se do ní zamiluje a my skončíme na

mrazu s holým zadkem. To jste chtěla říct, Kaitlin?”

zeptal se pobaveně Josh a vstal. „Přeji všem příjemný

večer.”

Poté políbil svou matku na čelo, otce i ostatní po-

zdravil pokynutím ruky a odešel.

„Jak mu, zatraceně, můžeš dovolit, aby takhle mlu-

vil?” obrátila se Lenore na Michaela.

Michael si nemohl pomoci a musel se na svou ženu

usmát.

„Třeba proto, že ten kluk má pravdu. Martine, Eli…

nedáte si někdo brandy?”

„Já bych si dala,” řekla Kaitlin. „Eli, buďte tak hod-

ný a přineste mi skleničku na zápraží. Umírám touhou

po cigaretě.”

Umírám touhou po cigaretě.

To byla poslední slova, která tehdy právě v této míst-

nosti pronesla Marina Delaneyová, než vyběhla z domu.

Umírám…

Nemohla být blíže pravdě.

Michael pocítil, jak mu po těle naskakuje husí kůže,

a dobře věděl proč.

Nechtěl, aby se Kit Delaneyová vrátila. Při té před-

stavě se mu podlamovala kolena. Měl strach.

A nepochyboval o tom, že není sám.

„Není to tak složité a matoucí, jak to možná zní,” ře-

kl David a pohodlně se opřel o opěradlo pohovky. Na-

konec se totiž rozhodli nikam nejít a povečeřet raději

přímo v apartmá. Nebyla to špatná volba, protože sou-

částí pobytu v apartmá byla i obsluha při jídle a jídlo sa-

mo bylo vynikající.

„Původně existovali tři společníci – Seamus, můj dě-

deček a váš dědeček. Seamus má syna, Michaela, a ten

si vzal Lenore, se kterou má syna Joshe. Můj dědeček

dal život mému otci, no a ten měl mě. Stejně jako váš dě-

deček měl se svou ženou vašeho otce, který se oženil

s vaší matkou a počal s ní vás.”

„A všichni kromě mě žijí v Bougainvillei?”

„Ani to není tak divné, jak to vypadá,” ujistil ji. „Ne-

ní tam jen jeden dům. Kromě vily, v níž bydlí Seamus, je

tam ještě na břehu laguny celá řada dřevěných domků.

Copak jste už zapomněla?”

„Ale ne, nezapomněla,” zamumlala Kit. „Alespoň ne

na všechno. Vzpomínám si velmi dobře na lagunu a na

cestičku kolem ní, která nakonec ústí na pláž. Taky si

pamatuji krásnou malou lávku na konci laguny, která

v jejím ústí spojovala oba břehy. Je tam ještě pořád? Na-

padlo mě totiž, že ji během všech těch dlouhých let mo-

hla zničit nějaká bouře.”

David zakroutil hlavou. „Ne, nic se jí nestalo, je tam

pořád. A nejen ta lávka. Takže kdy vás tam můžeme

očekávat? Mohla byste se tam vypravit se mnou hned

po skončení veletrhu.”

Na tváři se jí objevil úsměv a pak se krátce zasmála.

„Jdete na to dost rychle.”

„Na rychlosti není nic špatného.”

Kit náhle poněkud vystřízlivěla. Vypili spolu totiž lá-

hev mimořádně dobrého cabernetu.

Na rychlosti není nic špatného.

Možná měl pravdu.

Cítila se v jeho přítomnosti podivně uvolněně. Mož-

ná až moc. Seděla na okraji pohovky a čas od času na-

točila hlavu a zalétla k němu pohledem. Před večeří se

převlékl. Vzal si na sebe staré obnošené džínsy a košili

s dlouhým rukávem. Třebaže byl oblečen velmi nefor-

málně, slušelo mu to. I ona se převlékla, ale zvolila zce-

la opačný styl. Netušila totiž, že nakonec budou jíst

v apartmá, a tak si oblékla černé koktejlové šaty bez ru-

kávů a vzala si lodičky na vysokém podpatku. Těch se už

ale před půlhodinou zbavila a doslova si na své bosé no-

hy sedla. Hovořili spolu o umění a fotografování, o lo-

dích, o počasí, o nových stavebních projektech v Bosto-

nu a krásách Chicaga, nakonec se ale řeč stočila na

Bougainvilleu. Byl to pro ni dlouhý a únavný den, který

byl

zpočátku

naplněn

nepříjemnou

nervozitou.

Nejra-

ději by se svezla na opěradlo… vlastně nejraději by se

mu opřela o rameno. Případně by si lehla a hlavu si mu

položila pohodlně do klína.

Zamračila se a narovnala ramena.

„Vlastně není důvod odkládat to,” řekl David.

Na rtech se jí objevil náznak úsměvu. „Abych pravdu

řekla, tak je. Musím se vrátit do Chicaga.”

„Proč?”

„Mám kočku.”

„Kde ji teď máte?”

„Mám ji – nebo spíše jeho, protože je to kocour –

u souseda. Musím se vrátit, protože ten soused musí na

víkend odjet na obchodní cestu.”

„Hmmm,” zamumlal David. „Možná bychom pro to-

ho kocoura mohli někoho poslat.”

„Mám taky nějakou práci. Musím namalovat do no-

vin pár obrázků.”

„Ty mají jepičí život. Skončí v koši spolu s novinami.

Ale když už hovoříme o vaší práci, představte si, jaký

přínos pro ni by znamenal váš pobyt v Bougainvillei.”

„Myslíte?”

„Samozřejmě. Jen si vezměte ty lidi, kteří tam žijí. Je

tam Seamus. Starý jižan. Bojovník. Na jednu stranu je

samá zdvořilost a laskavost, na druhou stranu kdykoli

připraven zakroutit krkem každému, kdo by se mu po-

kusil zkřížit cestu. Dále Michael, který se – se značným

sebezapřením – stará o každodenní běžnou činnost fir-

my. Téměř to nenávidí. Nejraději by vyplul na moře na

plachetnici a během plavby napsal nějaký dlouhý ro-

mán. Pak je tam Lenore, která by chtěla být jižanskou

lady, což je dost směšné, protože tamní komunita je vel-

mi latinskoamerická a značně pokroková. Ona na to ale

moc nedbá. Je členkou mnoha klubů, myslím tím těch

správných klubů, pořádá charitativní akce a vůbec si

hraje na velkou dámu. Josh je přibližně v mém věku

a stejně jako já mu značně leží na srdci chod firmy. Já to

umím lépe s penězi a orientuji se lépe v právních záleži-

tostech, on má zase úžasnou představivost a je skvělý

technik a konstruktér. Jeho projekty téměř nemají chy-

bu. Kaitlin – to je Seamusova asistentka – vám zase po-

drobně popíše, co je nového ve společnosti, kdo s kým

chodí… A taky máme skvělé sousedy. Pokud se neple-

tu, tak s Shelley Callahanovou jste chodila do školy.”

„Shelley… Shelley… To jméno je mi povědomé.”

David se zasmál. „Možná jsme tak trochu výstřední

všichni. Eli a Shelley totiž také ještě pořád žijí doma. Je-

jich pozemky mají podstatně menší rozlohu než Bouga-

invillea, ale mají na nich postavený dřevěný domek, kte-

rý je teď oficiálně Eliho, a obytnou garáž, kde pro

změnu

žije

Shelley.

Studuje

univerzitě.

Literaturu.

Z Eliho je polda. Jejich otec, Martin, byl taky u policie,

teď už je ale v důchodu. Věnuje se hodně rybaření. Ne-

jsou to pro nás sousedé, ale spíše rodina. Děláme spolu

spoustu věcí, jezdíme společně na dovolenou, zveme se

na večeře… Děláme to tak, kam až mi sahá paměť. Ach!

Málem jsem zapomněl na jednu naprosto úžasnou ženu,

kterou byste tam už asi nečekala. Mary. Vloni oslavila

sté narozeniny.”

„Mary!” vyhrkla Kit a spustila nohy dolů. „Ona ještě

žije! Bože, zdála se mi stařičká už tenkrát, když jsem by-

la malá holka.”

„Vy si na ni vzpomínáte?”

Kit přisvědčila. „Byla sladká… Jéje… Přiznám se, že

se mi toho vybavuje stále víc a víc. Lenore byla stejně

krásná… a stejně panovačná. Neměla mě zrovna v lásce

a…” Na okamžik se odmlčela a zamračila se. „Nepama-

tuji se, že bych doma odpoledne vídala matku. Myslím,

když jsem se vrátila ze školky nebo později ze školy. Tak

jsem se vždycky co nejdříve vytratila z domu a zašla za

Mary. Vždycky voněla jako gardénie… Uvařila mi čaj

a dala mi něco na mlsání. Moc ráda ji zase uvidím.”

„Jak jsem řekl, je jí sto jedna,” pronesl důrazným hla-

sem David. „Nemůžete s tou návštěvou otálet dlouho.”

Kit

usmála.

„Ne,

nebudu.

Umírám

zvědavostí.

Akorát že… ehm…” Odmlčela se. Jak mu má vysvětlit,

že má kdesi v paměti uloženo něco, co ji ve vztahu k to-

mu místu rozrušuje?

„Akorát že co?”

Pokrčila rameny.

„Nevím.”

„Řekl váš otec o Bougainvillei něco negativního?”

„Ne. Vlastně o ní vůbec nikdy nemluvil.” Když to

řekla, uvědomila si, že to nebyla tak úplně pravda. Ni-

kdy o tom místě nemluvil s výjimkou chvíle, kdy umíral.

Tehdy to jméno pronesl. Bougainvillea.

„Asi vám hodně chybí, nemám pravdu?”

„Samozřejmě. Obdivovala jsem ho. Byl to zcela mi-

mořádný člověk. Chytrý, vtipný, vždy mi pomáhal, po-

vzbuzoval mě. I když měl bolesti, dělal si z nemocnice

legraci, stejně jako z doktorů a ironie života. Dělal si le-

graci i ze smrti. Děkoval mi za to, že jsem vždycky byla

báječná dcera, a dodával mi sílu a klid, abych to všech-

no mohla snášet. Samozřejmě že mi chybí.”

„Je mi to moc líto.”

„Děkuji,”

řekla

veselým

tónem.

Nechtěla

utápět

ve smutku. Být sentimentální. Pak se náhle postavila.

Došla totiž k závěru, že by s ním už neměla strávit ani

minutu. Nejlepší bude, když půjde okamžitě spát. Jen-

nifer bude zklamaná, že jí nebude moci povyprávět žád-

né pikantní detaily. Ona ale nebyla tak důvěřivá jako

Jennifer. Ne, její kamarádka v žádném případě nebyla

promiskuitní. Pouze snad až moc dala na… Na co vlast-

ně? Na chemii. Buď mezi dvěma lidmi nějaké chemické

působení existovalo, nebo ne. Stejně tomu bylo s důvě-

rou. Buď byla, nebo chyběla. Přičemž to, jak dlouho člo-

věk toho druhého znal, na tom nemohlo nic změnit.

„Vadilo by vám, kdybych si šla lehnout?” zeptala se.

„Byl to pro mě opravdu dlouhý den.”

„Ani v nejmenším,” prohlásil David a vztyčil se. Ne

proto, aby ji zastavil, pouze v rámci slušnosti.

„Dobrou

noc,”

řekl.

„Mimochodem,

kolik

hodin

máte být zítra na veletrhu?”

„V devět, o půl desáté. Tak nějak.”

„Dobře.

Zajistím,

aby

nám

osm

hodin

přinesli

snídani.”

Usmála

se.

„Co

kdybych

přizvala

Jennifer?

Řekla

jsem jí, jak to dopadlo s mým ubytováním, a ona by to

tady moc ráda viděla.”

„Skvělý nápad. Pozvěte ji.”

Zůstal stát, dokud nevyšla po schodech nahoru. Pak

ho slyšela objednávat snídani pro tři osoby. Spokojeně

pokývala hlavou, a než si šla lehnout, pokusila se zavo-

lat Jennifer, ta ale ve svém pokoji nebyla. Nechala jí

proto vzkaz, aby na osmou přišla na snídani.

V noci se jí zdálo o Bougainvillei. Ne o něčem kon-

krétním, jen o tom, že tam byla. Skoro cítila vítr vanou-

cí od moře a vlhký písek pod chodidly, viděla celou pa-

letu fialových a růžových barevných tónů, kterými se

pyšnila bougainvillea pnoucí se po zdech domu a dřevě-

ných chat. Nejprve to bylo nesmírně příjemné, pak ale

najednou jako by na to místo padl stín a všechno kolem

ní potemnělo.

Když ráno sešla dolů, Jennifer už tam byla. Nadše-

ně s Davidem hovořila o jeho domovu, o jeho fotogra-

fiích a své práci. Když uslyšela Kit scházet, otočila se

k Davidovi zády a se zvědavostí vepsanou ve tváři ji

pozdravila. Kit její pozdrav opětovala, zavrtěla ale při-

tom hlavou.

Později – to už byly zase na veletrhu – ji Jennifer sa-

mozřejmě začala zpovídat.

„Tak nic? Opravdu jste spolu nic nedělali?”

„Jen jsme si povídali.”

Jennifer si znechuceně odfrkla. „Vždyť ta chemie me-

zi vámi byla tak očividná! Bylo by to jen a jen správné.

To mi můžeš věřit.”

„Jennifer, ty bys spala s někým, koho jsi předtím vi-

děla jen jednou?”

„Kdyby všechno fungovalo, jak by mělo, tak samo-

zřejmě. To se můžeš vsadit.”

„Vůbec nic v tomhle ohledu nepodnikl.”

„Tak jsi ten krok měla udělat ty!”

„Cože? To jsem jako měla říct – Pardon, ale zafungo-

vala tady chemická přitažlivost, tak co kdybychom šli do

postele?”

„Tak nějak. Tedy když všechny ostatní možnosti se-

lžou,” odvětila Jennifer s kamennou tváří. „Kdy máš od-

letět? Zítra?”

„Jo.”

„Tak ho dostaň dneska večer.”

„Nehodlám dostat nikoho.”

„Už žiješ v celibátu moc dlouho,” prohlásila Jenni-

fer. „Hodláš udělat z hlavní postavy těch svých kresle-

ných příběhů jeptišku? Začni žít. Dopřej si něco pro

inspiraci!”

Večer ji David vzal na večeři do nádherné a velmi

intimní

restaurace

čtvrti zvané Malá Itálie. Pokaž-

dé když se jí letmo a nahodile dotkl nebo když jí po-

máhal vystoupit z auta či usednout ke stolu, měla po-

cit, jako kdyby dostala ránu elektrickým proudem. Ten

muž byl mimořádně sexy. A ty jeho zářící oči! Jako by

z nich probleskovala radost ze života, z její přítomnos-

ti, z celého světa…

Pověděl jí toho víc o svém vzdělání i o tom, jak Sea-

mus trval na tom, aby se na škole co nejvíc snažil a aby

si našel slušnou práci. Praktikovat právo se mu líbilo,

později ale zjistil, že ho stejnou měrou přitahuje i pod-

nikání, a když pak rodinná firma začala klást stále větší

požadavky

jeho

čas,

byl

připraven

zanechat

praxe

a vše, co se do té doby v oboru naučil, použít ve pro-

spěch podniku.

Kit během večeře zjistila, že se k sobě při řeči, občas-

ném smíchu i připíjení stále více naklánějí. Také si uvě-

domila, že do sebe s požitkem nasává vůni jeho vody po

holení. Ta vůně k němu patřila a byla značně evokující.

Co ta dokázala udělat s její fantazií…

Když se vrátili do hotelu, zůstali ještě chvíli dole

v obývacím pokoji, aby si spolu vypili skleničku brandy

před spaním. Jejich hovor se znovu stočil na Bougain-

villeu a jeho život v ní.

Kit cítila, že už na ni alkohol působí. Ne moc, tolik to-

ho zase nevypila, ale trochu přece jen ano. Jinak by na

to téma zřejmě nemohla začít hovořit.

„Musím přiznat, že to moc nechápu.”

„Co nechápete?”

„Skutečnost, že nejste ženatý. Nebo snad ano?”

David se zasmál. „Ne, nejsem.”

„Ani s nikým nechodíte?”

„Během všech těch let jsem samozřejmě pár známos-

tí měl, teď ale ne. A co vy?”

Usmála se. „No, na střední to byl Ray Leone. Něja-

kou dobu to mezi námi bylo dost vážné. Potom, na uni-

verzitě, to byl Mason Rigg. Student práv. Ale velmi sta-

romódní. Přišla jsem na to, když se začal pobouřeně vy-

jadřovat k množství dívek na přednáškách. Žena měla

být podle jeho názoru doma. Měla být vdaná a svého

muže podporovat. Vodit děti do školy, chodit s nimi k lé-

kaři a organizovat či sama připravovat pracovní večeře.

Tím samozřejmě nechci říct, že bych jednou své děti ne-

chtěla osobně vodit do školy nebo k lékaři.” Na chvíli se

odmlčela a v duchu zauvažovala, proč mu to vlastně ří-

ká.

„Omlouvám

se.

Jsem

hrozná.

Nechtěla

jsem

vám

předkládat seznam svých známostí a přehled chyb jed-

notlivých partnerů.”

S úsměvem na rtech pomalu přistoupil k pohovce, na

níž seděla. Okny pronikala do apartmá světla nočního

velkoměsta. Posadil se vedle ní, vzal jí skleničku, posta-

vil ji na stůl a pak ji uchopil za obě ruce. „Mně se ten váš

přehled líbil. Byl obdivuhodně upřímný. Stejně jako vy.”

Hovořil

najednou

hlubokým

trochu

ochraptělým

hla-

sem. A vůně jeho vody po holení měla na tak krátkou

vzdálenost přímo omamný účinek.

Když se pak dotkl rty jejích úst, srdce se jí skoro za-

stavilo. Uvědomila si, že musí být velmi zkušený mile-

nec. Vjel jí totiž prsty do vlasů a naklonil jí hlavu tak,

aby mohl jazykem vniknout co nejsnáze dovnitř. Zare-

agovala pudově – nebo na základě té Jennifeřiny chemie

– a přitiskla se k němu. Přála si jen jedno – splynout

s ním. Ústy, celým tělem, srdcem, duší…

David se ale poněkud odtáhl a zahleděl se jí do očí.

„Měl bych zpomalit.”

„Proč?”

Na rtech se mu objevil vševědoucí úsměv, který jí

znovu rozproudil krev v těle.

„Protože se ti musím s něčím přiznat.”

„Ano?”

„Přijel

jsem

Bostonu

hlavně

proto,

abych

tě

našel.”

„To zní hezky,” zamumlala zasněně.

Na chvíli zaváhal.

„Seamus tě chce mít v Bougainvillei. Poslal mě sem,

abych tě tam přivedl. Měl jsem to udělat za každou

cenu.”

Hlasitě vydechla a zamračeně si jej změřila. „Z jaké-

ho důvodu?”

Pokrčil rameny. „Přesně to nevím. Budeš se muset ze-

ptat Seamuse. Ale asi tuším, co se v něm odehrává. Tvo-

je matka zemřela, teď i otec. To místo ti náleží stejně ja-

ko třeba mně. Určitě se také po celou tu dobu trápil

pocitem viny, že Marina zemřela právě tam. A když tvůj

otec navždy odešel, bylo mu to moc líto. Měl totiž Mar-

ka upřímně rád a obdivoval ho. Samozřejmě ho ale chá-

pal. Věděl, že musel odejít. A co se týče tebe samotné…

Když jsi byla malá holka, měl pro tebe až neuvěřitelnou

slabost. Byla jsi jako Marina – akorát menší, zcela ne-

vinná,

milující

naprosto

upřímná.

Nepřekvapuje

mě,

že tak touží po setkání s tebou. Chce se pokusit nějak

napravit všechny ty špatné věci, které se staly. Třeba

chce odčinit i některé hříchy vlastního mládí.” Zvedl ru-

ce,

jako

kdyby

bylo

vysvětlení

nedostačující.

„Jen

sám Seamus ví, jakou má skutečnou motivaci. V každém

případě tě ale moc chce vidět.”

„To

milé…

Alespoň

myslím,”

zamumlala

Kit

nejistě.

„Takže?” řekl David pomalu.

„Takže?” zopakovala po něm.

„Takže co dál?” zeptal se.

Kit se usmála. „To nevím.”

„Oslovil bych tě a pokusil se domluvit si s tebou

schůzku v každém případě,” prohlásil upřímně a nalé-

havě znějícím hlasem.

„Řekni to ještě jednou.”

„Oslovil bych tě a pokusil se domluvit si s tebou

schůzku v každém případě,” zopakoval David bez váhá-

ní svá předchozí slova.

„Proč?”

„Protože jsi úchvatná a překrásná žena.”

„To není špatná odpověď.”

„Myslel jsem to vážně. Přísahám. To přiznání také.

A teď mi pověz – kam nás ta má upřímnost dovedla?”

„Prozatím na pohovku,” odvětila Kit s pohledem do-

slova vpíjejícím se do jeho očí.

„Ano, jsme na pohovce, třebaže jsou tady dvě na-

prosto vyhovující ložnice,” zamumlal.

„Naprosto vyhovující,” souhlasila s ním Kit.

A pak udělala něco, co ji samotnou překvapilo. Jako

by to ani nebyla ona.

Jemně ho od sebe odtlačila a postavila se. „Já budu

v jedné z nich,” vysoukala ze sebe se staženým hrdlem.

Cestou do schodů jí pak blesklo hlavou, že Jennifer

by na ni byla pyšná. Jenže už v následující vteřině si po-

myslela pravý opak. Nechová se náhodou právě teď ja-

ko naprostý idiot?

Co když za ní nepůjde? Co když zůstane dole, nebo

zamíří do své ložnice? Pak… Pak v sobě zřejmě bude až

do konce života nosit pocit studu a zahanbení.

S bušícím srdcem vešla do pokoje pro hosty. Neroz-

svítila světlo, jen se v šeru opřela o stěnu a čekala, jest-

li přijde za ní.

Přišel.

Přistoupil k ní a ona se najednou cítila, jako kdyby

k té zdi za svými zády byla přišpendlená. A poté David

pomalu zvedl obě ruce, dotkl se jejího obličeje a zašep-

tal: „Jsi si jistá?”

V tom okamžiku si už jistá byla.

chemii

přece

nebylo

nic

špatného.

Nebo

snad

ano?

Ne, nebylo.

V prvních vteřinách to pro ni byl skoro šok. Na oka-

mžik se dokonce dostavil pocit odporu. Nebyla v kon-

taktu se skutečným světem už moc dlouho. S nikým se

nescházela, s výjimkou Jennifer si s nikým nepovídala,

nesmála se, o nic se nedělila. A také nikomu nedůvěřo-

vala. To dlouhé období půstu ale jako by najednou nic

neznamenalo, jako kdyby nikdy neproběhlo. Dotýkal se

její tváře, cítila na své kůži jeho horký dech… A všech-

no se jí to zdálo být naprosto v pořádku. V souladu s při-

rozeným řádem věcí.

Když se k ní pak přitiskl, měla pocit, jako kdyby je-

jich těla pro sebe byla určena. Tak dokonale se k sobě

hodila, jako by to její bylo rukou a to jeho na míru šitou

rukavicí. Když to spolu dělali poprvé, nehnuli se od zdi.

Vytáhla mu košili z kalhot, chvějícími se prsty mu ji ro-

zepnula a stáhla ji z něho dolů. To už ale sama byla sko-

ro nahá, protože David se nenechal pobízet. Už první je-

ho dotek jí vyrazil dech. A když se po chvíli alespoň

trochu

vzpamatovala

dokázala

opět

nadechnout,

nasála do sebe spolu se vzduchem i tu jeho vůni, a kole-

na se jí málem podlomila znova.

Když se na zemi ocitl i zbytek jejich svršků, sklouzl

David rty na její hrdlo a pak pokračoval níž, až k žláb-

ku mezi jejími ňadry. To už nic jiného než jej nevníma-

la. Neexistovala

minulost, zmizely vzpomínky na před-

chozí způsob života. Vnímala jen jeho doteky a polibky,

žár uvnitř vlastního těla, svou spalující touhu. Jako by ji

někdo uvnitř podpálil.

Byla to touha, pro jejíž ukojení by stálo za to…

I zemřít.

Když se přestal věnovat jejím ňadrům a zamířil níž,

zavřela oči a zabořila mu prsty do vlasů. Chtělo se jí ně-

co říct, chtělo se jí cosi zakřičet, z úst se jí však vydralo

jen tiché zasténání.

A pak… A pak se David narovnal, pevně ji uchopil,

nadzvedl ji a pronikl do ní. Zalapala po dechu a zaťala

mu prsty do zad. V rytmu vášně a s nohama pevně sví-

rajícíma jeho pás se pohupovala nahoru a dolů, měla ale

pocit, že jenom stoupá, že se dostává stále výš, až nad

střechu tohohle hotelu, až kamsi do mraků plujících po

temné obloze, možná až ke hvězdám. A když se jich hla-

vou dotkla, rozzářily se všechny najednou oslnivým ja-

sem

tělem

jí

proběhlo

mohutné

zachvění.

Vykřikla

a hlava jí klesla na jeho rameno.

Ani si neuvědomila, že už za sebou necítí zeď, že ji Da-

vid odnáší k posteli a pokládá na chladivé prostěradlo.

Když po chvíli vycítila jeho upřený pohled, natočila

k němu hlavu a usmála se. Cítila potřebu poděkovat mu.

Už to bylo dávno, co zažila něco, co se dnešnímu veče-

ru alespoň vzdáleně podobalo.

„Nějaké výčitky?” zeptal se tiše.

Údivem se jí rozšířily oči. „Ne. Měla bych snad něja-

ké pociťovat? Ty nějaké máš?”

„Naprosto

žádné,”

odvětil

David.

„Něco

tak

krásné-

ho jsem už dlouho nezažil.”

Obrátila se na bok a položila si hlavu na jeho hruď.

Cítila na tváři jeho vlhkou kůži, vnímala sílu ukrytou

v jeho svalnatých nohou, které si propletl s jejími.

Byla to ona, kdo s něžnostmi začal tentokrát. Poma-

lu mu přejela prsty po hrudníku, chvíli mu jimi přejíž-

děla po břichu a pak vzala do dlaně jeho penis. Během

vteřiny byl tvrdý jako kámen.

Ještě se nevzpamatovala z předchozího zážitku, a už

tu byl další, snad ještě nádhernější než ten první, proto-

že v něm bylo více něhy. Cítila se, jako kdyby ji kamsi

unášel a během té cesty s ní překročil práh ve dveřích

vedoucích do jiného světa.

Když konečně začali zase vnímat své okolí a uklidnil

se jim dech, David vstal z postele a nahý – bez šatů mi-

mochodem

vypadal

stejně

sebevědomě

důstojně

jako

v obleku – zašel pro láhev sektu, sušenky a několik dru-

hů nakrájeného sýra. Když to všechno přinesl, pustili se

do jídla, popíjeli a povídali si. Byla to nejkrásnější noc,

jakou Kit kdy zažila.

Když se pak – možná po hodině – rozhodli, že je čas

trochu se vyspat, Kit okamžitě usnula. Nezdálo se jí ale

o milování, o touze, o uspokojení. Zdálo se jí o Bouga-

invillei.

Šla po pláži. Cítila osvěžující vánek, vlhký chladivý

písek pod nohama. Ve vzduchu byla cítit vůně jasmínu.

A pak náhle zaslechla podivný zvuk připomínající vřís-

kot. Ten zvuk jí nahnal strach.

To jsou jen papoušci, říkávala vždycky Mary.

A pak se najednou přenesla. Viděla před sebou mat-

čin obličej, slyšela její hlas. Byla ve svém pokoji v tom

velkém rozlehlém domě. V domě Delaneyů. Okna, za

nimiž se nacházela laguna, byla otevřená, protože ven-

ku už nepanovalo tak úmorné vedro. Pokles teplot na-

značoval, že zima – která v těch končinách byla vždy tak

příjemná – už na sebe nenechá dlouho čekat.

„Zítra, miláčku. Už zítra všichni tri – ty, já a tatínek –

odjedeme. Jsi moje zlatíčko, víš to? Slibuji ti, že pak už

s tebou budu napořád.”

Kit se s trhnutím probudila. Ten sen byl jako živý.

David ležící po jejím boku se pohnul, zívnul a pak se

posadil.

„Děje se něco?”

„Nic,” zamumlala Kit. „Omlouvám se. Nechtěla jsem

tě vzbudit.”

„Co se stalo?”

Nechtěla se mu s tím podivným snem – nebo snad

vzpomínkou, která bez varování vyplavala na povrch –

svěřovat.

„Nevím.

Něco

mě

probudilo.

Nějaká

noční

můra, nepříjemný sen… A probudila jsem tě přitom. Je

mi to líto.”

Přitáhl si ji blíž. „Mně ne.”

Znovu se pomilovali. Tak intimně, jako by spolu byli

už odjakživa. Jako kdyby ho důvěrně znala.

Prakticky vzato ho opravdu znala už dlouho.

Ve skutečnosti pro ni ale byl v podstatě cizí člověk.

ČTVRTÁ KAPITOLA

„Podrobnosti!” vychrlila ze sebe Jennifer. „Chci znát

podrobnosti!”

Kit – se sluchátkem mezi hlavou a ramenem – se

usmála a přidala do Whitneyovy misky ještě trochu žrá-

dla pro kočky. „O žádné podrobnosti se s tebou nepo-

dělím,” prohlásila poté odhodlaně znějícím hlasem. By-

lo to prostě příliš… Ne, nebudu o tom mluvit.”

„Škoda,”

zabručela

Jennifer.

„Chci

tě

použít

jako

vstupenku do nového světa, jako prostředek k novému,

vzrušujícímu životu… a nic.”

Kit se zasmála a pohladila po zádech svého černého

kocoura, který se už nemohl dočkat, až mu misku položí

na zem. „Tvůj život už vzrušující je. Děláš si, co chceš.”

„Ne, to co opravdu chci, je potkat pana Perfektního.

Bude mít práci, kterou bude mít rád a která mu bude

dodávat sebedůvěru. A bude pyšný na mou práci. Bu-

deme mít spolu dvě děti, kluka a holku, a budou z nás

skvělí

rodiče.

Občas

přinesu

snídani

postele,

a když nebudu stíhat, přichystá ráno aspoň kávu a po-

stará se o to, aby nám z nějaké restaurace přivezli

večeři.”

„Takový muž někde určitě žije.”

„Možná. Než ho ale potkám, chci být pozvaná do

Bougainvilley. Chápeš? Mimochodem, to je také důvod,

proč jsem tak zmatená. Proč tam už nejsi?”

„Musela jsem zaskočit domů a postarat se o kočku,”

pokusila se jí vysvětlit Kit.

„O kočku!”

„Chci taky namalovat do zásoby pár obrázků. Abych

pak mohla mít skutečnou dovolenou.”

„Dovolenou?” zopakovala po ní Jennifer a hlasitě si

odfrkla. „Já z toho mám spíše dojem, že už tam zůstaneš

a budeš tam žít.”

Kit zůstala chvíli zticha. Opanoval ji totiž pocit bláz-

nivé a naprosté zamilovanosti. Pak se ale euforie, která

ji už skoro měla ve své moci, náhle kamsi vytratila.

To místo jí nedopřávalo klidu. Jako by Bougainvillea

představovala ztělesnění hrůzy, zemi zla.

„Já nevím…” zamumlala Kit.

„On je tam s tebou?”

„Ano, je tady.”

Pohlédla směrem k ložnici. David zůstal vzhůru sko-

ro celou noc a neustále si něco faxoval s kanceláří ro-

dinné firmy na Floridě. Ukázal jí pár nákresů plachetni-

ce, na níž právě pracovali, a pak se pustil do nějakých

výpočtů.

Co skončil veletrh, byl stále s ní. Už skoro tři týdny.

Domů či do kanceláře ani nezaskočil. Pokusila se mu si-

ce vysvětlit, že jí nebude vadit, když se vrátí do toho své-

ho ráje, a slíbila, že až bude se vším hotova, tak skočí do

letadla a přiletí, on to ale odbyl mávnutím ruky. Něko-

likrát ji už ujistil, že v epoše e-mailů a dokonalých ko-

munikačních

prostředků

naprostou

většinu

své

práce

v pohodě zvládne i tady v Chicagu.

Kit to samozřejmě těšilo. Ostatně které ženě by se ne-

líbilo, že se jejímu vyvolenému nechce být bez ní ani vte-

řinu? A stejnou radost jí dělalo i vědomí, že plně chápe

a podporuje její touhu vyniknout ve své profesi.

„Už tě požádal, aby sis ho vzala?” zeptala se nedo-

čkavě Jennifer.

„Proboha, Jennifer! Vždyť jsme spolu jen o něco má-

lo víc než tri týdny!”

„To ano, ale tři naprosto perfektní týdny,” připomně-

la jí Jennifer.

Kit na to nedokázala nic říct.

„Chemie. Buď působí, nebo nepůsobí. Jsi příliš opa-

trná, moje milá. Odmítáš riskovat. Jestli k tomu nena-

jdeš odvahu, nikam se v životě nedostaneš.”

„Jennifer!

Vztahy

mezi

lidmi

nemají

nic

společného

s tím, kam to v životě dotáhneš.”

„Ale mají,” pronesla Jennifer podrážděně. „Když ob-

čas něco chceš, musíš za tím jít. Vrhnout se po tom po

hlavě.”

„Budu na to myslet.”

„Vezmi si ho!”

„Nepožádal mě o ruku.”

„Udělá to.”

„Uvidíme.”

„Brzy přijde zima, Kit. Ty se budeš trápit v odporně

studeném Chicagu a já zase v odporně vlhkém Seattlu.

Potřebovala bych nějaké příjemné místo, kde bych tu zi-

mu přečkala.”

„Hmm. Už jsem to vymyslela. Pošlu tě do Bougain-

villey jako svého zvěda. Povíš jim, že jsi moje obchod-

ní agentka nebo tak něco. Budeš se koupat, válet na

sluníčku…”

„Proč tam nechceš odjet?” přerušila ji Jennifer.

„Ale já chci!” zaprotestovala Kit.

Jennifer ale měla pravdu. S odjezdem otálela. Protože…

Protože to sluníčko nebylo zas až tak hřejivé a jasné,

jak by se na první pohled zdálo.

„Tak už nečekej,” řekla naléhavě Jennifer. „Pravidel-

ně mě o všem informuj. A nenechej si štěstí proklouz-

nout mezi prsty!”

„Budu se tvými moudrými radami řídit,” řekla na to

Kit.

Když se s Jennifer rozloučila a zavěsila, zamířila do

své pracovny. Přistoupila ke stolu a zahleděla se na sérii

obrázků, které před chvílí dokončila. Už si jich nakres-

lila do zásoby dostatečné množství. V poslední době ty

obrázky dokázala doslova chrlit.

Bylo tomu tak proto, že byla šťastná, pomyslela si.

Protože po dlouhé době zase jednou prožívala intenziv-

ní vztah s nějakým mužem.

Posadila se do křesla a zamyšleně se zadívala na své

poslední dílko. Ani si nevšimla, kdy se ve dveřích obje-

vil David. Prostě tam najednou stál. Na sobě měl froté

župan, vlasy měl rozcuchané a na tváři mu rašilo strniš-

tě. I tak ale nevypadal o nic méně přitažlivě než jindy.

Uvědomila si, že čím déle s ním je, tím víc ho považuje

za vzrušujícího. Jako by se tím ze dne na den prohlubo-

valo její poznání, co vlastně získala. Nejraději by se

k němu rozeběhla, pevně ho objala a zabořila tvář do to-

ho kousku hrudi, který byl vidět mezi okraji županu.

„Dobré jitro,” pozdravil ji.

„Ahoj.”

Vešel do místnosti a zahleděl se na její obrázky. „Vel-

mi povedené,” prohlásil obdivně.

Zaklonila hlavu, aby mu viděla do tváře. „To bys ře-

kl i v případě, že by se ti to nelíbilo.”

„Ne, neřekl. Zeptej se Joshe. Když se mi nějaký pro-

jekt nezamlouvá, vždycky mu to na rovinu řeknu. Po-

čkej… Vlastně ne, Joshe se zeptat nemůžeš. Vždyť ho

neznáš. Lépe řečeno nepamatuješ si na něj.”

„Ale znovu se s ním setkám.”

„Kdy?”

„Už jsem skoro připravená vydat se na cestu,” od-

větila.

Poté

zaváhala.

„Davide,

existuje

nějaký

důvod,

proč bych tam neměla chtít jet? Stalo se tam něco

hrozného?”

Odvrátil od ní oči a znovu se zadíval na kresby. „Ty

přece víš, že stalo. Tvoje matka tam zemřela.”

„Ano, utopila se. Bylo to nesmírně tragické. Ale ne…

zlověstné,” dodala Kit nejistě, protože nedokázala přijít

na žádný vhodný výraz, který by výstižně popsal její ne-

příjemné pocity.

„Každá

smrt

hrozná.

Když

Marina

zahynula,

všechny nás to hluboce zasáhlo.”

„Opravdu? Mám takový zvláštní pocit, jako byste ji

neměli zrovna moc rádi.”

David se zamračil.

„Byly chvíle, kdy se chovala krutě, ale když pozna-

la rodinu Delaneyových, byla ještě velmi mladá. Mys-

lím si, že si někdy jednoduše nebyla sama sebou moc

jistá. Byla impulzivní, zbrklá… ale také oslňující. Fan-

tastická.

Dokázala

vzbuzovat

rozporuplné

pocity.

Ně-

kdy ji lidé opravdu moc rádi neměli. Jindy ji zbožňo-

vali. Jak kdy, jak kdo. Mary si jí velmi vážila. Seamus

ji zbožňoval. Já z ní měl tak trochu strach. Josh taky.

Byla člověk. Měla dobré i špatné vlastnosti. O tom ur-

čitě

nepochybuješ.

Pro

tvého

otce

ale

znamenala

všechno na světě.”

Kit přikývla.

„Ty se tam bojíš jet.”

„Ne, nebojím,” prohlásila. „Jsem jen trochu zneklid-

něná. Ale také velmi zvědavá.”

„Tak se tam vypravíme,” řekl a otočil se ke dveřím.

„Doufám, že jsem tě nevyrušil z práce. Dám si sprchu

a sednu si k počítači.”

Poté odešel.

V noci se jí o Bougainvillei zdálo znovu. Byla s Mary,

která

měla

zarudlé,

jakoby

uplakané

oči.

Objímala

a snažila se ji uklidnit. „Byli to jen ptáci, miláčku. Jsou

tak hlasití. Ty potvory nedokážou být chvíli zticha.”

Pak běžela po písku a snažila se před něčím – nebo

někým – utéct. Byla vyděšená, a nevěděla proč.

Se škubnutím se probudila, pak se ale kousla do rtu

a znehybněla. Paže, kterou ji David objímal, se posunu-

la. Přivinul si ji k sobě pevněji.

Instinkt?

Pravděpodobně

ano,

protože

David

začal

zase

spo-

kojeně

odfukovat.

Chtěla

napodobit,

ale

trvalo

jí

dlouho, než se jí znovu podařilo usnout.

Když se spolu příštího večera procházeli po břehu je-

zera, obrátil si ji David čelem k sobě a zahleděl se jí

dlouze do očí.

„Provdej se za mě,” vysoukal ze sebe.

„Provdej se za mě?” zopakovala Kit jako ve snu.

„Ano. Provdej se za mě, vezmi si mě… Prostě se staň

mou manželkou. Prosím.”

„Já…”

„Miluji tě. Od okamžiku, kdy jsem tě poprvé spatřil,

vím, že jsi ta nejkrásnější a nejúžasnější bytost, jakou

kdy bůh stvořil. Pochopil jsem, že tě potřebuji. Nikdy

jsem nevěřil, že bych někoho mohl tak potřebovat, že

bych

mohl

někom

tak

toužit…

Jsem

tebe

k zbláznění zamilovaný a moc bych chtěl, aby ses za

mě provdala.”

Dlouhé vteřiny na něj nevěřícně hleděla. Jeho oči ale

svědčily o tom, že svá slova myslel vážně.

„Ach,” zašeptala.

„Takže co mi odpovíš?”

Pomalu přikývla.

David se usmál. Vyzařoval z něj naprostý klid, jako

kdyby

nedokázalo

nic

rozhodit.

Ani

úspěch,

ani

neúspěch.

Pokud vůbec kdy v něčem neuspěl.

„Znamená to, že si mě vezmeš?”

Znovu

přisvědčila.

„A

jak

sis

představoval?

Chceš si mě vzít tady, nebo na Floridě? Za pár měsíců,

za rok?”

„Teď.

Ještě

dneska.

Můžeme

zaletět

Vegas.

A odtamtud zamířit domů.”

„Domů?”

„Do Bougainvilley.”

„Zapomínáš na mého kocoura.”

„Mohl by nám jít za svědka.”

Hlasitě se rozesmála.

„To je naprosto šílené. Chci říct… mí rodiče jsou už

oba po smrti, ale ty bys při obřadu nechtěl mít svou

rodinu?”

„Mí rodiče už taky nežijí.”

„Ale jsi součástí… nějaké rodiny.”

„O nic víc než ty.”

Povzdechla si.

„Takže dneska?”

„Chci s tebou strávit zbytek svého života,” pronesl

téměř obřadně David. „Ještě nikdy jsem nebyl o ničem

tak přesvědčený. A věřím tomu, že to cítíš stejně. Staň

se mou ženou. Ještě dneska v noci.”

„Budeme potřebovat letenku i pro kocoura.”

Když pak kolem ní ovinul paže, přitiskla se k němu

a pocítila, že odletět s ním do Las Vegas a vzít si ho tam

bude tou nejpřirozenější věcí na světě.

Lenore vztekle vykřikla.

Michael, který si s šálkem kávy právě pročítal noviny,

málem vyskočil z židle.

„Co se stalo?” chtěl vědět.

Lenore stála u telefonu, svírala sluchátko tak silně, že

jí na ruce vystupovaly žíly, a dlaní druhé ruky zakrývala

mluvítko. V obličeji přitom byla bílá jako křída.

Pohlédla na Michaela a zavrtěla hlavou. „To je skvě-

lé,” řekla pak do telefonu. „Jsme… no, jsme sice poně-

kud vyvedeni z míry, ale zároveň… potěšeni.”

Michael netušil, s kým a o čem to Lenore mluví, ne-

pochyboval ale o tom, že potěšena není ani náhodou.

„Samozřejmě, povím to Seamusovi.”

„Co se stalo, drahá?” zeptal se Michael, když zavěsila.

Lenore zůstala nehybně stát u telefonu. Vypadala ja-

člověk,

který

právě

prodělal

mrtvici.

Chtěla

něco

říct. Ústa se jí pohybovala, nevyšlo z nich ale ani slovo.

Pak se konečně vzpamatovala a řekla: „On si ji vzal!”

„Cože?”

„David si ji vzal. Kit Delaneyovou.”

„Páni. To šlo rychle.”

„To šlo rychle?” zaúpěla Lenore. „Nic jiného na to

neřekneš? Vždyť je to hrůza. Tragédie. Jak si mohl tu

malou… tu malou…”

„Haló, lidičky, neviděli jste náhodou moje klíče?”

To je oslovil Josh, který právě v té chvíli vstoupil do

místnosti. Jeho klíče zůstaly – jako už mnohokrát – le-

žet na nějakém kusu nábytku.

„O kom to vlastně mluvíš, mami? Hrůza… tragédie…

nějaká malá – to chybějící slovo bude zřejmě děvka ne-

bo mrcha. O kom je řeč?” zeptal se a obrátil se k otci.

„O Kit Delaneyové.”

„Vždyť to byla roztomilá holčička. Uličnická, ale ta-

kové děti přece bývají. Proč by měla být mrcha nebo

děvka?”

„Už to tak vypadá, že se s ní David oženil,” informo-

val svého syna Michael.

„Oženil? David se s ní oženil?”

„Alespoň tvoje matka to tvrdí.”

„No to mě podržte. David se oženil. Hmmm. To asi

zklamal vaše – a nejenom vaše – očekávání, nemám

pravdu?” zeptal se a pak se krátce zasmál. „Tak viděli

jste je?”

„Co?”

„Moje klíče.”

„David Moore přišel o zdravý rozum, vzal si Kit De-

laneyovou, a ty se staráš o nějaké pitomé klíče?” vychr-

lila ze sebe podrážděně Lenore.

„Bez

nich

nenastartuji

auto,”

odvětil

klidně

Josh.

„Seamus to už ví?”

„Ještě ne,” řekl Michael.

„Teda povím vám, že to byl nápad – svěřit Davido-

takový

úkol.

Poslat

ho,

aby

někoho

přesvědčil,

upoutal… Povedlo se mu to zřejmě dokonale. Kdy se

tu objeví?”

„Netuším,”

odvětila

jeho

matka

ledově

znějícím

hlasem.

Do místnosti vešla Kaitlin a zamířila rovnou k baru.

„Dobrý

večer

vespolek,”

pozdravila

všechny

přítomné,

pak se ale zarazila a zamyšleně se na ně zadívala. „Co se

stalo? Někomu umřel pes?”

„Něco horšího,” odpověděl Josh a ušklíbl se. „David

se zbláznil a oženil se s Kit Delaneyovou.”

Bylo štěstí, že Kaitlin dosud nesáhla po láhvi. Kdyby

ji v té chvíli totiž držela v ruce, určitě by ji upustila. Hla-

sitě zalapala po dechu.

„To si děláte legraci!”

„Ne, neděláme,” řekla Lenore.

„Ale… jak je to možné? A kdy?” chtěla vědět Kaitlin.

„Včera v noci. V Las Vegas,” informovala ji stručně

Lenore.

„Ale… Ne, tomu nevěřím.”

„Proč ne?” zeptal se Josh. „Jestli se podobá Marině –

a jako dítě se jí podobala – musí být okouzlující. Proč by

taková krása neměla zůstat v rodině?”

„Ona do naší rodiny nepatří,” namítla Lenore.

Michael se na ni upřeně zadíval. „Je Delaneyová, mo-

je drahá. Patří do rodiny stejně jako já.”

Lenore se na něj zamračila, otevřela ústa, aby něco

řekla, pak ale pusu zase zavřela.

„Já tomu zkrátka nemůžu uvěřit!” zahřímala

Kaitlin.

„Ale to je celý David. Určitě si z nás vystřelil. Víte, je to

v pořádku, že Seamus chce vidět Kit. Trápí ho výčitky

svědomí kvůli všem těm hádkám, trápí ho i skutečnost,

že Marina zahynula právě tady. David si přece ale musí

uvědomovat, že… že zřejmě nikdo jiný netouží po tom

mít ji tady!”

V tom okamžiku zazvonil telefon. Michael se prudce

vztyčil, prošel kolem své stále nehybné manželky a zve-

dl sluchátko. „Haló?”

„Michaeli, tady je Shelley. Právě mi volal David, řekl

mi o sobě a o Kit a pak mi ji dal k telefonu. Mám tako-

vou radost! Napadlo mě, že bych pro ně – až se tu obje-

ví – mohla udělat oslavu, ale nechtěla bych někomu kří-

žit plány. Třeba něco chystáte sami. No není to báječné?

Ani se mi tomu nechce věřit. Po tom všem, co se stalo,

se Kit vrátí do svého starého domova. Je to fantastické,

nemyslíte?”

„Kdo je to, Michaeli?” chtěla vědět Lenore.

Michael spustil ruku se sluchátkem dolů. „Shelley. Je

přesvědčená, že jsme z té svatby stejně nadšení jako

ona,” prohlásil s kamennou tváří. „Chce pro ně přichys-

tat nějakou oslavu.”

„Oslavu?” štěkla Lenore.

To už si ale Michael opět přiložil sluchátko k uchu.

„Je přesvědčena, že je to skvělý nápad,” řekl.

„Nechejte

mě,

prosím,

ať

naplánuji,”

zaškemrala

Shelley. „Nebo se do příprav chcete pustit sami? Ale

stejně! Chápete to? Byla ve škole mojí nejlepší kama-

rádkou. Už si na ni ale skoro nepamatuji. V telefonu

zněla jako skvělá ženská. A jednou bude hodně slavná,

pamatujte na má slova! Ty její kreslené příběhy na po-

kračování

jsou

bezvadné.

Objevují

stále

větším

a větším počtu novin.”

„Ano, zřejmě je velmi talentovaná,” řekl na to Mi-

chael a pomyslel na svůj vlastní vztah ke kreslení. On tu

potřebu řešil rýsováním výkresů, Kit malováním obráz-

ků pro noviny. Mark Delaney měl taky šikovnou ruku –

jeho

lodní

výkresy

projekty

parkových

úprav

byly

špičkové. Dokonce i Seamus každou chvíli něco kreslil.

Ať už si to Kit uvědomovala, nebo ne, do téhle rodi-

ny s určitostí patřila.

„Připravíme pro ně báječnou party,” řekl Michael.

„Jak tu novinu přijal Seamus?” zeptala se Shelley.

„Domnívám

se,

že

ještě

neví,”

odvětil

Michael

pohlédl

významně

svou

ženu.

„Ale

nepochybuji

o tom, že se Kaitlin a Lenore pohádají, která z nich bu-

de mít tu čest tuhle zprávu mu sdělit.”

Lenore sevřela čelisti a vydala se do západního kříd-

la domu, kde měl Seamus svou domácí pracovnu.

Kaitlin mu věnovala vražedný pohled a pak sáhla po

lahvi whisky.

„Tak viděl někdo ty moje klíče?” zeptal se už poně-

kud netrpělivě Josh.

Zatímco se odehrávala tato scéna, Shelley na druhém

konci linky dále hovořila.

„Už se nemůžu dočkat, až to povím tátovi a Elimu.

Táta měl pro Marinu vždycky slabost a Eli – ten byl do

ní na škole zamilovaný. Co ti budou říkat, až se dozví, že

se sem Kit vrací! Navíc jako Davidova manželka!”

Michael zůstal chvíli zticha, protože ho zaplavily až

příliš bolestné vzpomínky.

„Určitě to oba přivítají s nadšením,” řekl pak tónem,

jako kdyby mluvil o něčem zcela neosobním. „Rád jsem

si s tebou popovídal, Shelley. Jakmile se dozvíme, kdy

dorazí, hned se pustíme do příprav. Lenore určitě uvítá,

když jí s tou oslavou budeš chtít pomoct.”

„Děkuji, Michaeli. Že všechny pozdravuji.”

Michael zavěsil a zaletěl pohledem ke Kaitlin. Když

zjistil, že ho očima doslova propaluje, pokrčil rameny.

„Co hodláte dělat?” zeptal se jí. „Kit se sem vrací. Jako

Davidova žena. Asi sama ještě nevíte, že? Nalijte mi,

prosím, taky whisky. Dvojitou.”

„Áááá,” uslyšeli Joshe.

„Co je?” zeptali se oba unisono a podívali se na něj,

jako kdyby čekali nějakou další špatnou zprávu.

„Moje klíče!” vyhrknul Josh. „Tady jsou, hned vedle

whisky!” Popadl klíče a obrátil se k nim. „No dobře. Ta-

ky si dám. Ale jen trochu. Akorát na dno. Vždyť víte, že

budu řídit. Musíme si přece připít – na novomanžele.”

Když se Kaitlin ani nepohnula, usmál se, vzal jí láhev

z ruky a nalil zlatavou tekutinu do tří skleniček. Do

dvou pořádnou dávku, do třetí jen tak symbolicky. Poté

zvedl svou sklenku. „Na novomanžele!” pronesl hlasitě.

Když na něho zůstali jen němě zírat, zeptal se: „Copak,

vy si se mnou nepřipijete?”

Chvíli ještě počkal, pak svou whisky jedním douškem

vypil a ušklíbl se. Znovu uchopil klíče a vykročil ke dve-

řím. „Sladké sny,” houknul přes rameno a zmizel.

Kaitlin se zaškaredila, uchopila jednu ze zbývajících

skleniček a zamířila ke schodům.

Michael se zahleděl na poslední skleničku a po něko-

lika vteřinách ji vzal do ruky. „Na novomanžele,” řekl ti-

še sám pro sebe. „Ať žijí dlouho a šťastně. Nebo… no, ať

zkrátka žijí.”

David se opíral o stěnu a pozoroval nádherně osvět-

lené noční Las Vegas.

Hotelový

pokoj

byl

naproti

tomu

ponořen

šera.

Byl to krásný pokoj určený právě pro novomanžele, jen

vířivka nemusela mít zrovna tvar srdce a přehoz na po-

steli by také mohl být trochu vkusnější. Líbilo se mu, jak

do místnosti zvenku proniká všechno to světlo a jak si

pohrává se stěnami i nábytkem. A líbilo se mu tam ješ-

tě víc, když z koupelny vyšla omotaná do bílého ruční-

ku Kit.

Jeho manželka.

Při pohledu na ni se dostavil pocit, jako by mu něja-

ká neviditelná ruka sevřela srdce.

Usmála se, prudce zakroutila hlavou, aby se jí rozlét-

ly do stran vlasy, a pak si je prohrábla prsty. Byla po

všech

stránkách

úchvatná,

okouzlující,

nádherně

stavě-

ná… Byla víc než jen klasicky krásná. Na něj ale nejví-

ce působil její úsměv. Pronikal mu přímo do srdce. Do

duše.

Došla k němu a objala ho oběma rukama kolem pa-

su. David uchopil její ručník, uvolnil ho a nechal ho

spadnout na podlahu. Pak si její horké a po koupeli

ještě

trochu

vlhké

tělo

přitáhl

sobě.

Okamžitě

v něm probudila touha, která od té doby, co ji po le-

tech

znovu

spatřil,

nikdy

nespala

hlubokým

spánkem,

ale jen dřímala.

Nicméně…

Nicméně nepocítil jen náhlý nápor touhy. Spolu s ní

se dostavilo i něco jiného. Jako by se někde hluboko

v jeho mysli varovně rozkýval nějaký prst.

Nejezdi tam…

Zůstaň tady, vezmi ji někam jinam, kamkoli…

Jen ne do Bougainvilley.

Později – mnohem později – se nad tím nečekaným

náporem téměř až paniky pokusil zamyslet. Musel tomu

přijít na kloub. Potřeboval vědět, proč v její bezpro-

střední blízkosti cítil takový strach, tak obrovskou po-

třebu chránit ji.

Bougainvillea.

Vždycky to místo miloval. Představovalo jeho domov.

Přesto…

Na druhý den ráno se probudil s vědomím, že minu-

lost dokáže být zákeřná.

Možná by pro ně oba bylo nejlepší, kdyby se Kit ni-

kdy nedozvěděla, co všechno se tehdy před lety vlastně

přihodilo.

PÁTÁ KAPITOLA

„Podívej, národní park Everglades,” řekl David, když

letadlo začalo klesat k mezinárodnímu letišti v Miami,

a ukázal prstem kamsi dolů. „Ta oblast je fascinující.

Moc rád do toho parku jezdím. Je tam spousta aligáto-

rů,

vesnice

indiánských

kmenů

Seminole

Miccosuk-

kee, hudební festivaly… A samozřejmě komáři. A hadi.

Ale také nádherní ptáci a možnosti pořídit úžasné foto-

grafie.” Pak pokrčil rameny. „Někteří lidé ta místa ale

nenávidí.”

„Shark Valley,” zamumlala Kit a usmála se na něj.

„Když jsem chodila do první třídy, byli jsme tam na škol-

ním výletu.”

David pozvedl obočí a pak její úsměv opětoval. „Tak-

že některé vzpomínky se vracejí.”

Pokývala hlavou.

„Když jsem tehdy večer hovořila po telefonu s Shel-

ley, dokonale jsem si ji vybavila. Jako kdybych se vráti-

la v čase a stála přímo před ní.”

„Až tam dorazíme a ty na vlastní oči uvidíš nejen ty

lidi, ale i Bougainvilleu samotnou, určitě se ti toho vy-

baví ještě mnohem víc.”

„Také jsem o tom přesvědčena. Moc ráda bych si vy-

bavila hlavně více vzpomínek na mámu.”

Zahleděl se z okénka a neodpověděl. Chvíli se za-

myšleně díval ven a pak se k ní znovu obrátil. „Jestliže

zjistíš, že tam nejsi šťastná, že tě společnost všech těch

lidí tíží, tak to řekni. Nic nám nebude bránit, abychom

odtamtud zase odjeli.”

„Na těch pozemcích jsou i nějaké firemní kanceláře,

nemýlím se?”

Pokýval

hlavou.

„Je

praktické.

Většina

kanceláří

a ostatních prostor je ale blízko přístavu v Coconut

Grove. Ale myslel jsem to vážně – pokud si to budeš

přát, odjedeme. Koneckonců, ty jsi byla ochotna přestě-

hovat se ze státu do státu, tak proč bych se já nemohl

přestěhovat do jiného domu?”

„Ty to místo ale máš moc rád.”

Několik

dlouhých

vteřin

mlčky

pozoroval.

„Až

Bougainvilleu zase spatříš, taky si ji zamiluješ. Ale přes-

to… Miluji tě. A když nebudeš šťastná… Písek je písek.

A budovy – to je jen kombinace betonu, kamene, cihel

a dřeva. Nic víc.”

Kit se usmála a zauvažovala, jestli je možné, aby ta-

ková láska a euforie trvaly pořád. Určitě ne, a třebaže

fyzická přitažlivost může časem poněkud vyprchat, lás-

ka na druhou stranu zase může přerůst v něco hlubšího,

možná dokonce lepšího. Nepochybovala ale o tom, že to

potrvá hodně dlouho, než se ta žádostivost kamsi vytra-

tí. Třeba nezmizí nikdy. David měl zvláštní kouzlo, kte-

ré se projevovalo skoro ve všem, co dělal. Bylo v jeho

chůzi, hlase, pohledu, úsměvu… A ta jeho sebedůvěra!

Dokázal si získat a udržet respekt, aniž by k tomu po-

třeboval byť jen jednou zvednout hlas. A stejně tak by-

la jako hypnotizovaná jeho vůní, každým dotekem…

„Už

přistáváme.

Koukni,

támhle

Biltmore,

krásně

zrekonstruovaný

historický

hotel.

tímhle

směrem

centrum Miami. A – třebaže odtud není vidět – přibliž-

ně tam je Bougainvillea.”

Když vystoupili z letadla, zamířili ke kontrolnímu sta-

novišti, kde jim byla – stejně jako ostatním cestujícím –

zkontrolována

zavazadla.

Whitney

umělohmotné

pře-

pravní bedničce tou dobou už hlasitým a skoro nepřetr-

žitým mňoukáním dával najevo nelibost ze svého až pří-

liš

dlouho

trvajícího

uvěznění.

Musel

ale

ještě

nějakou dobu vydržet.

Když měli bezpečnostní proceduru za sebou, uslyšeli

vzrušený hlas.

„Kit! Davide!”

„To je Shelley,” prohlásil David.

Kit

nedostala

příležitost

pořádně

prohlédnout

že-

nu, která je přišla přivítat. Shelley k ní totiž přiběhla

a radostně ji objala.

Telefonát s ženou, která byla jako malá holka její nej-

lepší

kamarádkou,

byl

velmi

příjemný,

osobní

setkání

ale bylo ještě lepší. To objetí bylo velmi srdečné a při-

nášelo Kit jen samé příjemné pocity.

Když ji Shelley konečně pustila, otočila se k Davido-

vi a objala i jeho. Pak se znovu obrátila ke Kit a dlouze

se na ni zadívala.

Byly přibližně stejně vysoké, Shelley ale byla rudo-

vláska. Oči měla oříškově hnědé a skoro planoucí a by-

la krásně opálená. Pro Kit nebyl problém porovnat si ji

v duchu s tou malou holkou s copy, rovnátky a pihami

na nose.

„Tak ty máš kočku?” přerušila mlčení Shelley.

„Kocoura. Jmenuje se Whitney.”

„Ty jsi měla zvířata vždycky ráda! Tvé rodiče to stálo

spoustu peněz, než se všichni ti zatoulaní domácí maz-

líčci, které jsi přitáhla domů, vrátili k původním majite-

lům nebo si je vzali nějací noví. A taky jsi vyrostla. Mu-

síš mít stejně jako já přibližně sto sedmdesát centimet-

rů. A to všichni tvrdili, že zůstaneme celý život malé!”

prohlásila Shelley se smíchem. „Vypadáš báječně. Jako

bys z oka vypadla své matce. Vlasy máš černé jako uhel.

Barvíš si je? To byla nevhodná otázka, promiň. Oči máš

taky jako ona. Skoro fialkové. Používáš kontaktní čoč-

ky? Ale ne, tvoje máma je taky nenosila. Uf, jsem hroz-

ná, viď? No, snad se nezlobíš. Kdysi jsme spolu otevře-

ně mluvily o všem.”

„Trochu si na to vzpomínám,” řekla s úsměvem Kit.

„To pochybuji. Odstěhovala ses, a to hodně daleko,

a stala se z tebe bohatá a slavná žena.”

„Ani bohatá, ani slavná,” pronesla Kit téměř žalost-

ně znějícím hlasem. „Jen trochu známá.”

„To by ses divila.”

„Co

kdybyste

tom

rozhovoru

pokračovaly

někde

mimo tohle letiště?” vstoupil do hovoru David.

„Ale jistě, pojďme,” řekla na to Shelley, chytila Kit za

loket a zamířila s ní k východu.

Když poté nasedli do Shelleyina auta, zvedla Shelley

oči ke zpětnému zrcátku a zadívala se na Kit. „Obávám

se, že tě čeká pěkně bláznivé uvítání.”

„Ano?”

zeptal

David

poněkud

ostře

znějícím

hlasem.

Shelley pokrčila rameny. „Byl to můj nápad. Napad-

lo mě, že by nebylo špatné uspořádat na počest Kitina

návratu oslavu. Mám dojem, že Lenore nesla dost těžce,

že s tím nápadem nepřišla první ona. Chtěla jsem při-

chystat něco malého, jenže…” Znovu pohlédla do zpět-

ného zrcátka. „Setkáš se se třemi starosty, předsedkyní

jedné charitativní organizace a bůhví kým dalším. Bude

to zkrátka velká akce.”

„No to je skvělé,” zabručel David.

„To je v pořádku,” řekla rychle Kit. „Tak do toho jed-

noduše skočím po hlavě.”

„Po hlavě… Už se těším,” zamumlal David a zadíval

se ven.

Zdálo se, že ho v té chvíli hovor přestal zajímat. Ale

nevadilo to. Shelley byla skoro k nezastavení. Neustále

hovořila a ukazovala Kit různé ulice a významná místa.

Cestou po Red Road jí ukázala čtvrť Coral Gables po le-

vé straně, West Miami napravo a po chvíli i South Mia-

mi. Coconut Grove, jak Kit brzy zjistila, netvořila sa-

mostatnou městskou část – byla to spíše jen určitá oblast

většího celku. Porost lemující po obou stranách cestu

nicméně brzy zhoustl a oni se po chvíli ocitli u nějaké

brány. Shelley zastavila a vyťukala přes stažené okénko

kód. Řekla přitom Kit, jakou má číselná kombinace po-

dobu, ta ale nepochybovala o tom, že ta čísla skoro oka-

mžitě zapomene.

Po několika minutách jízdy podél nádherných stromů

a keřů se před nimi náhle objevil veliký dům.

Bougainvillea.

Kit si na tu vilu okamžitě vzpomněla.

Dům

představoval

kombinaci

jižanské

středověké

španělské architektury. Jako první padla Kit do oka ve-

liká veranda s tlustými sloupy. Po celé délce byla dláž-

děná a po obou stranách hlavních dveří stály obrovité

květináče.

Nad

verandou

táhla

řada

velkých

oken

a balkonů krytých shora látkovou stříškou. Celá čelní

strana

domu

působila

až

uměleckým

dojmem.

Byl

architektonický

skvost,

který

říkal

zvěčnění

pohlednici.

Podél příjezdové cesty stála zaparkovaná auta a od-

kudsi k nim doléhala hudba.

„Oni si najali kapelu?” zeptal se David s pohledem

upřeným na Shelley.

Ta pokrčila rameny. „Musí tam být aspoň stovka lidí.”

„Taky jsme mohli dostat možnost vybalit si a dát si

sprchu,” zamumlal David.

„Vždyť znáš Lenore. Určitě si zase jednou chtěla za-

hrát na velkou dámu a parádně tě a tvou manželku uví-

tat,” řekla Shelley a pak se zadívala na Kit. „Já jsem uči-

telka a můj bratr zase pracuje u policie, takže nejsem

zvyklá stýkat se se společenskou smetánkou. Jsem pro-

to docela ráda, že se Lenore v tomto ohledu snaží při-

nejmenším

držet

krok

Jonesovými.

Lepší

příležitost

setkat se hned se třemi starosty už asi mít nebudu.”

„Ale o to přece vůbec nejde, Shelley,” namítl David.

„No jo. Já vím.”

„Už chápeš, proč jsem mluvil o možnosti přestěhovat

se jinam?” zeptal se David Kit.

„Nestěhujte

se!”

skoro

zakřičela

Shelley.

„Jen

se,

prosím vás, odtud nestěhujte! To bych pak za vámi ne-

mohla kdykoli zajít.”

Kit se usmála, nic na to ale neřekla. Vystoupila z au-

ta a upřela oči na Davida, který si odkašlal a prohlásil:

„Můžeme skočit do mého auta a ujet.”

Krátce se zasmála. „Ještě nikdy jsem nemluvila s žád-

ným starostou.”

„Chápu,” řekl David a povzdechl si. „Tak jdeme.”

„A co můj kocour?”

„Nebudu

auto

zamykat,”

řekla

Shelley.

„Někoho

pošlu,

aby

toho

tvého

chlupáče

zanesl

Davidovi

domů.”

Zavazadla

nechali

autě

začali

dům

obcházet.

Když se dostali za roh, naskytl se Kit pohled, na který

nikdy nezapomněla. Do pevniny se jako dlouhý štíhlý

prst

zabodávala

laguna

lemovaná

pláží.

Určitě

nestvo-

řenou přírodou, ale lidmi. O tom Kit téměř nepochy-

bovala.

obou

stranách

laguny

klikatil

dlážděný

chodníček,

kolem

něhož

ležely

roztroušeny

malé

dře-

věné domky. Na konci západní strany bylo přístaviště,

kterého

kotvilo

množství

menších

plavidel.

vý-

chodní

straně

spatřila

dřevěné

molo,

které

přímo

lá-

kalo k pozorování západu slunce. Na trávě za domem

stály obrovité stany a v jejich blízkosti se nacházelo

nízké kamenné pódium, na kterém hrála staré hity ně-

jaká

čtyřčlenná

hudební

skupina.

nebi

líně

stoupal

kouř z několika grilů.

„Davide, tak jsi konečně zpátky!”

Žena,

která

dlouhými

kroky

spěchala

Davidovi,

v ní oživila hned celou řadu vzpomínek, nebyly však

příjemné.

Lenore

Delaneyová.

Michaelova

žena

Jos-

hova

matka.

Byla

přehnaně

štíhlá,

skoro

až

vyzáblá,

elegantní a načesaná, s velmi ostře řezanými rysy. Ta

platinová

blondýnka

vypadala

mnohem

mladší,

než

kolik jí muselo být.

Vřele Davida přivítala – nejprve ho objala a pak ho

políbila na obě tváře. David ji napodobil, podle Kitina

názoru to ale udělal poněkud škrobeně, jako kdyby se

k tomu musel nutit. Měl zlost – po takovém uvítání roz-

hodně netoužil.

„Měl by sis, Davide, promluvit se starostou Solquis-

tem. Je přesvědčený, že by ses měl ucházet o nějaký ve-

řejný úřad. Skvěle by ses na to podle něj hodil. Ááá, ta-

dy ji máme. Kit Delaneyovou. Naši malou divošku. Jen

nám

trochu

vyrostla.

provdala

se!”

Udeřila

Davida

lehce do ramene a vyčítavě se na něj zadívala. „To bylo

překvapení. Vím, že ti Seamus řekl, abys to děvče našel

a přivedl zpátky domů, ale copak po tobě chtěl, aby sis

ji hned bral?”

„Vzít si ji byl můj nápad, Lenore,” řekl na to David

skoro odměřeně. „Kde vůbec Seamus je?”

„Nechej mě, ať se nejdříve přivítám s tvou ženou. Kit,

drahoušku, vítejte doma.”

Po těch slovech políbila Kit stejně jako předtím Da-

vida na obě tváře. Mile se na ni přitom usmívala, ten

úsměv ale měla jen na rtech. Oči jí zůstaly chladné.

Kit jí poděkovala a rychle se od ní odtáhla. Dost ji

překvapilo, s jak smíšenými pocity na setkání s Lenore

zareagovala. Doufala, že na sobě nedala znát, na jakých

rozpacích je.

Pak spatřila, jak se k ní blíží nějaký muž. Okamžitě

poznala, že je to někdo z rodiny Delaneyových. Jeho

světlé vlasy pomalu začínaly šedivět a měl lískově hně-

dé oči plné radostného třpytu. „Kit! Já jsem Michael,

pamatujete si na mě?”

Krátce, ale vroucně ji objal.

Zdálo se, že ji opravdu rád vidí. Byla tomu ráda.

„Přiznávám,” řekla mu, „že většina mých vzpomínek

je velmi mlhavá. Děkuji za to bombastické přivítání. Ta

party je úžasná.”

„Byl to samozřejmě nápad mé ženy.”

„Trochu přehnané, nemyslíš?” zeptal se ho David.

Michael pokrčil rameny.

„Když jsem uviděl ty stany, měl jsem z toho tentýž po-

cit. Ale znáš Lenore. Je to její styl.”

„Pojďte, moje milá, musíte se seznámit s pár lidmi!”

zahlaholila Lenore a začala Kit kamsi táhnout.

Pobíhaly spolu od jedné skupinky ke druhé a Kit by-

la znovu a znovu představována – Tylerovým, což byla

zajímavá

rodina

činná

politice,

Herrerrasovým,

maji-

tělům

nějakého

místního

podniku

vyrábějícího

doutní-

ky, Nadii Jamisonové, která se narodila do tak bohaté

rodiny, že se mohla věnovat pouze dobročinnosti, všem

třem

starostům,

jejich

manželkám,

synům

dcerám,

dále

právníkům,

lékařům,

historikům,

architektům,

lo-

ďařům,

jachtařům,

potápěčům,

producentům

dokumen-

tárních filmů a spoustě dalších lidí těch nejrozmanitěj-

ších profesí.

Během všeho to potřásání rukou se také setkala s Jos-

hem, který jí v mnoha ohledech připomínal jejího otce.

Byl to příjemný a hezký mladík, jemuž ani na vteřinu

nezmizel z tváře lehký úsměv. Zdálo se, že ji opravdu

rád vidí. Když s ním začala hovořit, oživila se jí trochu

paměť a vybavilo se jí na něj pár vzpomínek, bohužel jen

mlhavých.

Poté ji vyhledala Kaitlin. Představila se, hned ale Kit

připomněla, že se znají z minulosti.

„Když jste byla maličká, občas jsem vás hlídala,” řek-

la Kaitlin. „Ještě jsem nebyla ani plnoletá, když jsem ta-

dy začala pracovat, no a přímo odtud jsem pak odešla na

univerzitu. Seamus mi tehdy hodně pomohl.”

Kit ji ujistila, že si na ni vzpomíná, a nelhala. Jen ty

vzpomínky byly – stejně jako v případě ostatních – pou-

ze mlhavé. Kaitlin teď rozhodně byla pozoruhodná že-

na – platinová blondýnka s velkýma a svůdnýma tmavě

hnědýma

očima,

nesmírně

elegantní

smyslná.

Budila

ale dojem kočky, která si místo s myší hraje s lidmi, po-

každé se tiše přikrade a udeří, když to oběť nejméně če-

ká.

Třebaže

Kaitlinina

slova

byla

milá

provázená

úsměvem, Kit z ní vycítila neupřímnost. Jako kdyby pro-

ti Kit i té svatbě něco měla.

Shelley ji zachránila před hrozbou, že bude muset vy-

slechnout

dlouhou

přednášku

téma

výskytu

plame-

ňáků na Floridě, a představila ji svému bratrovi Elimu.

Byl to vysoký chlapík s rudými vlasy, pihami a milým

úsměvem. Museli to oba všechno zdědit po svém otci,

Martinovi.

Tohle

setkání

jí

bylo

obzvláště

příjemné,

protože Eli i Martin se od ostatních účastníků party dost

lišili.

Působili

mnohem

přirozenějším

vyrovnanějším

dojmem. Martin jí během jejich rozhovoru vyjádřil sou-

strast nad smrtí jejího otce, řekl jí rovněž, že je až ne-

skutečně

podobná

své

matce,

také

poznamenal,

že

Marina byla překrásná žena.

Když s ním Kit hovořila, opět se jí vybavilo několik

dalších vzpomínek a zaplavila ji nostalgie.

Pak zaslechla, jak někdo volá její jméno. Byl to hlu-

boký a lehce ochraptělý hlas, hlas rozechvělý emocemi.

Otočila se. A okamžitě pochopila, že se během něko-

lika vteřin setká tváří v tvář se Seamusem Delaneyem.

„Kit… Katherine Delaneyová. Tak ses vrátila.”

Věděla, že mu táhne na osmdesátku. Pohyboval se ale

obdivuhodnou

jistotou

mnohem

mladšího

silnějšího

muže. Byl vysoký a pružný a měl široká ramena. Z jeho

světle zelených očí vyzařoval elán a stříbrné vlasy měl

ještě stále husté.

Tak se podobal jejímu otci, tedy dokud ho nezačala

poznamenávat choroba, že zatajila dech.

Seamus se před ní zastavil, usmál se a řekl: „Vítám

tě.” Pak ji objal, a to tak silně, jako kdyby se po dlouhé

době setkal s vlastní dcerou. „Ani nedokážu slovy po-

psat, jakou mám radost, že tě zase vidím. Je to báječné,

že jsi zase tady.”

„Děkuji,” řekla dojatě a pak se na něj usmála. „Mu-

sím se přiznat, že mě při pohledu na vás až píchlo u srd-

ce. Jste velmi podobný mému otci.”

Seamus potřásl hlavou. „Byl jsem starší, takže to on

se podobal mně.” Odmlčel se a dlouze se na ni zahleděl.

„A ty jsi zase hodně moc podobná matce.”

„Už jsem slyšela.”

„Ber to jako poklonu,” pronesl tiše Seamus. „Marina

byla zřejmě to nejkrásnější stvoření, které kdy po téhle

planetě chodilo.”

Když mu Kit znovu poděkovala, všimla si, že Lenore

stojí

blízko

nich.

Zřejmě

jejich

rozhovor

vyslechla.

Ušklíbla se totiž a pak se k nim rychle otočila zády.

Seamus

pravděpodobně

zaregistroval

taky.

Jinak

by se Shelley neomluvil, nevzal Kit kolem ramen a ne-

zeptal se: „Co kdybychom odtud na chvíli zmizeli? Ne-

jsi příliš unavená? Domnívám se, že Shelley měla v plá-

nu malou intimní večeři. Jen pro její a naši rodinu.

Lenore má občas sklony k přehánění. Nikdo z nás netu-

šil, že měla v plánu… něco takového.”

„To je v pořádku,” prohlásila Kit. „Proč do toho ne-

skočit po hlavě…”

Pronikavě se na ni zadíval, na což Kit zareagovala

zvednutím obočí.

„Promiň, ale teď jsi zněla přesně jako tvá matka. Ta byla

taky ochotna vrhnout se do všeho po hlavě. Vzpomínáš?”

„Samozřejmě že si na ni pamatuji. Ale ne moc dob-

ře,” připustila Kit. „Rada vzpomínek se mi vrátila až

teď, když jsem sem přijela.”

„Obávám se, že si toho budeš postupně vybavovat víc

a víc,” pronesl s povzdechem.

„Už jsem pochopila, že nebyla zrovna dvakrát oblí-

bená,” řekla Kit upřímně.

„Pojďme

mé

knihovny,”

navrhnul

Seamus.

„Mů-

žeme si tam promluvit.”

Došli k jednomu z francouzských oken a vstoupili do

domu.

Prošli

velkou

společenskou

místností

obrov-

skou televizí stojící na stolku spolu se spoustou další

elektroniky a ocitli se v hale. Kit přes otevřené dveře na

levé straně zahlédla jídelnu, kuchyň a snídaňový koutek

a na pravé straně, skoro u schodiště, zase obývací pokoj.

Když vystoupali po schodech do druhého patra, za-

bočil Seamus doprava a otevřel nějaké dveře. Jakmile

Kit

vstoupila

dovnitř,

spatřila

typicky

mužským

způso-

bem zařízenou pracovnu s krásným stolem, který – jak

jí Seamus vysvětlil – byl vyroben ze dřeva floridské bo-

rovice. Světlo dovnitř pronikalo velkými okny nacháze-

jícími se na zadní straně domu, takže jimi bylo vidět na

zahradní party, kterou právě opustili. Před krbem stála

kožená křesla. Když si Seamus všiml, že krbu věnovala

udivený pohled, vysvětlil jí, že i když jsou na Floridě,

kdysi se tu krby stavěly skoro ve všech velkých domech.

Čas od času se v nich dokonce i topí. Samozřejmě jen

v zimě.

Posadili

křesel

obrácených

ohništi.

„Žárli-

vost!” pronesl pak nečekaně a se zřetelným znechuce-

ním v hlase Seamus.

„Cože?”

„Pokud někdo z nich tvou matku nesnášel, pak za tím

byla žárlivost.”

Kit se musela usmát. „Ach.”

Seamus zakroutil hlavou. Zdálo se, že je zcela po-

hroužen do vzpomínek. „Byla příliš impulzivní.” Těžce

si povzdechl. „Sebevědomá a bezstarostná. Tu noc, kdy

zemřela… měla na všechny, alespoň se domnívám, po-

řádnou zlost. Došla proto k moři a skočila do vody.”

„Nemyslíte si snad, že se chtěla zabít!”

Zavrtěl

hlavou.

„Marina

Delaneyová?

Nesmysl!

Mě-

la prostě vodu ráda. Plavala jako ryba a chodila se kou-

pat do moře bez ohledu na to, jestli byl den, nebo noc.”

Nakrčil čelo. „Když odtud tvůj otec odjížděl, byl zniče-

ný. Nenáviděl moře, vodu, dokonce i slunce a měsíc.”

„Můj otec byl ten nejúžasnější člověk na světě,” pro-

nesla Kit tónem, který prozrazoval nejen hrdost na ot-

ce, ale i bolest z jeho ztráty. „Naučil mě všemu, co po-

kládal za důležité. Na střední škole jsem byla členkou

plaveckého družstva. Třebaže jsem ho nikdy neviděla ve

vodě, nebránil mi v tom.”

„Voda

tady

tvoří

přirozenou

součást

života.

Ostatně

stavíme lodě, jak jistě víš. Jedny z nejlepších v zemi. Na-

ši

závodní

jachtaři

účastní

skoro

všech

důležitých

amerických regat.”

„Ano, to už vím. A Michael, váš syn, je projektuje?”

„Některé. Taky si občas zarýsuji. A Josh… Josh pro-

kazuje v tomto ohledu velký talent. Michael v sobě no-

sí jeden velký sen. Chtěl by do jedné z těch plachetnic

nastoupit

pak

ní

donekonečna

brázdit

Karibikem.

A tvůj manžel? Ten je zase jako zrozený pro podnikání.

Musím přiznat, že byly doby, kdy hrozilo, že o ten náš

podnik přijdeme. Tvůj muž nás dokázal udržet nad vo-

dou. Na tomhle místě musí být něco zvláštního. Nebo je

to tou vodou… David se skoro nehne bez fotoaparátu.

Moc dobře to s ním umí. A ty – tvé novinové kreslené

příběhy samozřejmě znám. Noviny, ve kterých vycháze-

jí, si kupuji pravidelně už od té doby, kdy se v nich ob-

jevil první.”

„Proč jste nikdy… Jak to, že se nikdo z vás celou tu

dobu neozval? Já vím, že odtud otec po smrti mé matky

odjel, ale…”

„Když Mark odjel, nebyl to vlastně odjezd, ale útěk.

Nechtěl myslet ani na Marinu, ani na tohle místo či ko-

hokoli z nás. Chápal jsem to. A později, když jsem se do-

mníval, že už snad tak moc netrpí, jsem mu napsal. Od-

pověděl, že se nebude schopen vrátit nikdy a že je v Chi-

cagu spokojený.”

Kit si povzdechla. Otcovu bolest chápala. Koneckon-

ců nebyla na tom o nic lépe. Vždyť byla jako malá hol-

čička připravena o matku. Ale přesto… K tomu místu

měla nejen vztah, měla na ně i nárok. A on se jí ho sna-

žil upřít.

„Teď jsi ale tady!” řekl Seamus. Díval se na ni přitom

způsobem, jako kdyby byla ten nejvzácnější poklad, ja-

ký kdy spatřil. Měla z toho příjemný pocit.

„Pojď se mnou,” vyzval ji. „Něco ti ukážu.”

Vstala a následovala ho.

Vrátili se zpátky do haly. Tam Seamus otevřel dveře

vedoucí do Kaitlininy pracovny. Měla na břehu laguny

malý bungalov, tahle pracovna byla ale plně vybavená –

dalo se v ní natáhnout, vykoupat se i uvařit si něco k jíd-

lu. „Někdy nejdeme vůbec spát, protože jednáme se zá-

kazníky, které máme doslova po celém světě,” řekl na

vysvětlenou Seamus.

Pak otevřel dveře na levé straně.

Kit

ucítila

jemnou

vůni

jasmínu.

Nahlédla

dovnitř

a spatřila postel, na které ležela sněhobílá noční košile.

A pak kromě jasmínu ucítila ještě něco jiného. Jako by

místnost

byla

trochu…

zatuchlá.

Okna

vedla

stejně

jako v Seamusově pracovně dozadu. Byla otevřená, po

jejich stranách lehce povlávaly závěsy a zvenku dovnitř

pronikala tlumená konverzace a hudba.

„To byl pokoj tvých rodičů. Nechal jsem ho, jak byl.

A nedovolil jsem, aby do něho kdokoli vstoupil. Celé ty

roky jsem doufal, že se sem Mark snad jednou vrátí. Zů-

staly tu všechny jejich věci. Kdyby se přece jen vrátil,

mohl by se jimi probrat a najít něco, co by ho možná po-

těšilo, co by nějak zmenšilo jeho bolest.” Na okamžik se

odmlčel.

Vypadal

najednou

velmi

staře.

„Můžeš

sem

přijít, kdykoli budeš chtít. Ostatně patří ti to tady. Přál

bych si, aby tvůj muž měl ten dům rád, bohužel tomu tak

není. Tvá zavazadla už jsem dal odnést k němu domů.

Bydlí v jedné chatě na břehu laguny.” Znovu se na ni

upřeně

zahleděl.

„Doufám

ale,

že

budeš

chtít

potěšit

starého člověka a budeš se mnou tady trávit hodně ča-

su. Skrývá se tu velká část rodinné historie.”

„Samozřejmě,”

řekla

Kit.

Pak

zaváhala,

ale

nako-

nec se odhodlala vejít dovnitř. Takže tady její rodiče

žili. Matně si vzpomínala, jak sem občas vběhla a vrhla

se jim do náruče. Na okamžik si dokonce docela zře-

telně vybavila matku. Smála se a tiskla ji k sobě. Měla

při té vzpomínce velmi příjemný pocit, protože si byla

jistá, že ať už byla Marina Delaneyová jakákoli, svou

dceru milovala.

Nejistě došla k francouzskému oknu a zahleděla se na

bavící

společnost.

Lenore

musela

pozvat

opravdu

nejméně stovku lidí. Byli všude.

Zvedla oči a zadívala se přes jejich hlavy na lagunu

s přístavištěm a dřevěným molem. Pak zalétla pohledem

k bungalovům a chatám na břehu a bazénu vlevo od do-

mu. Poté se usmála, protože spatřila Shelley. Stála ve

skupince nějakých mladých lidí a v ruce držela plechov-

piva.

Nedaleko

ní

zahlédla

Eliho,

jak

hovoří

s Martinem a Joshem.

Kde by mohl být David?

Zahleděla se pozorně do davu a spatřila ho ve spo-

lečnosti Kaitlin. Pak se zamračila. Ta krásná blondýna

totiž měla jednu ruku skoro až majetnicky položenu na

jeho rameni. Kolik jí teď vlastně mohlo být? Kolem čty-

řiceti? Davidovi bylo sedmatřicet…

Marina byla impulzivní…

A ona byla matce v mnohém tak podobná. Zřejmé

i v oblasti navazování vztahů. Bylo to zvláštní, s jakou

bezstarostností se vrhla Davidovi do náruče, aniž by se

zajímala o jeho minulost.

Zatímco

dva

zamyšleně

dívala,

pocítila

zvláštní jistotu, že spolu někdy něco měli.

Pak ji i Seamuse, který k ní mezitím přistoupil, za-

hlédla Lenore.

„Co

tam,

proboha,

spolu

nahoře

děláte?

Seamusi,

chtěla bych Kit představit Laře Kinneyové, která spon-

zoruje chod divadla. Je to velmi důležitá osoba.”

Seamus přikývl a pak se potutelně usmál. „Měla bys

jít,” řekl Kit, „a seznámit se s těmi boháči. „Pravidelně

kupují noviny a občas možná, alespoň doufám, v nich

čtou kreslené příběhy.”

„Seamusi, ty mluvíš, jako kdybychom byli snobi, ale

to my přece nejsme,” pronesla pobouřeně Lenore. „Jen

se snažíme přispívat k chodu společnosti.”

Když na to Seamus nic neřekl, sešla Kit dolů, připoji-

la se k Lenore a nechala se odvést ke skupince nějakých

lidí.

Během

vzájemného

představování

snažila

nejpříjemněji

usmívat.

Seznámila

předsedkyní

místního spolku na podporu divadelní činnosti a muse-

la si vyslechnout dlouhou přednášku na téma nedostat-

ku přispěvatelů na skutečnou kulturu. Když už se začí-

nala nudit, objevil se David a objal ji jednou rukou

kolem pasu. „Jean! Rád vás vidím. To je dobře, že jste

mohla přijít. Jak vidím, s Kit už jste se stihla seznámit.

Omluvíte nás? Seamus chce Kit představit jednomu své-

mu příteli, závodnímu jachtaři.”

Kit se na Jean omluvně usmála a s úlevou se nechala

odvést pryč. „S kým se to mám setkat?” zeptala se pak

Davida.

„S nikým,” odvětil David s úsměvem. „Jen tě zachra-

ňuji. Mizíme odtud.”

Provedl ji davem a zamířil s ní k cestičce, která vedla

do hustého porostu.

„Kam to jdeme?” zeptala se Kit se smíchem.

„Do našeho vlastního domu!”

několika

minutách

chůze

došli

dřevěnému

domku s verandou a prosklenými dveřmi vstoupili do-

vnitř. Kit se ocitla v místnosti s vysokým stropem, ku-

lečníkem,

pohodlnými

křesly

spoustou

modelů

lodí

připevněných

stěnám.

prosklených

vitrínách

spatřila

staré

šavle,

soubojové

pistole

umělecké

předměty

afrického

karibského

původu.

Zůstala

ne-

hybně stát a chvíli se v úžasu rozhlížela. Uvědomila si

přitom, že ty předměty představují svět, který se svým

manželem nesdílela.

Náhlé zamňoukání a dotek hebké srsti na noze jí při-

pomněly, že si kousek vlastního světa vzala s sebou.

„Whitneyi!” vyhrkla, sklonila se a uchopila kocoura.

Ten začal okamžitě šťastně příst. „Chudáčku. Ta cesta ti

dala určitě zabrat.”

David jí kocoura vzal a pohladil ho. „Můžeš mi vě-

řit,

že

Lenore

najímá

práci

jen

nejschopnější.

Whitney dostal najíst i napít a já nepochybuji o tom, že

mu tady vůbec nic nechybí. Ale vlastně je to škoda, že

nebydlíme s ostatními v domě. Lenore a Kaitlin totiž

kočky nesnášejí.”

„To bylo ošklivé, Davide!”

„Ve vztahu ke tvému kocourovi, nebo těm dvěma ča-

rodějnicím?”

Kit se zasmála. „Ty je asi nemáš v lásce, že?”

Pokrčil rameny. „V duchu jim někdy říkám i hůř.”

Postavil kocoura zpátky na zem.

„Mám otázku,” řekl pak a přistoupil k ní blíž. „Chceš

se teď věnovat prohlídce domu, nebo mně?”

Lehce se začervenala. „Já…”

„Ano?”

„Taky mám otázku.”

„Sem s ní.”

„Mám tomu rozumět tak, že když jsme teď sami, chtěl

by ses více věnovat ty mně?”

„To si piš.”

Tiše se zasmála a ovinula mu ruce kolem krku.

Už jednou ji přenesl přes práh. Tehdy ve Vegas. Teď

se to rozhodl udělat znova. Vzal ji do náruče a zamířil

s ní po schodech do druhého patra.

„Au!” vyjekla se smíchem, když cestou narazila no-

hou do stěny.

„Omlouvám

se.

Takové

drobné

příhody

mohou

ro-

mantické

kouzlo

chvíle

zcela

zničit,

viď?”

zeptal

smutně. „No, možná ne. Až budeme v mé ložnici – tedy

v naší ložnici – mohl bych začít právě u té nohy.”

„To by se ti líbilo?”

„Samozřejmě. Ta bolístka je na chodidle, a odtamtud

je to jen kousek ke kotníku…”

„Á, chorobná posedlost kotníky. O tom jsem už něco

četla. Prý se to nedá léčit.”

David se jejím špičkováním nenechal vyvést z míry.

„No a kotník přechází v lýtko. Nad tím je koleno, nad

kolenem

zase

stehno…”

Zasmál

se.

„Podrobně

vy-

světlím, jak to s tou lidskou anatomií vlastně je…”

…vykonal, co slíbil. Postupně se věnoval jejímu cho-

didlu, kotníku i lýtku a poté i ostatním částem jejího tě-

la. Doteky a polibky v ní rozdmýchal plameny vášně

a jako už mnohokrát předtím ji dovedl až na samý okraj

blaženosti. Když se jim pak oběma zklidnil dech i sr-

deční tepot, chvíli si povídali, ale potom slova opět vy-

měnili za něžnosti.

Rozloučit se s hosty, které Lenore na jejich počest po-

zvala, nezašli. Na to byli příliš zaměstnaní sami sebou.

A na prohlídku domu došlo až v časných ranních hodi-

nách. Kit při ní o svém manželovi mnohé zjistila. Po-

znala, jak moc miluje moře a jakou vášní pro něho je

fotografování.

Když spolu prošli celý dům, zůstali vzhůru a počkali

si na východ slunce. Nejlepší na tom bylo, že ho mohli

sledovat z postele.

Zdálo se jí, že její současný život je příliš krásný, než

aby to mohla být pravda.

Následující dny ale na tom pocitu nic nezměnily.

David

jí

ukázal

výrobní prostory

rodinné

firmy

čtvrti Coconut Grove, takže měla možnost poznat sko-

ro všechny zaměstnance. Zašla s ním, Joshem a Mi-

chaelem na oběd do malé restaurace přímo v přístavu

a Lenore ji provedla městem a ukázala jí místní diva-

dla, galerie a obchody, pro jejichž majitele byli Dela-

neyovi váženými zákazníky. Kaitlin jí dala seznam fi-

rem, které si najímali, když bylo v domě třeba něco

udělat nebo zabezpečit pohoštění, a také jí ukázala pár

butiků, které by mohla Kit podle jejího názoru někdy

potřebovat.

Při jedné z těchto příležitostí si Kit uvědomila, že ně-

které

Kaitlininých

vzpomínek

zřejmě

nebudou

pří-

jemné. Stalo se to jednoho středečního odpoledne, když

se spolu vypravily na nákupy do Coconut Grove. Kit si

v kabince jednoho obchodu oblékla modré šaty s květi-

novým vzorem a pak vyšla z kabinky, aby se Kaitlin ze-

ptala na její názor.

Kaitlin se na ni zahleděla způsobem, který ji zarazil.

„Copak?” zeptala se jí.

Kaitlin potřásla hlavou. „Nelíbí se mi. Ani trochu.”

Kit se zamračila a otočila se k zrcadlu. Ty šaty se jí lí-

bily. Barevně, vzorem i střihem. Dávaly vyniknout její

postavě a dodávaly jejím očím hloubku. Byla přesvěd-

čena, že by je dokázal ocenit i David.

Znovu se obrátila ke Kaitlin.

„Co se vám na nich nezdá?”

„Všechno. Zkrátka všechno,” odvětila Kaitlin.

„Ale…”

„Když už to musíte vědět, tak v nich vypadáte až pří-

liš jako Marina. Říkám to nerada, ta podoba není niko-

mu z nás moc příjemná.”

Po těch slovech se Kaitlin otočila a vyšla ven. Kit za

ní chvíli nevěřícně hleděla a pak se rychle převlékla.

Pak si šaty – navzdory tomu, co jí Kaitlin právě řekla

– koupila. Neviděla důvod, proč by si je nemohla vzít

na sebe, když se s Davidem vypraví někam mimo Bou-

gainvilleu.

Celou cestu domů Kaitlin mlčela a Kit se snažila pře-

svědčit sebe samu, že ta skoro hmatatelná zášť, která

z ní vyzařovala, je jen výplodem její fantazie.

„Kaitlin,” oslovila ji, když se ocitly na rodinných po-

zemcích, „není vaší povinností dělat mi společnost, ne-

musíte být v mé blízkosti, když nechcete.”

Kaitlin se zatvářila vyděšeně. Zřejmě ji ani nenapad-

lo, že by mohla být tak čitelná. „Omlouvám se. Nechtě-

la jsem se vás dotknout. Ale máte pravdu. Nejsem ráda,

že jste tady. Jenže tady jste, takže se musíme naučit…

spolu nějak vycházet.”

„Jak

jsem

řekla,”

pronesla

možná

nejklidnějším

hlasem Kit, když zastavily u domu, „nemusíte se mnou

trávit čas.”

Když se pak vypravila do domu za Seamusem, cítila

se nejistě a byla značně nervózní, on už na ni ale jako

obvykle radostně čekal a mile si s ní popovídal.

S výjimkou toho zážitku s Kaitlin její dny probíhaly

skoro idylicky. Shelley ji několikrát po práci vyzvedla,

prošly spolu nějaké obchody a občas si zašly do kina.

Shelley byla vůbec skvělá a navíc jí pomohla oživit si ce-

lou řadu dalších vzpomínek.

A pak tu byli Eli a Martin.

Eli trávil hodně času ve službě, když byl ale v Bouga-

invillei, pokaždé se s ním příjemně bavila.

Martin často pobýval ve svém vlastním domě nebo

rybařil. Když za ním Kit zašla, pokaždé tomu byl rád.

Často jí pak vyprávěl o různých společenských akcích,

které se v Bougainvillei kdysi před lety konaly, a o tom,

jak ostatní ženy občas Marině kvůli její kráse nemohly

přijít na jméno.

„A Lenore?” řekl jednou. „Myslím si, že chtěla být

slušnou

příjemnou

lidskou

bytostí,

jenže

zapomněla,

jak se to dělá. Příliš se vžila do role první dámy v Bou-

gainvillei. Neměla Marinu zrovna v lásce, protože Mari-

na pro ni představovala hrozbu. A Kaitlin? Určitě vám

neuniklo, že je to zpropadeně hezká a neobvyklá žen-

ská. Domnívám se, že počítala s tím, že by si ji David

mohl někdy vzít. David ji ale nikdy nepovažoval za ob-

jekt možného milostného zájmu, takže v tomto ohledu

nemusíte mít žádné obavy. Ale ona z toho asi má, chu-

dák, mindrák.”

Martin k ní byl vždycky otevřený a snažil se jí zdejší

pobyt maximálně zpříjemnit. Také se jí zdálo, že si rád

dělá legraci ze slabých stránek rodiny Delaneyů.

„A jak jste moji matku viděl vy?” zeptala se ho Kit

jednoho dne.

okamžik

zaváhal.

„Upřímně?

Byla

krásná.

A svůdná. Dokázala být milá a okouzlující. Ale také

uměla všem okolo přivodit bolesti hlavy. Měla prostě

své přednosti i zápory. A milovala vás. Nakonec vašeho

otce pravděpodobně taky.”

„Pravděpodobně?”

„No,” vysoukal ze sebe a poškrábal se na hlavě. „Rá-

da flirtovala. Ale určitě ho milovala. Ano, milovala.”

Víc na to téma neřekl. Kit se s ním brzy na to rozlou-

čila a s hlavou plnou nepříjemných myšlenek se vrátila

domů.

Davidovi se toho dne po Kit tak stýskalo, že skončil

s prací dřív než obvykle. Když se ale vrátil do jejich

domku, Kit tam nenašel. Uvelebil se na pohovce a začal

přemýšlet, kde by asi mohla být. Třebaže si nikdy nestě-

žovala, nemohl se zbavit pocitu, že se tam občas necítí

dobře.

Asi bychom odtud měli vypadnout, pomyslel si.

Marina Delaneyová už byla po smrti hezkou řádku

let, ale když tu teď byla Kit, jako by to ostatním něco

provedlo

pamětí,

jako

Marina

zemřela

teprve

včera.

Možná to bylo tou podobou.

Stačil by světelný trik, a z Kit by mohla rázem být je-

jí matka. Z masa a kostí. Živá a opět přítomná.

Stalo se to všechno tak dávno… Moc toho o těch udá-

lostech nevěděl, něco ale přece. Marina všechna ta ro-

dinná tajemství znala. Ale jednalo se opravdu o tajem-

ství? Vždyť spousta věcí, i těch nepříjemných, se dala

odhalit tak snadno.

Většina

skandálů

měla

něco

společného

Seamu-

sem a jeho záletnickým obdobím. Ale copak na tom ně-

komu ještě záleželo?

Lidem něco vadí, jen když se jich to bezprostředně

týká.

Jenže…

Odkud se pořád bral ten pocit nejistoty?

Pramenil z obavy, co by mohla Kit zjistit? Ze strachu

z pohromy, který by její návrat mohl přivodit?

V tom okamžiku se ozvalo vrznutí dveří. David se

okamžitě narovnal.

„Davide?”

Byla to Kit.

„Tady jsem.”

Když ho spatřila, přiběhla k němu, sedla si mu na klín

a krásně se na něj usmála. Měla v sobě něco, co Marině

chybělo – přirozenou lásku k lidem, k životu. Zvedl ru-

ku a dotkl se jejích vlasů. Jako kdyby stále nedokázal

uvěřit tomu, že je jeho ženou.

„Jsi tu brzo,” zašeptala.

„Musel jsem být co nejdříve doma. Jsem novomanžel,

jestli to nevíš.”

„A já tady nebyla!”

„Zase jsi celé hodiny klábosila se Seamusem?” zeptal se.

Rozesmála se. „Ne, byla jsem u Martina.”

Dlouze se na ni zahleděl. „Jsi tady šťastná?”

„To víš, že ano.”

„Navzdory těm dračicím?”

Znovu se zasmála. „Uvnitř nejsou tak zlé.”

Objal ji. „Napadlo mě, že bychom si měli najít nějaké

pěkné místo a odstěhovat se.”

Ztuhla a pak se od něj poněkud odtáhla. „Ne… ales-

poň prozatím ne, Davide. Seamuse by to ranilo. Alespoň

myslím. Navíc jsme sami… teď a tady.”

Usmál se. Nepochyboval o tom, že ho právě k čemu-

si krásnému vybídla.

„Zapomínáš na kocoura,” upozornil ji.

„Právě proto lidi vymysleli dveře.”

Sevřel ji, postavil se a zamířil ke schodům. O chvíli

později už jim bylo dočista jedno, kde právě jsou.

Kit ještě nebyla v Bougainvillei ani dva týdny, když se

objevili řemeslníci, které David objednal, aby pro Kit

vybudovali

její

vlastní

pracovnu. Práce

rychle

postupo-

valy. Každý den se ozvala Shelley a Kit ji pokaždé mu-

sela podrobně informovat, jak vše postupuje.

když

pak

každý

večer

ležela

příjemně

unavená

v Davidově náruči, přemýšlela o tom, jak je vůbec mož-

né, že její láska k němu je den ode dne silnější. Domní-

vala se totiž, že silnější už být nemůže.

A pak se jednoho večera David nevrátil domů, pro-

tože zůstal kvůli nějaké autonehodě trčet na ucpané dál-

nici. Tehdy se její dosud báječný život začal hroutit.

První ránu jí osud zasadil, když otevřela zadní dveře

a nalezla na zápraží Whitneye. Ležel tam, nehýbal se

a byl studený.

ŠESTÁ KAPITOLA

Kit vzlykla, něžně svého mrtvého mazlíčka uchopila

a vydala se s ním pomalu k Seamusovu domu. Na hladi-

ně laguny se odrážela světla lamp stojících na břehu a na

nebi svítil měsíc, nic z toho ale nevnímala. Pro ni v té

chvíli

zavládla

celém

světě

tma.

Neproniknutelná

a tíživá.

Když vešla do obývacího pokoje, našla tam Kaitlin,

Lenore, Michaela a Joshe, jak se dívají na nějaký tele-

vizní pořad týkající se historie. Otočili k ní hlavu.

Jakmile

Michael

spatřil

jejích

rukou

nehybného

Whitneye, ztišil zvuk a vyskočil na nohy.

„Kit! Co se stalo? Snad se někam nezatoulal a něco

ho nepřejelo!”

Kit zavrtěla hlavou a se slzami v očích se na přítom-

né zadívala. „Ne. Nikam se nezatoulal a nic ho nepřeje-

lo. To by měl na těle stopy po nárazu. Podle mě ho ně-

kdo otrávil.”

„Pane

bože!”

vyhrkla

pobouřeně

Lenore.

„Naznaču-

jete snad, že ho otrávil někdo z nás?”

„Ne, ale chtěla bych zjistit, co se stalo,” řekla na to

Kit. Nebyla si jista, jestli je připravena některou z těch

„čarodějnic” obvinit, že jí zabila kocoura.

„Ubohé zvíře,” pronesl smutně Josh a pohladil Whit-

neye po ztuhlých zádech. „Musel se asi dostat do jedné

z kůlen a něco tam sežrat. Je mi to líto, Kit.”

„Je tam hnojivo a hromada dalších nebezpečných vě-

cí. Například jed na krysy,” prohlásil Michael.

„Kousek odtud je malý hřbitov pro domácí mazlíč-

ky,” řekl Josh a soucitně se usmál. „Je tam hezky. Po-

hřbil jsem tam svého kanárka a Shelley zase psa, co vlo-

ni zemřel.”

Pohřbít. Jistě. To se přece s mrtvými obvykle dělá.

Jenže ona nechtěla nikoho pohřbívat. Chtěla, aby tu

byl David, a chtěla se vyplakat, protože najednou mě-

la pocit, že smrt jejího otce a pak i kocoura vůči ní ne-

byly fér.

„Musím zjistit, jak umřel,” pronesla Kit hlasem pl-

ným bolesti i zloby zároveň.

„Vy to zvíře chcete nechat pitvat?” zeptala se Kaitlin

a zasmála se.

„K čemu by to bylo dobré?” ozval se Michael. „Obá-

vám se, že musím souhlasit s Joshem. Někam vlezl a ně-

zdraví

nebezpečného

sežral.

Jsou

tady

opravdu

uskladněny různé jedy. Dole u mola. Předtím se to ni-

kdy nestalo, na druhou stranu jsme tady dosud žádné

mazlíčky neměli.”

Měl pravdu, a Kit to věděla. Kdyby nechala Whitne-

ye pitvat, zřejmě by zjistila, že zemřel na otravu. Ale

jestli něco sežral sám, nebo jestli byl otráven někým, na

to jí žádná pitva nemohla dát odpověď.

„Seženeme pro vás nějakou jinou kočku,” řekla netr-

pělivě Lenore. „K přístavišti, kam chlapi chodí každý

den jíst, se každou chvíli nějaká zatoulá.”

Kit se ale nechtěla bavit o smrti oblíbeného zvířete

s lidmi, kteří podle jejího názoru nemohli pochopit ani

ztrátu člověka.

„Jinou kočku nechci,” prohlásila, otočila se ke dve-

řím a odešla.

Asi v polovině cesty zpátky k domku za sebou usly-

šela něčí kroky. Na okamžik ji přepadl strach. Prudce se

zastavila a ohlédla se. Nikoho ale nespatřila.

Když

pak

znovu

vykročila,

kroky

ozvaly

opět.

A pak se ze tmy vynořila nějaká postava.

„Kit! Počkejte!”

Byl to Josh. Kit počkala, až k ní dojde.

„Jste v pořádku?” zeptal se, když se u ní zastavil.

Přikývla, pak se jí ale oči zalily slzami.

„Ach, Kit, je mi to tak líto,” řekl soucitně a nemotor-

ně ji objal jednou rukou kolem ramen. „Myslím, že bys-

te se měla snažit mou mámu a Kaitlin ignorovat. Ani

jedna z nich nemá zvířata ráda.” Zřejmě si všiml, jak se

na něj podívala, protože rychle dodal: „Ne, ne – nikdy

by vašemu kocourovi neublížily.”

„Nezdá se, že by tu měli naši rodinnou větev zrovna

v oblibě,” zamumlala.

Josh na okamžik zaváhal. „Takové

věci

si nesmíte

myslet.”

„Omlouvám se. Já vlastně nevím, co si mám myslet.”

„David se zítra vrátí. Všechno pak bude hned lepší.”

Pomalu přikývla.

„Víte,

já

vaši

matku

skutečně

obdivoval,”

prohlásil

pak Josh. „Hodně mi chybí.”

„Děkuji.”

„Doprovodím vás. Možná bychom se spolu mohli ně-

čeho napít.”

„To není špatný nápad. Díky.”

Když vešli do domku, Josh jí Whitneye vzal a ohle-

duplně ho zabalil do velkého ručníku. Pak zabalené tě-

líčko vložil do plastikového pytle. Poděkoval Kit za rum

s kolou, vypil obsah skleničky a poté navrhnul, aby ko-

coura pohřbili hned. „Můžeme se přitom za něho krát-

ce pomodlit.”

„Hmm, asi máte pravdu. Měli bychom to udělat.”

Josh si přichystal lopatu – naštěstí ji nemusel dlouho

hledat – a s Kit za zády se vydal ke hřbitůvku. Došli tam

během několika minut.

hřbitůvku

panovala

tma.

Byl

sice

nedaleko,

lamp ve vnitřní části rodinných pozemků ho ale oddělo-

vala hustá vegetace, kterou světlo lamp nedokázalo pro-

niknout. Naštěstí jim na cestu svítil měsíc.

Když došli na místo, Kit s překvapením zjistila, že jed-

notlivé hroby jsou označeny bronzovými destičkami, kte-

ré nechala vyrobit, jak jí Josh vysvětlil, Shelley. Svou

vlastní destičku tam dokonce měla i nějaká zlatá rybička.

Zatímco Josh kopal jámu, Kit truchlila nad zabale-

ným tělem svého kocoura. V dobách, kdy se cítila nej-

hůř, byl jejím nejlepším kamarádem. Dožil se dvanácti

let, takže si tu aspoň nějaký čas pobyl, utěšovala se.

A snad se neměl nejhůř.

Ale stejně ještě nemusel zemřít.

To ona ho zabila, protože ho přivezla do Bougainvil-

ley. Na místo, kde zemřela její matka.

„Byl to krásný kocourek, Kit,” řekl Josh, když udusal

na hrobečku hlínu, a položil jí ruku na rameno. „Je mi

to vážně moc líto.”

Kit mu byla vděčná, teď už ale chtěla být sama. Na-

klonila se k němu a políbila ho na tvář. „Moc vám dě-

kuji. Dobrou noc.”

Bylo na něm vidět, že by toho pro ni rád udělal víc,

zůstal však stát a jen se mlčky díval, jak odchází.

Když vešla do podrostu, tma okamžitě zhoustla a ja-

ko by ji zcela odřízla od okolního světa. Dala se téměř

hmatat. Kit zrychlila chůzi. Měla pocit, že přímo slyší,

jak kolem tlejí zbytky rostlin. Nenašla odvahu zastavit

se a zaposlouchat se, jestli za sebou někoho neslyší.

Když konečně dorazila k zadním dveřím domku, zjis-

tila, že zapomněla zamknout. Pak se ale poněkud uklid-

nila a v duchu si vynadala. Neměla se čeho bát – rodin-

né pozemky byly dobře oploceny a plot byl napojen na

poplašný systém.

Její strach ale přesto zcela nezmizel. Když pak vešla

dovnitř, pro jistotu popadla deštník a s touto primitivní

zbraní v ruce opatrně nahlédla do každé místnosti. Když

se ubezpečila, že v domku kromě ní nikdo jiný není, do-

šla k telefonu a zavolala Davidovi.

Pozorně ji vyslechl a pokusil se ji uklidnit. Všechno

mu ale neřekla – nezmínila se mu o tom, že ze zabití ko-

coura

podezírá

někoho

konkrétního.

Když

pak

David

prohlásil, že by se mohl pokusit sehnat si vrtulník a při-

letět, odmítla to. Nechtěla mu zbytečně přidělávat sta-

rosti. Ostatně nazítří se měl tak jako tak už vrátit.

Zatím nikdy necítila potřebu brát ve vypjatých situa-

cích prášky. Neuchýlila se k nim dokonce ani tehdy,

když zemřel její otec. Dnešní noc ale byla odlišná. Pus-

tila si nějaký film, vzala si prášky na uklidnění a začala

je zapíjet pivem. Než ji přemohl spánek, chvíli ještě pře-

mítala,

jestli

její

kocour opravdu něco náhodou

nese-

žral, nebo jestli za tím – jak se obávala – nebylo něco

mnohem horšího.

Když se na druhý den ráno probudila, uvařila si kávu,

chvatně ji vypila a pak spěchala do Seamusova domu.

Na nikoho tam nenarazila, tak si nalila další kávu a vy-

dala se nahoru do patra do pokoje svých rodičů. Když

na posteli spatřila noční košili, usmála se – Seamusův

příkaz, že v pokoji se nesmí s absolutně ničím hýbat, se

nikdo neodvážil porušit.

Několik minut tam jen tak stála a. rozhlížela se ko-

lem

sebe.

Pak

začala

prohledávat

zásuvky.

Vůně

jas-

mínu přitom nabyla na intenzitě a ji přepadla nostal-

gie. Povzdechla si.

Dlouho

nenacházela

nic

jiného

než

kusy

šatstva

a spodního prádla. Když pak ale pohlédla do zásuvky

nočního stolku, našla v ní nějaký zápisník. Posadila se

postel

otevřela

ho.

Okamžitě

zaregistrovala,

že

matka si do něj začala zapisovat přibližně měsíc před

svou smrtí. Na několika prvních stránkách byly pouze

poznámky

různých

schůzkách

společenských

udá-

lostech, byly ale psány matčinou rukou, takže na Kit

opět zaútočila nostalgie. Chtěla obrátit na další stránku,

v tom okamžiku se ale ode dveří ozval čísi hlas. „Co tu

děláte? Co se snažíte najít?”

Když

Kit

vzhlédla,

spatřila

Kaitlin.

Svírala

okraj

dveřního rámu tak silně, že jí přitom zbělely klouby.

„Nic konkrétního nehledám. Jen se tak prostě rozhlí-

žím po pokoji svých rodičů.”

„Možná byste neměla chtít vědět víc, než už víte,”

zavrčela Kaitlin.

Kit se na ni smutně zahleděla. „Mám takový nepří-

jemný pocit, že i když jste mě kdysi občas hlídala, moc

velké

kamarádky

jsme

zrovna

nebyly.

nepochybuji

o tom, že jste stejně tak neměla ráda mou matku. Ne-

myslím si, že bych mohla zjistit něco skutečně hrozné-

ho. Možná to nebyla zrovna světice. Třeba byla potvo-

ra. Ale pokud ano, pak do zdejšího prostředí výborně

zapadala.”

Vhodila zápisník do plátěného pytle, ten si přehodila

přes rameno a prošla kolem překvapeně zírající Kaitlin.

Když pak procházela chodbou, Kaitlin za ní křikla:

„My vás tady opravdu nechceme!”

Kit se otočila. „Myslím, že to přežiju.”

„Seamus za vámi Davida poslal, aby vás přivedl.”

„Opravdu?” zeptala se Kit posměšně. „To je pro mě

novinka!”

„Možná vás tu ve skutečnosti nechce ani David,” za-

hřímala Kaitlin. Možná nechtěla zajít až tak daleko, ale

protože

její

předchozí

jedovatosti

minuly

účinkem,

neovládla se.

„Kdyby mě tady David nechtěl, tak bych tady nebyla,”

ujistila ji klidným hlasem a pokračovala dále v chůzi. By-

la přitom moc ráda, že se jí podařilo zareagovat tak klid-

ně. Uvnitř se totiž toho rána cítila naprosto opačně.

Když pak sbíhala po schodech, málem narazila do

jedné ze služebných, neustále se usmívající ženy jmé-

nem Rosa. V rukou držela podnos.

„Kam máte namířeno?” zeptala se jí.

„Jdu za slečnou Mary.”

„Mary!” zalapala Kit po dechu a zastavila se. „Bože

můj, Mary! Je to možné? Úplně jsem zapomněla, že ješ-

tě žije. Nikdo mi to nepřipomněl! Co jsem tady, nikdo se

o ní ani nezmínil.”

Rosa si povzdechla. „Není na tom moc dobře, paní

Mooreová. Je už tak stará… Měla nedávno chřipku, tak-

že teď… Je velmi slabá a občas jí to nemyslí. Skoro ne-

opouští postel.”

„Chtěla bych ji co nejdříve vidět. Nejraději teď hned?

Můžu jít s vámi?”

„Samozřejmě!”

Maryin domek stál na opačné straně laguny než Kitin

a Davidův, k vodě to od něj ale bylo – stejně jako v je-

jich případě – co by kamenem dohodil.

Když k němu došly, Rosa otevřela a hlasitě ohlásila

svůj příchod. Uvítat je přišla nějaká mladá žena v uni-

formě zdravotní sestry. Rosa ji představila jako Alicii.

Zdálo se, že je setkáním s Kit potěšena. Ujistila ji, že se

její pacientce toho dne daří dobře. „Duchem je skoro

pořád mimo, je ale stejně milá jako vždycky,” řekla Ali-

cia. „Určitě vás uvidí ráda.”

Kit jí poděkovala a zamířila k ložnici. Okna vedoucí

k moři byla otevřená dokořán. Mary ležela v nemocnič-

ní posteli, která byla upravena do takové polohy, aby

měla výhled na lagunu.

Když Mary zaslechla Kit přicházet, otočila k ní hlavu

a oči jí radostně zasvítily. Pomalu k ní napřáhla ruku

a na rtech se jí objevil úsměv, který jí rozzářil celou tvář.

Kit byla mile překvapena, že ji Mary poznala, její ra-

dost ale netrvala dlouho. Mary totiž zvolala: „Marino!

Tvrdili mi, že už tu nejsi. Já ale věděla, že bys nikdy bez

rozloučení neodjela.”

Kit

píchlo

srdce.

Rychle

přistoupila

posteli

a uchopila Mary za ruku.

„Pojď blíž,” zašeptala Mary.

Kit ještě o krůček postoupila a naklonila se nad ní.

„Já nejsem Marina, Mary. Jsem Kit, její dcera.”

Mary ji ale neslyšela. Možná slyšela jen to, co chtěla sly-

šet, možná akceptovala jen to, co pro ni bylo přijatelné.

„Stejně odtud ale musíš odjet, Marino. A musíš odtud od-

jet s Markem. Vím, komu patří tvé srdce, ale dej mu šanci.

Jsem znepokojená. Slyším ty ptáky. Slyším je pořád. Zne-

klidňují mě. Nutí mě naslouchat. Snaží se mě varovat.

Vlastně se mým prostřednictvím snaží varovat tebe.”

„Jen klid, Mary,” řekla Kit tiše. „To je v pořádku. Já

jsem Kit, ne Marina.”

Mary stiskla její ruku. „Přestaň se s ním vídat. Už se

s ním nikdy nesejdi. Nikdy. A odjeď odtud. S Markem.

Rychle. Já vím, že mě máš ráda. Ale musíš odjet. Ty

a Mark… Můžeš pro mě poslat. Za čas…”

Kit si nebyla jista, jestli se jí podaří Mary přesvědčit,

že není Marina. Byla odhodlána znova to zkusit, ještě

předtím ji ale musela nějak uklidnit.

Políbila Mary na čelo a pohladila ji po šedivých vla-

sech. „To je v pořádku, Mary. Opravdu. Všechno je

v pořádku.”

Mary se zadívala z okna. „Teď už to víš. A budeš opa-

trná. Budeš si dávat pozor na to, co říkáš. Nebudeš sop-

tit,

mluvit,

když

nebudeš

smět.

Musíš

být

připravená

kdykoli s Markem odjet. Slib mi to.”

„Slibuji,” zamumlala Kit. Teď už to víš. Co měla její

matka tehdy zjistit?

Že ji Kaitlin nenávidí?

Nebo někdo jiný?

Že ji nenávidí tak moc, že by ji byl schopný… zabít?

Mary zavřela oči.

Kit ucítila na rameni jemný dotek. „Usnula,” řekla jí

poté tiše Alicia. „Dělá to tak pořád. Probudí se, chvíli je

vzhůru a zase usne. Ale pomalu se to zlepšuje. Pomalu.

Je velmi stará.”

„Já vím,” zašeptala Kit. Pak se otočila a usmála se.

„Když jsem byla malá, byla na mě moc hodná. Zase za ní

přijdu. Když bude příliš slabá, tak mi to povíte, ano? Pak

odejdu, ale přijdu zase. Budu za ní chodit každý den.”

Když se vrátila do vlastního domu, nalezla na pod-

laze

nějakou

velkou

krabici.

Zamračila

se.

Uvědomila

totiž,

že

zase

jednou

při

odchodu

zapomněla

zamknout.

Bylo to ale tak přirozené. V Bougainvillei přece ne-

zamykal nikdo.

Vykročila

krabici, ale sotva udělala první krok,

škubla

sebou,

protože

krabice

pohnula.

Když

pak

opatrně pokračovala dále, zjistila, že to vlastně žádná

krabice není. Byl to velký kus balicího papíru, který byl

na něčem jen tak položený. Zvědavostí celá bez sebe se

sehnula a papír nadzvedla.

Spatřila přepravní bedýnku, ve které se choulilo ně-

chlupatého.

chlupatá

koule

začala

okamžitě

kňučet. Bylo to štěně. Opravdové, živé a taky pořádně

velké štěně.

„Ahoj,”

pozdravila

štěňátko

sklonila

se,

aby

mohla pohladit. Bylo černé a mělo veliké tlapky. Ra-

dostně zakníkalo a pokusilo se jí olíznout obličej. „Co-

pak jsi zač?”

„Německá doga,” uslyšela.

Když se otočila, spatřila Davida. Stál na posledním

schodu a pusu měl od ucha k uchu. „Já vím, že ti nemů-

že Whitneye nahradit, ale napadlo mě, že by ti štěně

mohlo právě teď pomoct. Je to štěně německé dogy. Ne-

bude to žádný mazlíček na klíně, myslel jsem si však, že

by snad…”

Kit se pomalu začala usmívat. Byla ráda, že už je Da-

vid zase doma, a dojata jeho dárkem. Také oceňovala,

že si nedělal iluze, že by jí mohl Whitneye nahradit ně-

jaký pes.

„Nebude trochu moc velký? Mohli bychom ho vymě-

nit za něco menšího.”

Chlupatá koule v její náruči se natáhla a olízla jí bra-

du. Kit se zasmála, pohlédla krátce na Davida, pak psa

pohladila a vrátila ho zpátky do přepravky. Když měla

zase prázdné ruce, vrhla se Davidovi do náruče.

„Tak co, je to dobrý dárek?”

„Pro mě je dárek v prvé řadě to, že jsi zase zpátky. Ale

jinak ano – to štěně je fantastické.”

„Víš určitě, že nechceš menšího?”

„Já mám velké ráda.”

„Hmmm, opravdu?” zeptal se s významným pohledem.

„Myslíš, že vydrží ještě nějakou dobu sám?” odvětila

otázkou Kit.

„Určitě. Navíc se musí naučit, že občas nastanou chví-

le, kdy… no, kdy bude muset být v téhle přepravce ne-

bo na svém místě.”

Po těch slovech ji políbil, jako už mnohokrát ji vzal do

náruče a s úsměvem jí doporučil, aby si dávala pozor na

nohy.

Okamžitě zapomněla na celý svět. Důležité bylo jen

to, že byl zase doma. Když pak cestou po schodech při-

šla skoro o všechny své svršky, cítila se naprosto šťastná.

Věděla, že ji od něj nemůže nikdy nic oddělit.

Uplynulo několik hodin, než se zase oblékli a sešli

dolů, aby si tam chvíli hráli se štěnětem. Rozhodli se, že

mu budou říkat Thor. Kit přitom vůbec nevadilo, že toh-

le jméno začalo být módní a že se tak ve Státech jmeno-

vala snad každá druhá doga.

Pozdě odpoledne toho dne se David musel vrátit do

kanceláře

Coconut

Grove.

Když

odjel,

vytáhla

Kit

matčin zápisník a opět se pustila do čtení. Nenašla ale

nic jiného než poznámky o obědech, večeřích a různých

schůzkách. Když pak ale došla na konec, vypadl ze zá-

pisníku

nějaký

popsaný

papír.

Okamžitě

poznala

mat-

čin rukopis. Rozevřela papír a začala číst.

Můj milý,

chci, abys věděl, že jsem ti nikdy nechtěla ublížit, že

v mém srdci vždycky bude místo, které bude krvácet

a bolet, že mi budeš až do konce života chybět. Nebylo

to správné. To, co jsem udělala člověku, který mi toho už

tolik odpustil, je hrozné, a já odtud v zájmu všech, včet-

ně tebe, hodlám co nejdříve odjet. Dnes v noci mě čeká

rozhodující zkouška. A zítra odtud navždy odjedu a po-

kusím se své dceři a svému muži vše vynahradit. Bůh je

mi svědkem, že si to zaslouží.

Pod dopisem chyběl podpis, ale to nevadilo. Autor-

kou psaníčka byla bezpochyby její matka. Ale nechyběl

tam jenom podpis. Dopis neobsahoval rovněž jméno ad-

resáta, jen oslovení můj milý.

Kit se kousla do spodního rtu. Její otec si ke své ženě

dokázal až do své smrti uchovat lásku, a přitom před ní

ležel důkaz, že ho podváděla.

„Ale s kým?”

Už pochopila, že Marina Delaneyová mohla v někte-

rých lidech vzbuzovat víc než jen averzi. Ale přesto…

Vzpomněla si na to, co jí pověděla Mary. Ta dobrá žena

se domnívala, že hovoří s její matkou. A měla o ni strach.

V noci před matčinou smrtí se mělo stát něco důleži-

tého. A pak chtěla Marina z Bougainvilley odjet. Navždy.

Když ale plánovala odjet, proč si šla v noci zaplavat

do moře?

Pak se jí vybavil pohled na mrtvého Whitneye.

Zdravé kočky přece jen tak z ničeho nic neumírají.

Ne, smrt jejího kocoura zapříčinil jed. A jedovatých

látek

tady

bylo

vzhledem

všemu

tomu

rostlinstvu

a možným problémům s krysami dost a dost.

Ale

Whitney

nikdy

netoulal.

Byl

dobře

krmený

a také hodně vybíravý.

Vzpomínka na kocoura zmizela a Kit si vybavila své-

ho manžela.

Přiznal, že ho pro ni poslal Seamus. Byla jím ale tak

okouzlena, byla do něj tak zamilovaná, že chtěla věřit

všemu, co jí kdy řekl. Tedy i tomu, že by se o ni zajímal

tak jako tak. Navíc si ji vzal. Miloval se s ní způsobem,

jako kdyby byla tou nejúžasnější ženou na světě, jako

kdyby ji zbožňoval.

Ne, David by jí nikdy neublížil. Stejně tak by ji nikdy

nezneužil ke svým zájmům.

Postupně si takhle vybavila všechny, kteří v Bougain-

villei žili. Byl snad někdo z nich schopen vraždit?

SEDMÁ KAPITOLA

„Podle mě je to divné, že ten kocour tak náhle

umřel,”

prohlásil

David

restauraci

břehu

zálivu

a upřeně se zadíval na Michaela a Joshe. „Když jsme

sem přijeli, bylo to zvíře naprosto zdravé.”

„Pane bože, Davide, neobviňuješ snad někoho z nás,

že Kit zabil kocoura!” řekl na to pobouřeně Michael.

„Něco naznačuješ, Davide,” ozval se Josh. „Kit to ta-

ky považuje za podivné. Měl jsi ji vidět, jak se vřítila do

domu. Nebylo to moc příjemné. Navíc znáš přece Kait-

lin a moji mámu, takže si dokážeš představit, že jí zrov-

na moc velké sympatie neprojevily. Doufám, že se mi

podařilo trochu to napravit a že se pak cítila alespoň

o něco lépe. Pohřbili jsme ho totiž spolu.”

„Ahoj!”

Obrátili hlavy a spatřili Eliho. Měl na sobě ještě

stále policejní uniformu, ale zřejmě už měl po službě,

protože než se k nim vydal, zašel si k nejdříve k baru

pro pivo.

„Ahoj, Eli. Měl jsi těžký den?” zeptal se ho David.

„V poslední době mám samé těžké dny,” zabručel Eli.

„V jednom baru na hlavní třídě došlo k rvačce, nějací fe-

ťáci přepadli jednu starou paní, která se právě vracela

z obchodu… Co ještě? Jo a na dálnici byla dopravní ne-

hoda, která na čtyři hodiny zablokovala provoz. Byl to

opravdu dlouhý a náročný den. A jak jste se měli vy?”

„David si myslí, že jsme jeho ženě otrávili kocoura,”

prohlásil Josh.

„To jsem neřekl,” ohradil se David. „Jen jsem se zmí-

nil o tom, že je dost podivné, když sem přijedeme s úpl-

ně zdravou kočkou, a ta pak z ničeho nic umře.”

„Kitin kocour je po smrti?” zeptal se udiveně Eli a za-

kroutil hlavou.

„Chudák

holka.

Nejdříve

jí

umře

táta,

teď zase kočka…”

„David s tím chtěl něco udělat, a tak jí koupil štěně,”

poznamenal Michael.

„Štěně?” pronesl pohrdavým tónem Josh a ušklíbl se.

„Monstrum!”

„Je to německá doga,” řekl na vysvětlenou David.

„Takže teď má psa. To je dobře,” prohlásil Eli. „Psi

dokážou člověka ochránit. A věnčit dogu? No, myslím

si, že tvoje žena má postaráno o dobrou kondici.”

„Zeptáme se Eliho, co si o tom myslí,” řekl David.

„Poslechni, Eli, podle tebe to není divné, že Kitin ko-

cour tak nečekaně umřel?”

Michael se zamračil. „Davide! Všichni dobře víme, že

na našich pozemcích je několik míst, kde se nachází jed

na krysy. Navíc kočky se dostanou všude. Kitin kocour

se prostě dostal do nějaké boudy. Je to opravdu smutné,

ale nehledej za tím žádné spiknutí.”

Eli se napil piva, všechny postupně přeletěl pohle-

dem a nakonec se upřeně zadíval na Davida.

„Ty jsi polda, Eli. Co si o tom myslíš? Je to opravdu

smutné? Nebo snad opravdu divné? Když Kitina matka

zahynula, bylo to taky opravdu smutné, nemám pravdu?

Na druhý den ráno měla odjet, a místo toho byla nale-

zena mrtvá.”

„Bože, Davide, vždyť se to stalo tak dávno,” zabručel

Eli.

„A co se to snažíš naznačit teď?” zeptal se Davida

zlostným hlasem Michael.

David se mu zadíval do očí. „Když zemřela, bylo mi

teprve sedmnáct, Michaeli. Opravdu se to stalo dávno.

Ale nemůžu si pomoct – narážím na možnost, na kterou

jsme tenkrát mysleli všichni. Co sis, sakra, myslel ty,

když moře vyplavilo její tělo?”

„Ona se utopila, Davide,” řekl Josh tiše. „Provedli

přece pitvu.”

„Ano, utopila se. Měla v plících vodu.”

„Taky

toho

večera

hodně

pila,”

připomněl

Michael.

„Jenže uměla výborně plavat a zdejší proudy znala ja-

ko svoje boty,” namítl David.

„To máš asi pravdu,” prohlásil Josh. „Musíš to vědět,

protože sis s ní často chodil zaplavat. Zamysleme se nad

tím – chodil jsi za ní jako pejsek, takže jsi moc dobře vě-

děl, co všechno dokáže. Co všechno je ochotna udělat.

A co naopak udělat nechce. Prožila pár románků. Nebyl

ten poslední právě s tebou, Davide?”

David sevřel čelisti a pomalu se vztyčil. Měl obrov-

skou potřebu dát Joshovi jednu do zubů.

Eli se postavil mezi ně. „Uklidněte se, vy dva. Jestli se

začnete prát, tak vás strčím do chládku. Ta věc s Mari-

nou byla tragická, smrt toho kocoura taky, ale všechno

bude zase v pořádku.”

„Omlouvám se, Davide,” pronesl Josh tiše.

„No jo,” zabručel David. Marinina smrt se jich dotkla

stejně. Oba ji považovali za úžasnou a ona k nim oběma

byla moc milá. Nemohl se na Joshe zlobit.

Jen se… bál. Znovu se posadil, vrásky z jeho čela ale

nezmizely. Cítil, že už v Bougainvillei nechce žít. Až se

vrátí domů, řekne to Kit.

Když se pak ale domů vrátil, Kit mu vyšla naproti

k zadnímu vchodu a řekla mu: „Přijela k nám návštěva.

Doufám, že ti to nebude vadit.”

Hned poté k němu přispěchala Jennifer Harrisonová,

objala ho a políbila ho na obě tváře. „Přijela jsem do Mi-

ami na konferenci. Napadlo mě, že bych vás při té příle-

žitosti mohla překvapit. Nevadí vám to? Zaskočila jsem

jen na chvíli – mám objednaný pokoj v jednom hotelu

na pláži.”

„Hotel?” zeptal se udiveně David. „Neblázněte! Proč

byste měla bydlet v hotelu, když můžete zůstat tady

v Bougainvillei?” Po těch slovech se tázavě zadíval na

Kit. Ta se na něj vděčně usmála.

„Dneska

budeme

večeřet

Seamusově

domě,”

řekla

pak Kit. „Znáš Jennifer – chce se se všemi seznámit. Na-

víc Lenore se zdá být potěšena, že tady máme návštěvu.

Pozvala také Eliho, Shelley a Martina.”

„Jsem vlezlá, to přece dobře víte,” prohlásila se smí-

chem Jennifer.

David se usmál. „To je dobře. Vaše a naše přítomnost

ve zdejších končinách by mohla vytvořit zcela nový mo-

del disfunkčnosti. Mimochodem, jak se vám líbí naše

štěně?”

„Je

báječné.

Trochu

uslintané,

ale

jinak

úžasné,”

ujistila ho Jennifer. „Mohlo by dát nový rozměr Kiti-

ným obrázkům. Když už o tom mluvím – co tvoje no-

vá pracovna?”

„Už je hotová. A jsem s ní moc spokojená,” odvětila

Kit a usmála se na svého manžela.

„Ukaž mi ji!”

Když si Jennifer pracovnu prohlédla, vydali se všich-

ni tři do Seamusova domu.

Večeře probíhala – musel David přiznat – skvěle. Ja-

ko kdyby všichni byli jedna velká šťastná rodina. Sea-

mus byl ve výjimečné formě – neustále Jennifer zásobo-

val různými historkami z minulosti. Kaitlin i Lenore se

chovaly slušně, dokonce se občas něčemu zasmály a vů-

bec budily dojem, že se dobře baví. Josh projevoval vů-

či Jennifer mimořádnou pozornost, stejně tak Eli.

Třebaže

Jennifer

všechny

varovala,

že

bude

muset

každý den brzo vstávat, dostala k dispozici jeden z po-

kojů s Seamusově domě. Lenore ji navíc ujistila, že při-

bližně kolem šesté už bude připravena káva. Seamus to-

tiž vstával časně.

Když se pak vrátili do svého domku, cítil se David už

mnohem lépe. Jennifeřin příjezd měl na Kit blahodárný

vliv, stejně jako jeho návrat a – jak doufal – i to štěně.

Byl moc rád, že byl nuceně mimo dům jen jednu noc.

Neuměl si představit, že by takových nocí mělo být víc.

Neuměl si představit, že by měl být bez ní, že by se s ní

nemohl milovat. Pomiloval se s ní i tentokrát. Když pak

ale vedle ní ležel a díval se do tmy, myslel na to, že se

s ním milovala skoro až zoufale. Jako by ve fyzické lás-

ce hledala spásu. Útočiště.

Jako kdyby se před něčím snažila utéct. Možná toho

už o Bougainvillei zjistila až moc.

Budík zazvonil přesně v šest hodin. David ho rychle za-

klapnul, protože nechtěl Kit vzbudit. Čekala ho hromada

práce a nebyl důvod, proč by měla tak brzo vstávat i ona.

Když si pak ale prohrábl vlasy a pokusil se najít v so-

bě sílu k opuštění postele, všiml si, že má otevřené oči

a dívá se na něj. Vypadala, jako kdyby byla vzhůru už

delší dobu. Když ty nádherné oči spatřil a když sklouzl

pohledem na její rozcuchané vlasy spočívající na polštá-

ři, těžce polknul a znovu po ní zatoužil. Chtěl k ní na-

táhnout ruku, v tom okamžiku ale Kit promluvila.

„Ty víš, s kým moje máma před smrtí spala?” zeptala se.

Těžce polknul. „Ne,” zalhal a pak ji něžně políbil na

rty. „Proč si myslíš, že tvoje matka prožívala nějaký ro-

mánek?” zeptal se.

„Našla jsem dopis, který napsala svému milenci.”

„Komu byl adresován?”

„Nebylo tam žádné jméno. Jen oslovení můj milý.”

Chvíli na ni mlčky hleděl. „Tvůj otec ji miloval a ona

milovala jeho. Měla pár bouřlivějších období a zřejmě

i pár milenců, ale pevně věřím, že to chtěla změnit. Kvů-

li tvému otci. A kvůli tobě.”

„Nevím, proč se tě na to ptám až teď, ale kde je má-

ma pohřbená? Jsem hrozná dcera. Už jsem jí na hrob

měla dávno položit nějaké květiny.”

David zaváhal. „Podívej se ven. Z okna.”

„Proč?”

„Její popel byl vysypán do moře. Bylo to její přání.”

„Jak příhodné…”

„Prosím?”

„Nemohli ji exhumovat a provést pitvu.”

„Utopila se, Kit. Navíc jí pitvu udělali.”

„To bylo dávno. Lékařská věda mezitím urazila velký

kus cesty.”

Znovu ji políbil. „Miluji tě,” zašeptal.

Usmála se a pohladila ho po tváři. „I já tě miluji.”

David na ni ještě chvíli láskyplně hleděl, pak vstal

a zamířil do koupelny.

S Jennifer nablízku se život zdál hned lepší. Kit už tu

byla poměrně dlouho, zatím si ale ani jednou nezašla jen

tak si zalenošit na pláži, a tak se to rozhodla napravit.

Čtvrtý den Jennifeřina pobytu v Bougainvillei si obě ob-

lékly plavky, popadly ručníky a vydaly se k laguně.

Když si pak vedle sebe lehly, Kit své přítelkyni pově-

děla o matčině dopisu i o tom, co jí řekla Mary.

„Mary si ještě pořád myslí, že jsi Marina?” zeptala se

poté Jennifer.

„Chodím za ní každý den. A ona mě pořád oslovuje

Marino.”

„Chudák.”

Kit pokrčila rameny. Zjistila tu o své rodině pár věcí,

které se jí moc nelíbily, dozvěděla se ale i několik pří-

jemných. Všichni měli velkou starost o Mary. Musela

mít tu nejlepší péči, nic jí nesmělo chybět, nesměla strá-

dat. Nějakou dobu to neregistrovala, ale nebyla sama,

kdo ji navštěvoval. Vlastně za ní chodili všichni.

Jennifer si tiše povzdechla.

„Je mi to moc líto, Kit. Mám dojem, že tvoje máma

byla trochu… promiskuitní.”

Kit se zadívala na hladinu laguny. „Domnívám se, že

byla zabita.”

Jennifer

překvapením

rozšířily

oči.

„Zavražděna?”

„Jo.”

„Někým odtud?”

„Kým jiným?”

„Bože, neříkej takové věci moc nahlas!”

„Vždyť nekřičím,” ohradila se Kit. Pak máchla rukou

kolem sebe. „Copak tu je ještě někdo jiný?”

I Jennifer kolem sebe máchla rukou. „Támhle stojí

nějaká kůlna a všude je tu spousta křoví.” Pak potřásla

hlavou. „Omlouvám se, Kit. Vím, že to bolí. Ale zdá se,

že tvoje máma spala s kdekým. Té noci byla opilá. Na-

víc se považovala skoro za závodní plavkyni. Pravděpo-

dobně se chtěla ochladit v moři… a utopila se.”

Kit zakroutila hlavou. „To si nemyslím. Ráno odtud

chtěla odjet. Něco závažného se tehdy mělo stát. Zašla

sem na pláž a…”

„A co?”

„To zatím nevím,” připustila Kit. „Ráda bych věděla,

s kým tehdy spala.”

„Můžeš mít spoustu všetečných otázek. Ale pokud ji

zabil někdo z téhle skupiny lidí, měla bys být maximál-

ně opatrná.”

„Proč?” zeptala se Kit. „Byla zpopelněna. Nikdo ji

nemůže vykopat.”

„To je pravda, ale přesto… Jestli pro někoho před-

stavovala hrozbu, tak ten někdo by mohl dostat strach.”

„Hodlám být opatrná. Ale taky chci zjistit pravdu,”

řekla na to Kit.

Jennifer se najednou prudce obrátila a zahleděla se

směrem k nedalekým keřům.

„Děje se něco?”

„Slyšela jsem nějaký šelest.”

„Šelest?”

„Ano, jako kdyby se tam něco hýbalo.”

„Je tady spousta ptáků, veverek a vačic. Navíc Thor

neštěkal.”

V tom okamžiku se ale štěně otočilo, zadívalo se do

porostu a začalo štěkat.

„Támhle!”

Kit se zamračila. „Štěká na nějakou veverku. Pořád

to dělá. Stejně tak štěká na ptáky!”

„Myslím,

že

tam

někdo

byl,”

pronesla

přesvědčeně

Jennifer.

Kit se zachvěla.

„Už bychom asi měly jít, osprchovat se a převlék-

nout.” Po těch slovech vstala a uchopila ručník.

Když se vrátily do Kitina domku a Jennifer se vydala

do koupelny, zazvonil telefon. Byla to Shelley. Učila to-

ho dne jen dopoledne, navíc měl odpoledne volno i Eli.

Napadlo je proto, že by mohli Kit a Jennifer pozvat na

oběd. Chtěli něco grilovat.

Jennifer

ten

nápad

okamžitě

zalíbil.

Pozornost,

kterou jí Eli a Josh věnovali, se jí velmi zamlouvala.

„Tak

nevím,”

zamumlala

Jennifer.

„Byla

bych

opravdu schopná vzít poldu?”

„To je to tak vážné?” zeptala se Kit.

„Člověk musí brát do úvahy všechny možnosti,” od-

větila zamyšleně Jennifer. „Pojedeme tam autem?”

„Ne. Vede tam pěšina. Jen musíme cestou přeskočit

dřevěný plůtek.”

„Takže to abych si raději vzala kalhoty,” zamumlala

Jennifer.

Pozemek,

který

patřil

Callahanům,

byl

srovnání

Bougainvilleou

maličký.

Jeho

celková

výměra

nepře-

sahovala deset tisíc čtverečních stop.

Jejich dům byl ale krásný. Jako kdyby z oka vypadl

domům

stavěným

obvykle

březích

Středozemního

moře. Blízko domu stál velký gril a kousek od něj byl

malý nekrytý bazén.

Když se posadili a Kit se zakousla do hamburgeru,

málem se udusila. Jennifer totiž řekla: „Poslechněte, vy

jste tady přece byli, když Kitina máma zemřela. Určitě

to bylo hrozné. Ale taky podivné.”

Kolem stolu se rozhostilo ticho. Všichni se zadívali na

Jennifer, ta ale jen pokrčila rameny. „Kit to přirozeně

velmi zajímá. Co si o tom myslíte? Zvláště vy, Eli. Jste

přece policista.”

„Já ale takové případy nevyšetřuji.” řekl na to Eli

a zahleděl se na Kit. „Vy si opravdu myslíte, že ji někdo

zabil?”

„To jsem neřekla,” bránila se Kit.

„Mohlo se jednat o vraždu,” připustil neochotně Eli.

„Ale stalo se to tak dávno. Byl jsem tehdy ještě kluk. Vi-

děl jsem věci jinak než dospělí. Ale neuniklo mi, jak do-

kázala nakládat s tím, čím ji příroda obdařila. Mohla

kvůli tomu zemřít.”

„Eli!” okřiknul syna Martin. „Buď raději zticha. A vy,

Kit, ho neposlouchejte. Vaše matka se prostě utopila.”

„S někým ale určitě spala. Před svou smrtí tátu s ně-

kým podváděla!”

„Ach, Kit, věřte mi, Mark Delaney ji miloval!” pro-

hlásil Eli. „Nikdy by vaši matku nezabil.”

„Pane bože, to mi nikdy ani náhodou nepřišlo na my-

sl!” zděsila se Kit. Pak si uvědomila, jak se na ni všichni

dívají. Opravdu by ji nemohl zabít? Jestliže se její máma

s někým zapletla, pak tím trpěl především on. Měli od-

tud odjet, jistě. Co když už měl ale toho věčného pod-

vádění dost a chtěl to navždy ukončit?

„Ne!” vyhrkla. „Znala jsem tátu velmi dobře. Vsadi-

la bych svůj život na to, že by jí nikdy neublížil.” Pak se

naklonila dopředu. „Už ale chápu, proč se sem nikdy

nechtěl vrátit. A proč o tomhle místě nechtěl mluvit,

proč ani nenaznačil, že bych mohla mít nějaké příbuzné,

kteří by mě možná mohli chtít vidět. Třeba měl nějaké

podezření a chtěl mě držet od Bougainvilley co nejdál.”

„Kit, to je snad až příliš přitažené za vlasy,” prohlásil

Martin.

Pokrčila rameny a znovu se obrátila na Eli. „No dob-

ře, Eli, nepracujete sice na oddělení vražd, ale stejně mi

povězte – nezdá se vám na okolnostech, za jakých ze-

mřela, něco podezřelého?”

„Kit, vždyť mi tenkrát ještě ani nerostly vousy. Pama-

tuji si akorát, jak to všechny vzalo. Jak jsem ale řekl, váš

otec ji obdivoval. Nezabil ji. Vy osobně máte na někoho

podezření?”

„Nevím,

koho

bych

měla

ukázat,”

odvětila

Kit.

„Ráda bych to ale věděla.”

„No, v každém případě víme, že Kaitlin a Lenore ji

nenáviděly,” vstoupila do hovoru Jennifer. „Vždyť i mně

je z těch dvou trochu úzko.”

Eli jí položil ruku na rameno a usmál se. „Jsou to pr-

votřídní potvory, ale nemyslím si, že by byly smrtelně

nebezpečné.”

Kit zůstala zticha. Co jí se totiž týkalo, přísahat by na

to nemohla.

Seamus a po něm David podepsali smlouvu, kterou

se zavazovali, že pro Maria Mariuse – jedné z nejnověj-

ších a také nejbohatších místních pěveckých hvězd – vy-

projektují a také postaví dvě luxusní plachetnice.

„Kitina kamarádka v neděli odjíždí,” poznamenal Se-

amus, když pak opouštěli kancelář. „Napadlo mě, že by-

chom

mohli

všichni,

včetně

Callahanových,

sebrat

a udělat si celodenní výlet na Mořské hvězdě.”

„To nezní špatně. Ani se mi nechce věřit, že jsem Kit

ještě nevzal na moře.”

„Taky jsem už dlouho nevyplul,” řekl na to Seamus.

„A moc mi to chybí.”

Když

jim

přistavili

auto,

naleštěný

cadillac,

David

kývnutím hlavy poděkoval a sedl si za volant. Během

několika minut nechali finanční čtvrť Brickell, kde jed-

nání proběhlo, za sebou a vraceli se po klikaté cestě

zpátky do Coconut Grove.

„Asi už Kit řeknu brzy pravdu,” prohlásil znenadání

Seamus.

„Pravdu?” zopakoval po něm nechápavě David.

„Že je moje dcera,” řekl Seamus tiše.

David sjel málem z cesty. Na poslední chvíli strhnul

volant a zabránil tak nárazu do skupiny palem.

„Ty jsi to nevěděl?” zeptal se ho Seamus. „Myslel

jsem si, že o tom víš. Byl jsem si jist, že to vědí všichni.

Nebo že mají alespoň podezření.”

David několik minut zaraženě mlčel.

„Seamusi,” promluvil konečně, „jestli jí to povíš, tak

to uděláš s ohledem na vlastní potřeby a zájmy, ne její.

Vždyť

Marina

Marka

milovala.

Skutečně

milovala.

Neber Kit iluze.”

„Lidé by měli znát pravdu.”

„Proč?”

„Protože

vám

dvěma

hodlám

Bougainvilleu

odká-

zat,” odvětil Seamus.

„Nedělej to,” vysoukal ze sebe David.

„Proč ne?”

David odpověděl až za chvíli. „Co když Marinu ně-

kdo zabil?”

„Jako třeba můj bratr?”

„Ne. Oba jsme Marka znali. Jeho trpělivost neznala

mezí. Navíc Marina podle mého nakonec poznala, co

musí udělat. Domnívám se, že se rozhodla začít s ním

nový život. Někde daleko odtud.”

„Ale když to neudělal on, tak kdo?”

David

pokrčil

rameny.

„Neříkej

Kit

nic.

Nenič

jí

vzpomínky. Prosím.”

Seamus zůstal zticha a jen upřeně hleděl před sebe.

David doufal, že až se nad tím zamyslí, pochopí, jak

moudrou mu dal radu.

Sobota začala báječně. Na obloze nebyl ani mráček

a moře bylo klidné. Mořská hvězda patřila mezi ty nej-

lepší plachetnice, které firma Sea Life Enterprises kdy

postavila. Naštěstí ji nikdy neprodali a zůstala rodině.

Kit si uvědomila, že se po dlouhé době zase jednou cí-

tí lehce, jako kdyby se svět vrátil do normálu. Kaitlin

a Lenore měly dobrou náladu. Lenore dokonce připus-

tila, že Thor je docela milý pes a že se umí chovat. Pře-

kvapení pro ni znamenal i Seamus – choval se na lodi ja-

ko malý kluk a dokonce Davidovi svěřil velení. To ale

neznamenalo, že by zůstal jen tak nečinně sedět. Kaž-

dou chvíli vstal a odběhl, aby utáhl či povolil nějaké la-

no a upravil tak nastavení plachet.

Zakotvili u jednoho z ostrůvků v zálivu a pak dopra-

vili na břeh vše potřebné pro piknik. Přípravy prováze-

lo značné veselí. Jennifer vyděšeně vykřikla a

málem

upustila balení plechovek s pivem, protože jí přes bosou

nohu přeběhl krab. Všem to ještě více zvedlo náladu.

„To by byl život,” řekl zasněně Michael a zakousl se

do kousku pečeného kuřete. „Plout pod plachtami, cítit

na tváři svěží vítr, občas přistát u ostrova…”

„Bez

kabelové

televize,

bez

vířivky,

bez

kadeřníka,

bez kina… To určitě,” řekla na to Lenore svému muži.

Ten se zasmál, chytil ji za ramena a přitáhl ji k sobě.

„Jednou za čas místo kadeřnice potřebuješ mě.”

Začervenala se a pak se stydlivě usmála. „Možná by-

chom se mohli část roku plavit a po zbytek času chodit

do kina, do divadla a ke kadeřníkovi.”

„Hmm, to by šlo,” řekl překvapeně a potěšeně zároveň

Michael.

„Netuším,

čem

mluvíte,”

ozvala

Jennifer.

„Opouštět Bougainvilleu je totéž jako opouštět ráj.”

„Vždyť

můžete

kdykoli

vrátit,”

prohlásil

Josh.

„Vždycky tam budete vítaná.”

„Vždycky,” souhlasil s ním Seamus. „Všichni přátelé

mé holčičky jsou přáteli celé rodiny.”

Kit si všimla, že po jeho slovech se změnila nálada. Ja-

ko kdyby do ostrůvku najednou udeřil blesk.

Kaitlin se vztyčila a upřeně se zadívala na Seamuse.

„Tvoje holčička. Kit, Kit, Kit. Pořád jen Kit. A předtím

to byla Marina.” Obrátila se a zadívala se na Michaela.

„Copak to vám a ostatním nikdy nevadilo?”

„Kaitlin, nechejte toho!” pokusil se ji varovat David.

„Mám

toho

nechat?

samozřejmě.

Hodný

chlape-

ček promluvil. Jediný člověk tady, kterého se Seamuso-

va chlípnost nijak nedotkla.”

„Kaitlin!” zavrčel David a postavil se.

Když Kit spatřila, jak je napjatý, lekla se. Dostala

strach, že by ke Kaitlin mohl přiskočit a udeřit ji. „Da-

vide…” zašeptala chlácholivě a chytila ho za paži. Ne-

měla ponětí, co se to tu vlastně děje. A proč.

Kaitlin upřela na Kit oči plné nenávisti. „Co jste se

tu objevila, nejraději by mě zaškrtil. Vždycky tomu ale

tak

nebývalo.”

Prudce

obrátila.

„Pověz

něco,

Mi-

chaeli! Jsi přece jeho legitimní syn, nebo ne? Řekněte

někdo Kit pravdu. Uvidíme, jestli se pak její kamarád-

ka bude chtít do toho ráje ještě vrátit!” Pak se Kaitlin

znovu zadívala na Kit. „Chcete něco vědět, Kit? Váš

dokonalý otec vůbec nebyl vaším otcem. Tím je Sea-

mus. Mark si vzal vaši těhotnou matku místo něj, pro-

tože jeho žena tehdy ještě žila. Z téhož důvodu si sa-

mozřejmě

nemohl

vzít

ani

mou

matku.

Ano,

slyšíte

dobře – jsem jeho dcera. Skvělého a hrdého Seamuse

Delaneye!

Cítil

své

činy

odpovědnost,

tak

nás

všechny podporoval. Dělal si, co chtěl, až jednou na-

razil. Marina mu totiž nakonec plivla do tváře. Nedo-

kázal si ji udržet. Po všech těch letech ji ještě pořád mi-

luje. Když už tady nemohl mít ji, tak sem chtěl dostat

aspoň vás. David to věděl. Proč si sakra myslíte, že si

vás vzal, když stačilo, aby vás sem jednoduše pozval?

Seamus

odkáže

všechno

vám.

Své

nádherné

holčičce.

Ostatní jeho děti se budou moct jít pást!”

Obrátila se, vztekle kopla do písku a vydala se kamsi

po pláži.

Rozhostilo se dlouhé ticho. Kit se nedokázala ani po-

hnout. Jen tak stála a zírala před sebe.

Pak se k ní David otočil. „Mark Delaney tě měl rád

víc než svůj život. Vychoval tě. Byl ti otcem. Rozumíš?”

Jako kdyby si Kit až do té chvíle nedokázala uvědo-

mit celou pravdu. Poznání přišlo až teď, při Davidových

slovech. Byla šokovaná.

„Podle mého názoru je tenhle piknik u konce,” řekla

pak chvějícím se hlasem. Začala se otáčet, v polovině

pohybu se ale zarazila. Pochopila, že to, co Kaitlin řek-

la, byla pravda. Napověděl jí to instinkt.

Měla by odejít, jak to původně zamýšlela. Neudělala

to však. Zvedla hlavu a pomalu se podívala na všechny

kolem.

„Takže proto moje matka zemřela? Protože mu po-

rodila dceru a protože toho o vás tolik věděla? Pově-

děla by mu pravdu o všem, co by chtěl vědět.” Cítila,

že to neměla říkat. Rozhodně ne takovým lidem. Kait-

linin proslov ji ale vyvedl natolik z míry, že se přestala

ovládat.

„Jeden z vás zabil mou matku,” prohlásila.

„Kit! Ne!” zaprotestoval Seamus.

David k ní přistoupil a pokusil se ji obejmout, ona je-

ho ruce ale setřásla. Pak se otočila a zamířila k lodi.

„Tenhle piknik je už opravdu u konce. Thore! Ke

mně! Okamžitě!”

Štěně ji dosud ani jednou neposlechlo. Tentokrát ale

udělalo výjimku.

S Thorem za patami pomalu došla k místu, kde byla

u malého mola uvázaná Mořská hvězda. Když se ocitla

na palubě, posadila se na příď a zadívala se na moře. Po-

kyny provázející vyplutí vůbec nevnímala.

Při zpáteční plavbě nechali plachty svinuté a pluli jen

na motor.

Kit čekala, že ji David vyhledá a pokusí se jí do-

tknout, a byla připravena jeho ruce opět setřást, on to

ale neudělal. Buď si myslel, že teď, když už byla pravda

venku, by to nemělo smysl, nebo měl stejně jako ona

svou hrdost.

Dokonce ani Jennifer se na ni nepokusila promluvit.

Když dorazili do přístaviště v laguně, Kit zamířila přímo

do domku, vystoupala po schodech nahoru a zamkla se

tam. Osprchovala se, převlékla se do čistých věcí, lehla

si do postele a zadívala se na strop.

Jistě, chtěla se dovědět pravdu, ale…

Měla by odjet. Její matka byla mrtvá. A její otec…

Ano. Alespoň v tomto ohledu David nelhal. Mark Dela-

ney byl a navždy zůstane jejím otcem. Byl ale taky mrtvý.

Musela z Bougainvilley vypadnout.

Uslyšela, jak se David snaží otevřít dveře.

„Kit!”

„Davide, chtěla bych být aspoň chvíli sama.”

„Samotu

právě

teď

potřebuješ

všeho

nejméně,”

zvolal nazlobeně.

„Nechci teď s nikým mluvit.”

„Kit, měli bychom odtud odjet.”

Vyskočila

postele,

rychle

přistoupila

dveřím,

odemkla je a prudce je otevřela.

David měl na sobě ještě stále tytéž kraťasy, ve kterých

se ráno vydal na moře. Mračil se a ruce měl založeny

v bok.

„Ty jsi všem těm nesmyslům uvěřila?”

„Copak to není pravda?”

„Že

tvoje

matka

měla

kdysi

milostný

románek

Seamusem? Možná. Dokážu si to představit. Že Kait-

lin je jeho dcera? I to si umím představit. A že jsem

měl něco s Kaitlin? Ne. Něco takového mě nikdy ani

nenapadlo,

natož

abych

realizoval.

Že

jsem

tě

vzal, protože jsem si myslel, že jsi Seamusova dcera,

jeho dědička? Ne. Oženil jsem se s tebou, protože jsem

se do tebe zamiloval. A protože jsem si myslel, že ty

mé city opětuješ.”

„Nevím, co právě teď cítím,” vychrlila ze sebe. Byla

to však lež. Cítila potřebu vrhnout se mu do náruče a vy-

plakat se mu na rameni. A předstírat, že se nic nestalo.

Že v Bougainvillei žijí lidé, kteří její matku milovali

a dodneška oplakávají její smrt.

Ona to ale udělat nemohla. Nemohla se mu tak snad-

no vrhnout do náruče. Potřebovala čas.

„Nechej mě teď, prosím tě, samotnou. Myslím to váž-

ně. Nechej mě samotnou.”

„Ne, Kit. Neodejdu!”

„Tak půjdu já!”

Pokusila se prosmýknout kolem něj, on ji však chytil

za ruku a prudce ji k sobě obrátil. Pak ji políbil způso-

bem, jakým to uměl jenom on. Byl to ten druh polibku,

který ji vždycky spolehlivě přiměl zapomenout na celý

svět a vzbuzoval v ní potřebu přitisknout se k němu blíž

a ještě blíž…

„Ne!” vykřikla a odstrčila ho. „Musím pryč. Od tebe!”

Seběhla po schodech dolů a vyběhla ven. Málem při-

tom zakopla o Thora.

Když se ocitla venku, netušila, kam to běží. A pak si

to uvědomila. Spěchala za Mary.

Když se David vzpamatoval, zaklel a vyrazil ke scho-

dišti. Schody bral po dvou.

Neměl se sem vracet. Měli si s Kit pořídit nějaké byd-

lení na pláži.

A na práci v rodinné firmě se měl vykašlat.

Když Kit nenašel ani v obývacím pokoji, opřel se zá-

dy o krbovou římsu a pokusil se přijít na to, kam asi tak

mohla jít. Začal si o ni dělat starost.

Kaitlin jim vmetla pravdu do očí. Řekla nahlas to, co

si stejně všichni dávno mysleli.

A stejně tak Kit.

Tušila, že její matka byla zavražděna.

Možná že i ona toho už věděla až moc.

Zamračil se a odstoupil od krbu. Věděl, že ji musí na-

jít. A že to musí udělat dřív, než toho zjistí ještě víc a než

to stihne rozhlásit do světa.

Alicia otevřela dveře a udiveně na ni pohlédla.

„Nečekala jsem, že se vrátíte tak brzy,” řekla Alicia

a zívla. „Vždyť se sotva setmělo. Myslela jsem si, že se

vrátíte až někdy pozdě v noci. Mary už spí. Ale to neva-

dí, pojďte dál.”

„Děkuji,”

řekla

Kit

zamířila

Maryina

pokoje.

Přistoupila k posteli a vzala Mary za ruku. Mary ote-

vřela oči a usmála se na ni.

„Přišla jsi. Přišla jsi, aby ses rozloučila.”

Kit

uvědomila,

že

má

pravdu.

Milovala

Davida

a nechtěla ho opustit, byla ale rozhodnutá na druhý den

s Jennifer odjet. Pokud bude David chtít, bude vědět,

kde ji v Chicagu najít. Pak si budou moci promluvit.

Jestli ji skutečně miluje, říkala si v duchu, tak za ní

přijede.

„Odjíždím, Mary,” pronesla tiše. „Ale vrátím se. Moc

bych si přála, abys mi mohla pomoci. Marina se s někým

scházela. A vy víte, o koho šlo.”

Mary jí stiskla ruku. „Mark tě miluje. Já vím, že když

si tě Mark vzal, tak jsi to se Seamusem ukončila. Ne-

chápu ale, proč jsi ho pak začala podvádět. Kaitlin tě ne-

návidí. Z celého srdce. Ví, že ta holčička je její polovič-

ní sestra.”

Kit se stáhlo hrdlo.

„Mary, zabila Kaitlin moji matku?”

„Marino, Lenore je taky nebezpečná. Bojí se, že její

syn bude opomenut.”

„To je v pořádku, Mary. Jen klid.”

„Slyšela jsem křik. Myslela jsem, že to jsou zase ti pi-

tomí papoušci. Ale byla jsi to ty. Volala jsi o pomoc. Da-

vid to uslyšel a přiběhl. Měl být v té době ve škole, ale

nebyl.”

Zamrazilo ji a žaludek měla najednou jako na vodě.

Mary jí stiskla ruku ještě pevněji. „Josh… Ostatní…

Byli tam všichni. Kdyby ti jen bylo možné pomoct. Kdy-

bych to tušila. Myslela jsem, že jsou to papoušci. Až po-

zději

jsem…”

Mary

najednou

zatvářila

vyděšeně.

„Musíš odtud! Ještě dneska v noci!”

Kit cítila, jak jí po těle přechází mráz. Pokusila se

však zůstat klidná. „Odjedu, Mary,” ujistila ji. „Budu

v bezpečí. Slibuji.”

Políbila Mary na čelo, vyšla z její ložnice, chvíli si ne-

nuceně – což ji stálo poměrně dost sil – povídala v obý-

vacím pokoji s Alicií, pak se rozloučila a odešla. Až ven-

ku si uvědomila, že u sebe nemá ani cent. Mohla udělat

jen jedno – zaběhnout k Callahanovým, půjčit si od nich

peníze, zavolat na policii a zmizet odtud.

Uvědomovala si, že nemá nic, co by mohla policii

předložit jako důkaz. Na tom ale nezáleželo. Potřebo-

vala se hlavně dostat z Bougainvilley. Kdyby otálela,

mohla by skončit jako její matka.

Už byla tma, lampy na pozemcích Delaneyových ale

svítily natolik jasně, že nepochybovala o tom, že by by-

dlážděném

chodníčku

vedoucím

kolem

laguny

dobře vidět. Držela se proto raději ve stínu a přebíhala

od jednoho keře ke druhému.

Obejít úzkou zátoku jí trvalo zdánlivě celou věčnost.

Po čase nicméně dorazila k okraji hustého porostu.

„Kit!”

Okamžitě ten hlas poznala. Patřil Davidovi.

Schovala se do blízkého křoví a počkala, dokud ji ne-

mine. Pak došla na pěšinu a rozběhla se po ní.

Během několika vteřin doběhla na hřbitůvek, kde snil

svůj věčný sen Whitney. Bronzové destičky se

matně

leskly a působily stejně děsivým dojmem jako sama smrt.

Najednou

ztuhla,

protože

zaregistrovala

nějaký

pohyb.

„Kit!”

I tentokrát ten hlas ihned poznala. Nebyl ale Davi-

dův. Patřil Joshovi. Útroby jí sevřel strach. Co dělal,

sakra, v tom křoví?

Mozek jí pracoval na plné obrátky. Proč tak křičel?

Nebo se jí to snad jen zdálo a on jen šeptal? Třeba jen

strach podněcoval její fantazii.

Přikrčila se a opatrně zamířila ke vzdálenějšímu kon-

ci hřbitůvku.

„Kit!” ozvalo se ještě jedno zavolání a pak se ze tmy

vynořil Josh. Zachvátila ji panika. Zoufale se rozhlédla

kolem a spatřila lopatu, kterou předtím použil na vyko-

pání hrobu pro Whitneye. Popadla ji, a když se k ní při-

blížil, udeřila ho po hlavě. Pak se otočila a bez ohledu

na hluk, který přitom nadělala, se rozběhla k domu Cal-

lahanových.

Dřevěnou

branku

přeskočila

jako

profesi-

onální závodnice v běhu přes překážky.

Doběhla k Callahanovým a začala bušit na domovní

dveře.

Nikdo

ale

neotvíral.

„Tady

Kit!”

zakřičela.

„Pomozte mi, prosím!”

„Kit?”

Otočila se. Po chodníku se k ní s klíči v ruce blížil

Martin Callahan.

„Pomozte mi,” vyhrkla zoufale. „Potřebuji policii!”

„Samozřejmě,”

řekl

zamračil

se.

„Půjdeme

do-

vnitř. Eli bude každou chvíli doma. Pomůže vám. Je to

policista.”

Odemkl dveře, vybídl ji, ať vstoupí, a než pak zamkl,

znepokojeně se rozhlédl po okolí. Pak ji odvedl do jí-

delny a nabídl jí židli. „Naleju vám brandy. Potom mi

povíte, co se stalo.”

„Nepotřebuji

alkohol,”

řekla,

když

několika

vteřinách vrátil se skleničkou.

„Panák vám pomůže. Vypijte to.”

Ale co, blesklo jí hlavou. Nemůže mi to uškodit.

Vypila obsah skleničky a zalapala po dechu. Byla to

silná brandy. „Moje matka byla určitě zavražděna. Ma-

ry toho o celé té věci hodně ví, ostatní to ale ignorují.

Považují ji za senilní.”

„Ach,” vyklouzlo z Martina. „Víte, bylo to smutné.

Když byl Seamus mladší, dost běhal za ženskými. Pak se

tady objevila vaše matka a začala všechny svádět. Podle

mě to byla potvora.”

Kit se zachmuřila. Chtěla něco namítnout, když ale

otevřela ústa, dostavil se zvláštní pocit. „Ne, nebyla to

potvora. Byla jen trochu moc bouřlivá a nevyzrálá,” po-

dařilo se jí nakonec říct. „S někým se té noci setkala.”

„Pořád se s někým scházela.”

Olízla si rty a rozpačitě si odkašlala.

„Ehm… kam Eli šel?”

„Bude hned zpátky.”

Martin

dlouze

zahleděl.

Několikrát

za-

mrkala a protřela si oči. Najednou se jí totiž začala

zavírat víčka.

Usmál se. „Chtěla jste to vědět,” pronesl pak tiše.

„Dobře, tak to zjistíte.”

„Zjistím… co?”

„Jak vaše matka zemřela.”

Jeho slova jí nejdříve nedávala smysl. Potom pocho-

pila. Byla nadrogována.

„Vy!” řekla a potom zmateně dodala: „Proč?”

Neodpověděl. Postavil se, přistoupil k ní, zaklonil jí

hlavu a zadíval se jí do očí.

„Ne!” vykřikla ze všech sil. „Ne!”

„Ale ano. Už je čas.”

Chytil opěradlo její židle a prudce židli i s ní odtáhl.

Málem přitom spadla. Pak se sklonil a uchopil ji.

Byl silný, mnohem silnější, než si myslela. Nebyla ješ-

tě úplně omámená, a tak se pokusila bránit.

Martin Callahan! To bylo šílené. Proč?

„Mohl jsem vás nechat na pokoji, ale vy jste byla tak

odhodlaná… Je mi to líto. Přestaňte se bránit. Bude to

pro vás jednodušší.”

Nemohla

přestat.

Vždyť

chtěl

zabít.

Pokusila

zmobilizovat zbytky sil, rychle ale ochabovala. Celé tě-

lo se jí třáslo a točila se jí hlava.

„Proč?” vysoukala ze sebe.

„Proč?” zopakoval její otázku. „Ta mrcha spala s mým

synem.

Svedla

sedmnáctiletého

kluka.

Zasloužila

ze-

mřít, ne utéct a začít nový šťastný život s Markem.”

„Ale… Na to bych přece nikdy nepřišla.”

„Ale ano, nakonec byste na to přišla. Mary by vám

řekla jména. Obávám se, že o Mary se budu muset po-

starat taky.”

„Eli… Shelley… vrátí se.”

„Ne,

nevrátí.

Váš

manžel

zpanikařil.

Všichni

jsou

venku a snaží se vás najít.”

Cítila, že každou chvíli ztratí vědomí. Zhluboka se

nadechla a začala předstírat, že už se tak stalo.

Chytil ji pevněji a vynesl ji ven.

Bylo to pro ni těžké, ale i nadále se snažila předstírat

bezvědomí.

David netušil, proč ho ovládla tak intenzivní panika.

Ale… proč ne? Kdo by za takové situace nedostal

strach?

Když se ujistil, že Kit není v Seamusově domě u Jen-

nifer,

rozběhl

Mary.

Lenore

mezitím

zatelefono-

vala do domu Callahanových a Josh s Elim popadli ba-

terky

byli

připraveni

prohledat

venku

každou

čtvereční stopu.

David doběhl k Maryině domku, od Alicie se ale do-

zvěděl, že Kit už odešla. Zamířil proto domů pro bater-

ku. Když s ní poté vycházel ven, začal Thor štěkat a do-

žadovat se, aby ho vzal s sebou. Zaváhal. Thor naklonil

prosebně hlavu na stranu a zakňučel.

„Tak dobře. Pojď.”

S Thorem za patami vyběhl ven a zamířil k zvířecímu

hřbitůvku. Napadlo ho totiž, že by se tam Kit mohla vy-

pravit. K Whitneyovu hrobu.

Když doběhl na místo, uslyšel šramot a pak spatřil ně-

jakou postavu.

„Kit? Sakra, kdo je to?” zakřičel.

Poté uslyšel zasténání.

Thor se okamžitě naježil a začal štěkat. David zatnul

pěst, udělal ještě několik kroků a spatřil Joshe. Byl na

zemi a právě se snažil posadit.

„Co se stalo?” zeptal se David a sklonil se k němu.

„Praštila mě něčím po hlavě!”

„Kit?”

„Jo.

Byla

vyděšená.

Skutečně

vyděšená.

Chtěl

jsem

na ni promluvit a uklidnit ji, ona mě ale praštila. Asi tou

lopatou.”

„Jsi v pořádku?”

„Ale jo.”

„Kde je Jennifer?”

„Asi někde pobíhá a bloudí.”

David mu položil ruku na rameno. „Budu pokračovat

v hledání Kit. Dokážeš se vrátit sám?”

„Samozřejmě.

Běž

už!”

Pak

zadíval

Davida

a zakroutil hlavou. „Děje se to znova. Běž!”

David ho poslechl. Třebaže si uvědomoval, že Leno-

re k Callahanovým zavolala, zamířil z nějakého důvodu

právě tam.

Proběhl

porostem

přeskočil

branku.

Thor

jeho

údivu udělal totéž. Pak před sebou spatřil dům. Byla

v něm tma. Vyběhl po schodech na zápraží a zabušil na

dveře. Zevnitř se neozval žádný zvuk.

Pak si ale něčeho všiml. Na dřevěných palubkách zá-

praží byly podivné čáry. Jako kdyby někdo něco těžké-

ho táhl.

Zamračil se a sešel dolů. Ty zvláštní stopy pokračo-

valy dále i v trávě a pokračovaly jakoby směrem k po-

zemkům Delaneyových. Znovu se rozběhl.

Kit slyšela šplouchání vody. Třebaže se snažila, nedo-

kázala se udržet plně při vědomí.

Nebyla ale mrtvá.

Ještě ne.

S obtížemi polkla a pokusila se přijít na to, kde je.

Zřejmě v nějakém člunu, pomyslela si. Bude v jednom

z těch malých člunů, které vídala v přístavišti. A ten ryt-

mický zvuk, který slyšela, to musela být vesla.

Martin nějak vycítil, že se probrala.

„Stejně jako tvoje máma, Kit. Chtěla jsi toho vědět až

příliš. Teď víš tedy všechno. A co ještě nevíš, to brzy zjis-

tíš. Prožiješ stejně každou vteřinu. Musela jsi do toho

strkat nos?”

Chtěla něco říct, ale její jazyk jako by najednou vážil

tunu.

„Váš syn je policista,” podařilo se jí nakonec zamumlat.

„Díky mně. Ona by ho zničila.”

„Pravda vyjde najevo.”

„Jak? Člun vrátím na místo. Budou obviňovat jeden

druhého. Po té dnešní scéně bude snadné všechny pře-

svědčit, že jste se zabila sama. Zjistila jste, jak bezvad-

nou máte rodinku, a nemohla jste to unést.” Na oka-

mžik se odmlčel. „To by mohlo stačit,” dodal pak.

Nahnul se nad ni a pokusil se ji nadzvednout. Na-

dechla se a zaryla mu do paže nehty.

Vždycky byla dobrá plavkyně. Jako máma. Snad se

zachrání.

Jenže se skoro nemohla hýbat. Musí zůstat ve člunu.

Jestli se ocitne ve vodě, zemře.

Utopí se. Jako máma.

Podařilo se mu ji pevně chytit. Klel, protože škrában-

ce, které mu způsobila, bolely, ale držel ji pevně.

Pak se člun začal kolébat. Nejprve to vypadalo, jako

kdyby se do člunu snažil dostat nějaký podivný mořský

živočich. Pak ten tvor ale promluvil.

A ona ten hlas poznala. Byl to David!

„Martine! Okamžitě ji pusť!”

Pustil ji. Dopadla tvrdě na dno člunu. Pak Martin co-

si zavrčel, popadl jedno veslo a zvedl ho nad hlavu.

Uslyšela dunivý zvuk, při kterém se jí skoro zastavilo

srdce. Nemohla si pomoct a musela přitom myslet na to,

co se tehdy asi honilo hlavou její matce. Vybavila se jí

tvář muže, který ji tak miloval, tvář jejího manžela?

„A teď…”

Kolem pasu ji objala něčí paže. Pokusila se vzepřít,

ale bylo to zbytečné. Každou chvíli ji obejme chladivá

voda. Ona ale nepřepadla. Ucítila protitah a vzdálila se

od okraje člunu.

Martin neměl čas sáhnout znovu pro veslo. David už

byl totiž na palubě a sápal se po něm. Zaklesli se do se-

be a člun se povážlivě rozhoupal.

Kit

zatnula

zuby,

vykopla

pravou

nohou

zasáhla

Martina do kotníku.

Martin zaúpěl a pootočil se.

Davida přitom strhl s sebou.

Ozval se další zvuk, při kterém jí krev skoro zmrzla

v žilách, člun se naklonil a ona se ocitla ve vodě.

Pomalu klesala níž a níž. O obličej se jí otřela chalu-

ha. Bolely ji plíce, v očích se jí dělaly mžitky.

Mami!

Myslela na svou matku. Napadlo ji, že by se před ní mo-

hla znenadání zjevit, aby ji přivítala v království smrti.

A pak najednou něco ucítila. Dotek ruky. Na oka-

mžik si myslela, že za ní odkudsi připlula opravdu její

máma.

Z doteku se stal stisk a ona začala být kamsi tažena.

Nalezla ve svých necitlivých nohou nějakou sílu a poča-

la jimi kopat.

O několik vteřin později se vynořila nad hladinu. Za-

lapala po vzduchu a rozkašlala se. Jako ve snách vníma-

la, že ji někdo přidržuje, aby nesklouzla zpátky pod vo-

du. A poté uslyšela Davidův hlas.

„Tady, tady jsme!”

Zaburácel motor, pak ztichl a kousek od nich se ob-

jevil člun. Někdo ji popadl za obě paže a vytáhl nahoru.

Když se jí pak podařilo zaostřit zrak, spatřila nad sebou

znepokojeně se tvářící Kaitlin. „Bože, dýchá vůbec ješ-

tě?” uslyšela Michaela.

Dýchala. David a Michael ji společnými silami nad-

zvedli a Lenore kolem ní ovinula přikrývku. „Odpusť

mi,” ozval se poté rozechvělý hlas, takže okamžitě po-

znala, že na palubě je i Seamus.

Zavřela oči.

„Brandy!

Dostaňte

ní

trochu

brandy!”

vyhrkla

Lenore.

„Ne!”

Znovu se rozkašlala, pak se zhluboka nadechla a na-

lezla v sobě trochu síly.

„Kávu, musíme jí dát kávu,” pronesl naléhavě David,

klekl si k ní a přiložil jí ke rtům plastikový kelímek.

V očích měl přitom nejen strach, ale i lásku. Nezměrnou

lásku.

„Odpusť mi,” zašeptala. „Bála jsem se uvěřit, že mě

opravdu miluješ. Bála jsem se věřit, že nejsem blázen,

když někoho tak moc miluji já sama.”

„Hlavně žij!” řekl úpěnlivě. A pak s úsměvem – týmž

úsměvem, kterým si dokázal získat její srdce – dodal:

„Se mnou. A napořád.”

Po těch slovech ji objal.

Přivřela oči. Netušila, co všechno ji ještě čeká, vědě-

la však, že dokud ji bude takhle držet, všechno zvládne.

EPILOG

Nakonec se ukázalo, že Bougainvillea je ráj.

David a Kit ho opustili jako první. Vypravili se totiž

na dlouhou dovolenou do Aspenu v Coloradu.

A když jim dovolená skončila, odjeli domů. Na mís-

to, z něhož chtěli utéct. Do Bougainvilley.

Ke Kitině radosti se tam všechno změnilo. Opět mě-

la rodinu. Rodinu, po které toužila.

Lenore a Michael se měli zakrátko vydat na dlouhou

cestu, o níž Michael tak dlouho snil, na romantickou

plavbu Karibikem.

Kaitlin chtěla po tom pro všechny hrozném zážitku

Bougainvilleu opustit, Kit se ale podařilo změnit její ná-

zor. Hodně tomu napomohla skutečnost, že se Kaitlin

tehdy v noci rozplakala a proklela sebe samu, že nevě-

řila tomu, že by Marina mohla být zavražděna a že by se

něco mohlo stát i Kit.

Kaitlin také pomohlo, že se s vervou pustila do práce.

Ostatně o firmě toho věděla stejně, snad dokonce víc než

David a Josh. Možná v tomto ohledu předčila i Seamuse.

Mary si i nadále myslela, že Kit je Marina. Ale to ne-

vadilo. Kit nepochybovala o tom, že dokud bude ta dob-

rá žena přesvědčena, že Marina je v pořádku, bude v po-

řádku i ona.

Eli a Shelley byli v šoku stejně jako ostatní, což se

ještě zhoršilo, když pak moře vyplavilo na břeh Marti-

novo tělo. Shelley nepočítala s tím, že by ještě někdy

mohly být s Kit kamarádky, Kit ji ale ujistila, že tomu

nic nebrání.

A Eli… Nu, Kit si byla jista, že se s tím nějak naučí

žít.

Navíc

Jennifer

něho

byla

zblázněná,

takže

časem…

Když se vrátili z dovolené, David jí připomněl, že se

mohou kdykoli přestěhovat někam jinam. Řekl jí, že je

ochoten opustit rodinnou firmu a začít žít v jiném státě.

Kit

ale

odjet

nechtěla.

Chtěla

lépe

poznat

Kaitlin

a Joshe.

Dokonce i Seamuse.

Řekla mu do očí, že ho nikdy za svého otce považo-

vat nebude. Může ale být jejím strýčkem, kterého bude

mít ráda.

Byla si jista, že to dokáže.

Samozřejmě hlavně kvůli Davidovi. Bylo jedno, jest-

li budou žít tady, nebo někde jinde. Hlavně že budou žít

spolu.

A s nimi Thor. David jí pověděl, že by ji nikdy nena-

šel, kdyby ho to štěně s takovou jistotou nezavedlo ke

břehu laguny.

Rozhodli se proto pro Bougainvilleu.

Byl to její domov.

Poznala

prvního

dne

návratu.

Probudila

v manželově náruči a za okny spatřila vycházet nad la-

gunou slunce. Pak na sobě ucítila jeho pohled, usmála se

a přitiskla se k němu blíže. Pohladil ji po nahé kůži a po-

šeptal jí pár sladkých slůvek. Byl přitom tak blízko, že

na pokožce cítila jeho horký dech.

„Ještě jednou tě vítám doma,” řekl tiše.

„Hmmm,” zamumlala a zavrtěla se.

A pak se rozlétly dveře, dovnitř se vřítil Thor a skočil

jim přímo na postel.

„Ven!” přikázal mu David.

Štěně zakňučelo a Kit se rozesmála. Vyskočila z po-

stele, seběhla po schodech dolů, dala Thorovi koženou

imitaci kosti na hryzání, rychle se vrátila zpátky a za-

vřela za sebou dveře.

Usmála se na Davida a řekla: „A já vítám doma tebe.”

Poté se rozeběhla a skoro jako předtím Thor skočila

na postel. Přivinula se k Davidovi a slastně zavřela oči.

Domov.

Bougainvillea.

David.

Byla přesně tam, kde chtěla být.

KORÁLOVÝ OSTROV

Carla Neggersová

PRVNÍ KAPITOLA

„Antonio…”

Antonia

Winterová

zastavila

uprostřed

skoro

prázdné nemocniční garáže. Byla si jista, že kohosi sly-

šela zašeptat své jméno. Přeletěla pohledem zaparkova-

ná auta i východy, nikoho ale nespatřila. Opatrně opět

vykročila. Měla pocit, že podpatky jejích střevíčků kla-

pají po betonu až moc hlasitě.

Bylo to tím napětím. Určitě. To vnitřní napětí způso-

bilo, že nějaký zcela obyčejný zvuk považovala za šepot.

„Antonio Winterová… Doktorko Winterová…”

Zalapala po vzduchu a rychle přeběhla krátkou vzdá-

lenost, která ji dělila od jejího auta. Při běhu přitom po-

mocí knoflíku na klíčích odemkla vůz. S chvějícíma se

rukama

otevřela

dveře

skočila

volant.

Okamžitě

všechny čtyři dveře zajistila.

Nic z toho se určitě nestalo. Všechno se jí to jen zdá-

lo. Muselo se jí to zdát.

Nebylo to však poprvé.

Antonia neztrácela čas. Vsunula klíček do zapalování

a nastartovala motor. Byla sobota večer, něco málo po se-

dmé. Měla za sebou dvanáctihodinovou službu. Pracova-

la jako traumatoložka na oddělení pro naléhavé případy

v bostonské nemocnici. Ani jeden z jejích dnešních pří-

padů nebyl jednoduchý. Byla to ale její práce, a ona v ní

byla dobrá – s nároky, které na ni byly kladeny, se doká-

zala vypořádat. Nepatřila k lidem, kteří snadno propada-

li panice, kteří viděli věci, jež neexistovaly, a kteří z ne-

vinných událostí vyvozovali dramatické závěry.

Alespoň k nim nepatřila dosud. Možná se to změnilo.

Možná přece jen začala podléhat tlakům okolního svě-

ta.

Například

takový

Hank

Callahan,

pomyslela

si.

Dneska večer s ním měla schůzku. Už měsíce do něj by-

la napůl zamilovaná, jejich vztah ale provázely kompli-

kace. Její práce, jeho práce. Její rodina. Jeho minulost.

A ta její.

Hank…

Ne. Nemohla mu to mít za zlé.

Neslyšela zvuky, které slyšet nemohla, neútočily na ni

představy. Všechny ty věci a zvuky totiž byly skutečné.

Někdo právě na parkovišti zašeptal její jméno.

Zrychlila a cestou k výjezdu z parkoviště se každou

chvíli dívala do zpětného zrcátka. Skoro se pak zřízen-

ce u závory zeptala, jestli taky něco neslyšel, nakonec to

ale neudělala. Určitě nic nezaslechl. Když se konečně

ocitla venku na ulici, několikrát se zhluboka nadechla.

Včera dostala anonymní sms. Už třetí v řadě.

Vaši pacienti vám důvěřují, doktorko Winterová. Co

když jejich důvěru zklamete?

Všechny byly na stejné téma. Důvěra v lékaře. A zra-

da té důvěry. Aniž by zacházela do podrobností, zepta-

la se jednoho svého kamaráda, který se v elektronice vy-

znal lépe než ona, na problematiku sms, on jí ale řekl, že

vystopovat

odesilatele,

který

chce

zůstat

anonymní,

velmi těžké, ne-li nemožné.

těch

zprávách

nebylo

nic

otevřeně

výhružného.

A ani zmínka o Hanku Callahanovi, kandidátovi do Se-

nátu za Massachusetts. Volby měly být už za méně než

dva měsíce – první listopadové úterý. Kdyby byl v těch

zprávách zmíněn, Antonia by to musela nahlásit, pově-

dět o tom Hankovi. Nechtěla budit zbytečný rozruch –

chtěla rozumně znějící vysvětlení toho, co se to děje. Po-

kud se něco dělo. Pořád nebyla ochotna uvěřit, že se jí

chce někdo dostat pod kůži.

Kdo by to mohl být?

A proč?

Sledoval ji někdo?

Ne, to nebylo možné. Napětí, únava a představivost

musely v její mysli zaměnit zvuk motoru nebo unikají-

cích výfukových plynů za šepot. Ty sms zřejmě pochá-

zely od někoho, jehož jméno si zkrátka nepamatovala.

Napsal je nějaký její známý nebo kolega pracující na ja-

kémsi článku nebo zamýšlející se nad otázkou lékařské

etiky. Možná anonymní ani neměly být.

Když ale dorazila k restauraci, v níž měla schůzku, za-

platila raději zřízenci za zaparkování svého auta. Gará-

ží měla pro dnešek dost. Zůstala stát venku a několikrát

do sebe zhluboka nasála chladný večerní vzduch, aby se

uklidnila. Bude to v pořádku. Zvládnu to.

Měla na sobě jednoduché černé šaty, černé punčochy

a černé lodičky. A v uších zlaté náušnice. Kaštanově

hnědé vlasy – rovné a sahající jen do půlky krku – měla

sčesány za uši. Na namalování rtů si nenašla čas.

Hank na ni čekal – jak slíbil – u stolu. Byl to, blesklo

jí hlavou, když ho zaregistrovala a zamávala mu, ten

nejkrásnější muž, jakého kdy poznala. Bylo mu jedna-

čtyřicet a byl vysoký, měl lehce prošedivělé vlasy, hra-

natou bradu a oči tak modré, že se jí při pohledu do nich

tajil dech. Seznámila se s ním vloni v listopadu v Cold

Ridge, ve svém rodném městě v Sněžných horách v New

Hampshiru. Už tomu byl skoro rok. Odstartoval tehdy

senátní kampaň, ale ten víkend v New Hampshiru měl

naplánovaný jako volný. Chtěl se setkat se svými kama-

rády od letectva, Tylerem Northem a Mannym Carre-

rou, a potoulat se s nimi trochu po horách. Narazili však

Antoniinu

mladší

sestru

Carine,

fotografku

přírod-

ních krás. Našli ji v lese. Postřelenou. Ještě v rámci té-

hož víkendu pak Hank, Tyler a Manny zachránili něja-

ký bohatý bostonský pár, který zůstal trčet nahoře na

hřebeni a nemohl se dostat dolů.

Komplikace, pomyslela si Antonia. Tolik komplikací…

Hank se usmál a postavil se. Několik lidí na něj upře-

lo oči. Byl to známý člověk. Nezdálo se, že by někde na-

blízku byli nějací reportéři, nemohla si tím být ale jista

– to byla mimochodem další připomínka toho, že kdyby

začala jančit a mluvit o tom, že si na ni někdo zasedl, ne-

utrpěla by tím jen její pověst uznávané lékařky. On by

na to jako člověk, který se ucházel o přízeň voličů, do-

platil taky. Protože do konce kampaně zbývaly jen týd-

ny, musela být opatrná. Pokud by něco řekla, tak jen

tehdy, když si bude stoprocentně jistá. Navíc neměla ně-

jaké svěřování se v povaze. Bylo jí pětatřicet a své pro-

blémy si byla zvyklá řešit sama.

Nebyla to však jen Hankova kampaň a její zdrženli-

vost, co ji vedlo k opatrnosti. Byl to hlavně Hank sám.

Patřil k rodu Callahanových a byl to v současné době

nejznámější

člen

známé

rodiny

odhodlaných

mužů

a žen, od kterých se čekala oddaná služba v ozbroje-

ných silách nebo ve veřejném úřadě a úspěšnost při

podnikání.

Hank

opustil

letectvo

před

dvěma

roky

v hodnosti majora. Jako pilot vrtulníku absolvoval ne-

spočet záchranných misí. Při té poslední spolu se sku-

pinou záchranářů pomohl pěti rybářům, jejichž loď se

převrátila ve vysokých vlnách. Jeho fotografie se poté

objevily snad ve všech novinách ve státě. Zatímco zá-

chranné operace, které prováděl ve spolupráci s civil-

ními organizacemi, se do novin občas dostaly, jeho bo-

jové

záchranné

akce

bez

publicity

obešly.

Antonia

už dávno zjistila, že armáda se snaží zachraňovat své

sestřelené

či

nouzově

dosednuvší

piloty

nepřátelské-

ho území v tichosti.

Hank by jí na pomoc přispěchal okamžitě.

A nejen proto, že byl na zachraňování lidí vycvičen.

Před deseti roky přišel o rodinu. Jeho žena a dcerka

zahynuly při dopravní nehodě, když on sám byl zrovna

v zámoří. Dodnes mu to nedalo spát – všichni to věděli,

mohli to na něm vidět. Byl tak daleko, když k tomu do-

šlo. Byla to čelní srážka. Do vozu jeho ženy narazilo au-

to jedoucí v protisměru. Za volantem auta, které jim při-

neslo smrt, seděla žena po padesátce. Nebyla to její

chyba. Srdce se člověka nikdy nezeptá, který okamžik je

infarkt

ten

nejvhodnější.

Tříletá

Brittany

Callahano-

vá byla mrtva na místě. Lisa, její matka, tehdy třicetile-

tá, se už neprohrála z bezvědomí. Zemřela o tři hodiny

později v nemocnici. Hank s nimi nebyl. Nebyl s nimi,

protože nemohl. On to ale tak nechápal. Měl s nimi být,

jenže nebyl. Nemohl se s tím smířit.

Ne, pomyslela si Antonia cestou ke stolu. Nemůže se

jen domnívat, že si na ni někdo zasedl, že ji někdo pro-

následuje. Musí si tím být naprosto jista, než někomu ně-

co řekne. Dokonce i Hankovi. Možná hlavně Hankovi.

Robert Prancer se zahleděl přes okno restaurace. Ta

zatracená doktorka si seděla u svíčkou ozářeného stol-

ku, popíjela víno a pochutnávala si na večeři s možným

příštím senátorem.

Copak to nevěděla?

Robert by nejraději začal křičet a přitáhl k sobě její

pozornost.

Zatraceně,

copak

opravdu

nevěděla,

jak

ubližuje? Musel ji vídat s jiným mužem. Trápit se vědo-

mím, že jí na něm nezáleží. Myslet na to, že všechny je-

ho sny byly právě jen sny.

Fantazie.

Klam a mámení.

Netušil, co dělat. Několik posledních dnů kolem sebe

jen bezmocně mával rukama a jednal na základě ná-

hlých popudů. Ty sms mu žádné uspokojení nepřinesly

– nemohl vidět, jak se tváří při jejich čtení, mohl si její

výraz

pouze

představovat.

Její

zmatek,

znepokojení,

marnou snahu přijít na to, kdo je poslal, jestli mají něja-

ký hlubší význam. Je v nebezpečí? Snaží se ji někdo vy-

děsit? Nemohla si tím být jista. Napsal ty zprávy tak, aby

nebyla.

Určitě se od ní nedočká žádné afektované reakce. Na

doktorka

Antonia

Winterová

až

příliš

ovládala.

Robert ji sledoval při práci už skoro tři roky. Nepatřila

k lidem, kteří by propadali panice. Její klid a rozvaha ve

stresových

situacích

byly

jen

dalším

důvodem

zvýšit

snahu a přimět ji ukázat strach. Prosit o život.

Zamračeně sledoval, jak ti dva o něčem žertují s číš-

nicí. Bylo to skutečně to, co chtěl? Přál si, aby doktor-

ka Mrcha škemrala o život? Byl by ochoten zajít tak

daleko?

Ještě dál?

Dneska v garáži se mu to povedlo. Slyšel, jak se za-

stavila a zalapala po dechu. Slyšel to, ale neviděl.

On ji ale přitom vidět chtěl. Skutečně to chtěl.

Od nemocnice jel podzemní dráhou. Ještě pořád cítil

olej, do kterého si v té garáži sedl. Jak mohl, zatraceně,

přehlédnout

kaluž

oleje

velikosti

ropné

skvrny

při

ztroskotání tankeru Exxon Valdez? Ta pitomá louže by-

la opravdu obrovská. Seděl v ní a neodvážil se pohnout.

Byla totiž blízko, ta všivá doktorka, zahlédl ji kráčet

k autu, slyšel klapání jejích podpatků. Spěchala, proto-

že už se nemohla dočkat budoucího senátora. Když se

věnovala pacientům, nespěchala nikdy. Byla vždy zcela

klidná, empatická a obětavá.

Sakra!

Robert se přesunul v myšlenkách o dva týdny zpět, do

doby, kdy se záměrně postřelil do nohy, aby na vlastní

kůži zjistil, jaké to je, když doktorka Winterová o něko-

ho pečuje. Musel poldům vysvětlit, proč má doma nele-

gálně drženou zbraň, a musel jim také objasnit okolnos-

ti, za jakých se postřelil. Trvalo mu celou řadu dní, než

to urovnal. Ta zatracená noha ho ještě pořád bolela. On

chtěl přitom jen získat její pozornost, překlenout tu pro-

past, která je dělila. Ji jako lékařku a jej jako nemocnič-

ního uklízeče. Napadlo ho, že aby ji otestoval – nejen ja-

ko lékařku, ale také jako ženu – měl by vymyslet něco

mnohem

dramatičtějšího.

Nikdy

nikoho

tak

nemiloval.

Vlastně nikdy nemiloval nikoho. Jen ji.

Měl vystřelit na někoho jiného. Třeba na nějakého ji-

ného

uklízeče.

Získat

její

pozornost

tímhle

způsobem.

Mohl by k ní pak oběť osobně dopravit. Měla přece rá-

da hrdiny, nebo ne? Stačilo se podívat na toho budoucí-

ho senátora, zachránce pilotů a rybářů.

Když se mu ta noha zahojila, nastal čas vrátit se ke

kbelíku s vodou a hadru. Nastal čas znovu se setkávat se

všemi těmi nulami a ztroskotanci, kteří to považovali za

dobrou práci, čas opět přikyvovat doktorům a zdravot-

ním sestrám snažícím se mu namluvit, jak důležitá pro

správný

chod

nemocnice

tahle

nevděčná,

náročná

špatně

placená

rachota

je.

Jeho

spolupracovníci

chovali jako obvykle – kupovali si losy, sázeli na Red

Sox, vozili své děti do školy, vyměňovali si recepty a pa-

desáticentové kupóny a mysleli si, že je to život.

Robert měl IQ 156. Věděl, že by to tu klidně mohl

všechno řídit. Jeho zabednění kolegové to ale neviděli.

Po kom tu inteligenci zdědil, to netušil. Svého otce ni-

kdy nepoznal. Možná že jeho identitu neznala ani Ro-

bertova matka. Zemřela, když mu bylo jedenáct. Nedo-

tklo se ho to. Idioti ho nikdy moc nezajímali.

Domníval

se,

že

Antonia

Winterová

pozná,

jaký

v něm dřímá potenciál, jak netušené se v něm ukrývají

možnosti. Věřil tomu, protože věřil ve spřízněnost jejich

duší. Věřil, že to pochopí.

Ale nestalo se tak.

Otočil se a začal se procházet po chodníku. Potřebo-

val se uklidnit. Takové myšlenky mít nesměl. Možná má

ještě pořád šanci.

„Možná.”

Byla tak zatraceně krásná! Ty úžasné vlasy a oči, ten

fantasticky rovný nos, to štíhlounké tělo! Byla nádher-

ná, ale zároveň měla i mozek.

Jeho typ.

„Ne,” zavrčel a potřásl hlavou. Pak si uvědomil, že na

něj kolemjdoucí zírají jako na blázna trpícího samomlu-

vou. On měl ale na starost důležitější věci, než byly re-

akce nějakých chodců.

„Ne, není to můj typ.”

Kdyby byla, tak by ho nezradila.

A právě to ta všivá doktorka udělala. Jako lékařka,

jako žena, kterou miloval. Zlomila mu srdce. Byl chytrý

a vypadal celkem k světu. Měl hezké světlé vlasy a byl

v kondici. Uměl být milý a zábavný.

Zamračil

se.

Nepochyboval

tom,

že

nevděčná

doktorka

bude

budoucím

senátorem

sedět

tlachat

ještě několik hodin.

Ale co. Věděl, kde bydlí.

DRUHÁ KAPITOLA

Když Hank vyšel z útulku pro bezdomovce, kde ab-

solvoval oficiální návštěvu spojenou s obědem, a pohlé-

dl na hodinky, zjistil, že do setkání s místními drobnými

podnikateli mu zbývá přesně jedna hodina. To by mělo

stačit. Snad se mu za tu dobu podaří dostat z Antoniiny

sestry nějaké užitečné informace.

Antonia se přestala ozývat, a on měl v úmyslu zjistit,

co za tím vězí.

Zaparkoval

před

cihlovým

domem

Inmanova

ná-

městí, kde si Carine Winterová na konci jara pronajala

byt. Byl to krok, kterým svou rodinu i přátele notně pře-

kvapila. Nepatřila do Cambridge. Patřila do Cold Ridge

v New Hampshiru. Měla se toulat s fotoaparátem, fotit

přírodní scenerie a ptáky a žít v tom svém malém srubu.

Jenže to už Carine nechtěla. Když se s ní v únoru roze-

šel její přítel, došla k názoru, že nastal čas na změnu,

a přestěhovala se.

Jakmile se někdo z rodu Winterových k něčemu roz-

hodl, nikdo s tím nic nenadělal.

Tyler North – její bývalý přítel a zároveň jeden z Han-

kových nejlepších kamarádů – se Hanka před sestrami

Winterovými pokusil varovat. On sám se však radami,

které tak ochotně rozdával, neřídil. Zamiloval se do Ca-

rine Winterové poté, co ji vloni v listopadu postřelili

v horách nějací pytláci, a pak ji požádal o ruku. Znali se

celý život, ale představa, že by se Tyler a Carine mohli

vzít… na něco takového nebylo jejich okolí připraveno.

Nikdo se ale nemusel znepokojovat. Tyler si vše roz-

myslel týden před svatbou. Všechny se snažil přesvěd-

čit, že ho nepřepadl najednou strach. Prý jen dostal za

pět minut dvanáct rozum. Nemohl si Carine vzít. Přišla

o rodiče, když jí byly tři roky, a velice brzy začala toužit

po tom, co neměla – po rodině. Chtěla vést poklidný ro-

dinný život. Ten s ním ale mít nemohla. Tyler nebyl po-

klidný muž.

Teď ale musel za Tylerovo chování platit i Hank.

Dlouhé měsíce si ho Antonia držela od těla. Teprve

nedávno se mu podařilo dosáhnout toho, aby Antonia

při

pohledu

něj

nezačala

automaticky

myslet

svou

trpící

sestru.

bylo

přitom

jedno,

že

Antonia

znala Tylera dokonce ještě déle než Hank, který s ním

sloužil u letectva.

„Dotkni se nějak jedné z nich, a zraníš i druhou,”

snažil se mu vysvětlit Tyler. „Nedají jedna na druhou

dopustit a jsou to ty nejtvrdohlavější lidské bytosti na

světě.”

Byla to pravda. Co se týkalo tvrdohlavosti, jediný člo-

věk, který se v tomto ohledu vyrovnal sestrám Wintero-

vým, jejich bratru Nateovi a strýci Gusovi, který je vy-

choval, byl právě Tyler North. Vyrostl v Cold Ridge,

který pořád považoval za svůj domov, třebaže byl ser-

žantem

letectva

přibližně

dvacetiletými

zkušenostmi

výsadkáře

záchranných

jednotek.

Neexistovalo

nic,

by nezvládl.

S výjimkou Carine Winterové.

To Hankovi sice komplikovalo život, neznamenalo to

však, že by se kvůli tomu přestal s Tylerem přátelit.

Oboustranný respekt, který k sobě chovali, se po Han-

kově odchodu do civilu změnil v přátelství. Právě Tyler

ho pozval do Cold Ridge. Kdyby to neudělal, Hank by

se nikdy se sestrami Winterovými neseznámil.

Věděl,

že

bude

muset

být

trpělivý.

Třebaže

Antonia tolika slovy neřekla – to ostatně ani nemuse-

la – měla jednoduše pocit, že když se bude scházet

s jedním z Tylerových kamarádů z letectva, bude tak

k ní neloajální.

Hank sevřel čelisti. Za Tylera Northa by položil život,

byly však dny, kdy by ho nejraději vystopoval, a až by ho

našel – na cvičné misi nebo na nějakém odlehlém bojiš-

ti – vymlátil by mu duši z těla. Proč to ten prevít udělal?

Chtěl si Carine vůbec někdy vzít?

Pět minut, pomyslel si Hank. Přemítáním nad svou si-

tuací už ztratil pět minut. Realitu nemohl změnit. Cari-

ne Winterová teď žila v Cambridgi. Trvala na tom, že Ty-

lera Northa nenávidí. A Antonia byla plně na její straně.

No a Hank už měl jenom padesát pět minut, aby Ca-

rine přemluvil a ona mu poskytla informace, které tak

nutně potřeboval.

Otevřel

dveře

auta

vystoupil.

Už

byl

mnohokrát

v boji. Nesčetněkrát musel se svým vrtulníkem nouzově

přistát. Zvládl nápor médií, který provázel jeho kandi-

daturu do Senátu. Sakra, sestry Winterovy zvládne taky.

Carine ho málem nepustila dovnitř.

Hank se na ni přes prosklenou část dveří upřeně za-

hleděl. „Carine, bojím se o Antonii. Chci si s tebou jen

promluvit.”

Nebyla to pravda – chtěl z ní za každou cenu vytáh-

nout informace. Carine mu ale uvěřila a dveře alespoň

pootevřela. Byla o dva palce vyšší než její sestra, kašta-

nové vlasy měla o několik odstínů tmavší, ale oči měla

naprosto stejné.

„Není tady.”

„To vím. Můžu dovnitř?”

„Mám plno práce…”

„Carine, prosím!”

Povzdechla si. Pochopil, že na něho sice nebude zrov-

na příjemná, ale že žádné velké scény se nedočká. Ne-

přineslo by jí to zřejmě ani zdaleka takové uspokojení

jako stáhnutí Tylera z kůže. Přesně to totiž slíbila udě-

lat, až na něj příště narazí. Tyler se ale v Cold Ridge ne-

ukázal celé měsíce a Carine se tomu místu vyhýbala ta-

ké.

Hankovi

neuniklo,

že

Antonii

trápí,

psychický

stav její sestry ale představoval zakázané téma.

Otevřela

dveře

dokořán

začala

předstírat,

že

rozhlíží kolem. „Žádný doprovod?”

„Jsem tu sám.”

„Opravdu? Oni ti to dovolí?” Strefovala se do něj, ja-

ko kdyby v sobě mohl nastřádat trochu ponížení, které

by pak mohl předat Tylerovi. „Čeká tě někde venku li-

muzína? Kolik goril z tebe dneska nespouští oči?”

Hank si povzdechl a pokusil se usmát. „Jsem jen

chlap, který se snaží dělat věci co nejlépe.”

„No jo. To říkají všichni piloti, ze kterých se vyklubou

kandidáti na post senátora,” zabručela Carine. Její sar-

kasmus

nicméně

už

nebyl

tak

žahavý.

Rezignovaně

mávla rukou. „Dobrá. Tak pojď dál.”

Vešel

bytu

prošel

spoře

osvětlenou

chodbou.

Tenhle byt představoval pravý opak jejího malého sru-

bu, který se nacházel jen kousek od velkého domu, jenž

po své matce zdědil Tyler.

„Koukám, že jsi malovala,” zamumlal Hank a ukázal

na zdi. Všechny tři pokoje, do nichž měl možnost na-

hlédnout,

zářily

stejně

jako

chodba

jasnými

barvami.

Do koupelny se zatím podívat nemohl, očekával však,

že podobně vymalováno bylo i tam. Carine se zřejmě

rozhodla věnovat energii i nábytku – zatímco stěny by-

tu teď měly barvu zralého manga, kuchyňská linka byla

citrónově žlutá.

„Majitel domu mi dal svolení.”

„Víš určitě, že by souhlasil i s takovými barvami?”

Krátce se usmála a posadila se ke kuchyňskému sto-

lu, který byl pro změnu levandulový. Všechny ty ne-

obvyklé barvy k sobě ale z nějakého záhadného důvo-

du ladily.

„Neptala jsem se.”

Na stěně nad stolem visela fotografie jestřába. Musel

uznat, že fotit uměla. Měla talent, který by v malém

městě nemohla plně využít. Hank se snažil nepokládat

Antonii ohledně její mladší sestry příliš mnoho otázek,

doslechl se však, že už podepsala smlouvu s nějakým ob-

chodem na Newbury Street.

Její fotografie ho zajímaly, teď měl ale hlavu plnou

něčeho jiného. „Zajímalo by mě, jestli jsi v poslední do-

bě nemluvila s Antonií.”

„Proč?”

„Před třemi dny jsme si spolu zašli na večeři,” řekl

Hank a zachmuřil se. Už to byly tři dny, a ona se od té

doby neozvala. „Měla zrovna po službě a byla unavená.

Možná dokonce přetažená. Vypadalo to, že se jí hlavou

honí pár závažných věcí. Prohlásila, že se chystá vypad-

nout na pár dnů z města, aby mohla napsat článek pro

nějaký lékařský časopis. Ty víš, kam se schovala?”

Carine byla ze tří sourozenců Winterových nejmlad-

ší. Osiřela, když jí byly tři roky, ostatním pět a sedm. Ne-

patřila k lidem, kteří by jen tak vyklopili, co věděli.

„Ona ti to neřekla?”

Zakroutil hlavou.

„Pokud vím, tak ne. Pokud mi to řekla, tak jsem to

musel přeslechnout. V každém případě jsem jí nechal na

mobilu pár vzkazů. Ona se ale neozvala.”

Carine zvedla hlavu a zabodla do něj ty své modré

oči. „Možná se ti pokusila dát najevo, že už tě má plné

zuby, ty jsi ale její narážku nepochopil.”

„Carine, proboha…”

Překřížila si nohy a založila si ruce na prsou. „Jak jde

volební kampaň?”

„Ta nemá nic společného s tím, proč jsem tady.”

Ignorovala to. „Major od letectva ve výslužbě. Hrdi-

na. Kandidát na křeslo senátora Spojených států ame-

rických. Předpokládám, že nejsi zvyklý na lidi, kteří by

ti říkali ne.”

„Kdyby se mě Antonia chtěla zbavit, jen tak by se ne-

vytratila,” pronesl rozhodně znějícím hlasem. Věděl, že

nesmí

polevit,

ukázat

ani

nejmenší

náznak

slabosti.

Kdyby to udělal, nedostal by z ní ani slovo. „Pověděla

by mi to přímo. Je to přímočará žena…”

„Rychlá a čistá smrt místo pomalé,” řekla na to Cari-

ne. „Ve výsledku je to ale totéž. Bolí to.”

„Já nejsem Tyler North, Carine.”

Melancholie, která ji na okamžik přemohla, se rychle

kamsi

vytratila.

„To je pravda. Kdybys byl, vykopala

bych tě odtud.” Dala si ruce v bok a narovnala se. „Han-

ku, čestně, nemůžu ti pomoct. Je mi líto.”

Nebylo jí to líto. Viděl to na ní. Něco věděla, ale ne-

chtěla to prozradit. Nebo sestře slíbila, že to nepoví. Pří-

padně obojí.

„Carine, za normálních okolností bych tu nebyl,” ře-

kl Hank co nejklidněji. „Počkal bych, až se zase objeví,

a pak bych si s ní promluvil. Tenkrát při večeři ale ne-

byla ve své kůži. Sváděla to na práci, já si ale myslím, že

za tím bylo něco jiného. Závažnějšího.”

„Skutečně?”

Tyler ho varoval, že Carine dokáže člověku pěkně za-

brnkat na nervy. Zhluboka se nadechl a napočítal v du-

chu do deseti. „Skutečně. Myslím to s ní vážně. Jestli je

z mé kampaně nervózní…”

„Teď nejsi upřímný,” přerušila ho ostře. „Tohle si pře-

ce nemyslíš. Nebo snad ano?”

„Máš pravdu. Kampaň v tom podle mě není.”

„Na

druhou

stranu

pokud

má

nějaký

problém,

tak

možná chce, aby zůstal jejím a aby ses staral o sebe a ne-

strkal nos do věcí, do kterých ti nic není.”

Bylo zvláštní, jak naprosto věcným tónem ta slova

dokázala pronést. To ale neznamenalo, že by byla méně

urážlivá. Zaskřípal zuby a pak se jí dlouze zadíval do

očí. „Ale co když je to něco, co sama nedokáže zvlád-

nout?” pokoušel se apelovat na její zdravý rozum. „Co

když má opravdu vážný problém a ten problém jí pře-

rostl přes hlavu?”

Carine uhnula očima, a když to udělala, Hank po-

chopil, že má vyhráno. Nebyl tedy blázen. Antonia mě-

la skutečně nějaký problém.

Vteřiny běžely a Carine neodpovídala. Už jich uply-

nulo možná třicet, pak šedesát… Stále mlčela.

Netrpělivě zasyčel. „Pokud mi nechceš říct, co se dě-

je, dobře, nemůžu tě nutit.” Na okamžik se odmlčel

a pak použil zbraň většího kalibru. „Budu muset zavo-

lat Gusovi.”

Ta vidina se Carine nezamlouvala. Gus Winter je vy-

choval. Staral se o ně od té doby, co před třiceti lety po-

choval

svého

bratra

švagrovou.

Vyskočila,

nerozhod-

ně zatěkala očima ze strany na stranu a pak došla k ne-

rezovému dřezu, kde se zastavila. Jako kdyby jí větší

vzdálenost mohla pomoci otupit Hankův útok. „A k če-

mu by ti to bylo? Myslíš si, že je mi dvanáct, že stačí po-

žalovat strýčkovi?”

Hank se naklonil dozadu a opřel se o kuchyňskou lin-

ku. Nepochyboval o tom, že jeho nová metoda zabírá.

A to ani zdaleka neskončil. V rukávu měl totiž trumfo-

vé eso. „No dobře. Zapomeň na Guse. Přivezu sem Ty-

lera. Popadne tě za nohy, vystrčí tě z okna a bude tě dr-

žet hlavou dolů tak dlouho, dokud nedostaneš rozum.”

Zuřivě se na něj zahleděla a zrudla. „No prosím. Jen

si posluž. Uvidíme, jestli tím něčeho dosáhneš!”

„Jen bych chtěl, abys pochopila, že to myslím vážně.

S Antonií něco není v pořádku. Domnívám se, že víš,

o co jde, nebo to přinejmenším tušíš, ale klidně ji v tom

problému necháš, protože jsi slíbila mlčet.” Poté poně-

kud ztišil hlas a dokonce se mu podařilo usmát se. „Mys-

lím si, že když Antonii povíš, že jsem ti vyhrožoval Ty-

lerem Northern, tak to pochopí a nebude se na tebe

zlobit.”

„Mám to chápat tak, že to byly jen plané hrozby?” ze-

ptala se.

„Měla bys to v prvé řadě chápat tak, že by nebylo

dobré podceňovat moji odhodlanost.”

Unaveně si povzdechla, nic na to ale neřekla.

„Má Antonia nějaké potíže, Carine? Nebo snad ty?”

„Ne,

já

ne.”

Doslova

probodávala

pohledem.

„Teď, když jste vy pitomci od letectva vypadli z mého ži-

vota, mi vůbec nic nechybí.”

„Já už nelítám. Teď kandiduji do Senátu.”

Ušklíbla se. „Nepočítej s tím, že tě budu volit.”

Usmál se na ni. „Budeš, a dobře to víš. Vždycky jsi mě

měla ráda. Navíc máš pro nás, pitomce od letectva, sla-

bost.” Přistoupil k ní. Tyler North patřil k nejstatečněj-

ším mužům, jaké Hank kdy poznal. O odvahu ho doká-

zala

připravit

snad

jen

Carine

Winterová.

Bezpochyby

to byla žena, kterou by Tyler mohl milovat až do konce

svého života. Bylo nepochopitelné, že ji pustil k vodě.

Nedivil se, že ji to stále bolelo. „Dej mu trochu času…”

„Nehodlám mu dát vůbec nic. Je pryč z mého života.

Už na něj dokonce ani nemyslím. To dělám jen tehdy,

když lidé jako ty zmíní jeho jméno.”

Podle Hanka lhala, rozhodl se ale nechat si svůj názor

pro sebe.

„V každém případě ale nemá s tím, co se děje s An-

tonií, nic společného.”

Opět mu potvrdila, že se nemýlil. Antonia nějaké po-

tíže měla.

Carine se otočila čelem ke dřezu a naplnila vodou za-

vařovací sklenici. Ve tvářích byla červená, zbytek obli-

čeje ale měla skoro bílý. Poslední měsíce se na ní pode-

psaly. Navzdory zářivým barvám, které teď svítily ze

stěn a nábytku, působil tenhle byt pořád staře a omšele.

Bylo vidět, že se jí příliš nedaří. Hank nevěděl, jestli tak-

hle žije, protože to odráží její momentální rozpoložení,

nebo jestli to není výsledek finančních potíží. Mohla si-

ce prodat svůj srub, to by ale zřejmě nikdy neudělala.

Pokud mu bylo známo, dokonce ho ani nepronajala.

Navíc se považovala za oduševnělou a umělecky za-

loženou ženu, ne za typickou, s lehkým srdcem riskující

Winterovou. Měla v sobě něco, co v ostatních probou-

zelo potřebu chránit ji. Zatímco ji ale Hank pozoroval,

jak pije, myslel na to, že na takovou potřebu musí právě

teď zapomenout. Nesměl polevit v nátlaku. „Pověz mi,

co víš, Carine.”

Zapnula malou televizi stojící na polici nad stolem.

Hank

netušil,

proč

udělala.

Měla

naladěný

kanál

o počasí, kde právě hovořili o hurikánu Charity, který

už dosáhl stupně tři a postupoval nahoru podél východ-

ního pobřeží. Provázela ho větrná vichřice o rychlosti

sto dvaceti mil za hodinu. Místy byl vítr dokonce ještě

rychlejší. V Nové Anglii zatím ještě nebyl vyhlášen ani

stav pohotovosti, protože se dalo očekávat, že se huri-

kán vydá zpátky na moře.

Carine odvrátila hlavu od televize a pohlédla na něj.

„Co si myslíš o tom jménu? Proč asi dali hurikánu jmé-

no Charity – naděje?”

„Nepřemýšlel jsem o tom.”

„My Winterové jsme spjatí s horami. Žijeme ve Sněž-

ných horách už od dob, kdy byl prezidentem James Ma-

dison. Víš, že jedna z nejvyšších hor je po něm pojme-

novaná? Mount Madison.”

„Carine…”

„Když bude špatné počasí, postav mě na nějaký pět

tisíc stop vysoký vrchol ve White Mountains, a já budu

vědět, co mám dělat.” Znovu se zahleděla na obrazov-

ku. „Nemohu ale říct, že bych věděla, jak se zachovat při

hurikánu.”

Hank netušil, proč to říká, rozhodl se ale obrnit trpě-

livostí. „Tebe ten hurikán znepokojuje?”

„Ne kvůli mně samotné. Tady mi nehrozí takové ne-

bezpečí jako lidem na Cape Cod a okolních ostrovech.

Tvoje rodina žije právě tam, nemám pravdu?”

„V Brewsteru. Tam jsou bouře každou chvíli.” Jeho

rodina vlastnila na břehu Cape Cod Bay známý jachtař-

ský přístav. Věnoval tomu místu letmou myšlenku, jinak

se ale plně soustředil na to, co mu Carine říká. Nechtěl

propásnout jakoukoli narážku, která by mu mohla něco

napovědět. „Lidé se tam naučili respektovat stavy varo-

vání i pohotovosti. Když je vyhlášena evakuace, vždy

uposlechnou. A nikdy se v takových situacích netoulají

venku.”

„Protože o bouřích něco vědí, mohou sledovat zprá-

vy o počasí, dostanou se k nim výzvy i pokyny k evaku-

aci. Pokud ale někdo takové znalosti a možnosti ne-

má…” Carine se kousla do rtu a zamračila se. „Představ

si, že někdo takové bouře nezná a navíc má hlavu plnou

jiných věcí. Je sám na pustém ostrově a hurikán Charity

se pořád nechce stočit. Mohl by se dostat do problémů,

nemám pravdu?”

„Ano. Ale to je příliš teoretické. Nevím, proč by se

měl někdo ocitnout na opuštěném ostrově blízko Cape

Cod…”

„Takové věci se stávají. Dokonce i dnes.”

Hank se zarazil. Uvědomil si totiž, jak silné v té chví-

li Carine prožívá emoce. „Chceš mi tím snad naznačit,

že Antonia je sama na nějakém ostrově, že nemá přístup

k hlášením o vývoji počasí a že pokud bude vyhlášena

evakuace, vůbec se o tom nedozví?”

„Já nic takového neříkám.”

Ne,

nic

takového

neřekla,

neuniklo

však,

že

zrychleně dýchá. Jako kdyby si přála, aby to přesně tak-

hle pochopil a aby udělal to, v co doufala.

Vytáhl mobilní telefon a navolil Tylerovo číslo. Tyler

sloužil

floridské

letecké

základně

Hurlburt

Field,

kde

velel

speciálnímu

oddílu

16.

perutě

jednotek

pro

zvláštní určení. Jen pánbůh věděl, kde by teď mohl být.

Hank čekal, že si vyslechne nějakou nahranou zprávu,

Tyler to ale zvedl.

„North.”

„Kde jsi?”

„Na Floridě. Piju pivo. A ty?”

„V Cambridgi. U Carine.”

Následovalo ticho.

„Antonia

má

nějaké

potíže.

Carine

musela

přísahat,

že nikomu nic nepoví, takže jsem od ní nedostal žádnou

přímou odpověď.”

„To se ani nedivím. Pokud něco říct nechce, tak to

prostě neřekne.”

„Něco mi ale naznačila. Antonia je zřejmě na něja-

kém ostrově někde u Cape Cod a Carine se obává, že

pokud se hurikán Charity nestočí, mohl by se přehnat

přes ten ostrov. Antonia tam nemá přístup ke zprávám

o vývoji počasí a nemá s takovými situacemi žádné

osobní zkušenosti.”

„Určitě si nějak poradí. Kdyby to bylo nutné, prošla

by bez úhony i peklem. Obě by to dokázaly.”

„To jo. Vždyť si tě Carine skoro vzala.”

„Brzdi, majore.”

Tyler ho oslovoval majore, když ho chtěl odkázat do

patřičných

mezí.

Hank

ale

tohle

téma

ještě

opustit

nehodlal.

„Věděla, že ti zavolám.”

„Opravdu?” zeptal se vážně znějícím hlasem. „V tom

případě je to skutečně vážné. Jsem totiž poslední člověk

na světě, od kterého by Carine chtěla pomoc. Hanku?

Co se vlastně děje?”

„To

důvod,

proč

jsem

tady,”

odpověděl

Hank.

„Abych to zjistil.”

„Je

Carine

pořádku?

Nehrozí

jí

snad

nějaké

nebezpečí?”

Hank cítil, jak mu ve spáncích pulzuje krev. Neuměl

si představit, co asi Tylera potkalo. Jednoho dne se své-

mu příteli chystal na svatbu, no a na druhý den pak by-

la svatba najednou odvolána a Tyler se jen s nožem a pá-

rem stoupacích želez vydal do Sněžných hor.

„Jo, je v pořádku,” odvětil Hank. „Stojí kousek ode

mě, sleduje v televizi předpověď počasí a předstírá, že

vůbec netuší, že mluvím právě s tebou. Mám dojem, že

podle jejího názoru víš, kde Antonia je.”

Tyler si povzdechl. Znal ty ženy celý život – skoro ve

všech směrech. Byly pro něj jako rodina. Jako jediná ro-

dina, kterou kdy měl.

„Shelter Island. Pocházíš z té oblasti. Musíš ten ost-

rov znát.”

Hank pocítil zmatek. „Samozřejmě že ho znám. Je to

malý korálový ostrůvek nedaleko Chathamu. Je ale stá-

tem chráněný. Domníval jsem se, že na něm žádná obyd-

lí už nejsou a že se tam nesmí ani tábořit.”

„Antonii bys do stanu stejně nedostal,” zabručel Ty-

ler. „Jeden domek tam ale zůstal. Antonia má v Bosto-

nu nějakou přítelkyni. Podle mě asi tak stoletou. No a ta

má ten poslední domek na ostrově doživotně pronajatý.

Vlastně je to spíše chata. Až jednou zemře, zdědí to ptá-

ci. To myslím vážně. Když Antonia chodila na univerzi-

tu, tak se na tom ostrově připravovala ke zkouškám.”

Hankovi se o své staré přítelkyni ani ostrově nikdy

nezmínila.

Byla

další

připomínka

toho,

kolik

toho

o ní ještě neví a kolik toho bude muset teprve zjistit.

„Hodláš se tam vydat?”

„Ano. Co nejdříve. Mám totiž takový dojem, že ten

hurikán

pro

Antonii

nepředstavuje

jediný

problém.

Když jsem ji viděl v sobotu naposledy, nevypadala moc

dobře. Jako kdyby se měla každou chvíli zhroutit.”

„Ví Carine něco bližšího?”

„Určitě.”

„Chceš, abych to z ní vytáhl?”

Hank nepochyboval o tom, že by se mu to podařilo.

„Ne. Nechci, abys musel kvůli mně pykat za nedovole-

né opuštění základny. Zvládnu to. Jestli Carine ví něco,

co by mi mohlo pomoci poskytnout nějak její sestře po-

mocnou ruku, tak mi to určitě poví.”

Carine

jeho

slova

nijak

nezareagovala.

Nadále

předstírala, že jejich hovor neposlouchá.

„Winterové

jako

normální

lidé

nemyslí,”

prohlásil

Tyler. „Kolik znáš žen, které by zůstaly samy v jediném

obydlí na korálovém ostrově, ke kterému se možná blí-

ží ničivý hurikán? Pokud si Antonia nemyslí, že by z ost-

rova měla odjet, tak to neudělá.”

„Nějaká rada?”

„Přivez

Antonii

visačku

vlastnoručně

té

holce

uvaž na palec. Až se tam pak objeví záchranáři, budou

moct aspoň identifikovat její tělo.”

„Northe, proboha svatého…”

„Na tvém místě bych to udělal. Začala by věnovat po-

zornost tomu, co říkáš. Je to lékařka. Dobře ví, co se stá-

vá lidem, kteří nedbají na dobře míněná varování.”

Po těch slovech Tyler zavěsil.

Hank se na pár vteřin zahleděl na telefon. Nebylo

velkým překvapením, že Tyler North odvolal na posled-

ní chvíli svou svatbu s Carine Winterovou. Překvapením

bylo především to, že tu svatbu vůbec plánoval.

Povzdechl si. „Opravdu sis ho chtěla vzít?”

Pokusila se usmát, nakonec z toho ale byl úšklebek.

„Teď, s odstupem času, se to zdá šílené, viď? Hodláš…

Poslechni, Hanku, Antonia mi zvláště kladla na srdce,

abych ti nic neříkala…”

„To mi samozřejmě došlo. A odpověď zní ano. Vy-

pravím se tam za ní.”

„Je velmi samostatná. Není zvyklá, aby…” Carine se

na okamžik odmlčela, hned ale zase pokračovala. „Ne-

bude se jí líbit, když si někdo bude myslet, že potřebuje

zachránit. A teď nehovořím jen o tobě. Nelíbilo by se jí to

ani v případě, kdybych se o něco takového pokoušela já.

Chápeš? Nesnese prostě pomyšlení na to, že je podle nás

v situaci, kterou by nemusela sama zvládnout.”

„Není

ale

zrovna nejpříjemnější

místo

světě.

Proč odjela právě tam? Poslechni, Carine, proč se o ni

bojíš i ty? Je za tím opravdu jenom ten hurikán?”

Carine se na něj dlouze zahleděla a pak neochotně

zakroutila hlavou.

„Ne,”

zamumlala

skoro

neslyšně.

Poté

odkašlala

a pokračovala dále normálním hlasem. „Je za tím ještě

něco dalšího. Ale víc nevím. Odmítla o tom se mnou

mluvit.”

„Nemáš aspoň nějaké podezření?” zeptal se jí Hank.

Neuniklo mu totiž, jak je posmutnělá. Ten smutek ne-

vycházel jen z jejího zraněného srdce. „Máš představu,

třeba jen vágní, co by za jejím chováním mohlo být?”

„Myslím, že se něčeho bojí. To jí není podobné,” pro-

hlásila Carine. Pak si prohrábla rukou vlasy. „Vezmeš si

s sebou někoho, nebo se tam vydáš sám?”

Věděl, že tím nemyslela jen na lidi, kteří ho obklopo-

vali jako kandidáta do Senátu. Narážela v prvé řadě na

jeho kamarády od letectva.

Zakroutil hlavou. „Ne. Půjdu do toho sám.”

Přinutila se usmát. „Počítám, že ještě pořád zbývá pár

věcí, které dokážeš zvládnout sám.”

TŘETÍ KAPITOLA

Musím toho budoucího senátora sledovat.

Robert zatím nevěděl, jak to udělat, aby si Hank Cal-

lahan ničeho nevšiml, měl ale IQ 156, a tak nepochybo-

val o tom, že už něco vymyslí.

Jak se ale mohlo stát, že mu ta zatracená doktorka

proklouzla mezi prsty?

Vlastně to věděl. Postarala se o to její sestra. Půjčila

doktorce Mrše své auto, aby s jeho pomocí mohla vy-

klouznout z města.

Carine

Winterová,

odkopnutá

fotografka.

Robert

se přibližně před týdnem šikovně vloupal k ní domů, od-

nesl si klíče od Antoniina bytu, nechal si od nich udělat

duplikáty a pak je zase vrátil. Poté se podíval, co má

v přenosném počítači, a přečetl si její e-maily. Bylo to

smutné. Opravdu smutné. Nepochyboval ale o tom, že

ta ženská dokáže být pěkně tvrdá. Nechtěl by být v ků-

ži chlapa, který ji pustil k vodě.

Poslal z toho počítače její nevděčné sestře krátkou

zprávu. Byl to okamžitý nápad, nápad hodný génia.

Napadlo ho také, že by mohl byt té slečinky trochu

vylepšit

zápalnou

bombou,

chvilce

uvažování

možnost ale zavrhnul. Nesmí se rozptylovat a zapomí-

nat na svůj hlavní úkol. Na svou kořist. Pomstu.

Musí se plně soustředit na Antonii Winterovou.

Bude k smrti vyděšená. Bude se potit. A bude mu vy-

stavena na pospas. Tak jako on, když ošetřovala jeho

zraněnou nohu.

Bude škemrat o život.

Když

pak

zvažoval,

jaký

měl

podniknout

další

krok, ta vidina se mu vracela neustále zpátky. Věděl, že

by si měl připravit dokonalý plán, měl ale rád spontán-

nost. Ostatně když sám nebude přesně vědět, co by měl

udělat, což teprve doktorka Mrcha?

Například vůbec netušil, jestli ji nakonec zabije. Mo-

hl by, ale také nemusel.

Pravděpodobně to ale udělá.

Seděl s překříženýma nohama na měkké hezké po-

steli doktorky Winterové a rozhlížel se kolem. Byl to

elegantně a nákladně zařízený pokoj, Robert v něm ale

nečekal zarámované fotografie květin – určitě práce je-

jí mladší sestry – a voňavé svíčky či pokrývky lemované

krajkou. Podíval se samozřejmě i do zásuvky na její

spodní prádlo. Bylo hezké. Hedvábné. Při tom pohledu

ale musel myslet na to, jak se k němu chovala, když se

postřelil. Jak byla vstřícná, ohleduplná a milá. Bylo jen

logické, že uvěřil, že má u ní skutečně šanci. Byl tehdy

přesvědčený, že se v ní nemýlil, že potřebovala, aby se

zranil a dal jí tak příležitost vyjádřit mu svou náklon-

nost, povzbudit ho k dalšímu kroku.

Jenže ona ho pak předala policii. Prohlásila, že na ta-

kové věci pamatuje zákon, že každé zranění způsobené

střelnou zbraní musí ohlásit. Pitomost! Přece se nedo-

pustil žádného zločinu. Střelil do nohy sebe! Proč by to

mělo

někoho

zajímat?

Mohla

nechat

být.

Nezranil

přece nohu jiného člověka.

Když ho při pořizování rentgenového snímku necha-

li na chvíli samotného, vytáhl si z ruky jehlu s infuzí a na-

vzdory bolesti se pokusil utéct. Poldové se za ním ale

pustili, jako kdyby honili masového vraha. Kdyby neby-

lo té nohy, unikl by jim. Vyznal se přece v nemocnici

mnohem lépe než oni.

Myšlenky na pobyt v nemocnici v roli pacienta mu

zkazily náladu.

Asi najde nůžky a rozstříhá její spodní prádlo na

kousky.

Podprsenky,

kalhotky,

spodničky.

Všechno.

malé kousky. Nepochyboval o tom, že by ji to pořádně

vyděsilo. Svůj význam by to samozřejmě mělo jen tehdy,

pokud by si tu na ni rovnou nepočkal. Pořád přece ještě

mohl dojít k závěru, že ji zabije.

Chvíli nad tou možností uvažoval, pak se ale rozhodl

pro první variantu. Našel nůžky a s gustem se pustil do

ničení jejího spodního prádla.

Byl v jejím bytě teprve podruhé. Chodil by sem čas-

těji, ale nechtěl to přehánět. Carine, další ztroskotanec,

si vůbec nevšimla, že klíče od bytu doktorky Mrchy na

chvíli zmizely. Stejně tak nemohla tušit, že používá její

laptop ke psaní zpráv určených její sestře.

Robert se spokojeně usmál. Tak to vypadá, když ně-

co dělá člověk s vysokým inteligenčním kvocientem.

Jeho babička, která si ho – když se jeho matka pře-

dávkovala a ukončila tak svůj pobyt v tomto slzavém

údolí – vzala do výchovy, tvrdila, že je tak chytrý, že do-

káže cokoli, co si zamane. Zemřela na infarkt, když mu

bylo šestnáct. Našel ji s obličejem v talíři. Chudák stará.

Robert ale nechtěl vzpomínat na babičku. Stiskl če-

listi a postavil se. Bude se muset nalepit na Superma-

na Hanka. Jak těžké to asi může být? Přijít na to, kde

se objeví, a pak ho sledovat? Už to udělal a příliš slo-

žité to nebylo. Mohlo by to fungovat. Pokud ten major

věděl, kde doktorka Winterová je, určitě bylo jen otáz-

kou času, kdy se za ní vypraví. A jestliže to nevěděl,

tak to vypátrá.

Robert popadl její telefon a zmáčkl tlačítko pro opě-

tovné vytočení posledního čísla. Chtěl zjistit, s kým ho-

vořila naposledy.

„Dobré odpoledne, tady Winslowova rezidence.”

Co to mělo znamenat? Robert si odkašlal a pak nasa-

dil co nejmilejší tón. „Omlouvám se, že vás obtěžuji. Je

to paní Winslowová?”

„Ano.”

Miloval staré lidi. Kdo jiný by byl v dnešní době ješ-

tě ochoten mluvit po telefonu s úplně cizími lidmi? „Na-

padlo

mě,

jestli

vás

náhodou

nezastihnu

doktorku

Winterovou.”

„Doktorku Winterovou? Ne, to ne,” řekla na to ta že-

na hlasem, který zněl, jako kdyby jí bylo asi tak milion

let. „Ale byla tady před několika dny. Odjela na pár dnů

na mou chatu na Shelter Islandu. Promiňte, asi jsem

přeslechla vaše jméno.”

„To je v pořádku, paní Winslowová. Jsem její přítel

z nemocnice. Omlouvám se, že jsem vás vyrušil. A dě-

kuji za pomoc. Přeji vám hezký den.”

Než mohla stará žena cokoli říct, zavěsil.

Shelter Island.

Robert

žádném

takovém

ostrově

nikdy

neslyšel,

pro génia by to ale nemělo znamenat žádný problém.

Najde ho.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Antonia stála na písečné vyvýšenině porostlé trávou,

dívala se před sebe na úzkou pěšinku vedoucí od zapůj-

čené chatky k moři a snažila se uvolnit. Na břeh zaúto-

čila další vlna s bělostným hřebenem. Vrcholil příliv.

Vzduch byl teplý, ale ne horký, a vál vcelku příjemný ví-

tr skoro bez poryvů. Nad hlavou se jí vznášel nějaký dra-

vec. Alespoň Antonia se domnívala, že jde o dravce.

Vydechla a pocítila, jak se jí uvolňuje napětí ve svalech.

Byla v bezpečí. Odjet sem byl dobrý nápad. Stráví tu pár

dní, bude trochu pracovat, přemýšlet… a odpočívat.

„Bude to v pořádku,” pronesla nahlas. „Bude. Určitě.”

Copak by tomu v tak krásný den mohlo být jinak?

Bylo pozdní odpoledne, ale kolik mohlo být hodin, to

netušila, protože hned po příjezdu si sundala hodinky.

Přesný čas tedy neznala, stejně tak se z ničeho nedalo

poznat, který je den v týdnu, ale nebylo pochyb o tom,

že bylo září. Slunce se klonilo k západu stále dříve a dří-

ve. Ještě nikdy tu nebyla v zimě.

Byla

sama

překrásném

poklidném

ostrůvku,

byla

přesně tam, kde právě teď být potřebovala.

Shelter

Island

představoval

vítanou

zastávku

pro

tažné ptáky a stálý domov pro pobřežní, mořské a vod-

ní ptactvo. Odpočívaly tu, krmily se a hnízdily celé tuc-

ty různých druhů ptáků. Vodouši, čejky, rybáci, kach-

ny, racci, ale také sovy, sokoli a orli. Antonia už něko-

lik druhů dokázala poznat – v některých případech do-

konce i podle hlasu – ale co se týkalo pozorování

ptáků,

byla

ještě

pořád

začátečník.

Postrádala

trpěli-

vost a znalosti své sestry. Neuniklo jí však, že pro

všechny ty opeřence představovala vetřelce, a byla od-

hodlaná co nejméně je rušit.

Kde je, to věděla pouze Carine. Možná to od ní bylo

trochu moc teatrální, ale přiměla ji přísahat, že to niko-

mu neprozradí. Chtěla, aby někdo věděl, kde ji v přípa-

dě nutnosti najít, nepřála si však, aby Carine byla do té

patálie s jejím možným pronásledováním zatažena.

Hankovi

nic

konkrétního

neřekla.

Čím

méně

toho

věděl, tím lépe. Nebylo žádoucí, aby se znepokojoval

a cokoli říkal či podnikal ve věci, o které nic bližšího ne-

věděl. Stráví prostě pár dnů o samotě – to bylo všechno,

co potřeboval vědět.

Ve vzduchu voněly tropy, byl prosycen solí a vlhkos-

tí. Byla to připomínka toho, že hurikán Charity nadále

představoval

hrozbu.

Díky

chrčivému

rádiu

věděla,

že

zítra ráno by v oblasti Cape Cod a blízkých ostrovů mo-

hla být vyhlášena pohotovost. Znamenalo to, že asi tak

šestačtyřicet

hodin

zdejší

povětrnostní

podmínky

mohly dostat charakter hurikánu. Pro ohrožená místa –

jako například tenhle ostrůvek – by pak určitě byla vy-

hlášena evakuace.

Antonia by tady nejraději zůstala. Bouře se ještě stá-

le mohla stočit nad otevřené moře a Novou Anglii mi-

nout. Ráda by v to věřila.

Tři dny u laptopu, pomyslela si. Tři dny pročítání zá-

znamů

pacientů

přemýšlení,

a stále neměla žádnou odpověď. Kdo by to po ní mohl

jít? Kdo by byl tak rafinovaný a vytrvalý? Co ale vlast-

ně věděla? Neměla dost důkazů, aby o tom, že ji někdo

pronásleduje, přesvědčila sebe samu, natož ostatní. Do-

stala pár podivných sms. Slyšela v nemocniční garáži še-

pot. Dokazovalo to něco? Skutečně chtěla do celé věci

zatahovat policii, toužila po tom, aby se jí hrabali v ce-

lém jejím dosavadním životě? Co by mohli zjistit?

A to vůbec nehovořila o Hankovi.

Po té sobotní večeři málem skončili u ní doma, byla si

však vědoma svého psychického stavu, stále myslela na

šepot, který zaslechla v té garáži. Hank by tomu nero-

zuměl. Dospěla k názoru, že když o tom před ním po-

mlčí, prokáže mu tak vlastně službu. Nejdříve zjistí, co

se to vlastně děje – pokud vůbec něco – a promluví si

s ním až pak.

Když poté vešla do svého bytu a ocitla se v ložnici, do-

stavil se okamžitý šok. Závěsy lehce povlávaly a okno

bylo pootevřené.

Byla si jista, že okno bylo při jejím odchodu zavřené,

nenalezla ale žádnou stopu po vloupání. Také se nic ne-

ztratilo. Okno ale bylo pootevřené, přestože věděla, že

se ho ani nedotkla. Když někam šla, nikdy okna nene-

chávala otevřená.

Nikdy.

Zvedla sluchátko a začala vytáčet číslo devět set je-

denáct,

pak

toho

ale

nechala.

Byla

přece

rozhodnutá

opustit město. Přidá ty vlající závěsy k sms zprávám po-

slaným z neznámého počítače a šepotu v garáži a poku-

sí se přijít na to, kdo je jí posedlý. V bezpečí izolované-

ho ostrova povede své vlastní vyšetřování. Daleko od

svého

pronásledovatele.

Pokud

tedy

nějaký

existoval.

Daleko od své sestry. Daleko od pracoviště. A – což by-

lo možná nejdůležitější – daleko od Hanka.

Kdyby k tomu totiž zavdala příležitost, média by se

do jejího problému zakousla a nedala by ani jí, ani jemu

pokoj.

Když bude mít štěstí, pak se ten člověk, který se jí po-

koušel nahnat strach, mezitím vzpamatuje a přestane ji

pronásledovat.

Ale to vloupání do jejího bytu… Pokud to udělal on,

pak tím překročil meze. Bylo to neomluvitelné. Byl to

jednoduše trestný čin.

Myslela na toho člověka jako na „něj” a pevně věři-

la, že se jedná o muže, občas si ale připomněla, že by to

mohla být i žena.

Až se vrátí do Bostonu, nechá si vyměnit zámky.

Otočila se a s větrem v zádech se začala pomalu vra-

cet po pěšině klikatící se mezi borovicemi a jalovci

k chatě. Bořila se do písku, ale na jejím tempu to neby-

lo znát. Domek, ke kterému směřovala, byl vcelku ma-

lý a pro oblast Cape Cod tuctový. Měl větrem ošlehané

cedrové šindele, bílé stěny a na modro natřené dveře.

Stál na nízké vyvýšenině a z jeho předního zápraží bylo

vidět na Nantucket Sound, což byla mělčina s ostrovy

známými projektem na mamutí větrnou elektrárnu.

S Barborou Winslowovou se seznámila, když studo-

vala

medicínu.

Barbora

tenkrát

pracovala

jako

dobro-

volnice v nemocnici. Navzdory velkému věkovému roz-

dílu se spřátelily. Její nová přítelkyně byla opravdová

aristokratka,

jen

trochu

výstřední.

Byla

zámožná,

ne-

chovala se však okázale. Svůj domek na ostrově se ne-

snažila nijak vylepšovat, dokonce v něm už celé roky ne-

byla,

Antonii

ale

jeho

jednoduchost

naprostý

nedostatek vymožeností nové doby zamlouval. Malý ge-

nerátor

produkoval

jen

tolik

elektrické

energie,

že

stačilo pro čerpadlo, miniaturní ledničku a žárovku, kte-

rá visela pod trámem uprostřed chaty a rozsvěcela se

pomocí provázku. Pokud potřebovala více světla, mohla

si rozsvítit ještě dvě petrolejové lampy. Horká voda tu

nebyla – když se chtěla vykoupat nebo umýt nádobí,

musela si vodu ohřát v hrnci.

Venku kdysi stávala latrína, Barbora ji ale dala zbo-

řit. Antonia tomu byla ráda, protože to tak vypadalo

mnohem romantičtěji. Carine by tu latrína určitě neva-

dila, pomyslela si. Tylerovi asi taky.

Když došla na přední zápraží, sáhla na ručník, kte-

rý

předtím

přehodila

přes

zábradlí,

aby

tam

uschnul,

a ztuhla.

Něco uslyšela. Ale nebyl to pták. Ani vítr či oceán.

Zatajila dech a pokusila se zůstat klidná, aby mohla

oddělit a v duchu potlačit zvuky moře a křik ptáků.

Pískání.

Někdo tu pískal!

„Musí to být pták!” řekla nahlas. Neuniklo jí přitom,

že se jí hlas chvěje napětím.

A pak se to ozvalo znovu.

Ne, tohle nemohl být pták.

Podařilo se jí poznat melodii. Byla to písnička „Haj

hou” z kreslené pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků.

Pocítila nutkání usmát se, zarazila se však. Uvědomi-

la si totiž, že neví, kdo si tu písničku píská.

Nemohla

připustit,

aby

poddala

falešnému

pocitu

bezpečí.

Vklouzla do chaty, opatrně za sebou zavřela dveře

a automaticky – zcela bez přemýšlení – uchopila nůž na

porcování masa. Pro každý případ. Někdo, kdo plul ko-

lem, zřejmě zahlédl na zábradlí její barevný ručník a na-

hlásil rádiem příslušným úřadům, že na ostrově pravdě-

podobně

někdo

je.

Někoho

sem

asi

poslali,

aby

prověřil a ujistil se, že případný návštěvník ostrova ví

o riziku, že se přes ostrov přežene hurikán.

Kdyby

byl

její

pronásledovatel,

určitě

svou

přítomnost

neprozradil

pískáním

písničky

kreslené-

ho filmu.

Nechtěla ale nic ponechat náhodě. S nožem v ruce se

vykradla zadními dveřmi ven a rychle a co nejtišeji se-

běhla po vratkých schodech. Musela se dostat na něja-

ké příhodné místo, odkud by měla dobrý výhled, ale sa-

ma by zůstala skryta.

Schovala se za velký růžový keř, který rostl blízko

zadních schodů, a přestože na kůži cítila ostré trny, zne-

hybněla. Nůž přitom držela, jako kdyby to byl nějaký

chirurgický nástroj, a ne věc, kterou by mohla použít na

svou obranu proti případnému útočníkovi.

Pískání ustalo.

Možná to byl Gus. Jestli se Carine před ním jen zmí-

nila o Cape Cod a hurikánu a jejím psychickém stavu,

její strýc byl schopen skočit do auta a okamžitě zamířit

na jih. Ani na vteřinu by přitom nevzal v úvahu skuteč-

nost, že jí už je pětatřicet a že je zkušená lékařka schop-

ná docházet k vlastním rozhodnutím.

A kdo se to s nožem v ruce schovává za růžovým

keřem?

Tiše

zaklela.

Gusova

starostlivost

občas

vycházela

z reálných základů.

Byla si jista, že to není Carine. Ta totiž neuměla

pískat.

Zpoza

domu

ozvaly

těžké

kroky.

Někdo

právě

stoupal k předním dveřím. „Antonio? To jsem já, Hank.

Hank Callahan.”

Jako by snad v jejím životě existovali nějací jiní Han-

kové. Pocítila takovou úlevu, že málem upadla. Jak ji tu

našel? Carine? Musela mu to prozradit, určitě ale ne

dobrovolně. Hank to z ní musel nějak vytáhnout. Uke-

cal ji, možná použil Tylera Northa, aby ji vyvedl z rov-

nováhy. Když si Tyler a Hank mysleli, že mají pravdu,

dokázali být vytrvalí a neoblomní. Byli schopni a ochot-

ni překonat každou překážku, kterou jim na cestě k do-

končení

jejich

záměru

někdo

postavil

cesty.

Co chtěl Hank udělat?

Antonia si opožděně uvědomila, že v něm svým cho-

váním musela vzbudit podezření. Když se tehdy u veče-

ře snažila chovat přirozeně, asi se jí to moc nepodařilo,

a pak zmizela, aniž by mu řekla, kam vůbec jede. Dou-

fala tehdy, že bude mít hlavu plnou svých vlastních sta-

rostí a nic mu nedojde. Ale Carine taky neopila rohlí-

kem. Poznala, že se něco děje, a přímo se jí na to zeptala.

Antonia

jí

nic

konkrétního

neřekla,

což

byla

zřejmě

chyba. Sestřiny obavy o ni určitě ještě vzrostly.

Ať už měl k tomu Hank jakýkoli důvod, našel ji.

A schovávání se za pichlavým keřem, navíc s nožem

na porcování masa, by určitě nepovažoval za obvyklé

předběžné

bezpečnostní

opatření.

Pokud

zatím

bral

s rezervou, tak kdyby ji takhle našel, určitě by ztratil

i poslední zbytky klidu a optimismu.

Zabodla nůž do písku, narovnala se a opustila svůj

úkryt. Když ale vycházela zpoza keře, zachytila rukou

o jednu větvičku a poranila si ukazováček. Z rány – tře-

baže drobné – začala okamžitě vytékat krev.

„Jsem vzadu!” křikla hlasem, do něhož se pokusila

dostat co nejvíce vyrovnanosti. „Jak jsi mě tady, probo-

ha, našel?”

Podle zvuků poznala, že je v chatě. Neobtěžoval se

klepáním, nečekal, až ho pozve dále… Carine mu urči-

tě něco řekla. Ale co?

Zadní dveře se otevřely a Hank sešel po schodech do-

lů na malou zanedbanou zahrádku, která byla zarostlá

růžovými keři a trávou medvědicí, z nichž tu a tam vy-

růstal jalovec, ke strádání odsouzená zakrslá borovice či

malý dub. Podél jedné boční stěny rostly již dávno od-

kvetlé šeříky. Na konci zahrádky se po jedné borovici

šplhal výhonek škumpy jedovaté.

Antonia si uvědomila, že vycházela z úkrytu, prošla

nějakou pavučinou. Smetla si její zbytky z paže a pak si

pár pavoucích vláken odstranila z vlasů. „Hanku! Jaké

překvapení!”

Zamyšleně ji přejel očima. Neusmál se. „Jste nějaká

pobledlá, paní doktorko.”

„Ano?”

„Vyděsil jsem tě?”

„Trochu.” Byla to naprostá lež. „Nikdo jiný kromě

mě tady být neměl. Jak to, že ses tady objevil? Copak

nemáš v rámci kampaně nějaká veřejná vystoupení?”

„Odvolal jsem je.”

Nedokázala z jeho hlasu nic vyčíst. Měl zlost? Byl

znepokojen? Dokázala rozeznat jen to, že byl zvědavý.

„Unikla

poslední

předpověď

počasí.

Něco

nového

ohledně toho hurikánu?”

„Nevypadá to dobře.” Teď zněl klidněji a méně stro-

ze. Do očí mu zasvítilo slunce a ony najednou vypadaly

modřejší než obloha či moře. „Nabírá na rychlosti. Je

docela možné, že se přes tahle místa přežene. Pokud

ano, budeš mít pěkné potíže.”

Pěkné potíže? Doufala, že když odjede sem, tak se

potížím vyhne.

Co jí to vlastně říkal? Že se dostala z louže pod okap?

Že ji útěk před nějakým dotěrným chlapem, který po ní

možná nic zvláštního nechtěl, přivedl do cesty hurikánu,

který představoval – na rozdíl od toho neznámého – na-

prosto reálné nebezpečí?

„Kdyby

byla

vyhlášena

pohotovost,

měla

bych

dost

času ostrov opustit.”

„Jak ses sem vůbec dostala?” zeptal se.

„Kajakem. Koupila jsem si ho speciálně za tím úče-

lem. Uvědomuji si, že bych ho neměla používat sama,

když jsem ale vyplula, bylo všude tolik člunů a plachet-

nic, že jsem neměla důvod k obavám. Věci mi sem při-

vezl převozní člun.”

„Tomu říkám dobrodružství.”

Ignorovala

kousavý

tón,

kterým

pronesl.

Neřekla

mu, že sem jede. A to přece mohla. Bylo by to tak jed-

noduché. Pokrčila rameny.

„Bylo to… příjemné. Zábavné.”

Ani na okamžik z ní nespustil oči. „Moře se dokáže

rychle změnit. Zvlášť pro kajak.”

„K pevnině to není daleko a já jsem docela dobrá ka-

jakářka.

Kdybych

potřebovala

pomoc,

dokázala

bych

přivolat.”

„Skutečně?”

Nezdálo se, že by čekal na její odpověď. Bez dalšího

slova vykročil do trávy vysušené a zhnědlé dlouhým lé-

tem. Zdál se jí být vyšší, než si ho pamatovala. Na sobě

měl khaki kalhoty, černé tričko s límcem a sportovní bo-

ty, nepůsobil ale nenuceným dojmem. Měl držení těla

odhodlaného vojáka a – třebaže jím ještě nebyl – vyza-

řovala z něj sebejistota a vědomí moci senátora. Nebyl

to člověk, který by byl zvyklý na to, že ho někdo vodí za

nos. A musel vědět, že právě to s ním v poslední době

dělala.

Vyhýbala

pravdě,

vytáčela

se,

zamlžovala

a lhala. A ať už si to sama zdůvodňovala jakkoli, nebyla

na sebe za to pyšná.

Jeho jasné modré oči dokázaly být tak milé a něžné…

Už je takové viděla mnohokrát. Právě teď ale takové

nebyly. Byly zamyšlené, tázavé, ostražité a nutily ji zas

a znova myslet na to, co mu asi Carine řekla.

„Moje sestra ti prozradila, že jsem tady?”

„Ne přímo. Mluvila v hádankách, na které mi pomo-

hl najít odpověď Tyler.”

Antonia udiveně zvedla obočí. „Chceš tím říct, že je

u ní v Cambridgi?”

„Je na Floridě. Tvrdí, že kdyby se vrátil do Nové Ang-

lie, Gus by ho okamžitě zabil.”

Byla to jen mírná nadsázka.

Antonia si povzdechla. „Já to nechápu. Když se Gus

dověděl, že Tyler požádal Carine o ruku, chtěl ho zabít,

a teď ho chce pro změnu zabít, protože si ji vzít nechce.”

Hank se hořce usmál. „Ani se to nesnaž chápat.”

Mávla rukou a odstranila si z ruky poslední zbytky

pavučiny. „Tylera Northa jsem se přestala snažit pocho-

pit už dávno. Proč sis pískal ,Haj hou’?”

„Nechtěl jsem se tajně blížit k ženě, která je přesvěd-

čená, že je sama na ostrově.”

„Uvažoval

jsi

správně.”

Odolala

nutkání

pohlédnout

přes rameno do míst, kam zabodla nůž. „Na druhou

stranu si umím představit, že kdyby mě chtěl ukolébat

nějaký člověk se špatnými úmysly, pískal by si právě ně-

jakou veselou písničku.”

„Já nemám špatné úmysly.”

Věděla to. A styděla se, že to vůbec řekla.

Na okamžik zalétla v myšlenkách k těm sms, šepotu

v garáži, povlávajícím závěsům. Možná po ní nikdo ne-

šel. Třeba jen kvůli Hankovi přehnaně zareagovala na

pár podivných věcí a náhod. Možná se tak chovala, pro-

tože se zamilovala do bývalého důstojníka letectva, ná-

rodního

hrdiny,

pravděpodobně

také

budoucího

sená-

tora Spojených států… Do člověka, který přišel o ženu

a dítě a který v době, kdy se s ním seznámila, už ušel po-

řádný kus cesty. Hank Callahan mohl lehce obrátit na-

ruby celý její dosavadní život, rozmetat vše, co s tako-

vou trpělivostí den po dni, rok po roce budovala.

A to nesměla zapomínat na skutečnost, že byl dlou-

holetým přítelem člověka, který zlomil srdce její sestře.

Jak mohla připustit, aby se do něj zamilovala? Ne-

dávalo jí to smysl, přičemž Antonia byla vždycky hrdá

na to, že co se týkalo jejího srdce, vždycky se chovala

rozumně.

Možná že otázka, jak něco takového mohla „připus-

tit”, byla nesmyslná. Vybavila si, jak vloni v listopadu

vstoupila do sestřina srubu a spatřila ho tam stát. Oka-

mžitě ji začal přitahovat, začalo to mezi nimi jiskřit…

Všechny ty otřepané fráze, nad kterými ohrnovala nos,

se pro popis toho, k čemu tehdy došlo, dokonale hodily.

Hank došel až k ní. Ocitl se tak blízko, že se téměř do-

týkali. Vyrostl na Cape Cod a spoustu let žil v bezpro-

střední blízkosti oceánu, přesto se ale rozhodl stát se pi-

lotem.

Pilotem,

který

bude

zachraňovat

lidské

životy.

Nemohla

přece

myslet,

že

bude

nečinně

přihlížet,

když se do nebezpečí dostane právě ona.

Doslova

propaloval

pohledem.

Vždycky

pode-

zírala, že má schopnost číst lidem myšlenky. Zvedl ru-

ku k jejím vlasům a jemně jí z nich odstranil zapome-

nuté

vlákno

pavučiny.

„Tyler

doporučil,

abych

přivezl cedulku na palec. To pro případ, že bys odtud

nechtěla odjet.”

„Asi to považoval za dobrý vtip, ne?”

„Myslel to vážně.”

Chvíli mlčela. „Podívej, já tady nechci zůstat za kaž-

dou cenu. Kdyby se hurikán nestočil a byla vyhlášena

pohotovost…”

„Ale ani trochu se ti odtud nechce, nemám pravdu?”

zeptal se. „Co je v Bostonu takového, že bys místo ná-

vratu dala přednost tomu čelit hurikánu na korálovém

ostrově?”

„Ale já netvrdím, že dávám přednost tomu zůstat na

ostrově. Navíc žádný stupeň ohrožení ještě nebyl vyhlá-

šen. Pořád mám spoustu času.”

Jako kdyby ji sama příroda chtěla usvědčit ze lži –

do chaty se opřel tak silný větrný poryv, že se zatřásla

okna.

„Člověk by neměl brát hurikán na lehkou váhu,” pro-

hlásil Hank. „Zahráváš si s ohněm.”

„Hanku, jsem přesvědčena, že přijímám správná roz-

hodnutí. Měl bys mi taky věřit,” řekla, pak se ale zara-

zila. „Nepověděla ti náhodou Carine, že toho o huriká-

nech moc nevím?”

„Víceméně ano.”

„Spíš více než méně,” zamumlala. „Na to bych vzala

jed. Hele, Hanku, já vím, že máš o mě starost, ale je to

zbytečné. Bylo toho na mě v poslední době trochu moc,

tak

jsem

jednoduše

rozhodla

chvíli

vypadnout

a utřídit si myšlenky.”

„Ty tady nemáš telefon, nebo ano?”

Evidentně

nehodlal

ustoupit.

Antonia

pochopila,

že

udělala chybu, když se rozhodla neříct mu o svých plá-

nech. Zakroutila hlavou. „Ne, nemám. Není tady totiž

signál.” Krátce se usmála. „Ale mám tu světlice.”

„Světlice,” zabručel a vrátil jí úsměv. „Bože, vy jste

ale číslo, paní doktorko. Většina lidí by si šla třídit myš-

lenky do nějakého hotelu, ne do staré chaty na nějakém

opuštěném ostrově.”

„Mám to tady moc ráda,” prohlásila, dále to ale ne-

rozváděla. Uvědomovala si totiž, že když se mu podaři-

lo vytáhnout pravdu z Carine, určitě by při důraznějším

výslechu

rovněž

kapitulovala

pověděla

všechno.

„Přijel jsi sám?”

„Ano, madam. Dočista sám.”

„Jsem ráda, že sis na to nenajal vrtulník. Do té věci

bych dobrovolně nikdy nevlezla.”

Hank to ale uměl nejen s vrtulníky, ale i čluny a lodě-

mi snad všech druhů. Na rozdíl od ní. V mnoha ohledech

toho

měla

více

společného

Tylerem

Northem

než

s ním. S Tylerem v podstatě vyrostla, navíc jako záchra-

nář

uměl

poskytovat

první

pomoc.

Mnohé

pojilo,

ale… Ale teď mu nemohla přijít na jméno. To, co pro-

vedl Carine, bylo neomluvitelné. Jestli si to s ním nevy-

řídí Gus, bude to muset udělat sama.

Zamračila se.

Jestli si nebude na ty chlápky od letectva sama dávat

větší pozor, dopadne jako její mladší sestra – skončí se zlo-

meným srdcem. Možná bylo tehdy večer v sestřině srubu

něco ve vzduchu a obě podlehly silám, kterým nemohly

odolat. Byly nuceny zamilovat se do nepravých mužů.

V duchu si vynadala, že příliš popouští uzdu fantazii

a předbíhá událostem. Byla s Hankem na večeři, zašli si

do divadla a párkrát do kina, jednou s ním byla na ba-

seballu.. . a jednou spolu – stalo se to před několika týd-

ny – skončili v posteli.

Ani jeden z nich se ale zatím nezačal rozhlížet po

snubních

prstenech.

Hank

už

jednou

rodinu

přišel.

Bylo na něm vidět, že se ještě úplně nevzpamatoval a že

zřejmě trpí výčitkami svědomí, když se schází s jinou že-

nou. Nebylo pro něj jednoduché znovu začít a mít další

vztah. Přejít k něčemu hlubšímu.

Bylo to ale dobře, protože „hlubší” znamenalo „kom-

plikovanější”,

přičemž

Antonia

měla

život

zkompliko-

vaný už dost. Byl tohle důvod, proč mu lhala? Proč se od

něj odtáhla?

„Na

druhé

straně

ostrova

mám

člun,” pronesl věc-

ným hlasem. Bylo na něm ale znát, že úplně klidný ne-

ní. „Je tam relativní závětří. Ráno můžeme odplout.”

Ráno.

Ta chata je malá, blesklo Antonii hlavou. Byla v ní

jen jedna postel, stará hrbolatá pohovka. Potřásla hla-

vou a zahnala myšlenky, které na ni proti její vůli za-

čaly dotírat.

„Už vidím ty titulky,” zamumlala. „Kandidát do Se-

nátu

Hank

Callahan

zachránil

před

hurikánem

lékařku

uvězněnou na ostrově.”

„Ty jsi asi zachraňována nerada, nemám pravdu?”

„Hlavně se mi nelíbí představa, že bych se měla vlast-

ní vinou ocitnout v situaci, že bych zachránit potřebo-

vala,” odvětila. „Skutečnost, že jsi tady, mi nevadí. Jsem

ráda, že jsi za mnou přijel.”

Dlouze se na ni zahleděl. Tak dlouze a pátravě, že to

nakonec nevydržela a odvrátila hlavu.

„Jsi

nervózní,

Antonio,”

pronesl

tichým,

ale

naléha-

vě znějícím hlasem. „Proč?”

„Asi proto, že se blíží hurikán.”

„To není ten důvod.”

Obešla ho, když ho ale míjela, nechtěně se ho dotkla.

Okamžitě pocítila, jak jí po těle naskakuje husí kůže.

Jak za takových okolností mohla logicky myslet? Ta-

jemný

pronásledovatel.

Hurikán.

Hank

Callahan…

Cestou po schodech k zadním dveřím se za ním ohlédla.

„Co bys udělal, kdybych změnila názor a rozhodla se zů-

stat, i když by byla vyhlášena pohotovost?”

Došel k ní a usmál se na ni. „Totéž.”

„Chceš tím říct, že bys tady zůstal?”

„Nebylo by to vzrušující? Ty, já, bouře, malá chata…”

„A co lidi ze tvého volebního štábu a ochranka? Ne-

měli by o tebe strach?”

„A ty kolem sebe nemáš lidi, kteří se o tebe bojí? Za-

stavilo tě to snad?”

„Koukám,

že

tuhle

slovní

přestřelku

asi

nevyhraju,”

zabručela. „Naštěstí ji vyhrát nemusím. Já se totiž za-

chránit chci nechat.”

PÁTÁ KAPITOLA

Robert se rozhodl utábořit za nejvyšší dunou na ost-

rově, na straně obrácené

k Nantucket Soundu. Shodil

batoh do trávy vyrůstající z písku, sklonil se a vyhrnul si

nohavici.

„Kruci!”

Klíšťata. Měl jich na nohou snad milion.

Zatracená doktorka Mrcha! Byla to její vina.

Od chaty ho nedělilo víc než padesát metrů, ona ale

neměla o jeho přítomnosti ani nejmenší tušení. Byl si

tím jist.

Dorazil na ostrov přibližně o hodinu dřív, než se tu

ukázal Superman Hank. Pořádně ho ale naštval. Nepo-

chyboval o tom, že se to Callahanovi nakonec podaří,

ale domníval se, že když měl takové štěstí s tou babkou

Winslowovou,

bude

mít

před

budoucím

senátorem

mnohem

větší

náskok.

Náskok,

který

mohl

využít

k přemýšlení, co dál. Jednu variantu už vymyšlenu měl

– napadlo ho, že by nebylo špatné, kdyby Callahan svou

přítelkyni našel mrtvou.

Robert zaklel a začal si z nohou odstraňovat klíšťata.

Škoda,

že

neměl

pinzetu.

Doktorka

Mrcha

pravděpo-

dobně měla v chatě přinejmenším lékárničku, určitě by

mu ale nepomohla. Byla to bezcitná falešnice.

Jedno z klíšťat ne a ne pustit. Když se ho snažil vy-

kroutit, příliš ho zmáčkl a objevila se krev.

Nebyla to – alespoň podle jeho názoru – velká lesní

klíšťata, takové ty potvory, co lezou na psy. Byl to ten

druh, který přenášel lymskou boreliózu. Ta se sice dala

léčit antibiotiky, on ji ale ani náhodou netoužil dostat.

Někteří ti prevíti nebyli o moc větší než zrnko máku.

Naskákali na něj, když se cestou za Callahanem prodí-

ral křovím a otíral o jakési šlahouny. Po pěšince jít ne-

mohl – nebyl přece pitomý. Callahan by si ho mohl všim-

nout a… Nedělal si iluze o tom, co by pak následovalo.

Pan Velký Letec by máchnul pěstí a vyrazil by mu mo-

zek z hlavy.

Musí se zamyslet. Být aktivnější. Pár klíšťat na něm

může

povečeřet.

Třeba

žádnou

lymskou

boreliózu

nedostane.

„Musím se plně soustředit na to hlavní,” pronesl tiše

sám k sobě.

Možná měl toho budoucího senátora zastřelit a jed-

nou pro vždy se ho tak zbavit. Nebyl překvapen, že Cal-

lahan tu doktorku našel. Jen s tím mohl chvíli počkat.

Teď se bude muset postarat ne o jednoho člověka, ale

rovnou o dva.

Uchopil prsty další klíště.

Callahan, to byl hřebec. Robert už ho jednou sledo-

val, četl o něm v novinách a mnohokrát ho viděl na te-

levizní obrazovce. Taky ho viděl s doktorkou Mrchou.

Na vlastní oči. To byla ale dvojice. Pohledný hrdina

a kandidát na senátora… a krásná modrooká doktorka.

Robert pro ně nic neznamenal. Byl pro ně ničím. Jako

jedno z těch klíšťat, která musela být odstraněna. Jenže

klíšťata

už

nemohla

být

jen

tak

ignorována. Přenašeč

lymské boreliózy ignorován být jednoduše nemůže.

Z nebe začaly znenadání padat dešťové kapky. Smyly

z jeho nohou trochu písku a krve, když se ale pohnul, na-

lepilo se na něj písku ještě víc. Cítil se jako krab pous-

tevník snažící se při odlivu překonat pláž. Netušil, jestli

byl právě teď odliv, nebo příliv. Věděl jen to, že oceán je

blízko, že pění a hrozivě hučí. A že z obou stran doráží

na „jeho” dunu.

Zajímalo by ho, jestli tak obrovské vlny mají něco

společného s tím hurikánem, nebo jestli je to zcela nor-

mální jev.

Jestli se sem hurikán přižene, odfoukne ho. Utopí se

v přílivové vlně. Nebo ho zabije nějaký předmět letící

vzduchem.

Callahanův člun byl zakotven na druhé straně ostro-

va. Robert se sem nechal dopravit převozním člunem –

majiteli nakukal, že se tu má setkat s kamarádem. Tro-

chu si zajezdí na kajaku a vypadnou odtud dřív, než se

zhorší počasí. To, že je tady teď uvězněn, si uvědomil až

v okamžiku, kdy se převozní člun začal vzdalovat. Pro

cestu z tohohle podělaného ostrova bude muset použít

buď Callahanův člun, nebo kajak doktorky Mrchy, kte-

rý našel v křoví na břehu. Bude se nad tím muset za-

myslet.

Něco už ho napadlo v předstihu, a tak schoval dok-

torce pádlo od kajaku. Když nebude chtít, tak se odtud

ta potvora nedostane.

Babička mu říkávala, že i když je moc chytrý, přece

jen jí dělá trochu starosti, že nepřemýšlí stejně jako oby-

čejní lidé. Považoval ji tehdy za milou stařenku bez fan-

tazie a bez smyslu pro dobrodružství, v poslední době

ho ale několikrát napadlo, jestli na těch jejích řečech ne-

bylo něco pravdy. Ocitl se přece na ostrově, který za

normálních

okolností

sloužil

pouze

jako

útočiště

ptá-

kům, blížil se hurikán, měl na sobě plno klíšťat, riskoval

život… A kvůli čemu?

Odplatě.

Troše té spravedlnosti na světě.

Kvůli tomu.

Působilo mu trýznivou bolest, když na ni vzpomínal,

když se vracel v myšlenkách do doby, kdy ještě doufal,

že Antonia, že sladká Antonia, jak jí v duchu říkal, mu

dá nějakým způsobem najevo svůj zájem o jeho osobu.

Opájel se tehdy představami, že využije příležitost, kte-

rou jí střelením se do vlastní nohy poskytl, a otevře se

mu, vyjeví své city. Ona se ale místo toho zachovala pod-

le a způsobila, že se začal cítit jako ubohý ztroskotanec.

Jako nešťastně zamilovaný puberťák. Jako chudák, kte-

rý u takové ženy nemá ani tu nejmenší šanci.

Když na něj tehdy poštvala poldy, určitě se pak vy-

pravila na schůzku s Callahanem.

Opřel se zády o dunu a vykoledoval si tak další pí-

sečnou nadílku.

Spravedlnost.

Odplata.

To, co mu provedla, jí nemůže jen tak projít. Nebylo

by to správné. Zradila ho, ponížila, a musela za to za-

platit. Musela trpět. Nebyla ženou, za jakou ji považo-

val. Věřil jí, a co z toho měl? Jak skončil?

Mokrý a krvácející za proklatou písečnou dunou!

Ať už jí nakonec provede cokoli, chtěl, aby věděla, že

to byl on. Už žádná anonymita. Chtěl ji slyšet prosit,

chtěl vidět, jak se třese.

„Amen,” zamumlal, otevřel oči, zaklonil hlavu a na-

stavil tvář dešti. „Amen!”

Byl cítit solí, potem a po rybách. Po mrtvých rybách.

Ale komu to vadilo?

Vytáhl ze svého mokrého batohu pláštěnku s kamu-

flážním vzorem a oblékl si ji. Měla jednu z těch pito-

mých kapuci, které nikdy nedržely tvar. Okamžitě mu ji

vítr strhl z hlavy. Chtěl si ji utáhnout, elastická šňůrka

ale praskla a její konec ho šlehnul do prstu. Pocítil ta-

kovou bolest, že se mu zachtělo někoho zabít.

To bylo ale tábořiště. Neměl stan, neměl vařič ani pa-

livové dříví. Dokonce si nevzal ani spací pytel. Hodil do

batohu nějaké jídlo, ale moc ho nebylo. Nějaké sušenky,

pár jablek, sýr… A balenou vodu.

Za tou pitomou dunou by v hurikánu dlouho nevydr-

žel. Útočiště by mu mohla poskytnout jen ta bouda. Ur-

čitě už přečkala desítky tropických bouří. Jestli bude hu-

rikán Charity pokračovat dále na sever a přižene se nad

tenhle ostrov, přečká uvnitř. A to bez ohledu na to, jest-

li ti dva budou ještě žít.

Koneckonců měl u sebe revolver.

Ucítil na noze zašimrání, a když sklonil hlavu, spatřil

pavouka.

Jako

kdyby

doktorka

Mrcha

uměla

čarovat

a poslala tu osminohou bestii, aby mu ještě více znepří-

jemnila život. S odporem pavouka smetl z nohy do ne-

daleké louže, kterou mokrý písek odmítal vstřebat.

Pak se vydrápal na nohy a zahleděl se přes hřeben du-

ny na zpěněné moře. Nikdy nechápal, čím mohou lidi

pláže a oceán tak přitahovat. Nechápal to jejich pobláz-

nění nedalekým mysem. Pro něj to všechno byly jen ská-

ly, písek a voda. Tohle místo mělo být hnízdištěm čet-

ných ptáků, on jich ale dosud mnoho neviděl. Možná

vycítili blížící se hurikán a odletěli. Možná jim nějaký

šestý smysl napověděl, že tady hurikán udeří. Člověk by

neměl dbát na meteorology a ta jejich letadla plná spe-

ciální elektroniky. Měl by se řídit podle ptáků.

Zkontroloval svou zbraň.

Byl to revolver Smith & Wesson ráže 0,38 palce. Kla-

sika. Chvíli přemítal, jestli by to dokázal bez něj. Když

se mu to podaří zařídit, zůstanou ctěný pan Callahan

a doktorka Winterová na ostrově, a on pak bude moci

tvrdit, že za jejich smrt nese vinu hurikán.

Zabije dvě mouchy jednou ranou.

A dostane, co chtěl.

Usmál se.

„Jo. To se mi líbí.”

ŠESTÁ KAPITOLA

Měli jsme pravdu, já i Carine, pomyslel si Hank. An-

tonia měla nějaký problém. Netušil, o co šlo, ale asi to

bylo závažné.

Pátravým pohledem přejel po vnitřku chaty, tak po-

dobné

spoustě

starobylých

rekreačních

stavení,

která

od dětství navštívil. Byla malá a útulná a levně, ale účel-

ně zařízená. Většina jejího vybavení musela být přinej-

menším tak stará jako on. Hrbolatá stařičká pohovka.

Několik

zatuchlých

prošívaných

přikrývek,

pár

židlí

a křesel – každé jiné – a nějaké nádobí, zavařovací skle-

nice plná krabiček se zápalkami, připínáčků a gumiček.

Balíček

karet

všudypřítomné

scrabble.

Nakouknul

ta-

ké do koupelny. Ta byla… no, řekněme spartánská. Le-

žel v ní stoh notně omšelých ručníků.

Postel stála za závěsem a povlečení bylo bílé a čisté.

Raději se tím směrem ale moc nedíval.

Antonia tvrdila, že Barboře Winslowové je devadesát

sedm let a že po její smrti už tohle místo zůstane pusté.

Devadesát sedm, to byl

požehnaný

věk. Chatu

mohla

využívat až do konce svého života, písčiny kolem ní ale

byly

chráněny

jako

přírodní

rezervace.

Shelter

Island

a nedaleký ostrov Monomoy využívali k zastávce tažní

ptáci a velké množství ptáků tady mělo stálé hnízdiště.

Čas od času nějaká bouře vzhled ostrovů poněkud změ-

nila, a to se mělo opakovat ještě mnohokrát. Nebylo to

rozhodně to nejlepší místo pro víkendové obydlí, Hank

ale chápal, proč sem Antonia tak ráda jezdila přemýšlet

a odpočívat. Tenhle ostrov poskytoval možnost k doko-

nalému útěku před světem a náročnou profesí.

Proč

ale

byla

takovém

zvláštním

rozpoložení?

Vždyť už tady byla několik dnů, a pořád se nedokázala

uvolnit. Chovala se podobně jako tehdy na té večeři

v Bostonu.

Ukázal rukou na přenosný počítač spočívající na sto-

le. „Tak jak jsi pokročila s tím článkem?”

„Cože?”

Překvapeně se na něj zadívala, pak přiskočila k počí-

tači a vypnula ho, aniž by předtím pozavírala otevřené

programy. Udělala to tak rychle, že si nestačil všimnout,

co bylo na obrazovce. Bylo to zvláštní. Pochyboval, že

kdyby měla rozepsaný nějaký článek s lékařskou téma-

tikou, cítila by potřebu takhle reagovat.

„Celkem to jde, ale pomalu,” zamumlala nejistě, sáh-

la po poznámkovém bloku a zavřela ho dřív, než do něj

mohl nahlédnout. Poté blok strčila do batohu a nepře-

svědčivě se na něj usmála. „Počítám, že jsem si ten lap-

top přivezla stejně hlavně proto, abych na něm mohla

hrát počítačové hry. Večery jsou tady dost dlouhé.”

„Ten dnešní nebude.”

Usmála se a na tváři se jí objevil ruměnec. Pak ale

vzala laptop a udělala s ním totéž co předtím s blokem

– schovala ho do batohu.

„Myslím, že mi každou chvíli dojdou baterie.”

„Co se děje, Antonio?”

„Nic.”

Hank na to nic neřekl. Doufal, že ticho mu pomůže

v nátlaku. Zvenku k němu doléhal křik ptáků – byli to

běžní racci – hučení oceánu a fičení větru. Jeho vlastní

život jako by byl najednou na hony vzdálen. Náročná

kampaň, neustálé otázky, nutnost pečlivě zvažovat kaž-

dé

slovo,

obrovská

potřeba

něco

smysluplného

udělat

jako volený zástupce lidu… Všechno to bylo daleko, ale

zcela se od toho oprostit nemohl. I když byl fyzicky na

ostrově, část jeho mysli byla stále pohroužena do voleb-

ní kampaně. Neviděl však důvod, proč by to měl zastí-

rat, proč by měl předstírat, že je někým, kým ve skuteč-

nosti není. V Antoniině přítomnosti se ale ta pracovní či

aktivní část jeho života nezdála být tak důležitá. Najed-

nou si vzpomněl na dlouhé pěší výlety podél Cape Cod,

na procházky, při nichž nevnímal hodiny.

Zdálo se mu, že Antonii ten vpád do jejího soukromí

vyvedl z míry. Bála se, že přijde na něco, co před ním

chtěla utajit. Zatáhla zip na svém batohu a strčila batoh

pod stůl, jako kdyby tak chtěla vyznačit teritorium, ve

kterém neměl co dělat.

Posadila se na židli, která vypadala, jako kdyby po-

cházela

nějaké

základní

školy

pamatovala

druhou

světovou válku, a založila si ruce. „Ty to myslíš vážně,

že? Když odmítnu odjet, zůstaneš tady se mnou.”

„Skoro

všechno,

říkám,

myslím

smrtelně

vážně.”

Pak pokrčil rameny a pokusil se pokračovat dále zcela

nenuceně. „Nikdy jsem nebyl dobrý v blufování.”

„Má profese mě také nutí dávat si pozor na jazyk.

Člověk ale nikdy neví, jak si jeho slova vyloží ti ostatní,

nemyslíš?”

„Máš

mysli

něco

konkrétního,

Antonio?

Někoho

konkrétního?”

Zdálo se, že je plně pohroužena do svých myšlenek.

Dívala se upřeně na své ruce a mlčela. Pak ale najed-

nou vyskočila na nohy a vyšla předními dveřmi na ma-

lé zápraží.

Hank

nenásledoval.

Zůstal

stát

přibližně

uprostřed

malého koberečku a pozoroval ji přes okno.

Antonia ale venku nezůstala dlouho – uchopila ruč-

ník visící na zábradlí, přehodila si ho přes rameno a vrá-

tila se dovnitř.

„Prší. Zajímalo by mě, jestli je to kvůli tomu hurikánu.”

Hank zažil během své služby u letectva tolik nebez-

pečných situací, že okamžitě poznal, že se někdo bojí.

Zvláště když se jednalo o člověka, který měl v životě tak

málo důvodů k nějakým vážnějším obavám, jako tomu

bylo v jejím případě. Byla zvyklá zachovávat si chladnou

hlavu. Byla přece lékařka, která se musela plně soustře-

dit na pacienty – musela čelit jejich obavám, ale nesmě-

la připustit, aby nějak ovlivnily ji samotnou.

Teď to byla ale ona, kdo cítil strach a kdo se snažil ze

všech sil ovládat. Cítil to, poznal to z jejích toporných

pohybů, viděl jí to na očích, které dlouho nevydržely je-

ho upřený pohled a pokaždé uhnuly.

Měl dlouholeté bojové zkušenosti a dávno se naučil

zůstat v případě nutnosti klidný a plně se soustředit na

svůj úkol. Jenže když zadaný úkol splnil a ocitl se sám,

občas se na něm ten tlak projevil a on si dovolil přestat

se chovat jako hrdina bez nervů.

Možná právě to byl důvod, proč mu Antonia o tomh-

le ostrůvku neřekla. Mlela z posledního, ale snažila se

vydržet, protože před sebou měla vidinu odjezdu na ost-

rov, vidinu kýžené samoty a možnosti přestat se za kaž-

dou cenu ovládat.

Rozhodil ji snad nějaký pacient?

Ne. Ona se bála. Nevycítil z ní zlost či lítost, pochyb-

nosti či ztrátu sebedůvěry.

Vycítil z ní strach.

Krátce pokývala hlavou a věnovala mu opět jen let-

mý pohled.

„Měl by ses podívat, jestli na sobě nemáš nějaká klíš-

ťata. Určitě bys nechtěl dostat lymskou boreliózu.”

„Díky za upozornění, paní doktorko. Ale já pochá-

zím z Cape Cod. Klíšťata znám jako svoje boty a o lym-

ské borelióze vím.”

„A co komáři? Nepřehnul tě tady nějaký? Virus nil-

ské choroby taky není příjemná záležitost.”

Ukázal na ni rukou a krátce se zasmál. „A to se mě

ptá člověk, který má na sobě kraťasy? Ještě že máš as-

poň tričko s dlouhými rukávy.”

„Znám příznaky lymské boreliózy. I to, jak se proje-

vuje nákaza virem nilské choroby.” Snažila se tvářit se-

bejistě, moc jí to ale nešlo. „Navíc většina lidí, které

bodne

komár

infikovaný

virem

nilské

choroby,

vůbec

neonemocní, a pokud ano, pak se jedná převážně o leh-

čí formu…”

„Nemyslím si, že by mě tady něco nakazilo,” přerušil

ji Hank. „Nemám strach ani z klíšťat, ani z komárů.”

Pokrčila

rameny.

„Máš

představu,

kolikrát

jsem

už

tahle nebo podobná slova slyšela? Nemyslím si, že by

mě něco píchlo, bodlo, kouslo, napadlo…”

„Ty sis zase nemyslela, že bych za tebou mohl přijet.”

Vykročil k ní, ale nebylo v tom žádné zavilé odhodlání

či zloba, vydal se k ní jen proto, aby k ní byl blíž, snad

aby se dostal do její osobní zóny a svou bezprostřední

blízkostí ji aspoň trochu uklidnil. „Skutečně sis to ne-

myslela, Antonio?”

Pomalu zvedla oči.

„A proč jsi přijel?”

„Protože se něco děje a protože ti chci pomoct.”

Pokývala hlavou. „To zní upřímně. A přijatelně. Dě-

kuji ti, že ses za mnou vypravil.”

Pronesla ta slova velmi formálně, jako kdyby nemlu-

vila k někomu, koho milovala, ale třeba ke kolegovi při

nějaké konzultaci.

„Jsem vážně ráda, že tě zase vidím,” dodala pak sko-

ro nesrozumitelně.

Blbost, pomyslel si. Než ale mohl cokoli říci, obráti-

la se k němu zády, došla ke starému dřezu a přehodila

ručník,

který

předtím

sebrala

zápraží,

přes

opěra-

dlo židle.

Hank se posadil na staré kanape a zamyšleně se na ni

zadíval. Po chvíli došel k názoru, že nejlepší bude, když

ji nechá, ať se do té své ochranné díry zakope ještě hlou-

běji. Počká a teprve potom na ni udeří.

týkalo

úžasné

doktorky

Winterové,

mnoha

věcmi si jist nebyl, nepochyboval ale o tom, že ať už ji

trápilo cokoli, nebyl za tím on a nebylo to ani jeho přá-

telství s mužem, který se vykašlal na její sestru. Jeho

vztah

Tylerovi

možná

představoval

důvod,

proč

mu nesvěřila, ale to bylo asi tak všechno. Takže co za

tím mohlo být?

Uvědomoval si, že musí postupovat obezřetně. Anto-

nia patřila k ženám, které byly zvyklé řešit si všechny

problémy

samy.

Bude

opatrný

zvládne

to.

Ostatně

zvládal to už delší dobu. Břemeno, které vláčel na svých

bedrech,

nebylo

zanedbatelné.

Zažil

už

dny

–

mnoho

dní – kdy se domníval, že pod tou tíhou padne, ale na-

konec nepadl. Zvládne to i tentokrát.

Antonia ho přitahovala od první chvíle, kdy ji na

konci

loňského

podzimu

spatřil,

ale

Tylerovo

následné

chování vůči Carine ten slibně se rozvíjející vztah po-

někud

narušilo.

Když

několika

měsících

začali

zase

scházet,

nehodlal

jít

příliš

daleko.

Chtěl

zůstat

u občasného posezení u skleničky a nadávání na Tyle-

ra. Už jednou rodinu měl. Ženu, dceru… Miloval je ce-

lým svým srdcem, a nemyslel si, že by se mu ještě ně-

kdy chtělo vybudovat si další takový vztah. Chtěl se

s Antonií dobře bavit. Užívat si její společnosti. Nic

hlubšího ale nepřipustit.

Jenže teď byl tady, přijel za ní, protože měla potíže,

protože… už to hlubší bylo. „Neopomněla jsi náhodou

zmínit nějaké drobnosti týkající se tvého výletu na tenh-

le ostrov?” zeptal se.

„Nevím, na co narážíš. Mám za úkol napsat jeden po-

měrně dost složitý článek. Potřebuji k tomu samotu.”

„Lékařské články tě nutí trhat sebou a blednout? Ne-

jsem za tím náhodou já?”

Zakroutila hlavou a začala mýt špinavý talíř. „Ne.”

Domníval se, že když se jí přímo zeptá na svůj podíl

na jejím psychickém stavu, někam se tím dostane, ale

nepochodil.

Změnil

proto

taktiku.

„Carine

zastává

ná-

zor, že jsi v některých ohledech jako Gus a Nate.” Jejich

strýc byl obchodník a zároveň průvodce ve Sněžných

horách a jejich bratr byl zase velitelem jednoho okrsku

newyorské policie. „Máš potřebu dobrodružství.”

„Vedu

mnohem

všednější

život,

než

Carine

domnívá.”

„Život každého je všednější, než si Carine myslí.”

Antonia si vzala starou vybledlou utěrku a utřela si

do ní ruce.

„To proto, že má jen teoretickou představu, jak tako-

vý všední život vlastně vypadá. Sama všední život nikdy

neměla. Tylera překoná. Dostane se z toho. Jen jí to ješ-

tě

nějakou

chvíli

potrvá,

protože

něj

byla

vážně

zamilovaná.”

„To ale nikdy nepřipustí. Je přesvědčena, že musela

být ovládána nějakými démony.”

„Možná

byla,”

pronesla

tiše

Antonia,

přistoupila

kanapi a k jeho notnému překvapení si mu sedla na klín

a ovinula mu ruce kolem krku. „Nemá tě moc ráda.”

„Tu averzi překoná. Než ji Tyler pustil k vodě, vychá-

zeli jsme spolu docela dobře. A Gus na mě nezanevřel.

Pořád mě má docela rád.”

„To o něčem vypovídá. Většinou totiž svou přízeň vě-

nuje pouze horalům.”

Hank se zasmál. „Udělal jsem na něho vloni na pod-

zim dojem. V horách mi to totiž docela jde. Jsem roze-

ný horolezec.”

„Je to tím, že umíš lítat s vrtulníkem. Nemá je rád

o nic víc než já, ale ve Vietnamu mu jeden vrtulník za-

chránil život. Nemluví o tom. Domnívám se, že šlo o vr-

tulník námořní pěchoty.” Pohladila ho po vlasech. „Kdo

je vlastně skutečný Hank Callahan? Pilot pave hawku,

nebo muž, který se možná stane senátorem?”

„To jsou jen dvě různé kapitoly jednoho a téhož ži-

vota,” odvětil Hank.

„Jsem opravdu ráda, že jsi tady se mnou. Cítím se

bezpečněji. Kdybys ale nezjistil, kde jsem, nějak bych to

zvládla sama. Pokud ne – kdybych třeba spadla ze zá-

praží nebo se se mnou převrátil kajak – tvoje vina by to

určitě nebyla.”

„Antonio…”

„Nejsi zodpovědný za to, co se mi stane.”

„Pocit viny nemá vždy racionální povahu.”

Přikývla. „Dlouhé roky jsem si myslela, že jsem za

smrt rodičů částečně odpovědná. Kdybych se zachovala

jinak, možná by se toho dne nevydali do hor. Kdybych

je požádala, ať nikam nechodí… Kdybych si všimla, že

se ochladilo, a napadlo mě, že by tam nahoře mohli

uváznout…”

„Vždyť ti bylo teprve pět.”

„Já vím.”

„To není totéž jako…”

„Ne, není,” nenechala ho domluvit. „Když tvoje man-

želka a dcera zahynuly, byl jsi jako pilot amerického le-

tectva nasazen v zámoří. Nemohl jsi je zachránit, stejně

jako jsem já nemohla zachránit své rodiče.” Těžce polk-

la. „Omlouvám se. Nemám právo…”

„Máš.”

Našel ústy její rty a políbil. Cítil přitom, jak se její ús-

ta roztahují do úsměvu. Pak se mu opřela dlaněmi do ra-

men a spolu s ním se svezla na prastarou pohovku pře-

krytou prošívanou dekou.

Na tenhle okamžik už myslel dlouhé hodiny. Při ces-

tě z Bostonu k Cape Cod i během krátké plavby z pev-

niny na ostrov. Dokonce si představoval ťukání dešťo-

vých

kapek

střešní

krytinu.

Dočkal

se,

ale

její

hladovost ho překvapila. Neznamenalo to, že by si stě-

žoval. Právě naopak. Vjela mu oběma rukama pod trič-

ko a začala ho líbat ještě vášnivěji.

„Doufala jsem, že přijedeš,” zamumlala s ústy pevně

přitisknutými k jeho rtům. „Ne vědomě, ale…” Odml-

čela se a zalapala po dechu, protože jí přejel dlaněmi

přes boky. „Hanku…”

Usmál se. „Mluvit můžeme později.” Měla tak hor-

kou kůži, tak hebkou, ale měla také jednu z těch spor-

tovních

podprsenek,

které

bylo

skoro

nemožné

sundat.

„Antonio… zatraceně…”

„Počkej, já to udělám.”

Překulila se stranou a několika obratnými a rychlými

pohyby se zbavila nejen trička, ale i podprsenky.

Hank při pohledu na její nahý trup zatajil dech. „Jsi

ta nejkrásnější…”

„Co jsi právě řekl? Mluvit můžeme později.”

Okna a dveře chaty se zachvěly pod náporem větru.

Stará bouda vydala sténavý zvuk a jako by se pohnula.

Byl to samozřejmě jen dojem, Hank ale v tu chvíli plně

pocítil naprostou izolovanost toho místa. Jako kdyby je-

diní dva lidé na celé planetě. Vítr skučel tak hlasitě, že

dokonce neslyšel žádné ptáky. A co nepřehlušil vítr, to

svým hučením přeřvalo moře.

Jazykem pomalu testoval chuť soli na její pokožce i ji

samotnou, slastně mhouřil oči při vzdeších, které vydá-

vala. Pomalu začal ústy laskat její ňadra. Nikam nespě-

chal. Bylo pozdní odpoledne a venku pršelo… I kdyby

stokrát chtěli, stejně by teď nikam nemohli. Stáhl jí kra-

ťasy a pak uchopil okraj jejích kalhotek. Během několi-

ka vteřin pod ním ležela nahá.

„A co ty? To není fér…”

Když se ho pak ale dotkla, odtáhl se od ní. Věděl, že

kdyby na sobě cítil její ruce, dlouho by to nevydržel.

„Ještě ne,” zaprosil.

Neprotestovala, pouze zalapala po dechu, když jí pak

vjel rukou mezi nohy. Byla horká a vlhká a on nepochy-

boval o tom, že by to dlouho nevydržel ani jeden z nich.

Když se jí teď dotýkal, už neprojevovala žádnou zdrá-

havost, už se nechovala jako tenkrát, když se spolu mi-

lovali poprvé. Její přirozený ostych se rozplynul, což ho

jen povzbudilo. Chtěl se jí dotýkat, chtěl ji olizovat, kou-

sek po kousku ji oždibovat. A ona ho k tomu sama po-

bízela, chtěla víc a víc, až to nakonec už nemohl vydržet

a rychle ze sebe strhal všechny věci. Musel na sobě cítit

její ruce, ústa, jazyk… Musel být v ní.

Když do ní vstoupil, přestala na chvíli dýchat. Lekl se,

že ji možná nějak zranil, že byl příliš prudký a necitlivý.

Ona se ale znovu nadechla a zašeptala: „To je v pořád-

ku. Nepřestávej… Jen nepřestávej.”

Přizpůsobila se jeho rytmu. Jako kdyby nic jiného na

světě neexistovalo. Viděl to, cítil to. Skulili se na podla-

hu, kde měli více místa, a pokračovali dále. Chtěla to na

chvíli zastavit, chtěla něco udělat, aby nedošla k vyvr-

cholení jako první, ale její touha byla silnější než vůle.

Začala se chvět, popadla ho za boky a přiměla ho ještě

zrychlit. Musel její výzvy uposlechnout. Zcela ovládala

jeho smysly, byl naprosto v její moci. Zasténal a něco

v něm explodovalo.

Když se aspoň trochu vzpamatoval, stáhl z postele

prošívanou přikrývku a oba si na ni lehli. Políbil ji na če-

poseté

drobnými

kapičkami

potu.

Obrátila

němu

hlavu a upřela na něj oči. Nečekal, že v nich spatří tolik

vážnosti. Ne po tak krásném milování.

Když poté promluvila, její hlas zněl chraplavě, a jako

kdyby přicházel odněkud z velké dálky.

„Myslím, že mě někdo pronásleduje.”

SEDMÁ KAPITOLA

Věděla, že ji čeká nepříjemné vysvětlování, chtěla se

ale nejprve obléci. Zašla za závěs, který odděloval spa-

cí část od zbytku chaty, a vzala si na sebe čisté věci. Ten-

ké teplákové kalhoty, bavlněné tričko, sportovní ponož-

ky a tenisky. Slunce už zapadlo a v chatě začalo být

poněkud chladno.

Posadila se na postel, zadívala se na polštáře a po-

krývky a pokusila se utřídit si myšlenky. Zatím ještě

Hankem

nikdy

nestrávila

celou

noc.

Dneska

ale

nikam

neodejde,

zvlášť

když

řekla,

že

někdo

pronásleduje.

Bude se chtít dozvědět všechno.

No, řekla si v duchu, moc toho k vyprávění mít nebude.

Vstala a vrátila se k němu. Už byl také oblečený

a právě připravoval čaj – z promáčknuté konvice nalé-

val vařící vodu do dvou šálků. Každý z nich byl samo-

zřejmě jiný.

Vítr se mezitím utišil, stejně tak déšť. Antonia by rá-

věděla,

jestli

krátkodobé

zhoršení

počasí

bylo

předzvěstí blížícího se hurikánu, nebo tudy pouze pro-

šla nějaká fronta, která s tou tropickou bouří neměla vů-

bec nic společného. Hank měl puštěné rádio a poslou-

chal zprávy o počasí. Z hlášení, které rušilo praskání

statické

elektřiny,

vyplývalo,

že

hurikán

Charity

sice

zvýšil rychlost svého postupu, ale zároveň při kontaktu

s chladnějšími vodami na severu ztratil na síle. Dalo se

očekávat, že ráno už dojde k jeho přeřazení do druhé

kategorie, i tak ale ještě stále představoval nebezpečný

hurikán. Pro oblast Cape Cod a blízkých ostrovů bude

zřejmě ještě nad ránem vyhlášen stav pohotovosti.

To jsou ale vyhlídky, pomyslela si Antonia, zatímco si

sedala na vratkou židli u stolu. Když si pak všimla, s ja-

kým očekáváním na ni Hank hledí, zhluboka se nadech-

la a začala: „Nejprve ti musím říct, že se snažím nedělat

ukvapené závěry.”

A pak mu pověděla – tónem, jako kdyby svému ko-

legovi v nemocnici popisovala známky životních funkcí

nějakého pacienta – o těch sms, o šepotu v garáži, o po-

vlávajících závěsech.

Hank ji ani jednou nepřerušil. Pozorně ji poslouchal

a pokračoval přitom v přípravě čaje.

Po několika minutách se Antonia opřela o opěradlo

a povzdechla si. „Pravděpodobně jde jenom o řadu ná-

hod, které spolu nemají nic společného.”

Zamyšleně se na ni zahleděl. „Už jsi někdy předtím

nějaké zvláštní zprávy dostala?”

„Ne,”

odvětila.

„Normálně

sms

vlastně

nedostávám

vůbec. Dokonce jsem ani nevěděla, že je možné je posí-

lat z počítače.”

Přistoupil k ní a položil před ni šálek čaje. „A už se

někdy stalo, že bys zaslechla, jak v podzemní garáži ně-

kdo šeptá tvoje jméno?”

Zakroutila hlavou. „Ne, ale je docela možné, že se mi

to jen zdálo…”

„Ten někdo šeptal Antonio, nebo doktorko Winterová?”

„Antonio…

Antonio

Winterová…

doktorko

Winte-

rová. Alespoň tak jsem to slyšela.” Promnula si oči

a pak uchopila dvěma prsty kartonek papíru, ke které-

mu byl připevněn sáček s čajem. Byl to její čaj, nepo-

cházel ze zdejších starých zásob. „Nebo si myslím, že

jsem to tak slyšela.”

„A ty závěsy – nechodí ti tam úklidová služba?”

„Ne.”

Usmál se. „Gusova škola. Vy Winterové jste šetřílci.”

„Jsme

jen

šetrní,”

opravila

Antonia.

„Zbytečně

nerozhazujeme.”

„Hnidopiško.”

Navzdory vnitřnímu napětí se zasmála, vyndala sáček

z šálku a položila ho na složenou papírovou utěrku, kte-

rou Hank za tím účelem přichystal. „Netrávím doma to-

lik času, abych tam udělala velký nepořádek. A uklíze-

ní mi nevadí. Dává mi pocit, že dělám něco užitečného.”

„Sešívání obětí autonehod nepočítáš?”

„To je něco jiného.”

S vlastním šálkem v ruce se posadil na okraj stolu.

„Toho dne ráno jsi uklízela?”

„Ne.”

„Okna se sama od sebe neotvírají, Antonio.”

„Carine má klíče. Mohla to udělat ona.”

„Zeptala ses jí?”

„Ne.” Usrkla trochu čaje. Byl silnější, než jak si ho by-

la zvyklá připravovat ona. „Dělala by si starosti.”

„Dělala si je stejně.”

Antonii přepadl pocit viny. „Já vím. Přála bych si,

abych ji do toho nikdy nezatahovala.”

„Nezmínila

ses

těch

zvláštních

věcech

někomu?”

Než mohla odpovědět, rychle dodal: „Ten neznámý pro-

následovatel samozřejmě nejsem já. Ptám se jen proto,

abych…”

„Proboha, Hanku! Samozřejmě že vím, že ten proná-

sledovatel nejsi ty! Pokud někdo takový vůbec existuje.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že…” Při představě, jak se

Hank Callahan schovává někde v garáži a šeptá její jmé-

no, obrátila oči v sloup. „Neřekla jsem ti, co se děje, pro-

tože bych si myslela, že s tím můžeš mít něco společné-

ho, ale z toho důvodu, že…”

„Že jsi mě nechtěla znepokojovat,” dokončil větu za

ni. „Snažila ses mě chránit.” Naklonil se k ní a zblízka jí

pohlédl do očí. „Nepotřebuji chránit, alespoň ne tako-

vým

způsobem.

Nějaká

předvolební

kampaň

může

být úplně ukradená. Kašlu na to, jestli se stanu senáto-

rem. Jestli máš nějaký problém, chci to vědět. Tečka.”

„To není tak jednoduché.”

„Je to tak jednoduché.”

Většina lidí by při takové argumentaci couvla, Anto-

nia ale dále obhajovala své stanovisko. „Co kdyby tomu

bylo naopak, já měla spoustu důležitých závazků a ty mi

nechtěl

zbytečně

komplikovat

situaci

ohrožovat

mou

pověst?”

Zakroutil hlavou. „To neberu. Ty zkrátka nejsi zvyklá

svěřovat se. Držíš všechno pod pokličkou, Antonio. Ne-

jde o mě a mou pověst, můj pocit viny z toho, co se sta-

lo mé rodině. Jsi za tím ty.”

Chvíli zaraženě mlčela. „Možná máš pravdu,” vysou-

kala ze sebe nakonec.

V očích se mu vesele zablesklo.

„Pravděpodobně?”

Máchla rukou. „Ty domýšlivce! Ale teď upřímně. Jo,

nevěděla jsem, co mám dělat. Neuvědomovala jsem si,

jak jsem vynervovaná, dokud ses tady neobjevil a já…

Nevěděla jsem, že je to tak vážné. Nebo věděla, ale ne-

chtěla jsem si to připustit. Rozhodla jsem se na nějakou

dobu odjet a doufala, že až se vrátím do Bostonu, bude

po všem. Možná tomu tak opravdu bude. Kdo ví?”

„Možná ano. Možná ale taky ne.”

Jeho dosavadní klid byl najednou pryč. Antonii neu-

niklo, jak sevřel čelisti.

„Sakra, Antonio, co kdyby na tebe někdo fyzicky za-

útočil? Byla bys vystavena útoku jen proto, žes mi chtě-

la ušetřit komplikace plynoucí z teoretické možnosti, že

se ti to všechno jen zdálo!”

Znovu se napila čaje, který byl ještě stále moc horký,

a přes okraj šálku na něj pohlédla. „Ty za má rozhodnu-

tí neneseš odpovědnost.”

„Ale o tom teď nemluvím, a ty to moc dobře víš!”

„Jenže já si doopravdy myslím, že jsem se až dosud

chovala

rozumně,”

namítla

Antonia,

jenže

jí

hraná

jistota nevydržela dlouho. Odložila šálek na stůl a po-

vzdechla si. „Byla jsem tak ponořená do studia a pak se

tak intenzivně pustila do práce, že mě nikdy nenapad-

lo…” Zmlkla, protože jí chyběla ta pravá slova. „Carine

své city neskrývá, ale já ano.”

„Nejsem

Gus.

Ani

tvůj

bratr.

Nejsem

taky

Carine.

A nejsem naštěstí ani Tyler North. Nepatřím k tobě do

rodiny

nejsem

ani

přítel,

kterého

bys

znala

celý

život…”

„Tyler už není můj přítel.”

„Ale je. Ani jeden z vás s tím nic nenadělá. Stačil ná-

znak, že někdo z vaší rodiny má potíže, a komu jsem

zavolal?”

„Že ale pomohl…”

„Samozřejmě,”

prohlásil

Hank

kategoricky.

„Řekl

jméno ostrova, na kterém tě najdu.” Napil se čaje, po-

hodlně se opřel a věnoval jí pohled, který se téměř ne-

dal vydržet. „Ale nechejme Tylera Tylerem. Moc dobře

víš, co mám na mysli, a navíc jsme odbočili od tématu.

Máš nějakou představu, kdo by po tobě mohl jít?”

„Pokud někdo takový skutečně existuje…”

„Samozřejmě že existuje.”

Pocítila náhlý nápor strachu a nervozity. „Vzala jsem

si s sebou cédéčko se záznamy pacientů. Mívám poměr-

ně dost složitých případů. Oběti zločinů i zločince, psy-

chicky nemocné pacienty… Domnívala jsem se, že když

si osvěžím paměť, vybaví se mi něco důležitého, uvidím

nějakou spojitost…”

„A jak jsi pochodila?”

„Zatím nijak. Ať už je to kdokoli, nemyslím si, že by

mi chtěl ublížit. Kdyby chtěl, už by to dávno udělal. Měl

k tomu dost příležitostí.”

Hank potřásl hlavou. „Skutečnost, že ti zatím neublí-

žil, ještě neznamená, že se o to nebude chtít pokusit po-

zději. Může si s tebou zatím jen tak pohrávat.”

„Jako kočka s myší?”

Když

Hank

neodpověděl,

vstala.

Celou

svou

bytostí

vnímala, jak pokročil čas. Venku se už setmělo a osm-

desátiwattová

žárovka

zavěšená

pod

trámem

marně

snažila osvětlit vnitřek chaty. Napadlo ji, že by možná

nebylo od věci rozsvítit petrolejové lampy. Netušila, ko-

lik je hodin. V tuhle dobu už ale většinou určitě byla po

večeři. Měla hlad, zároveň ale cítila, že by do sebe zřej-

mě nedokázala nic dostat.

„Domnívala jsem se, že když tady nějaký čas pobudu,

přinejmenším mi to pomůže zvážit, jaké mám možnos-

ti.” Zatímco se pokoušela přiřadit mnohdy si odporují-

cím myšlenkám a pocitům, které ji po celý poslední tý-

den

sužovaly,

vhodná

slova,

vyhýbala

pohledu

Hanka.

„Zavolat

nemocniční

ochranku,

nevolat

ji.

Ob-

rátit se na policii, neobrátit.”

„Povědět mi o tom, nic mi neříct…”

V jeho hlase nezazněla bolest ani výčitka. Na to se

příliš dobře ovládal.

Pomalu se k němu obrátila a přiměla se pohlédnout

mu do očí. „Přesně tak.”

Postavil se, a než si mohla uvědomit, co dělá, přistou-

pil k ní a objal ji. „Poslouchej mě, Antonio. Nechci, abys

při pohledu na mě viděla bývalého pilota nebo možné-

budoucího

senátora,

případně

člověka,

který

ztratil

rodinu a možná by ještě jednu takovou bolest ani nevy-

držel. Chci, abys viděla mě. Rozumíš tomu?”

„Rozumím, Hanku, jenže to všechno jsi taky ty. Ne-

můžeš oddělit…”

„Co nemůžu, je nechat někoho, na kom mi záleží, aby

se kvůli mně vystavoval nebezpečí. Nechci, aby mi žena,

kterou miluji, lhala nebo mi něco zatajovala, protože se

mě tak snaží chránit.”

Měla tak stažené hrdlo, že ze sebe nedokázala vypra-

vit ani hlásku.

„Miluji tě. Vím, že se vyjadřuji těžkopádně a že tohle

není zrovna nejlepší načasování. Tvoje sestra a její zru-

šená svatba, moje předvolební kampaň, ty zmatky ko-

lem tebe, ale…” Odmlčel se, pomalu jí sklouzl rukama

po zádech dolů a políbil ji. Byl to krátký polibek, doká-

zal ale do něj dát tolik vroucnosti i něhy, že se zachvěla

a zatajila dech. Její schopnost ovládat se dostala další

trhlinu. Když se pak odtáhl, plácnul ji lehce po zadečku

a usmál se. „Příště přede mnou neměj tajnosti, ano?”

„Myslela jsem si, že dělám správnou věc. To ty ale víš,

nebo ne?”

„Jsi

Winterová,

Antonio.

Podstupovat

riziko

pro

tebe přirozenou věcí. Podstup ho i se mnou. Hovoř se

mnou.”

„Budu, ale teď mi něco pověz ty, Hanku. Řekl jsi, že

mě miluješ. Jsem tomu ráda, protože i já tě miluji. Už od

chvíle, kdy jsem tě spatřila u kamen v sestřině srubu.

Ale nesnažíš se proti tomu bojovat?”

Zahleděl se na ni, odpovědi se však vyhnul. „Co tu

máš k jídlu?”

„Hanku…”

„Jestli svádím nějaký vnitřní boj, tak se týká jen toho,

jestli se teď chci najíst, nebo jestli se s tebou nemám mís-

to toho pomilovat.”

OSMÁ KAPITOLA

Pro Cape Cod a přilehlé ostrovy byla během noci vy-

hlášena

pohotovost.

Ohrožené

oblasti

obdržely

pokyny

k povinné i dobrovolné evakuaci. Hurikán Charity byl

ponechán

druhé

kategorii.

Všechno

nasvědčovalo

to-

mu, že než se stočí na východ, přežene se nad Cape Cod.

Nikdo, pomyslel si Hank, se nebude zajímat o něja-

kou chatu na Shelter Islandu. Písčiny podél východní

strany mysu už celá tisíciletí měnily svůj tvar a udělají to

i během této bouře. Až tudy hurikán Charity projde,

tenhle

korálový

ostrov

bude

možná

vypadat

úplně

ji-

nak. Ostrovy Severní a Jižní Monomoy vznikly v roce

1978 při bouři, která původní ostrov rozdělila na dvě

části. Oba ostrovy teď tvořily součást chráněného pří-

rodního

systému

osmi

ekologicky

odlišných

lokalit

s množstvím vzácného rostlinstva a ptactva.

Hank si přes jedno rameno přehodil svůj batoh, na

druhé si zavěsil Antoniin a vydali se ke břehu. Jestli

vichr a vzedmuté moře spolu s lijákem změní podobu

tohohle ostrova, oni dva při tom být nemusí, říkal si

v duchu.

Pomalu kráčeli po pěšince klikatící se mezi zakrslými

borovicemi,

jalovci,

borůvčím,

medvědicí

trsy

trávy.

Nepršelo hustě, vítr ale ještě zesílil a vlny dorážely na

břeh s větší intenzitou. Hank si byl jist, že by se Antonia

s tím svým kajakem k pevnině nedostala. Úzký průliv

nebyl

tak

rozvlněný

jako

moře

prostoru

Nantucket

Soundu, vlny už ale měly bílé hřebeny a překonat úžinu

v kajaku by bylo takřka nemožné. Třebaže by měla vítr

v zádech, nedokázala by udržet směr.

Pro cestu zpátky na pevninu si Antonia oblékla džín-

sy, tričko s límcem a větrovku. Hankovi se zdálo, že už

není tak napjatá a že už se tak netrápí tíživými myšlen-

kami. Rád by věřil tomu, že je to jeho přítomností. Ko-

nečně

někomu

svěřila,

možná

také

pomohlo

jejich

milování. Usmál se, pak si ale všiml, že se jí na břehu

změnil výraz.

„Kde je tvůj člun?” zeptala se se zachmuřenou tváří.

Hank na svůj člun až do této chvíle vůbec nemyslel.

Jednoduše předpokládal, že bude tam, kde ho zanechal.

Jenže on tam nebyl.

Zadíval se na moře, spatřil však jen bílé hřebeny vln

a racky vznášející se nad vodou. Kde mohli být ostatní

ptáci, to netušil. Jako kdyby blížící se hurikán vycítili

a raději odlétli do bezpečí.

„Měl být tady,” prohlásil. „Zakotvil jsem ho jen kou-

sek od břehu.”

„Možná se uvolnil.”

„Kotva by ho měla udržet, dokonce i v tomhle poča-

sí. Zatraceně, vždyť jsem vyrostl v přístavu. Vím přece,

jak zabezpečit člun.”

„Jenže jsi pak vyměnil moře za vzduch a dlouhé roky

ses toulal po nebi v helikoptéře.”

„Toulal?”

„No, nebylo to totéž jako sloužit u válečného ná-

mořnictva nebo u pobřežní stráže,” pokusila se zavtip-

kovat Antonia, moc se jí to ale nepodařilo. Bylo na ní

vidět, že jí není do smíchu. „Nevím, co bych na to mě-

la říct. Co budeme dělat? Pořád mám ty světlice. Moh-

li bychom se pokusit upozornit na sebe, až kolem po-

pluje nějaký člun.”

Hank ještě chvíli pátravě pozoroval moře. Tahle situ-

ace se mu nezamlouvala. „Kde máš ten kajak?”

„Ten nám moc nepomůže. Je jednomístný…”

„Antonio, já žádnou chybu neudělal. Ten člun by ta-

dy měl být, a není.” Otočil hlavu a zahleděl se na ni.

Už byla zase bledá a v očích měla totéž napětí, jaké-

ho si všiml předchozího dne po svém příjezdu. Tušil, že

se jí honí hlavou podobné myšlenky jako jemu – že zmi-

zení člunu nebylo náhodné. „Nemyslíš si snad, že jsem

to zpackal?” zeptal se jí.

„Kajak jsem nechala támhle,” řekla a máchla rukou

doprava.

Pak

otočila

odhodlaně

těch

míst

zamířila.

Hank ji okamžitě následoval.

„Dávej pozor na škumpu,” řekla a ukázala na šla-

houn jedovaté popínavé rostliny, který se obtáčel kolem

jedné zakrslé borovice.

Štíhlý červený kajak ležel mezi nízkými stromy. Na

první pohled bylo patrné, že byl skoro nový a taky dra-

hý. Na jeho dokonale hladkém povrchu se leskly dešťo-

vé kapky. A bylo jich čím dál víc, protože déšť zhoustl.

Hank nepochyboval o tom, že to je teprve začátek.

„Pádlo…”

vysoukala

sebe

značnými

obtížemi

Antonia. „Hanku, není tady pádlo.”

„Nechala jsi ho u kajaku?”

Přikývla.

„Kdy jsi ho viděla naposledy?”

„Co jsem připlula, už jsem tady nebyla.”

Sklonil se ke kajaku a obrátil ho, pádlo ale nebylo ani

pod ním. Antonia prohledala nejbližší křoví a pak i ce-

lé okolí, také ale nepochodila.

„Možná

odfouknul

vítr,”

zamumlala

nepřesvědči-

vě. Pak si povzdechla a pokusila se v sobě najít alespoň

trochu klidu a rozhodnosti, které ji vždycky provázely

jako lékařku. „Jestli někdo najde na moři tvůj člun, ješ-

tě bude dost času zahájit nějakou pátrací akci.”

„Nebudou mít dost informací, aby nás tu mohli na-

jít. Ten člun patří mým přátelům v Chathamu. Řekli,

že si ho můžu kdykoli půjčit, což jsem teď udělal. Oni

tom

ale

nevědí,

protože

jsou

právě

dovolené

v Praze. Trvalo by to dlouho, než by záchranářům do-

šlo, kde nás hledat.”

Antonia na sobě nedala znát, že ji těmi informacemi

nepotěšil. „Za daných okolností by ale mohli dojít k zá-

věru, že se člun uvolnil sám a že jeho posádka zůstala

někde uvězněna. Třeba je právě tohle napadne. Pořád

bude lepší smířit se svědomím, že jsi to zpackal, než…”

„Já nic nezpackal!” skočil jí do řeči Hank. „Někdo ten

člun uvolnil a tobě vzal pádlo!”

Těžce polkla a pak přikývla. „Já vím.”

„To ale znamená, že tady nejsme sami.”

Robert

sprostě

zaklel.

Nesnesitelně

trpěl.

Kůže

pálila

svědila,

pokrývaly

puchýře,

místy

zduřela

a loupala se. Ruce a záda měl navíc rozdrásané od trnů

růžového keře, za kterým se – jen kousek od chaty –

ukrýval.

Tohle ještě potřeboval. Jako by toho už tak nebylo

málo.

Byl samý kousanec a šrám. Vlhkost vzduchu pořád

rostla a v pláštěnce se nedalo vydržet. Když ji měl na so-

bě, cítil se jako v parní lázni. Potil se a pot to pálení

svědění

jen

zhoršoval.

Nemohl

myslet.

Nemohl

nic

plánovat. Neměl ale jinou možnost – musel si pláštěnku

znova obléknout. Ty trny a hmyz by ho jinak připravily

o rozum. Boj s klíšťaty už dávno vzdal. Levý kotník měl

jimi doslova obsypaný. Až se vrátí na pevninu, koupí si

nějaká antibiotika. Než tu doktorku zabije, možná ji při-

nutí, aby mu na ně napsala předpis.

Alespoň že byl dobře vybaven na setkání s doktorkou

Mrchou a tím jejím chovným hřebcem.

Noc pro něj byla hrozná. Vědomí, že ti dva jsou spo-

lu, bylo k nevydržení. Už si žádné iluze nedělal. A také

nepochyboval o tom, že se zachoval správně. Bylo dob-

ře, že ji vystopoval a přijel za ní. Se svým smith & wes-

sonem. Věděl, že nastane chvíle, kdy ji zabije. Ji i toho

budoucího

senátora.

Neustále

představoval,

jaké

bude, až ho začne prosit o život. Bude ale neoblomný.

Protože zabít ji bude správné. Nutné.

Ta zatracená doktorka by ho k sobě stejně nikdy

nepustila.

Nic pro ni neznamenal. Neměl pro ni hodnotu do-

konce ani žádného z těch klíšťat, která mu teď vysávala

krev a s největší pravděpodobností ho zároveň infiko-

vala. Byl pro ni jen uklízeč, kterého občas viděla pobí-

hat s hadrem a jenž se jednou z nějakého důvodu – kte-

rý ji ale ani v nejmenším nezajímal – na jejím oddělení

objevil jako pacient.

Ty sms, to strašidelné šeptání v garáži i to otevřené

okno v její ložnici – to všechno ji samozřejmě zajímalo

víc než infikovaná klíšťata. Nevěděla však, že za tím stál

on. Netušila, že to byl on, kdo se postaral o zmizení člu-

nu Supermana Callahana, kdo jí odnesl pádlo. A že je

teď tady a plánuje, co udělá příště.

Jenže

právě

bylo

důležité.

Nejdůležitější.

Musela

zjistit, že za to všechno vděčí jemu. Nemůže se k ní jen

tak připlížit a odprásknout ji. To by ho neuspokojilo.

Nebyla by v tom ta pravá spravedlnost.

„Copak to tu máme?” zamumlal.

Vypadalo to jako rukojeť nože. Vytáhl ho z písku

a zjistil, že se jedná o nůž na porcování masa s pětipal-

covou čepelí. Boží znamení! Bůh mu dával zelenou.

Tady máte zbraň, pane Prancere. Tu pravou zbraň.

Vykonejte, co je třeba vykonat.

Amen!

Robert otřel čepel nože o kalhoty. Otřel se přitom

o trnitý šlahoun a trny mu na tváři zanechaly několik pá-

lících šrámů. Musel se hodně přemáhat, aby nůž nepou-

žil na ten pitomý keř a nerozsekal ho na kusy.

Trpělivost,

říkal

duchu.

Musel

být

trpělivý

a všechno to snášet. Nezapomínat na to, proč tu byl.

Rozhodně ne proto, aby rozsekal nějaký všivý keř.

Sklonil se a rozebral pádlo na dvě části. Kdyby ho po-

nechal v původní délce, mohl by se snadno sám praštit

do hlavy. S polovinou pádla se bude zacházet snadněji.

Představil si, jak se znenadání objeví před Callahanem

a jak ho pádlem vezme přes hlavu. Bylo mu přitom úpl-

ně jedno, jestli ten prevít bude vědět, kdo to na něj vlast-

ně útočí.

Měl pádlo, revolver a nůž. To nebylo špatné.

Byla to jeho vlastní vina, že byl teď venku za keřem,

a ne uvnitř v chatě. Rozhodl se totiž svou kořist sledo-

vat a vychutnat si pohled do jejich tváří, až zjistí, že se

z ostrova nemůžou dostat, a zároveň pochopí, že tu ne-

jsou sami.

S tím, že by ho mohli zaslechnout, si starosti nedělal.

Vítr, déšť a oceán všechny zvuky, které vydával, spoleh-

livě přehlušily. Mohli ho ale spatřit, protože v tak nízké

vegetaci se skoro nebylo kde schovat. Jednou se musel

dokonce vrhnout k zemi a zůstat ležet na hromádce pta-

čího trusu.

Callahanův člun potopil včera po setmění. Nebylo to

snadné. Musel se k němu přebrodit a pak do něj kotvou

udělat díru. Poranil si přitom ruku. Dostal vztek a nej-

raději by člun provrtal kulkami, to ale nemohl. Nechtěl

riskovat, že by se střelbou předčasně prozradil. Pan Bý-

valý Hrdinný Letec by střelbu okamžitě poznal.

Robert nechtěl člun jen tak odstrčit. Proud či vítr by

ho časem mohly přihnat zase zpátky. Chtěl, aby skončil

na dně moře.

I když se ta zatracená věc plnila vodou, pořád se jí ne-

chtělo klesnout. Seděl tam ve tmě, zuřivě od sebe odhá-

něl dotěrné komáry a netrpělivě čekal. Nakonec se nic-

méně dočkal. Jak se člun vzdaloval od břehu a nabíral

víc a víc vody, pomalu se potápěl, až nakonec zmizel.

Když se konečně vrátil ke svému tábořišti, měl po tě-

le možná stovku nových komářích kousanců. Chvíli pře-

mítal nad tím, jestli by ho doktorka Winterová ošetřila,

kdyby ho našla s horečkou, kdyby zjistila, že má malárii

nebo virus nilské choroby nebo tak něco. Musela by. Ne-

ošetřit ho by bylo neetické. Dokonce nezákonné. A ona

zákony dodržovala. Byla to přece ona, kdo mu řekl, že

jeho střelné poranění musí nahlásit policii.

Výraz v jejich tvářích, který následoval po poznání,

že člun kamsi zmizel, ten za tu námahu stál. Než se pak

dostal zpátky k chatě, už byli uvnitř, ale to mu nevadilo.

Ještě pořád měl dost času, navíc se mu zamlouvala před-

stava, jak si lámou hlavu, co se to děje a jak tu svízelnou

situaci vyřešit.

Chata ho alespoň částečně chránila před větrem, kte-

rý foukal od Nantucket Soundu, už se ale zase rozprše-

lo. Tentokrát pořádně. Robert toho měl plné zuby už

teď, a to věděl, že to bude ještě horší.

Měl by si připravit plán, jak to všechno ukončit, ale

nemohl myslet. To nesnesitelné svědění a pálení a záro-

veň pomyšlení na to, jak se ti dva jen pár metrů od něj

potí strachy, to vše ho příliš rozptylovalo.

Zadní dveře chaty se začaly otevírat.

Robert se přikrčil a se zatajeným dechem sledoval,

jak se v nich objevuje Hank Callahan.

Superman Callahan. Nevypadal, že by se potil či kle-

pal strachy. Vypadal spíše jako odstřelovač pátrající po

vhodném živém terči. Působil až moc ostražitě a vojen-

sky. To se Robertovi nelíbilo.

Hajzl. Ten arogantní hajzl.

Měl by se bát. Měl by být hrůzou bez sebe!

Robert cítil, jak se mu rozšiřují nosní dírky. Jako

nozdry býkovi někde při rodeu. „Táhni k čertu,” zavr-

čel. Nebyl si jist, jak hlasitě zaklel, ale bylo mu to jed-

no. Už se s tím ubožákem nebude párat. Nastal čas po-

slat

toho

majora

záloze

věčný

odpočinek.

„Jo.

Táhni k čertu!”

Robert se narovnal a s polovinou pádla v jedné ruce

a nožem v druhé obešel keř, jehož trny tentokrát sklouz-

ly neškodně po pláštěnce. Když se dostal na mokrou trá-

vu, uklouzla mu noha, rychle ale nabyl ztracenou rov-

nováhu a vrhnul se ke schodům.

Callahan se díval na opačnou stranu. Vítr a oceán dě-

laly takový hluk, že Roberta vůbec neslyšel.

Přiskočil k němu, rozpřáhl se a ze všech sil ho udeřil

do ledvin.

Bylo to jako praštit do kmene stromu.

„Sakra!” zavrčel.

Teď měl následovat útok nožem, chtěl mu zasadit rá-

nu do srdce, jenže Callahan nepadl k zemi. Dokonce ne-

šel ani do kolen. Jen se při úderu pádla lehce prohnul

a pak se prudce obrátil. Připravit se k boji mu trvalo jen

zlomek vteřiny. A bojovat určitě uměl. To bylo jasné.

Jenže Robert ne. Byl uklízeč. Když chodil do školy, kaž-

dou chvíli od někoho dostal výprask. Vždycky se přitom

strašně bál. I teď se mu hrůzou stáhlo hrdlo.

Zuřivě seknul nožem a zasáhl Callahana do paže.

A pak měl ten pitomý major najednou v ruce pádlo.

Robert netušil, jak k tomu došlo. Prostě ho najednou

držel.

Robert se začal potit. Co teď?

Revolver! blesklo mu hlavou. Jenže když sáhl k pasu,

nic tam nenašel. Zbraň mu musela vypadnout, když se

krčil za tím prašivým keřem!

Namířil špičku nože na majora, ale nezaútočil. Věděl,

že kdyby po něm skočil, Callahan by ho vzal pádlem

přes hlavu. Na druhou stranu kdyby jako první vyrazil

vpřed jeho protivník, měl by čas někam ho nožem za-

sáhnout. Byla to patová situace.

„Ty přece nechceš, abych tě teď zabil,” zavrčel Ro-

bert, jako kdyby měl nad situací kontrolu. „Ta pitomá

doktorka by pak byla plně v mé moci.”

Oba byli promočení a přivírali oči před větrem. Na

zemi kolem nich se tvořily kaluže. Tráva byla tak kluz-

ká, že téměř vylučovala jakýkoli prudký pohyb.

Robert se obával, že kdyby mu ujela noha, mohl by se

při pádu nabodnout na vlastní nůž. Pak by tu vykrvácel.

Doktorka Winterová by mu určitě nepomohla. Ne poté,

co sekl do ruky jejího přítele a navíc ho předtím udeřil

pádlem do ledvin. Na Hippokratovu přísahu by zapo-

mněla. Stejně tak na zákony. Nechala by ho vykrvácet

do písku. A pak by tvrdila, že zahynul při hurikánu.

A bylo by po všem. Konec celého příběhu. Žádná po-

msta. Žádná spravedlnost.

„Bouře už je blízko,” řekl Callahan. Pádlo přitom sví-

ral pořád stejně pevně. Ránu na své paži zcela ignoro-

val. „Určitě nechcete zůstat venku. Odhoďte ten nůž…”

„Abys mě pak mohl zabít a říct policii, že to bylo v se-

beobraně? Ani náhodou.”

Major se ani nepohnul. Bylo to svým způsobem… ob-

divuhodné. Uměl se opravdu dokonale ovládat. „Jak se

jmenujete?” zeptal se ho ten parchant.

„Trhni si nohou!”

„Ale no tak. Odhoďte ten nůž. Prozatím jste nikomu

neublížil.”

„Ale ublížil. Tobě.”

„To nic není. Jestli ten nůž odhodíte a půjdete se

mnou dovnitř, zapomenu na to. Hurikán…”

„Ten mi nevadí.”

Pak ale Robert krátce pohlédl k chatě. Byla tam. Vi-

děl ji stát za ochranným dveřním sítem. Byla tak krásná.

Zatraceně, nebylo to vůbec snadné být silný a vytrvat.

Splnit, co si předsevzal.

Věděl, že v čestném boji nemůže zkušeného Callaha-

na nikdy porazit.

Zbývaly mu tedy dvě možnosti. Mohl se vzdát, nebo

se pokusit utéct.

Nebyl

žádná

měkkota.

Kapitulace

rozhodně

nepři-

cházela v úvahu.

Otočil se a vyrazil pryč.

Přeskakoval nízké křoviny, bořil se do písku, klouzal

po trávě a ptačím trusu a urputně přitom myslel na to,

že nesmí spadnout a skončit s nožem v břichu nebo srd-

ci. To by byl jen další z možných hloupých konců to-

hohle příběhu.

Neuklouznul však a dokonce při útěku ani neztratil

nůž, takže kdyby ho chtěl Callahan pronásledovat, měl

by se čím bránit.

Při běhu se ani jednou neohlédl. A zatímco běžel,

myslel na to, že svůj úkol alespoň částečně splnil. Calla-

han nebyl mrtvý, dokonce ani nebyl vyřazen z boje, ale

byl zraněný. Pochopil tedy, že to Robert myslí vážně.

Od této chvíle budou mít vrásky na čele oba dva. Ne-

jen doktorka Mrcha.

Prodral se nějakým

křovím, proběhl několika hlubo-

kými kalužemi, minul své tábořiště a překulil se přes

okraj duny na druhou stranu.

Všemohoucí bože!

Oceán!

Udeřila do něj zpěněná vlna a odhodila ho zpátky.

Skončil na zadku v písku a rozkašlal se. Vodu – dešťo-

vou i mořskou – měl všude. V uších, očích, nose, ústech

i plících. Bezmocně zařval a začal šplhat zpátky. Musel

se co nejdříve dostat ke svým věcem. Určitě by to netr-

valo dlouho a moře by si k nim našlo cestu.

Zarudlé fleky a pruhy na jeho rukou nesnesitelně pá-

lily. Bylo to opravdu k nevydržení. Skoro ho to připra-

vovalo o rozum.

Sakra.

To nebylo od hmyzu. Musel se dostat do kontaktu

s nějakou jedovatou rostlinou. Asi škumpou. Rostlo jí

tu všude kolem plno. Pálilo to, svědilo a píchalo a něco

z těch ran vytékalo. Nebylo divu, že se mu Callahana ne-

podařilo srazit k zemi!

Postavil se a pak se rozhlédl kolem sebe. Moře i ob-

loha měly šedozelenou barvu a vítr se do něj opíral ta-

kovou silou, že měl potíže udržet rovnováhu. Vzduch

byl

prosycen

elektřinou,

vůní

tropů

vlhkostí.

Věděl, že to byl teprve začátek. Jen

malá předzvěst

skutečného hurikánu.

Ježíši.

Musí se dostat zpátky k chatě a podívat se u toho ke-

ře po svém revolveru. Sáhl do batohu a zkontroloval

munici. Dvanáct nábojů. Moc by si přál mít teď samo-

pal.

Ale

osmatřicítka

dvanáct

náhradních

nábojů

muselo stačit. Stále však doufal, že ty dva nebude mu-

set zastřelit. Ten hurikán by mohl veškerou práci od-

vést za něho.

Zatnul zuby, odolal potřebě poškrábat se a odhodla-

ně zamířil zpátky k chatě. Když se konečně ocitl v její

blízkosti, schoval se za pár zakrslých borovic porostlých

škumpou. Z jejích listů na něj sice odkapávala voda, ně-

jaká jedovatá rostlina mu teď ale mohla být ukradená.

přepečlivá

doktorka

právě

teď

zřejmě

ošetřovala

majorovu ránu.

Robert dobře věděl, že by měl něco podniknout, a že

by to měl udělat hned, dokud ti dva byli zaneprázdněni

něčím jiným.

Zhluboka se nadechl a rozběhl se ke keři, za kterým

se předtím schovával.

Revolver tam ještě pořád byl. Ležel v mokré trávě.

Natáhl

kohoutek,

aby

pak

stačilo

pouze

stisknout

spoušť, a kulka by se zahřměním vylétla k cíli. Byl pře-

svědčený o tom, že toho o střelných zbraních a střílení

věděl dost na to, aby byl nebezpečný. Žádný výcvik ve

střelbě ale nikdy neabsolvoval. Nepochyboval o tom, že

ovládat

tak

jednoduchou

střelnou

zbraň

dokázal

i idiot, a protože byl chytřejší než většina lidí, nemohl

s tím mít žádný problém. Něco se učit, na to neměl ni-

kdy trpělivost. Stačilo vědět to podstatné.

Vrátil se za zakrslé borovice. Byl promočený. A to

svědění ho přivádělo k šílenství. Zvedl ruku a vytřel si

vodu z očí. Pravděpodobně se mu tak to jedovaté svin-

stvo dostalo i tam a oči ho začnou co nevidět pálit, za-

tím ale viděl dobře. Zahleděl se k chatě. Na téhle straně –

byla to

šeříkem

–

měla

dvě

okna.

svého

stano-

viště viděl na přední zápraží a viděl i část zadních scho-

dů. Strana, na kterou odtud neměl výhled, mu starost

nedělala. Nebyla tam totiž žádná okna.

Uvědomoval si, že pokud něco podniknou, tak neu-

vidí pouze on je, ale i oni jeho. Jenže to už patová situa-

ce nebude. Byl přece jediný, kdo tu měl střelnou zbraň.

Pravděpodobně

jediný,

pomyslel

si.

Nebude

zbyteč-

ně vystrkovat hlavu. Ještě by mu ji mohli ustřelit. Ne-

byl to nejlepší způsob, jak si ověřit, jestli jsou opravdu

neozbrojení.

Jenže k čemu by taková zbraň byla doktorce? A proč

by ji měl u sebe kandidát na post senátora, který se za ní

vypravil, aniž by tušil, že má nějaké potíže?

Ne. Ti dva žádnou střelnou zbraň neměli.

„Mám vás na mušce,” křikl. Zněl přitom – i sám sobě – jako

nějaký

šílený

John

Wayne

Gacy.

„Ven

nedo-

stanete. Vystrčte ze dveří nebo okna nos, a já vám ho

ustřelím. Zkuste to s celou hlavou, a udělám to samé.”

Žádná reakce.

Rád by věděl, jestli ho slyšeli. Možná se tam vevnitř

krčí a bojí se cokoli podniknout.

Udělal

to.

Kdyby

doktorka

Winterová

vystrčila

nos, klidně by jí ho ustřelil. Byl dobrý střelec – ostatně

proč by nebyl? – a už čekal moc dlouho na to, až ji uvi-

dí krvácet a skučet bolestí.

„Máte

strach?”

Počkal,

ale

odpovědi

nedočkal.

„Doufám, že máte. Když jsem přišel zraněný do nemoc-

nice, tak jsem se bál. Co myslíte, paní doktorko? Budu

s vámi zacházet stejně, jako jste zacházela vy se mnou?

Jak by se vám to asi líbilo?”

Vzpomněl si, jak ohleduplně se ho tenkrát, když ho

ošetřovala, dotýkala. Opět slyšel její laskavá, vlídná slo-

va. Důvěřoval jí. Plně. Domníval se, že se mu nakonec

otevře. A také věřil, že ho okamžitě pozná.

Ona ho ale nepoznala. Zeptala se ho na jméno, jako

kdyby ho viděla poprvé v životě. Že se v ní zmýlil, po-

znal ještě dřív, než na něj zavolala policajty.

Nic pro ni neznamenal.

Pak jej napadlo, že ti dva uvnitř nevědí s určitostí, že

je ozbrojen. Nejsou si jisti, jestli ho mají brát vážně.

„Pro případ, že byste mi nevěřili, vám teď předvedu

malou ukázku toho, co vás čeká!”

těch

slovech

namířil

jedno

postranní

okno

a zmáčkl spoušť. Zahřměl výstřel a zbraň cukla prudce

dozadu, stejně jako tenkrát, když se schválně střelil do

nohy. Ta rána byla opravdu hromová. Sám se při ní tro-

chu lekl. Zvuk tříštěného skla neslyšel, ale mohl výsle-

dek výstřelu vidět. A to, co viděl, ho uspokojilo.

Usmál se.

Zatím ještě nevěděl, co udělá za pět minut nebo za

hodinu, ale to mu nevadilo. Měl totiž tu nafoukanou

doktorku a jejího hrdinného přítele zcela ve své moci.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Rozbitým oknem nad dřezem se dovnitř vedral vítr

a vzal s sebou dešťové kapky a nějaké listí. Kulka, která

to způsobila, se zavrtala do dveří koupelny. Naštěstí ni-

koho nezasáhla. Proč na ně ten šílenec venku vystřelil?

přemítal Hank. Jen proto, aby je vyděsil? Proč nevrazil

dovnitř a oba je nezabil dřív, než by mohli zjistit, že má

nějakou střelnou zbraň?

Ať už byl ten chlapík venku kdokoli, přemýšlel jinak,

než by se dalo čekat, a měl nějaký záměr, který Hanko-

vi zatím zůstával utajený. Nicméně když teď věděli, že je

ozbrojený, dávalo jim to jistou šanci.

Hank se přikrčil, aby ho nebylo zvenku vidět, a s An-

toniinou

pomocí

rychle

zabarikádoval

přední

zadní

dveře. Posloužila jim k tomu křesla, která navíc ještě za-

tížili vším, co dokázali ke dveřím nanosit. Hank přitom

zatínal zuby – po ráně pádlem ho bolela záda a zraněná

ruka mu ještě pořád krvácela.

Když skončili, Hank se na výsledek jejich práce za-

myšleně zahleděl. Takové provizorní barikády by v pří-

padě, že by se ten chlap rozhodl zaútočit, dlouho nevy-

držely, poskytly by mu však možnost nějak na útok

zareagovat. Měl k dispozici rovněž nůž, pak to pádlo

a navíc i odhodlání už se nenechat překvapit.

Představa, že by k případnému střetnutí mělo dojít

uvnitř chaty v Antoniině bezprostřední blízkosti, se mu

ale nezamlouvala. Doufal, že až dojde k nejhoršímu, ne-

bude s tím mužem muset bojovat – a zabít ho – před je-

jíma očima.

Třebaže na ní bylo vidět, že se bojí, zůstala klidná,

a když se pak přesunuli do relativně bezpečné části cha-

ty, trvala na tom, že ho ošetří.

„Dobře,” řekl na to Hank. „Ale jen za předpokladu,

že přitom budu moct dávat pozor, jestli ten gauner něco

nepodniká.”

Pokývala hlavou. „Kdybych byla na jeho místě, scho-

vala bych se mezi stromky nedaleko téhle boční stěny.

Pak bych mohla sledovat okna i oba východy. A proto-

že prostřelil okno nad dřezem…”

„Jo, máš pravdu. To dává smysl.”

Posunuli stůl tak, aby z něj Hank mohl vidět ven, ale

zároveň se nevystavoval nebezpečí.

Antonia

pak

přinesla

zaprášenou

lékárničku,

kterou

našla pod postelí, položila ji na stůl a začala se v ní pře-

hrabovat. Hank se posadil na okraj stolu. Vycítil její úz-

kost, věděl však, že se vzhledem ke svým zkušenostem

lékařky dokáže plně soustředit na to, co právě dělá.

„Mělo by se to zašít.”

Hank cosi zabručel. V ruce mu škubalo, už ale zažil

horší zranění. „Měl jsem ten nůž do něj vrazit.”

„Tyler by to udělal.”

„Tyler je k tomu vycvičený,” prohlásil Hank a usmál

se, protože věděl, že tu poznámku vyslovila schválně,

aby mu trochu pozvedla náladu. „Já jsem jen obyčejný

a k mírnosti vedený bývalý pilot vrtulníku.”

„Ach,”

zamumlala

Antonia.

Když

pak

našla

tubu

s antibiotickou mastičkou, vzala kousek gázy, která už

bohužel určitě dávno nebyla sterilní, a trochu masti na

ni vymáčkla. „Přesně tohle mě napadlo, když jsem tě vi-

děla vytrhávat tomu šílenci venku pádlo. Že jsi obyčej-

ný a k mírnosti vedený pilot vrtulníku.”

„Vyděsil tě, viď?”

„Jo. Má zbraň a…”

„Já vím, jenže nejdříve by se k nám musel dostat.”

Upřeně se na něj zahleděla.

„Nechceš snad tvrdit, že jsme to my, kdo má situaci

plně pod kontrolou!”

„Ne, chci jen říct, že právě teď to není nejhorší. Dě-

láme, co je v našich silách.”

Ještě

více

zbledla,

ale

nepropadla

panice.

„Tak

koukneme na tu tvou ruku.”

Když mu pomohla svléknout košili a spatřila jeho rá-

nu, zděšením se jí rozšířily oči. Hank ale tušil, že to ne-

bylo proto, že by tak hrozné zranění ještě neviděla, ale

proto, že bylo jeho.

Pracovala rychle a důkladně. Hank se zájmem sledo-

val, jak mu ránu čistí a pak obvazuje. Neuniklo mu při-

tom, že se jí ani jednou nezachvěly prsty.

„Doufám, že mi tu ruku – když ji nemáš čím zašít –

nebudeš muset později amputovat,” zabručel.

„Jen v tom případě, že se ti zanítí a mně se nepodaří

přivolat pomoc.”

„Děkuji, paní doktorko. Ani nevíte, jak oceňuji vaši

upřímnost.

Ale

odpověď,

kterou

pacient

lékařky

v takové situaci čeká, zní ,ne, budete v pořádku’.”

Usmála se. „Ne, budete v pořádku.”

„Výborně. Hned se cítím mnohem lépe,” řekl a ušklí-

bl se. O svou paži se neobával. Když jako kluk vypomá-

hal v přístavu, zažil horší věci. Znepokojoval ho ten ší-

lenec venku. Zahleděl se do deště, nikoho ale nespatřil.

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem se od takového

ubožáka nechal zranit.”

Dokončila obvazování jeho ruky a sáhla po náplasti,

aby obvaz přelepila. „Měl jsi štěstí. Rána není hluboká.

To je moc dobře, protože na ošetření vážnějších pora-

nění tady nic není.”

Hank si nemyslel, že by tu bylo cokoli k opravdu kva-

litnímu ošetření jakéhokoli poranění, nahlas to ale ne-

řekl. Důležitější než ten nejsterilnější obvaz mu připa-

daly její doteky.

„Měl jsem se za tím cvokem rozběhnout,” prohlásil

a zamračil se. „Myslím si, že když mě napadl, tak u sebe

žádnou pistoli či revolver neměl. Kdybych se za ním vy-

dal, mohl bych mu zabránit…”

„A co když se mýlíš a on u sebe nějakou střelnou

zbraň

měl?

Nebo

kdybys

během

pronásledování

omdlel?”

„Já bych neomdlel.”

Zabezpečila

obvaz

ještě

jedním

kouskem

náplasti

a pak se na své dílo zahleděla. Zřejmě aby ho kriticky

posoudila, napadlo Hanka.

„Tyler by toho idiota samozřejmě dostal, taky by ti

ale uměl ošetřit ruku. Skáče z vrtulníků s pořádně těž-

kou brašnou první pomoci…”

„Já vím. Vysadil jsem ho z vrtulníku mnohokrát.”

Nepřítomně přikývla.

Hank tušil, že její myšlenky se v té chvíli netýkají ani

Tylera, ani nějakých vrtulníků, ani Hankova zranění. Už

se ho nesnažila rozptýlit. Chtěla rozptýlit sebe.

Pohlédla do okna.

„Jak ti připadal?”

„Vždyť jsi ho taky viděla.”

„Ale ne zblízka. Navíc jsem se o tebe bála. Jsi

objektivní. Já ne. Hlavně s ohledem na to, za koho ho

považuji.”

„No dobře. Je to běloch tak kolem pětadvaceti. Sto

sedmdesát

dva

centimetry.

Světlovlasý.

Hladce

oholený.

Ty vlasy měl vlnité a tak dlouhé, že kdyby chtěl, mohl by

nosit cop. Byl rychlý. Rychlejší, než by člověk na první

pohled čekal.”

„Myslíš pohybově?”

„Jo. A po psychické stránce? Řekl bych, že je ke vše-

mu odhodlaný a není hloupý. Chtěl, abych myslel na to,

co by se stalo, kdybych se na něj vrhl a neuspěl. Skočil

jsem mu na to. Natolik mě to rozhodilo, že stihl utéct.”

„Kdyby nebylo toho hurikánu…”

„Tak bych ho dostal.”

Antonia se lehce usmála, ještě pořád ale byla viditel-

ně rozrušená. Kývla hlavou k jeho ovázané paži. „Za tu

mast bych ruku do ohně nedala, ale ovázala jsem to, jak

nejlépe jsem uměla. Bolí to?”

„Když mě praštil tím pádlem, bolelo to mnohem víc.”

Ani se nepokusila usmát. „Barbora tu toho moc ne-

nechala, takže proti té bolesti toho moc nezmůžu. Kdy-

by to krvácelo, tak mi řekni.”

„Samozřejmě,

paní

doktorko.

Jak

přejete.”

Ani

tento pokus vyloudit jí na tváři aspoň náznak úsměvu

nevyšel. „Když narazím ještě na nějaké gaunery, budu

se moct prát?”

„Jistě. Obvazů tu je ještě spousta.”

Usmál se na ni.

„Hanku…”

„To nic. Dostaneme se z toho, Antonio.” Sklouzl ze sto-

lu, prostřelené okno obešel širokým obloukem a oblékl si

košili. Byla mokrá a zakrvavená, suché věci mu už ale do-

cházely. „Ty jsi toho muže poznala, nemám pravdu?”

Povzdechla si a pak neochotně přisvědčila. „Je to Ro-

bert Prancer.”

Hank si nevzpomínal, že by to jméno už někdy vyslo-

vila. Byl si jist, že kdyby to udělala, pamatoval by si to.

„Jen hádáš, nebo to víš určitě?”

„Vím to určitě. Ten nůž…” Pomalu k němu zvedla

oči. Byly naprosto vážné. „Musím ti něco říct. Ten nůž

byl můj. Když jsem tě slyšela pískat, popadla jsem ho.

V té chvíli se mi to zdálo jako dobrý nápad.”

„Domnívala ses, že by to mohl pískat on? Ten Pran-

cer?” zeptal se.

Zavrtěla hlavou. „Tehdy jsem ho nepodezírala. Patřil

jen k docela velké skupině lidí, na které jsem se chtěla

podívat blíž. Šlo o pacienty, které jsem během posled-

ních týdnů ošetřovala.”

„Co je zač?”

„Myslela jsem si, že jsem byla dost opatrná a že mě

nikdo

nebude

hledat.

Nikomu

jsem

neřekla,

kam

mám namířeno. Dokonce jsem si na cestu půjčila sest-

řino auto.”

„Konečně mi to všechno začíná dávat smysl, když teď

vím, že…”

„Vážně jsem netušila, kdo by to mohl být. Schovala

jsem se venku za keř. Teď mi to připadá směšné.”

„Směšné? To ani náhodou!” prohlásil Hank. „Jen si

představ, že bych to nebyl já, ale Prancer!”

„Asi máš pravdu, když se ale podívám na tvou ru-

ku…” zarazila se, neschopná dokončit myšlenku. „Když

jsem pak zjistila, že jsi to ty, nechtěla jsem vypadat jako

blázen, a tak jsem nůž zapíchla do písku… a pak na něj

docela zapomněla.”

Hank pokrčil rameny. „Prancer by ho mohl taky do-

cela snadno vzít v chatě, když jsme byli na druhé straně

ostrova. Zatraceně, můžeme být rádi, že jsme ho pak ne-

našli pod postelí! Kdyby na nás potom skočil… Možná

si teď vyčítá, že přesně tohle neudělal.”

Zvedla hlavu. „Omlouvám se.”

Hank přistoupil k zadním dveřím a opatrně vyhlédl

ven.

Prancera

ale

nebylo

nikde

vidět.

„Kdyby

neměl

pádlo a ten nůž, možná by nevystřelil později do okna,

ale už tehdy na mě. Možná mi ten zapomenutý nůž za-

chránil život. Antonio… ten chlap…”

„Ošetřila jsem mu střelnou ránu na levé noze. A pak

jsem to musela nahlásit policii.”

Hank pokýval hlavou. „Jistě. Byla to tvoje povinnost

ze zákona.”

„Myslím, že si to neuvědomoval. Je až překvapivé, ko-

lik lidí tu nutnost nechápe. Odmítl mi tehdy říct, jak se to

stalo. Jsem si ale skoro na sto procent jistá, že se postře-

lil sám. Poslala jsem ho na rentgen, jenže on toho využil

a utekl. Nevím, jak se mu to podařilo. Byl jen v nemoc-

ničním oděvu, měl zavedenou infuzi, kulku v noze…”

Hank si ho pokusil představit, jak si vytahuje infuzi

a v povlávajícím nemocničním rouchu kulhá nemocnič-

ními chodbami. Musel to být opravdu zoufalec.

„Kdy se to stalo?”

„Asi tak tři týdny. Možná méně. Policie ho chytila

v podzemních garážích. Nevím, co ho vedlo k přesvěd-

čení, že se mu podaří utéct. Vždyť byl postřelený…” An-

tonia si povzdechla.

Byla

evidentně

napjatá

prasknutí.

Znechucená.

A taky vyděšená, pomyslel si Hank. Vyděšenější, než by

byla sama ochotna připustit. Zřejmě hlavně proto, že to-

ho muže venku znala.

„Pracuje u nás v nemocnici. Jako jeden z uklízečů. Han-

ku, já si lidí, kteří se starají o pořádek, hluboce vážím…”

„Respekt

tím

vůbec

nesouvisí,

Antonio,”

nenechal

ji domluvit Hank. „Problém nespočívá v tom, co si mys-

líš ty o něm, ale v tom, jaké myšlenky se jemu honí hla-

vou ve vztahu k tobě.”

„Pokud vím, je velmi inteligentní, ale nevychází s lid-

mi. Když se u nás objevil jako pacient, nejprve jsem ho

nepoznala. Byla jsem plně soustředěna na práci. Když

jsem pak zjistila, o koho jde, snažila jsem se zachovat si

od něj odstup. Netušila jsem totiž, o co šlo. Nechtěla

jsem

přivést

rozpaků,

případně

jeho

psychický

stav ještě zhoršit. Byla to dost nepříjemná situace.”

„Myslíš, že se do tebe zamiloval?”

Začervenala se, což Hank považoval za dobré zna-

mení. „Nemůžu to vyloučit. Takových věcí si obvykle

nevšímám.”

„Možná, ale pokud se do tebe opravdu zamiloval, tak

když jsi jeho poranění nahlásila policii, mohl to považo-

vat svým způsobem za zradu. Zradu svých citů, víry…

Skutečnost, že ses scházela se mnou, jeho bolest ještě

prohloubila. Takže když zjistil, že tě nemůže mít…”

Otřásla se. „Já vím. Taky mě to napadlo. Jen bych si

přála, abys do toho nebyl zatažen. Ocitl ses ve velmi ne-

příjemné a zároveň nebezpečné situaci, se kterou nemáš

vůbec nic společného.”

„Jestliže se to týká tebe, tak s tím mám společného

moc a moc.”

Nic na to neřekla.

Hank se na ni usmál. „Copak? Došla vám slova, dok-

torko Winterová?”

„Ohromuješ mě,” zamumlala. „A mám takový pocit,

že vždycky budeš.”

Hank si zapnul košili. Snažil se nekřivit přitom tvář,

protože poraněná paže ho při pohybu bolela. Ale moh-

lo to být horší. Nechtěl ani pomyslet na to, co by se moh-

stát,

kdyby

Prancerovi

podařilo

zneškodnit.

Kdyby se zachoval logičtěji a vystřelil na něj, když stál

na schodech.

„Domnívám se, že nemá smysl myslet na to, že ten

chlap je teď někde tam venku,” prohlásil. „Chová se na

základě vlastní logiky. Zachránila jsi mu život?”

„Vyčistila

jsem

ránu,

což

zřejmě

ochránilo

před nějakou nepříjemnou infekcí, ale jinak… Ne, ne-

můžu říct, že bych mu zachránila život.”

„Přišel sám?”

„Zavolal si sanitku.”

„Chtěl, abys ho ošetřila právě ty. Možná tak chtěl zís-

kat tvou pozornost a sympatie.”

Do chaty se v té chvíli opřel mimořádně silný větrný

poryv. Její stěny se zachvěly a rozbitým oknem dovnitř

vlétla další sprška vody a několik úlomků větví, které

vichr přihnal zřejmě z Nantucket Soundu. Hank pohlé-

dl na rozbité okno a zachmuřil se. Třebaže se z rádia už

nějakou

dobu

ozývalo

jen

praskání

statické

elektřiny,

předpokládal, že pro oblast Cape Cod a okolních ostro-

vů už možná byla vyhlášena evakuace. Hurikán Charity

už byl opravdu blízko.

„Měli bychom se soustředit na to, jak ten hurikán

přečkat,”

řekla

Antonia.

„Asi

nebude

nejpříjemněj-

ší, ale jedno pozitivum to přece jen přinese. Prancer bu-

de mít dost co dělat sám se sebou a nebude nás moct

překvapit.”

Hank pokýval hlavou, uchopil její ručník, v pokrčené

poloze se opatrně přiblížil k rozbitému oknu a obratně

díru ucpal.

„Když se z ostrova nemůžeme dostat my, nemůže od-

tud

ani

on,”

pokračovala

dále

Antonia

už

poněkud

uvolněnějším hlasem. Bylo zřejmé, že už začala myslet

hlavně na to, co bylo třeba udělat teď – ne na to, co udě-

lala či měla udělat před několika týdny. „Když u sebe

má pistoli, asi se mu nebude chtít zůstat při hurikánu

venku.”

„V tom případě musíme udeřit první my.”

DESÁTÁ KAPITOLA

Robert stál až po kotníky ve vodě. Byla všude a stále

jí přibývalo. A vítr ani na okamžik nepolevil. Netušil,

jestli je to předzvěst hurikánu, nebo už hurikán samot-

ný, neměl ale v plánu zůstat venku ani o vteřinu déle,

než bylo nezbytně nutné. Pomyslel na to, že na něj čeká

malá chata Barbory Winslowové, a přitáhl si pláštěnku

více k tělu. Také se mu podařilo zachytit modrou ne-

promokavou plachtu, která předtím kryla jedno ze zá-

praží chaty a kterou urval vítr.

Přestože se cítil jako v gumovém pytli na mrtvoly, do-

kázal si to utrpení vychutnat. Říkal si totiž, že čím větší

teď prožije utrpení, tím příjemnější pro něj pak bude po-

msta. Ten slastný pocit – vidět ty dva umírat!

Zabít někoho by přece nemělo být jen tak. Babička

vždycky tvrdila, že ty nejlepší prožitky jdou vždy ruku

v ruce s přinášením obětí. Jen utrpením se bylo možno

vykoupit. Povznést…

Déšť a vzdušná vlhkost se nedaly vydržet. Navíc se

pod pláštěnkou a tou plachtou neuvěřitelně potil. Všu-

de samá voda. Klidně by ji mohl začít i dýchat. Rozkaš-

lal se a odplivl si. I ty sliny chutnaly po soli. Rozhlédl se,

aby našel nějaké aspoň relativně suché místo, kde by si

mohl promyslet plán útoku.

„Roberte! Roberte Prancere!”

Ztuhnul a pak se přikrčil za stromky, u nichž stál. By-

la to Antonia Winterová. Byla to ona a volala jeho jmé-

no! Musel snít. Ano, asi měl halucinace. Přestal dýchat

a zaposlouchal se.

Takže už věděla, s kým má tu čest. Konečně pochopi-

la, že ten muž s revolverem je on. Že to on napadl její-

ho přítele.

Ano, pomyslel si Robert, teď už mu věnovala pozor-

nost. Už to nebyl jen nějaký bezvýznamný a bezejmen-

ný pobuda na útěku. Byl Robert Prancer. Dokázala si

ho vybavit, třebaže s největší pravděpodobností s had-

rem a kbelíkem.

Perfektní.

Pršelo tak hustě, že ji neviděl. Volala na něj od zad-

ních dveří? Z okna? Pochyboval, že by stála u před-

ních dveří, nad kterými teď

chyběla větrem odervaná

stříška.

„Roberte! Nemůžete zůstat venku!”

Třebaže musela křičet, aby ji v tom vichru bylo slyšet,

podařilo se jí znít starostlivě. Jenže to byla doktorka

pracující

oddělení

pro

naléhavé

případy.

Starostli-

vost dokázala velmi dobře předstírat.

Neodpověděl. Ať jde k čertu. Tohle nebyl sen. Byl to

z její strany nějaký sprostý trik. Chtěla využít toho, že

měl pro ni slabost.

„Blíží

sem

hurikán

Charity,”

pokračovala

dále.

„Bude to ještě horší. Roberte, jestli se neschováte, tak

to venku nepřežijete!”

„Co je vám po tom?” zakřičel navzdory svému pů-

vodnímu odhodlání zůstat zticha.

Uvědomoval si, že tím prozradil svou polohu. Ale na

tom

nezáleželo.

Doktorka

Winterová

Callahan

proti

němu nic nezmůžou. Byl venku v sílícím hurikánu a měl

u sebe střelnou zbraň. To on byl pánem situace. Na jeho

rozhodnutí záleželo, co se bude dít.

„Jsem

lékařka,

ale

zároveň

vaše

spolupracovnice.

Dobře vím, jak těžkou máte práci…”

„Držte hubu! Vůbec nic o mně nevíte! Jestli umřu,

bude to pro vás důvod k oslavě!”

Uvědomil si, že se chová jako idiot, a odmlčel se.

tváří

staženou

zlostí

přitáhl

blíže

tělu

obě

ochranné vrstvy – pláštěnku i plachtu. Věděl, že musí

něco

vymyslet.

Kdyby

rozhodl

chatu

zaútočit,

tak by se mu to i navzdory skutečnosti, že měl zbraň,

nemuselo vyplatit. Viděli by ho a připravili by se na

obranu.

Určitě

pro

něj

měli

přichystánu

nějakou

léč-

ku. Potřeboval by nějak odvést jejich pozornost. Zaú-

točit, až by se dívali jinam.

Molotovův

koktejl.

Něco

takového.

Musí

chajdu

zapálit. Ti dva se budou muset věnovat ohni. On toho

využije a dostane se dovnitř. Jen musí být opatrný, aby

ta chata nelehla popelem.

Co by mohl na výrobu takového Molotovova koktej-

potřebovat?

Nějakou

flašku.

Benzin

nebo

petrolej.

Kus suché látky na knot.

„Roberte, prosím…”

Škubnul

sebou.

Doktorka

Mrcha

zřejmě

nechtěla

jen tak lehce vzdát.

„Pojďme si o tom všem promluvit. Vím, že jste tady

kvůli mně.”

Robert měl dojem, že z jejího hlasu zaznívá váhavost.

Možná i lítost.

„Protože jsem udělala chybu. Pojďte dovnitř. Přečká-

me ten hurikán společně.”

Myslela to vážně? Že by jí to, co udělal, konečně

otevřelo oči? Narovnal se a udělal krok do strany. Jak-

mile opustil svůj úkryt za borovicemi, okamžitě se do

něj opřel vítr. Plachta, kterou měl omotánu kolem sebe,

se divoce zatřepotala a kapuce pláštěnky se mu svezla

z hlavy.

Stál tam, za krk mu stékaly proudy vody, byla mu zi-

ma a všechny ty škrábance, kousance a žahance ho

k zbláznění svědily a pálily. Osmatřicítka, kterou měl

zastrčenu za pasem, ho tlačila a tížila. Uvědomil si, že

zbraně vlastně nikdy neměl rád.

V tom dešti a vichru nebylo skoro nic vidět. Doktor-

ka Winterová a Superman Callahan toho určitě nemoh-

li vidět o nic víc.

„Jestli vejdu dovnitř,” křikl Robert, „tak vy dva se

stanete mými zajatci!”

„To

jsme

stejně.

Roberte,

nemůžete

zůstat

venku.

Prostě nemůžete!”

Její poslední zvolání znělo skoro až zoufale. Jako kdy-

by ho chtěla za každou cenu zachránit. Jako kdyby ne-

chtěla mít vinu na jeho smrti.

Že by nesnesla pomyšlení na to, že by se mu něco

mohlo stát? Že by ho vichr srazil do moře a že by se pak

utopil? Možná už ji Callahan tak nezajímal, když se

s ním utkal a dokonce se mu ho podařilo poranit.

Zamračil se a pokusil se potlačit všechny sympatie,

které k ní choval. Kdo si myslí, že je? Jak ho může tak-

hle zvát dovnitř? Nabízet sebe a svého přítele jako dob-

rovolné zajatce? Chovala se, jako kdyby situaci ovláda-

la ona. To on měl všechno ve svých rukou!

Zajel rukou pod plachtu a pokusil se pod všemi těmi

záhyby

impregnované

látky

uchopit

revolver.

Byl

nej-

vyšší čas vyndat ho a začít střílet. To si vážně myslela, že

je tak hloupý, že nevyužije výhodu, kterou měl? Že ne-

využije své převahy a nezastřelí je, aby si pak v klidu

mohl uvnitř uvařit čaj nebo kávu a pěkně v suchu po-

čkat, dokud se to venku nepřežene?

Mohl by ji i Supermana Callahana zastřelit, aniž by

musel znovu nabíjet.

Jo, udělá to. Jednou provždy s tím skoncuje.

Už žádné další falešnosti.

Robert nehodlal trávit ani minutu času s někým, kdo

by celou dobu stejně jen čekal na vhodnou příležitost,

aby mu mohl zakroutit krkem. To ani náhodou. Už ho

nezajímalo, že by je mohl zabít hurikán. Už si nechtěl

vychutnávat

jejich

škemrání

utrpení.

Museli

zemřít

hned. Už nesměl déle otálet.

A pak… Pak bude mít chatu jen pro sebe. Až se ten

hurikán přežene, najde způsob, jak se z ostrova dostat

dřív, než by někdo mohl najít jejich těla.

Využil toho, že byla tak špatná viditelnost, a vykročil

k chatě. Revolver přitom držel před sebou a byl připra-

vený začít střílet.

Vítr popadl přední dveře a skoro je vytrhl z pantů,

Hank ale okamžitě přiskočil a přirazil je dřív, než moh-

ly navždy zmizet někde ve tmě. Zůstal přitom přikrčený

a po celou dobu byl tak blízko stěny, aby si ho Robert

Prancer nemohl vzít na mušku. Měl pocit, že toho šílen-

ce zahlédl u nízkých stromků rostoucích nedaleko boč-

ní stěny. Byla to dobrá pozice. Mohl se tam bránit sko-

ro nekonečně dlouho. Samozřejmě kdyby se přes ostrov

nepřehnal hurikán.

Antonia,

která

zůstala

uvnitř,

věděla,

má

dělat.

Hankovi se to sice moc nelíbilo, oba se ale shodli na

tom, že Robert určitě zaútočí. V hurikánu by venku ne-

zůstal. Rozhodne se zariskovat a pokusí se je oba zabít.

Ukončit tu hru na kočku a na myš. Potřeboval jen vy-

myslet způsob, jak svou akci co nejlépe zahájit.

Hank měl v jedné ruce půlku pádla, kterou se mu po-

dařilo vyškubnout Robertovi, a v druhé kuchyňský nůž.

Jestli se mu podaří dostat se k protivníkovi blízko, ne-

bude to aspoň poprava, ale boj.

Tmou zahřměl výstřel.

Hank se nepolekal a dokonce ani neznepokojil, pro-

tože věřil, že Antonia sehrála svou roli dobře – měla za

úkol vystrčit ze zadních dveří násadu smetáku.

Prancer na jejich malou provokaci zareagoval přesně

tak, jak očekávali – nečekal, až se někdo objeví, a rov-

nou vystřelil. Znamenalo to přinejmenším to, že se ne-

bál, že by mu došla munice.

Antonia měla pro jistotu na vařiči hrnec s vařící vo-

dou. Kdyby Hank neuspěl a Prancer se dostal do chaty,

tak by na něj tu vodu vychrstla. Byla doktorka. Kdyby

se musela bránit, věděla by, která místa zasáhnout, aby

její obrana byla co nejúčinnější. Pokud by to ale nebylo

opravdu nutné, tak by to neudělala. Vždyť se musela

v práci s následky násilí tak často potýkat. Sama se mu

vyhýbala.

Hank potlačil všechny obavy a pochybnosti a zaměřil

pozornost na svůj úkol. Jako kdyby v hlavě přepnul ně-

jakou

páčku

aktivoval

tak

zkušenosti

dovednosti,

které během všech těch let ve službách vlasti získal.

Zhluboka se nadechl a sestoupil po schodech dolů.

Zaútočil na něj vichr, ocitl se v zajetí bodajících dešťo-

vých kapek a zrnek písku a do uší mu ze všech stran

hřměl spolu s větrem i bouřící oceán. Nevadilo mu to.

Právě naopak – chtěl to všechno využít ve svůj pro-

spěch.

Hluk,

špatnou

viditelnost,

potřebu

nejdříve

takovému počasí uniknout. Robert Prancer na tom to-

tiž právě teď nemohl být fyzicky ani psychicky zrovna

moc dobře.

Hank opatrně vyhlédl, oběhl roh chaty a schoval se

mezi šeříky.

„Antonio!

Doktorko

Mrcho!”

uslyšel

Hank

řvát

Ro-

berta, neviděl ho však. Už ale zřejmě opustil své dosa-

vadní stanoviště a vydal se k chatě. „Vylezte ven. Zjistí-

te, jaké to je, když se vaší hlavy dotýká revolver. Chci,

aby ten šašek, co se chce stát senátorem, viděl, jak se

choulíte a žadoníte o slitování.”

Hank zaskřípal zuby a sevřel ještě silněji pádlo a nůž.

„Bojím se,” křikla Antonia. „Ne vás – bouře.”

Tak je to správné. Jen na něj mluv, lásko.

Hank prostrčil hlavu větvemi šeříku a pokusil se v té

tmě, větru a dešti zaostřit zrak. Kousek, možná jen pět

metrů za chatou, spatřil modrou skvrnu. Pohybovala se.

Musel to být Prancer a to modré zřejmě byla plachta,

která předtím tvořila stříšku nad zápražím. Divoce se-

bou ve větru škubala a asi Prancerovi k moc velkému

užitku nebyla. Spíše mu překážela v pohybu.

„Vyjděte ven, ať na vás vidím,” zakřičel. „Okamžitě!

Nábojů mám dost. Nemůžete vyhrát!”

„Dobře…”

„Počkat!”

Modrá

skvrna

znehybněla.

„Kde

Calla-

han? Kde je ten nadržený majůrek? Ať něco řekne!”

Antonia ho ignorovala.

„Roberte, jdu ven…”

„Řekl jsem, že máte počkat! Sakra! On tam není, že?

Zatracená mrcho!”

Strhnul

sebe

nepromokavou

plachtu,

odhodil

a vrhnul se k chatě. Třebaže nebylo moc vidět, revolver

v jeho ruce Hank přehlédnout nemohl. Na nic nečekal

a vyřítil se ze svého úkrytu.

Prancer ho spatřil a vystřelil. Ale ne po Hankovi – vy-

střelil někam k zadním dveřím.

Snad tam někde nespatřil Antonii, lekl se Hank. Ale

ne. Ta měla být přece uvnitř, přichystaná popadnout hr-

nec s vařící vodou.

Doběhl k Prancerovi a udeřil ho pádlem přímo na so-

lar plexus. Když po té ráně zavrávoral, švihl Hank pád-

lem ještě jednou a vyrazil mu revolver z ruky. Ten hajzl

byl ale ještě stále na nohou.

A měl nůž.

V tom okamžiku se otevřely dveře, Antonia vyběhla

před chatu a ze všech sil kopla Prancera do levé nohy –

tedy do té, kterou mu před několika týdny sama ošetřila.

Prancer vykřikl bolestí, upustil nůž a klesl na všech-

ny čtyři končetiny.

Hank se sehnul, uchopil revolver ležící v kaluži a na-

mířil ho na něj. „Postavte se. A mějte ruce tak, abych na

ně viděl.”

Prancer ho poslechl, když se ale napřímil, pohrdavě

se ušklíbl. V obličeji byl bílý jako křída, nezdálo se však,

že by ho trápila nějaká bolest. „Ty mě nezabiješ. Snížilo

by to šanci, že budeš zvolen.”

Hank však jeho slovům nevěnoval pozornost.

„Antonio?”

„Jsem v pořádku. Nijak mi neublížil.”

Lhala. Na pravé paži totiž měla krev. Koutkem oka to za-

hlédl. „Dokážeš se vrátit zpátky dovnitř sama?” zeptal se jí.

„Samozřejmě.”

Potlačil

potřebu

usmát

se.

Kdyby

odpověděla

jinak,

nebyla by to snad ani ona. „Budeme potřebovat něco,

čím bychom ho mohli svázat.”

„Gus tvrdí, že je na to nejlepší lepicí páska, kterou

používají instalatéři.”

Hank sice netušil, proč by měl Gus své neteři říkat ta-

kové věci, ale nehodlal se tím teď zabývat. Počkal, až se

Antonia vrátí do chaty, a pak Prancera přinutil, aby ji

následoval. Už ztratil něco ze své nadutosti, tiše sténal

a kulhal. Košili měl roztrženou, kůži samý šrám, dlouhé

vlasy rozcuchané a slepené. Z koutku úst mu tekla krev

– asi se kousnul do rtu. Hank věděl, že ho neudeřil tak

silně, aby mu způsobil nějaké vnitřní krvácení. Na mok-

ré trávě se totiž nemohl pořádně napřáhnout.

Když se ocitli uvnitř, Hank mu přikázal, aby se posa-

dil na židli u kuchyňského stolu.

„Trhni

nohou,”

zavrčel

Prancer,

ale

nakonec

poslechnul.

Antonia mezitím rychle prohledala chatu a pod dře-

zem našla lepicí pásku. Hank s nelibostí pozoroval její

krvácející ruku, dokud ale Prancera nespoutala, nic ne-

řekl. S tou lepicí páskou zacházela opatrně a Hankovi

rovněž

neuniklo,

že

během

Prancerova

znehybňování

věnovala

pozornost

jeho

zraněním.

Zůstávala

lékařkou

i teď. Byla připravena ošetřit každého člověka, i tako-

vého, který se ji pokusil před chvílí zabít.

Když skončila, unaveně se posadila na židli u opačné

strany stolu. „Ta kulka mě škrábla. Domnívám se,” za-

šklebila se, protože se chystala říct něco, co se jí vyslo-

vovalo jen s velikým sebezapřením, „že budu potřebo-

vat, aby ses mi na to podíval.”

Hank se na ni usmál. „Jen mi tady neomdlete, paní

doktorko. Musíte mi říct, co mám dělat.”

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

Hank si s ošetřením jejího zranění poradil mnohem lé-

pe, než Antonia čekala. Její rady skoro nepotřeboval. Bě-

hem své služby u letectva absolvoval obrovské množství

záchranných

akcí

základy

poskytování

první

pomoci

proto ovládal, třebaže byl pouze pilot a ne výsadkář-zá-

chranář jako Tyler. Ani jeden z nich ale nemohl předepi-

sovat léky, pomyslela si a těžce polkla. Točila se jí trochu

hlava a nelíbilo se jí, že se ocitla v roli pacienta. Ne, ne-

mohli vypisovat lékařské předpisy na léky. To mohla ja-

ko lékařka jen ona. Jak ráda by teď jeden takový předpis

vypsala a pak přičarovala nějakou lékárnu. Hank by jí

pak odtamtud mohl přinést něco proti bolesti.

Kulka jí v ruce nezůstala, ale rána byla horší než ta,

kterou Prancer způsobil nožem Hankovi.

„Proč jsi byla ve dveřích?”

„Já tam nebyla. Netuším, proč mě ta kulka zasáhla.”

„Policie už to zjistí.”

Policie… Bylo to zvláštní, ale Antonia na ni dosud ani

nepomyslela.

Robert, pevně připoutaný k židli, pomalu zvedl hla-

vu. Oči měl široce rozevřené, dýchal přerývaně a tvář

měl

staženu

bolestí.

Antonia

toho

pro

něj

nemohla

mnoho udělat. Otočila proto hlavu zpátky k Hankovi.

„Ty se na to chceš dívat?” zeptal se Hank a přerušil

na chvíli ošetřování jejího zranění.

„Samozřejmě.”

Pokrčil rameny a pustil se zase do práce. Měl jemné

a hbité prsty a vůbec se mu nechvěly. Obdivovala jeho

schopnost

koncentrovat

se.

„Chtělo

zašít,”

za-

mumlal, dokončil obvazování její paže a přelepil obvaz

náplastí.

Měl pravdu. Kulka jí v ruce sice zanechala docela hlu-

bokou ránu, naštěstí v ní ale nezůstala vězet. Byla tomu

moc ráda, protože představa, že by jí Hank musel kulku

vytáhnout, se jí nelíbila. Pár stehů by ale opravdu po-

třebovala. Povzdechla si. „Bojím se, že až se odtud do-

staneme, bude už na šití pozdě. Ale bude to v pořádku.

Odvedl jsi dobrou práci.”

Zatvářil se znepokojeně. „Antonio…”

„Nic víc nemůžeme udělat. Co náš vězeň?”

Počasí se na chvíli umoudřilo, ale byla to určitě jen

krátká přestávka. Ta skutečná pohroma měla teprve při-

jít. Blížila se od jihu a blížila se rychle. Antonia neměla

představu, kdy by mohla udeřit. Robert Prancer už pro

ně

ale

žádnou

hrozbu

nepředstavoval.

Byl

pokousaný

hmyzem,

měl

množství

viditelných

šrámů,

byl

zřejmě

pod vlivem škumpy jedovaté, dostal ránu na solar ple-

xus… Určitě mu právě teď nebylo nejlépe. Navíc ho

kopla. Nijak zvlášť mu tím ale neublížila. To si ostatně

ověřila.

Když ji Hank ošetřil, věnovala aspoň základní péči

Robertovým

ranám.

Potřela

škrábance

kousance

antibiotickou mastí a nabídla mu benadryl, on ho ale

odmítl. Nepřekvapilo ji to. Když ho znehybňovali, zahr-

nul ji celou řadou výčitek. Byl přesvědčen, že ho zradi-

la. Jako pacienta, jako spolupracovníka, jako muže, kte-

rý ji na dálku miloval. Obdivoval ji, snil o ní. A ona si

ani nepamatovala jeho jméno, řekla policii o jeho střel-

né ráně, dala se dohromady s Hankem Callahanem. By-

la to jedna zrada za druhou. Za všechno, co až do dneš-

ního dne udělal, nesla odpovědnost ona.

Chtěla si s ním promluvit, on jí k tomu ale vzal všech-

nu chuť. Však ho vyzpovídají příslušné orgány.

Teď

ale

bylo

třeba

věnovat

pozornost

hurikánu

Charity.

Chata

Barbory

Winslowové

už

přečkala

bezpočet

bouří, neexistovala ale žádná záruka, že vydrží i tuhle.

Antonia

Hank

posbírali

všechny

ručníky,

aby

jimi

utěsnili okna a dveře, a naplnili pitnou vodou všechny

nádoby, které se k tomu hodily. Zatímco pracovala, sna-

žila se nemyslet na to, že by mohl vichr odnést střechu

a že by se celá chata mohla rozpadnout.

„Zradila jste mě,” řekl Robert tónem, který svědčil

o tom, že je o pravdivosti svých slov naprosto přesvěd-

čen. „Zpronevěřila jste se své profesi. Doktorka Mrcha.

Tak vám budou všichni teď říkat. Však to u soudu řek-

nu. Dokážu to. Žádná porota mě neuzná vinným. Ale to

vy víte, že?”

Hank uchopil lepicí pásku. „Ještě jedno slovo, a zale-

pím vám pusu.”

„Vlezte mi na záda. Ty i ta tvoje doktorka.”

Víc

Hank

nepotřeboval.

Když

ale

přistoupil

blíž,

Prancer mu slíbil, že už bude mlčet.

Hank mrknul na Antonii. „Neboj se, bude usvědčen.”

Na chvíli znehybněl a pak se najednou usmál. „Slyším

vrtulník.”

„Cože? Vrtulník? Ne, já nic neslyším.” Pak to ale za-

slechla taky, nepřerušované a stále sílící hučení, které

předtím připisovala větru nebo příboji. „Asi bych měla

použít ty světlice.”

Žádné světlice ale nepotřebovala. Když totiž vyběhli

na zápraží, helikoptéra se už vznášela nízko nad ostro-

vem. Hank se usmál. „Je to zvláštní pocit být pro změ-

nu jednou zachraňovaný.”

„Carine. Asi začala troubit na poplach.”

„Nebo to byl Tyler. Ten by taky neseděl jen tak s ru-

kama v klíně.”

„Ale ten je přece na Floridě…”

„Ten byl na Floridě,” řekl na to Hank, otočil se

a otevřel dveře. „Už se nemůžu dočkat,” houknul na

Prancera, „až vám budu moct představit seržanta Tyle-

ra Northa.”

Antonia ucítila, jak celá tuhne. Ruka ji sice stále bo-

lela, najednou tu bolest ale přestala vnímat. „Hanku…

Dostala jsem tě do velmi nepříjemné situace.”

„Dostal jsem se do ní sám. Udělal jsem, co jsem udě-

lat musel. Ničeho nelituji. Ani teď, ani kdykoli před-

tím.” Opatrně ji objal kolem ramen. „Už to tak vypadá,

paní doktorko, že se ve vrtulníku přece jen proletíte.”

Krátce se zasmála. „Pro jednou to snad přežiju. Bude

to rozhodně lepší než zůstat tady a čekat na hurikán.”

Svou odhodlanost ale jen předstírala – z vrtulníků měla

až panický strach. „Policii se asi nebude líbit, že kandi-

dát na křeslo senátora byl pobodán nožem.”

„Je mi jedno, co se bude líbit či nelíbit policii. Mně se

to nelíbí. Stejně jako se mi nelíbí skutečnost, že tady by-

la postřelena lékařka.”

Vrtulník

přistál

relativně

suchém

místě

nedaleko

chaty a během několika dalších vteřin se ukázalo, že

Hank měl pravdu. Do písku z něj totiž seskočil Tyler

North.

Nějakým

způsobem

pravděpodobně

po-

dařilo zařídit, aby byl k téhle záchranné akci přibrán,

a pak přemluvil pilota, aby zaletěl i k jejich ostrovu. Za

záchranu tedy zřejmě vděčili jemu.

Hank tiše zaklel. „Počítám, že tohle budu mít na talí-

ři až do smrti, nemám pravdu?” řekl a zašklebil se na

svého přítele.

Tyler na něj významně mrknul. „O tom nepochybuj.

Doktorko Winterová? Nepotřebujete nosítka?”

„Zvládnu to po vlastních.”

Bylo to ale nad její síly. Tyler i Hank to poznali dřív,

než si to uvědomila i ona. Položili ji na nosítka a odnes-

li k vrtulníku. Když ji naložili, vrátili se pro Prancera,

kterého mezitím hlídal jeden ze záchranářů, a přinutili

ho, aby s nimi nastoupil.

Antonia

naštěstí

skoro

okamžitě

omdlela,

takže

byla

ušetřena strastiplného zážitku z letu.

Jak se Tyler objevil, tak zase zmizel. Vytratil se dřív,

než hurikán udeřil.

„Vezmeš si Antonii?” zeptal se ale ještě předtím Han-

ka. „Udělej to. Gus pak přestane toužit po mé krvi.”

„Carine…”

„Té se bát nemusíš. Nebude se stavět do cesty sestři-

ně štěstí.”

„Je tady?”

„Je. A Gus taky.”

Hank věděl, že tu Tyler nebude dlouho okounět. A vě-

děl také, že se nevypravil k Cape Cod, aby si vysloužil

Hankovu nehynoucí vděčnost. Udělal to, protože takové

věci prostě dělal, udělal to pro Antonii, pro Carine. Zmi-

zel dřív, než se Carine mohla k Antonii dostat.

Antonia ji ale ignorovala, stejně jako Hanka a Guse,

nejdříve

všeho

sehnala

opravdovou

lékařskou

brašnu, aby si mohla zašít ránu na paži. Když ostatní

zjistili, co se chystá udělat, odbyla je prohlášením, že si

těmihle věcmi přece vydělává na živobytí.

Byla tvrdohlavá jako vždycky. Otrlá. Nezávislá.

Hank se usmál. Tyler North měl možná spoustu chyb,

jedno se mu ale nedalo upřít. Členy rodiny Winterových

z Cold Ridge v New Hampshiru měl prokouknuté.

Chtěla si s ní samozřejmě promluvit policie. Antonia

zamumlala něco v tom smyslu, že možná raději ještě jed-

nou

omdlí,

aby

ten

výslech

ušetřila,

nakonec

ale

všechny

nepříjemné

otázky

zvládla

obdivuhodným

způsobem. Odpovídala přesně, věcně a s naprostým kli-

dem. Ostatně Hank od ní jiný přístup ani nečekal.

Vyšlo najevo, že když Carine zašla v Bostonu do ses-

třina bytu, našla tam její rozstříhané spodní prádlo. Po-

chopila, že musí jednat, a zavolala policii. Všechny sto-

py vedly k Robertu Prancerovi. Když pak u něj udělali

domovní prohlídku, našli na stěnách jeho bytu přilepe-

né

Antoniiny

fotografie.

také

několik

Hankových.

Většina fotek byla poškrtána červeným fixem.

„Policie

pak

okamžitě

začala

jednat,”

prohlásila

Ca-

rine, když se všichni usadili v jedné místní hospůdce,

aby tam společně přečkali bouři. Na cestu do Bostonu

už nebyl čas, stejně jako na přesun někam hlouběji do

vnitrozemí.

„To už byl Gus na cestě?” zeptala se Antonia.

„Už byl na místě. Tyler mu zavolal. Ten všivák.”

Hank měl podezření, že jí zatím nikdo neřekl, že Ty-

ler se akce na jejich záchranu osobně zúčastnil.

Gus se nespokojeně zavrtěl na židli. Pil jen horkou

čokoládu – prohlásil, než se ta bouře přežene, alkoholu

se ani nedotkne. Zamračil se na starší ze svých neteří.

„Měla ses vrátit do hor. Copak ty víš něco o moři? Jo,

měla ses vrátit do hor. Toho idiota Prancera bychom

pak mohli hodit do nějaké rokle.”

Usmála se na něj. „Mám tě ráda, Gusi. Ale Hank a já

jsme to taky zvládli.”

„Jo,” zabručel Gus. „Ty a Hank.”

Carine

pozvedla

svou

skleničku

cosmopolitanem

–

což byl koktejl namíchaný z vodky, pomerančového li-

kéru

Cointreau,

brusinkového

džusu

limetkové

šťá-

vy – a řekla: „Myslím si, že ty a Hank budete skvělý

pár. Lékařka z oddělení pro naléhavé případy a člen

Senátu Spojených států. To nezní špatně, co vy na to?”

Usrkla

skleničky

trochu

koktejlu,

kterého

už

oči-

vidně vypila trochu moc. „Na podzimní veselku jedné

z Winterových!”

„Carine!” pokusila se ji umravnit Antonia. Před chví-

lí si vzala nějakou pilulku – zřejmě proti bolesti, domní-

val se Hank – a celou dobu pila jen nealkoholické ná-

poje. „Myslím, že jsme si v poslední době všichni užili

vzrušení až trochu moc.”

Venku skučel vítr, ale hospůdka, kterou si vybrali, ta-

dy stála už od druhé poloviny osmnáctého století. Ne-

museli se bát, že by jí nějak uškodila zrovna tahle bou-

ře. Nebyli v ní samozřejmě sami. Byli v ní i záchranáři

a členové pracovních čet. Čekali, až se bouře přežene,

a ani jeden z nich se nesnažil předstírat, že jejich hovor

neposlouchá.

Carine ale odmítla přestat. „Ale no tak, Antonio. Ne-

ní důvod k okolkům. Hank tě přece tak miluje. Je te-

bou… Poraď mi nějaké vhodné slovo, Gusi. Posedlý?”

„Nevím, jestli je posedlý,” řekl Gus, „ale ty jsi nalitá.

Už bys měla být zticha, Carine.”

Hank se naklonil blíže k Antonii. „Tvoje sestra má

pravdu. Miluji tě. Jsem tebou posedlý,” pošeptal jí.

„Asi

mám

závrať,”

zamumlala

Antonia.

„Najednou

se mi nějak zatočila hlava. Myslím, že to musí být těmi

prášky. Už ani nevím, co jsem si to vzala…”

„Ale víš.”

Usmála se. „Ne, nevím.” Na tváři se jí objevil kouzel-

ný úsměv. „Ach, bože. A já miluji tebe. Od první chvíle,

co jsem tě spatřila. Vzpomínáš si na to? Stál jsi tehdy

u kamen v sestřině srubu.”

„Vzpomínám si. Hned jsem poznal, že se ti líbím.”

Carine si povzdechla. „Mám ráda šťastné konce.”

Obě sestry se jako na povel začaly tiše smát. Gus ob-

rátil oči v sloup a kývl na barmana. „Už žádné koktej-

ly.” Pak se zadíval na Hanka. „Určil jsi datum, a v ten

den na tu radnici taky přijdeš. Říkám to jasně? Nehod-

lám tu mít další zlomené srdce.”

Hank přikývl, nic ale neřekl.

Antonia ho pod stolem pohladila po noze. „Bude to

jen malá svatba.”

„Poslyš, Hanku,” ozvala se Carine. „Jestli na tu svat-

bu chceš pozvat Tylera…”

„Carine!” vyhrkla Antonia a narovnala se. „To by-

chom ti přece neudělali! Chci, abys mi šla za družičku.”

„Co byste mi neudělali?” zeptala se Carine a zatváři-

la se tak zatvrzele, jak to dokázaly snad jen příslušnice

rodu Winterů. „Co to meleš? Vždyť my dva se s Tylerem

známe už od dětství. Nevidím v tom problém. Na té

svatbě můžeme být klidně oba.”

„Nebude v zemi,” řekl tiše Hank.

Carine se zamračila. „Co, zase nějaká tajná mise?”

„Možná.”

V tu chvíli někdo u baru ukázal na televizi. Nějaký

meteorolog

právě

sděloval,

že

hurikán

Charity

právě

dosáhl Cape Cod.

Hurikán rychle zeslábl a byl k Cape Cod milosrdný.

Nízko položená místa byla sice na přechodnou dobu za-

plavena, ale jinak se škody zřejmě měly omezit pouze na

polámané

stromy,

poničené

střechy

několik

potope-

ných plavidel. Všichni v hospůdce se shodli na tom, že

měli štěstí.

Když se hurikán stočil nad moře a nad Shelter Is-

landem

přeletěla

helikoptéra

pobřežní

stráže,

její

pilot

ohlásil, že chata Barbory Winslowové ještě pořád sto-

jí. Měla jen částečně poškozenou střešní krytinu a roz-

bité okno.

Antonia se zamračila. Uvědomila si totiž, že to rozbi-

té okno neměl na svědomí hurikán, ale Robert Prancer.

Její

poklidné

útočiště

teď

bylo

místem,

kde

došlo

k pokusu o spáchání zločinu.

Záchranáři a členové pracovních čet odešli, ona, její

sestra, strýc Gus a Hank tam ale zůstali. Barman jim

každému přinesl sendvič a řekl jim, že u vchodu se začí-

nají objevovat zástupci médií.

Gus se usmál. „Ti jsou tady určitě kvůli mně.”

Carine,

která

už

nějakou

chvíli

klimbala

hlavou

opřenou o Gusovo rameno, se narovnala a šťouchla ho

loktem do břicha. „To moc vtipné nebylo.”

Antonia

pochopila,

že

snaží

rozptýlit.

Během

dlouhého pobytu v hospůdce probrali vše, k čemu na

ostrově

došlo,

pokoušeli

Roberta

Prancera,

jeho

motivy i způsob myšlení pochopit, on se ale evidentně

choval na základě své vlastní logiky a na jednotlivé udá-

losti reagoval podle svých momentálních pocitů. Nikdy

neměl žádný jednoznačný promyšlený plán, což ho však

v jejich očích dělalo svým způsobem ještě děsivějším.

Neexistoval způsob, jak určit, co by mohl udělat příště.

Jestli se jí bude vysmívat, nebo ji bude chtít vyděsit, pří-

padně jestli nerozhodne nějak jí ublížit. Nebo ji zabít.

Ale ona, Gus, Carine a Nate, celá její rodina, to

všechno byli lidé, kteří už řadu krizových situací zažili,

a věděli, jak se s nimi vypořádat.

Hank zvedl ruku a odstranil jí z tváře pramen vlasů.

„Vypadá to, že budu muset absolvovat improvizovanou

tiskovou konferenci.”

Antonia přikývla. „Budou se chtít dozvědět všechno.”

„Já jim taky všechno hodlám říct. Že jsem se bál o že-

nu, kterou miluji, a že jsem se za ní vypravil.” Políbil ji

na čelo. „Chceš být při tom?”

„Po tvém boku?” zeptala se a pohladila ho něžně po

tváři. „Vždycky.”

ODHALENÍ

Sharon Sala

PRVNÍ KAPITOLA

Třebaže

mexická

vila

Dominika

Ortegy

byla

krásná

a její balkon v prvním patře byl příjemně zastíněn pal-

movými listy, které se lehce pohupovaly v mírném ván-

ku,

pro

Kelly

Sloanovou,

tajnou

agentku

federální

agentury pro potírání narkotik DEA, tohle místo před-

stavovalo pravé peklo. Bylo jí sice teprve sedmadvacet,

ve svém oboru ale patřila k nejlepším. Právě proto se

teď nacházela tak daleko od domova, od svého milova-

ného Marylandu. Zvládat snadno úkoly, jako byl tento,

jí pomáhaly tmavé, skoro černé vlasy a oči, plynulá špa-

nělština a znalosti chemie, kterou vystudovala na uni-

verzitě. Jako tajná agentka byla na nebezpečné situace

zvyklá, tenhle případ se ale v něčem odlišoval.

Zítra to bude čtrnáct dnů, co ji Ortega k sobě pozval.

Předtím

přespávala

ubytovně

blízko

laboratoře,

kde

pracovali ostatní chemici. Co se ale přestěhovala sem,

nastaly

jí

starosti.

Samozřejmě

neustálými

Ortegový-

mi pokusy dostat ji do postele.

Konečně už měla tolik informací, aby mohl být Orte-

ga postaven před soud, jenže nemohla odjet. Už dva

dny se jí nedařilo navázat kontakt se svou spojkou v Ti-

juaně. Snažila se raději nemyslet na to, co by to mohlo

znamenat.

Protože věděla, že Ortega chce na druhý den odjet do

Mexico City, přemluvila ho, aby ji vzal s sebou. Chtěla

se mu tam ztratit a vrátit se do Států. Už shromáždila

dost důkazů na to, aby soud s ním skončil vynesením

rozsudku smrti. Než se přemístila k němu do vily, po-

slala všechny materiály domů do Států.

Všechno dobře dopadne, říkala si. Vrátí se do Was-

hingtonu, trochu si odpočine, jako svědek se zúčastní

procesu s Poncem Gruberem a pak si počká na Ortego-

vo zatčení a vydání americkým úřadům.

Vydat se sem znamenalo riziko, ale musela ho pod-

stoupit.

Ponce

Gruber,

Ortegův

švagr,

byl

před

třemi

měsíci zatčen za žhářství a vraždu. Měli toho na něj

dost, aby prokurátor mohl požadovat trest smrti. Gru-

ber to ale věděl, a tak jim nabídl spolupráci. Protože

zradit švagra by pro něj znamenalo rovněž trest smrti,

musela dohoda vypadat jinak než obvykle. V jejím rám-

ci měl poskytnout dostatek informací, aby mohli dostat

někoho z Ortegovy organizace. Měl jim říct, po čem ma-

jí pátrat, a kde, oni už by se postarali o zbytek. Gruber

s takovou nabídkou ochotně souhlasil. Udělal by coko-

li, jen aby si zachránil život.

Kelly trvalo měsíc, než na základě Gruberových in-

formací navázala první kontakt, a další měsíc potřebo-

vala na to, aby pronikla do Ortegovy bezprostřední blíz-

kosti.

Využila

svých

znalostí

výroby

syntetických

drog

a jako chemička Paloma Santiagová se rychle stala ne-

postradatelnou v Ortegově laboratoři. Poté bylo už jen

otázkou času, kdy si jí Ortega všimne.

Když se tak stalo, Ortega ji nabídl, aby se přestěhovala

do jeho vily. Domníval se totiž, že na ni udělá – zejména

všudypřítomným přepychem a svou mocí – kýžený dojem.

Přijala jeho pozvání, ale rezervovaně. Dala mu najevo, že

zásadně nemíchá práci s radostmi života. Ortega měl o ni

takový zájem, že se její postoj rozhodl akceptovat, Kelly

nicméně věděla, že už mu pomalu dochází trpělivost.

Dneska zůstala ve vile, protože se jí do laboratoře jít

nechtělo.

Později

toho

upřímně

litovala

mnohokrát

přemýšlela nad tím, jak by se její další život asi vyvinul,

kdyby udělala, co udělat měla.

Nastavila tvář vánku a s tropickou sebevraždou v jed-

né ruce a slunečními brýlemi v druhé si užívala chvíle,

kdy se jinak skoro nesnesitelné vedro rozhodlo alespoň

nějakou

dobu

ustoupit.

Tropická

sebevražda

dělala

čest svému názvu. Koktejl namíchaný z bacardi, malibu,

speciální zlaté tequily Jose Cuervo a tří džusů – anana-

sového,

brusinkového

pomerančového

–

byl

opravdu

silný. Na pití bylo ještě brzy, Kelly se ale dnes cítila až

nepříjemně

nepokojná.

Domnívala

se,

že

právě

takový

nápoj potřebuje, takže když jí byl nabídnut, s vděčností

ho přijala. Už ho ale pomalu srkala skoro hodinu, a ješ-

tě pořád nebyla na dně.

„Seňorita… Přejete si ještě jeden drink?”

Kelly zakroutila hlavou a pak se na sluhu, který na ni

z terasy zavolal, usmála. Jedna tropická sebevražda by-

la nebezpečná. Dvě by už mohly podstatně ovlivnit její

smysly, a to si nemohla dovolit. Ne teď, když ji od

úspěšného dokončení úkolu dělilo tak málo.

Zvedla hlavu a pak zaletěla pohledem k severu. Její

domov byl někde za horizontem. Přála by si tam být. Ta-

dy na mexické straně hranice sice bylo taky hezky, ale

ona tady nebyla na dovolené.

Znovu opatrně usrkla a pak se vrátila do svého po-

koje, aby se připravila k odchodu do laboratoře. Proto

také nezaregistrovala příjezd Ortegova nového hosta…

Jose Garza byl druhořadý prodejce drog, který pro

Ortegu pracoval ve Spojených státech. Při svém příjez-

du si všiml, že nahoře na balkoně stojí nějaká žena, než

si ji ale mohl pořádně prohlédnout, otočila se a zmizela

v domě.

„Jose! Moc rád tě zase vidím,” pozdravil ho Dominik

Ortega, který svého hosta přišel osobně uvítat.

Jose se usmál a afektovaně se s Dominikem objal.

Byl to báječný pocit být zase tam, kam patřil.

„Už jsem se nemohl dočkat, až budu zase doma,” řekl

Jose, o krok ustoupil a prohlédl si důkladně Dominika.

„Pěkné,” zamumlal, když spočinul pohledem na ma-

lé náušnici v Dominikově levém uchu.

Dominik mu poděkoval úsměvem, pak ho jednou ru-

kou objal kolem ramen a zamířil s ním do domu. Než

vešli do dveří, na slunci se blyštivě zaleskl prsten, který

měl Ortega na pravém prsteníčku. Byl to smaragd zasa-

zený

čistého

stříbra,

přičemž

další

diamant

zdobil

stříbrný řetízek pověšený kolem jeho krku.

Ortega měl ke šperkům stejný vztah jako některé ne-

nasytné ženy, ale ani ty sebekrásnější klenoty a jeho při-

tažlivá

tvář

filmového

herce

nedokázaly

zastřít

jeho

bezohlednost a bezednou chtivost. Ty vlastnosti ale Jo-

se Garzovi nevadily. Hned by s tím mužem měnil.

Dominik se otočil a křikl na jednoho okolojdoucího

sluhu, aby jim přinesl něco k jídlu a pití. Pak svého hos-

ta zavedl do velké místnosti s francouzskými okny ve-

doucími na terasu plnou květin.

„Posaď se. A posluž si,” řekl, když jim sluha přinesl

podnos plný jídla. Poté se vrátil do haly a křikl směrem

ke schodišti: „Palomo… Potřebuji vás tady.”

Kelly se objevila skoro vzápětí. Na sobě měla na zá-

dech vykrojené červenobílé šaty, které jí sahaly až po

kotníky.

Dominik

při

pohledu

krásu

lačně

usmál. Třebaže měl kolem sebe spoustu víc než jen

vstřícných žen, právě teď chtěl dostat do postele tuhle.

Když

sešla

dolů,

přepnula

hlavě

neviditelnou

páčku a začala myslet a chovat se zcela jinak. Dominik

Ortega ji znal jako Palomu Santiagovou, přičemž Palo-

ma pro něj nejen pracovala, očekávalo se od ní také, že

ji – navzdory svému odhodlání udržet si od něj odstup –

bude

přitahovat.

Potlačila

proto

pocit

hnusu,

který

dostavil okamžitě poté, co ji pohladil po vlasech.

„Právě jsem se chystala odejít do laboratoře,” řekla

Ortegovi.

Přejel prstem po horním lemu jejích šatů.

„V takových šatech?”

„Ráda se pro vás hezky oblékám,” odvětila.

Dominikovi poskočilo srdce. Nejraději by Josemu ře-

kl, aby to tady nějakou dobu vydržel sám, a pak by si Pa-

lomu odvedl k sobě do ložnice. Místo toho jí ale vjel ru-

kou vzadu pod vlasy.

„Palomo, drahá, je tady někdo, koho bych vám chtěl

představit.”

Kelly přikývla a nechala se odvést do místnosti, kde

Ortega obvykle přijímal hosty. V okamžiku, kdy muž,

který tam seděl na pohovce, zvedl hlavu, pochopila, že

toho dne zemře. Když ho totiž viděla naposledy, byl na

cestě do vězení.

„Madre di Dios!” vyhrkl Jose a vyskočil na nohy.

Kelly

ztuhla

pak

hlasitě

vydechla.

Neměla

kam

utéct, a i kdyby měla, nedostala by k tomu příležitost.

Navíc před nimi nechtěla projevit strach.

„Jose! Dlouho jsme se neviděli.”

Dominik se zamračil.

„Co to znamená? Vy dva se znáte?”

„Jistě,” prohlásila Kelly. „Pomohla jsem ho dostat za

mříže.”

Dominik otevřel překvapením pusu. „Co to říkáte?”

Jose se začal usmívat. „Tak… Nějak se nám obrátila

situace, že?”

„Jak v čem. Pořád smrdíš,” řekla Kelly a pokusila se

připravit na ránu. Nemýlila se. Dostala pěstí do břicha.

Rána byla tak silná, že se přelomila v pase.

Dominik zavrčel a popadl Joseho za ruku. „Okamži-

tě mi to vysvětli. Jinak tě namouduši zabiju. Osobně!”

„Někdo se z tebe pokusil udělat hlupáka. Ta holka je

od DEA.”

Dominik sebou trhl, pak vytřeštil oči a nevěřícně za-

kroutil hlavou.

„Ne,” vysoukal ze sebe. „Tomu nevěřím.”

Kelly se narovnala a zvedla bradu. Nehodlala proje-

vit ani náznak strachu.

„Nerada to přiznávám, ale starý Joe má pravdu.”

Když Jose z jejích úst uslyšel americkou verzi svého

jména, zatmělo se mu před očima. Popadl ji za vlasy,

zvrátil jí hlavu dozadu a obnažil tak její hrdlo.

„Dovol mi, abych ji zabil,” požádal Ortegu. „Připra-

vila mě o tři roky života. Prosím, Dominiku…”

„Ne,” zavrčel Ortega, odstrčil Joseho od Kelly a pak

jí položil ruku na rameno. „Proč?” zeptal se chvějícím

se hlasem. „Proč jsi tady?”

„Měla

jsem

ještě

nějakou

starou

dovolenou,”

řekla

Kelly. „Kdybych si ji nevybrala, tak by mi propadla.”

Dominik ji udeřil do tváře, ale jen lehce, jako kdy-

by si chtěl z rukávu smést nějaký hmyz, pak se otočil

hromovým

hlasem

zakřičel:

„Migueli!

Okamžitě

sem přijď!”

O pár vteřin později vběhl do místnosti podsaditý La-

tinoameričan

podobaným

obličejem

copem,

který

mu sahal až do půlky zad.

Dominik Ortega jen málokdy zvedal hlas. Když k to-

mu ale došlo, všichni hned věděli, že někdo udělal chy-

bu. A to velkou.

„Sí, patron, jak vám můžu pomoci?”

Dominik ukázal na Kelly. „Ty jsi tuhle ženu přivedl

do mé organizace.”

Miguel se začal potit. „Ale ne, patron… To vy jste ji

přece najal na práci v laboratoři.”

Dominik vytáhl pistoli a na místě ho zastřelil. Sotva

dozněl výstřel, do místnosti se s pistolemi v rukou vřítil

půltucet mužů.

„Ukliďte to,” štěkl Dominik.

Muži

okamžitě

uposlechli.

Byli

evidentně

bez

sebe

strachy, že by teď mohli přijít na řadu oni.

Ortega se poté obrátil ke Kelly. „Tak, puto… ty děv-

ko… myslela sis, že mě dostaneš?”

Kelly se usmála.

Nebyla

reakce,

jakou

Dominik

Ortega

očekával.

Zamračil se. A pak to náhle pochopil. Jeho imbecilní

švagr! Měl ho zabít už dávno.

„Byl to Ponce, že?”

„Kdo je Ponce?” zeptala se Kelly.

Dominik ji znovu pleskl po tváři.

„Prosím, Dominiku… Dovol mi, abych ji zabil,” za-

škemral znovu Jose.

Ortega na ni chvíli mlčky hleděl a pak přisvědčil.

„Dobře. Dovolím ti to. Nezabiješ ji ale dřív, než zjistím,

co už stihla vyžvanit. A komu.” Ukázal směrem k zad-

ní části domu. „Najdi Estebana. Pověz mu, ať připraví

vrtulník. Je krásný den. Myslím, že bychom mohli zale-

tět na pobřeží a trochu provětrat jachtu. Už jsem dlou-

ho neviděl Galveston… Možná bychom si mohli v tom

krásném zálivu trochu zarybařit.”

Jose se začal usmívat. Už chápal. Mučení bývá větši-

nou dost hlučná záležitost. Na otevřeném moři si oběť

mohla křičet, jak chtěla.

Kelly se lehce zachvěla, podařilo se jí ale ovládnout.

„Raději s sebou vezměte dramamin. Na lodi většinou

dostanu mořskou nemoc.”

Ortega se ušklíbl. „Myslím, že mořské nemoci se bát

nemusíte. Navíc než s vámi skončím, dávno si budete

přát, abyste zemřela.”

Kelly se přinutila usmát.

„To neumíte říct něco originálního? Tuhle větu pa-

pouškuje snad každý všivák na světě.”

Ortega sevřel pravou ruku v pěst a udeřil ji do brady.

Tiše se svezla na zem.

„A co řeknete na tenhle způsob komunikace, slečno

Chytrá?”

Když se Kelly probrala, ucítila na tváři zase slunce. Už

musela být na Ortegově jachtě druhý nebo možná třetí

den. Už dávno dostala – jak předpokládala – mořskou

nemoc. Bylo jí tak špatně, že na ni všechno to mlácení ne-

mělo

sebemenší

vliv.

Jednou

Ortegovi

pozvracela

boty

a kalhoty a jednou dokonce košili. Bylo to ironické, ale

právě tohle utrpení udržovalo Kelly při životě.

Zase tedy byla při sobě, navíc žaludek proti pobytu

palubě

jachty

výjimečně

neprotestoval.

Ležela

bez

hnutí a se zavřenýma očima, aby si mysleli, že je ještě

pořád v bezvědomí. A zatímco tak ležela, uvědomila si,

že loď je na kotvě a že moře je relativně klidné. Pocíti-

la strach. Jestli se jí rychle neudělá zase špatně, možná

další bití nezvládne.

Bože, pomoz mi dostat se odtud… Prosím!

Na zádi se ozvaly kroky. Instinkt jí říkal, aby se otoči-

la a zjistila, kdo to jde, nechtěla ale spatřit tvář svého

trýznitele. Někde nad hlavou jí zakřičel racek. Pak usly-

šela dalšího a ještě jednoho a poté se ozval i zvuk prová-

zející mávání křídel. Po chvíli zaregistrovala ještě jeden

povědomý zvuk, ten ale přicházel z mnohem větší dálky.

Bylo to hučení příboje. Ale u jakého břehu? A jak byl ten

břeh daleko? Kdyby tak věděla, kde Ortega zakotvil!

„Je vzhůru.”

Byl to Jose Garza. Kelly poznala jeho hlas a zasténa-

la. Toužila po tom ucítit v žaludku to důvěrně známé se-

vření, které by ohlašovalo další zvracení, jenže žaludek

zůstal v klidu.

„Jestli mě ještě jednou poblije, přestanu se s ní párat

a zabiju ji.”

Ten hlas patřil Dominiku Ortegovi. Kelly se v duchu

začala modlit.

Poté se jí do žeber zaryla špička boty. Zaúpěla a po-

kusila se převrátit, zjistila však, že má jedno zápěstí při-

poutané k palubě.

„Posaď se, děvko.”

Kelly otevřela oči a spatřila Ortegu. Skláněl se nad ní

a ostřím nože se skoro dotýkal jejího krku.

„Tak mě odvažte,” zamumlala.

Ortega se zamračil, pak kývl na Joseho a ten ji rych-

le odvázal.

Kelly se pomalu posadila, když ale potom zvedla hla-

vu, zjistila, že se k ní blíží Ortegova pěst. Prudce trhla

hlavou do strany, takže pěst ji místo do čelisti zasáhla

pod úhlem do zadní části hlavy. Zatmělo se jí před oči-

ma a v místě, kde jí kůži rozsekl Ortegův prsten, jí vy-

střelila bodavá bolest.

Zvrátila se dozadu a překulila se na bok. Vybavila se

jí přitom tvář její matky. Už byla devět let po smrti.

Možná se ji tak bůh snažil připravit na „přechod” do

dalšího života.

„S kým jsi ve spojení?” zavrčel Ortega a popadl ji za

vlasy. „Komu předáváš informace? A co všechno jsi to-

mu člověkovi už řekla?”

Kelly se těžce převalila na záda a nenávistně se na něj

zahleděla. „Jestli si myslíte, že vám cokoli povím, tak

jste hloupější, než vypadáte,” procedila přes zuby. „Za-

chovejte se pro jednou jako chlap a skončete to.”

Ortega se posměšně zachechtal. „Já ti ukážu chlapa.”

Začal si povolovat pásek u kalhot.”

„Kdo viděl jeden, viděl je všechny,” zavrčela Kelly,

pak ale zaúpěla bolestí, protože Jose ji řízl nožem do

obou chodidel.

Její

pohrdavá

poznámka

naplnila

Ortegu

vztekem.

Zaskřípal zuby a přistoupil blíž. Byl připraven vzít si ji,

ukázat jí, kdo je tady pánem.

V tom okamžiku ale kdosi vykřikl.

Bylo to za celý její dosavadní život poprvé, co Kelly

pocítila úlevu při zvolání „Oheň!”.

Ortega se prudce obrátil, řekl Josemu, aby Kelly hlí-

dal, a zamířil ke dveřím, za nimiž se nacházely schůdky

vedoucí do podpalubí.

Jose jí roztáhl nohy a pak si významně přejel dlaní po

poklopci. Chtěl tak Kelly evidentně naznačit, co bude

následovat.

Jí to ale hrůzu nenahnalo. Ve skutečnosti brala jeho

přítomnost skoro jako dar z nebes, lépe řečeno tak bra-

la fakt, že s ní kromě něho nikdo jiný nebyl. Jako by to

svými myšlenkami přivolala – Jose se sklonil, hrábl ru-

kou po jejím živůtku a strhnul z ní šaty. Zůstaly jí jen

kalhotky, jinak byla zcela nahá. Těžce polknul a poma-

lu jí přejel pohledem po těle.

Kelly v tom okamžiku pokrčila nohy a prudce je vy-

mrštila vzhůru. Joseho nos zasáhla pravou patou. Ozva-

lo se křupnutí a do jeho dutiny lebeční pronikly úlom-

ky kosti. Jose Garza byl mrtvý dřív, než jeho tělo

s žuchnutím dopadlo na palubu.

Kelly se k němu vrhla a vzala mu z ruky nůž. Když se

pak ozval dupot a z podpalubí se vynořil nějaký muž

s pistolí, její noha znovu zasvištěla vzduchem. Muž, je-

hož hlava nyní svírala s tělem nepřirozený úhel, nestihl

ani vykřiknout, natož použít zbraň.

Kelly se otočila, rozhlédla se a údivem se jí rozšířily

oči. Pokud nespala a jen se jí to nezdálo, tak to, co v dál-

ce viděla, musel být Galveston.

Než mohla cokoli podniknout, ozvaly se další kro-

ky.

Ať

už

dole

začalo

hořet

cokoli,

nebezpečí

bylo

zřejmě zažehnáno. Když o zlomek vteřiny spatřila Or-

tegu, ztuhla. To už ale Ortega zaregistroval obě ležící

těla a sáhl po pistoli. Nestihl ji však vytáhnout, proto-

že Kelly máchla rukou a mrštila po něm nůž. Na tak

krátkou vzdálenost nemohla minout – nůž se ve vzdu-

chu jednou otočil kolem své podélné osy a až po ru-

kojeť se zarazil do Ortegovy hrudi. Poslední věc, kte-

rou zahlédla, než se vrhla přes zábradlí do vody, byl

nechápavý výraz v jeho tváři.

Moře k ní natáhlo ruce a vzalo jí do své chladivé ná-

ruče, která byla příslibem svobody. Jen příslibem – Or-

tega byl sice mrtvý, to ale neznamenalo, že by byla

v bezpečí. Na palubě jachty ještě bylo několik mužů

a byli ozbrojeni.

Dostala nápad. Obrátila se k zádi jachty a začala pla-

vat šikmo dolů. Měla štěstí – kdyby mořská voda tak ne-

nadnášela, nikdy by se jí kotevní řetěz nepodařilo omo-

tat

kolem

lopatek

lodního

šroubu.

bodavou

bolestí

v plících a plná obav, jak to asi vypadá nahoře na palu-

bě, se od lodního šroubu odrazila a začala se od jachty

vzdalovat.

K lodi se ohlédla jen jednou, a to když se vynořila. Po

palubě

pobíhalo

několik

mužů

mobilními

telefony

u uší, pár dalších se naklánělo přes zábradlí a pokouše-

lo se ji najít. Pak se ozval výkřik, protože jednomu

z nich se to konečně podařilo.

Kelly na nic nečekala, zhluboka se nadechla a znovu

zajela

pod

hladinu.

Zaslechla

přitom,

jak

kapitán

snaží

nastartovat

motor.

Sotva

naskočil,

lopatky

lodní-

ho šroubu jedna po druhé praskly.

Když se Kelly po chvíli znovu vynořila, už se dozadu

ani nepodívala. Jen se s pocitem ulehčení natočila k zá-

padu a začala plavat.

Ani všechna dostupná elektrická energie nestačila na

to, aby v červenci udělala z Texasu příjemné místo k ži-

votu.

Ranger

Quinn

McCord

proto

rozhodl

strávit

část povinné dovolené rybařením na pláži u Galvesto-

nu. Nebylo tam sice o nic chladněji, vzduch tam ale ne-

byl tak suchý a malá zátoka, kde chytal ryby, byla velmi

hezká a hlavně klidná.

Neustále musel myslet na svého parťáka Franka Har-

dyho a na to, jak by se mu tady líbilo. Frank rybaření mi-

loval. Quinn ne. Dneska ale ryby chytal. Za Franka.

Protože Frank byl minulý týden zavražděn.

Frank Hardy, kterému chyběly do odchodu do penze

jen čtyři měsíce, vešel do baru, kde se měl setkat s Quin-

nem, a pak mu zemřel u nohou. Smrt mu přinesla kul-

ka, která se mu zaryla do zad. Quinnovou reakcí bylo

vyrobit tomu zákeřnému střelci na čele třetí oko a otáz-

ky klást až později. To bylo také příčinou jeho nucené

dovolené a zloby, která mu svírala útroby.

Vytáhl z kbelíku kus ryby, napíchl ho na háček a švih-

nutím

rybářského

prutu

návnadu

nahodil.

Pach

rybiny,

který stoupal z kbelíku i jeho rukou, mu byl odporný.

Zamračil se. Bylo teprve úterý. Do konce povinné tý-

denní dovolené, během níž si měl odpočinout a dát se

dohromady, zbývalo ještě šest dnů. Nebyl si jist, jestli ho

to lenošení nepřipraví o rozum.

Náhlý větrný poryv se zmocnil jeho baseballové če-

pice, mrštil s ní na zem a začal ji kutálet po písku. Quinn

odložil rybářský prut a rozběhl se za svou čepicí. Během

několika vteřin ji chytil, otřel z ní písek a nasadil si ji

zpátky na hlavu. Když se pak obrátil, spatřil někoho vy-

lézat z vody.

Nebyl si jist, kdy přesně zjistil, že se jedná o ženu, na

vteřinu přesně by ale dokázal určit okamžik, kdy si uvě-

domil, že je nahá. Bezprostředně poté mu nějaká nevi-

ditelná ruka sevřela žaludek. Pokusil se přesvědčit sám

sebe, že za to mohla skutečnost, že toho dne ještě nic

nejedl, a nikoli jeho moratorium na sex, které si sám

uložil, ale nepodařilo se mu to.

výjimkou

kalhotek,

které

toho

moc

nezakrývaly

navíc

byly

mokré,

takže

výsledný

efekt

spíše

jen

umocňovaly, toho na sobě opravdu neměla víc než toho

dne, kdy přišla na svět. Quinn od ní nemohl odtrhnout

oči. Krátce přitom pomyslel na to, jak moc rád by Frank

právě teď stál vedle něj.

Zauvažoval, jestli by se neměl otočit a někam odejít,

pak tu možnost ale odmítl. Jestliže se rozhodla zaplavat

si bez plavek u veřejné pláže, pak to asi nebyla žádná

stydlivka. Díval se na ni proto dál a vychutnával si po-

hled na její krásnou postavu.

Když

neznámá

kráska

Quinna

spatřila,

trhla

sebou

a zůstala stát. V tom okamžiku Quinn zaregistroval v je-

jí tváři výraz naprostého děsu a také si všiml, že jí z ko-

nečků

vlasů

odkapává

krev.

Pochopil,

že

nejedná

o žádnou nudistku, a probudil se v něm polda. Vykročil

k ní, sotva se ale pohnul, neznámá nejistě couvla.

Quinn se okamžitě zastavil.

Zaváhal, protože si nebyl jist, jak by měl postupovat,

aby ji ještě více nevyděsil. Pomalu zvedl ruku.

„Madam… jste v pořádku?”

Nejistě přešlápla, protřela si oči a znovu se zadívala

jeho směrem.

„Mel? Mel Gibson?”

Quinn

zamračil.

„Ne,

madam.

Mel

Gibson

teda

rozhodně nejsem.”

Žena se zahleděla krátce za sebe na moře a pak zno-

vu otočila hlavu k němu, jako kdyby zvažovala, jestli

dát přednost opětovnému setkání s čímsi, před čím zřej-

mě právě utekla, nebo čelit novému, pro ni zcela ne-

známému

nebezpečí.

Pak

zřejmě

učinila

rozhodnutí.

Definitivně se obrátila zády k moři a vykročila ke Quin-

novi. Sotva ale udělala několik kroků, zapotácela se.

Quinn tiše zaklel, vyrazil k ní a zachytil ji ještě dřív,

než mohla upadnout. Dlouhé vlasy měla přilepené k zá-

dům a její pokožka byla na dotek studená jako led. Zdá-

lo se mu to zvláštní, protože bylo skoro nesnesitelné ve-

dro. Obával se proto, jestli není v šoku. A taky musel

myslet na to, že přísahal, že bude hájit právo, ne ho po-

rušovat. Třeba ale neexistoval žádný předpis, který by

stanovoval, že když někdo uloví mořskou pannu, musí

ji hned zase pustit.

„Asi

potřebuji

pomoc,”

zamumlala

skoro

nesrozumi-

telně žena a začala se třepat.

Tehdy si Quinn všiml škrábanců a ran na jejích pažích

a břichu a také velké a už pomalu blednoucí podlitiny

na její tváři. Ať už se jí přihodilo cokoli, nestalo se to na-

jednou. Vypadalo to, jako kdyby ji někdo mlátil něko-

lik dnů.

Vzal ji do náruče a zamířil s ní ke svému autu. Když

k němu došel, otevřel dveře a posadil ji na sedadlo ved-

le řidiče. Pak se přes ni natáhl a vyndal z konzoly mo-

bilní telefon.

Žena v té chvíli opět otevřela oči, a když spatřila v je-

ho ruce telefon, popadla ho za zápěstí.

„Hej, Mele… Co to děláte?”

„Volám sanitku a policii.”

Zachvěla se

a pak se zhluboka nadechla. Netušila,

jak daleko sahá Ortegova moc, a tak dospěla k názoru,

že bude lepší, když se nebude na veřejnosti moc ukazo-

vat. Třeba si grázlové myslí, že se utopila.

„Jestli to uděláte, tak mě najdou. A jestli mě najdou,

tak zemřu.”

„Kdo?” zeptal se Quinn. „Kdo po vás jde?”

Mávla rukou k oceánu a pak se zhroutila dopředu.

Quinn ji zachytil na poslední chvíli – jinak by se ude-

řila čelem do palubní desky. Opřel ji znovu o opěradlo

sedadla, pak si sundal tričko a zakryl jí s ním hruď.

Co teď? Zauvažoval. Kdo ji nesměl najít? Na kte-

rou stranu zákona patřila? Na tu správnou, nebo špat-

nou? Skutečnost, že byla krásná a skoro nahá, ještě

neznamenala,

že

ničeho

nedopustila.

Nevěděl,

by měl udělat.

„Zatraceně,” zamumlal a pak se podíval k horizontu.

Rád by věděl, z koho měla strach. Kdo by po ní mohl jít.

Zasténala, a to mu k rozhodnutí stačilo. Ještě jednou

se na ni podíval a pak si zašel pro své věci. Kbelík s ná-

vnadami nechal na břehu, uchopil skládací židli a ry-

bářské náčiní a všechno to zanesl do vozu.

Neznámá

žena

mezitím

zřejmě

ani

nepohnula.

Její nehybnost ho znepokojovala víc než to, co mu řek-

la. Zavřel dveře na její straně, obešel auto, usedl za vo-

lant a nastartoval motor. V té chvíli už byl rozhodnut,

že jí bude důvěřovat. Nějaký vnitřní hlas mu sice říkal,

že

když

nebude

informovat

příslušné

orgány,

dopustí

se chyby, nemohl ale zapomenout na strach, který se jí

objevil v očích, když se podívala zpátky na moře.

Pak si řekl, že je ranger, tedy technicky vzato poli-

cista,

takže

příslušné

orgány

už

vlastně

informovány

byly v okamžiku, kdy ji uviděl vystupovat z vody. Teď

se jen musí postarat o to, aby se její podchlazené tělo

co nejdříve zahřálo, a ošetřit jí zranění. Na otázky bu-

de čas pak.

Zařadil rychlost a pomalu se rozjel směrem k příjez-

dové cestě. Když se pneumatiky vozu ocitly na asfaltu,

přeřadil na vyšší rychlostní stupeň a zamířil ke svému

motelu.

Byl tak zaneprázdněn pozorováním té ženy a sledo-

váním silničního provozu, že si skoro nevšiml štíhlého

motorového člunu plujícího podél břehu. Když ale po-

hlédl do zpětného zrcátka a jeho pohled přitáhl odraz

slunečních

paprsků

čelního

ochranného

skla

člunu,

zrychlil se mu tep.

Nemuselo

nic

znamenat.

Kolem

pobřeží

byla

spousta

různých

člunů.

Jenže

tenhle

plul

pomalu,

až

moc pomalu – jako kdyby lidé na jeho palubě něco či

někoho hledali.

Podíval se ještě jednou. Měl pravdu. Na palubě totiž

spatřil

trojici

mužů

dalekohledy

očí.

Pečlivě

prohlíželi břeh.

Sešlápl plynový pedál.

Když už je od motelu dělilo asi tak pět minut jízdy,

najednou

nimi

někdo

zatroubil.

Kelly

sebou

trhla

a zvedla hlavu. Když to udělala, tričko, kterým Quinn

zakryl její prsa, se svezlo a spadlo jí do klína.

„Panebože,”

zamumlala,

oběma

rukama

tričko

po-

padla, přitiskla si ho zpátky a pak se začala skoro zou-

fale rozhlížet kolem.

Ve tváři přitom měla takový výraz, že se Quinn radě-

ji odtáhl co nejdál na svou stranu.

„Uklidněte se, madam, to byl jen…”

„Kdo jste?” štěkla a hned se chytila za hlavu, jako

kdyby jí zvuk vlastního hlasu působil bolest. Když ale

zvedla ruce, tričko opět sklouzlo.

Quinn

nevěděl,

jestli

má

odpovědět

její otázku,

nebo dupnout na brzdy a vyskočit z auta. Něco mu ří-

kalo, že by se měl od té zvláštní mořské panny co nejvíc

vzdálit. Provoz na silnici to dilema rozhodl za něj. Ne-

chal proto ruce na volantu a snažil se předstírat, že ho

vůbec nezajímá, jak se jí – zatímco si přetahovala přes

hlavu jeho tričko – nádherně pohupují ňadra.

Kelly Sloanová měla pocit, že se jí snad každou chví-

li rozletí hlava. Ta bolest byla hrozná, mnohem horší ale

bylo poznání, že je skoro nahá a sedí v autě s neznámým

mužem. Na okamžik získala dojem, že už ho viděla a že

mu říkala Mele, pak ale dospěla k názoru, že se jí to asi

jen zdálo. Ohnula se a opřela se čelem o kolena. Měla

strach, že každou vteřinou omdlí.

„Madam?”

Ten hlas zněl laskavě a stejným dojmem působil i do-

tek ruky na jejích zádech.

„Jsem v pořádku,” zamumlala a zhluboka se nadech-

la. Na tolik kyslíku ale nebyla připravena. „Vlastně ne.

Nejsem,” dodala a pomalu se svezla na podlahu.

„Sakra!” vychrlil ze sebe Quinn, sešlápl plynový pe-

dál až na podlahu a prolétl křižovatkou. Kdyby jeho

motel už nebyl tak blízko, zamířil by s ní do nemocnice.

O chvíli později sjel z hlavní silnice na příjezdovou

cestu vedoucí k motelovému parkovišti a prudce zabrz-

dil. Když poté vypnul motor, nastalo uvnitř auta až dě-

sivé ticho. Rozhlédl se kolem a pak pohlédl na hodinky.

Pro turisty bylo evidentně ještě pořád moc brzo. Vypa-

dalo to, že hosté ubytovaní v motelu Mořský racek ješ-

tě spali.

Vyskočil z auta, a když pak obcházel vůz, přichystal

si klíč od svého pokoje. Otevřel dveře na straně spolu-

jezdce, uchopil bezvládně ležící ženu a opatrně ji vytá-

hl z auta. Poté ji vzal do náruče a rychle vykročil ke své-

mu pokoji. Byl teď velmi rád, že se nacházel v přízemí.

Zpoza rohu se vynořil nějaký rozcuchaný muž v kra-

ťasech. V ruce držel malý kyblík s ledem a měl evident-

ně kocovinu. Pohlédl na Quinna, pak na ženu v jeho ná-

ruči a pozvedl kyblík, jako kdyby chtěl pronést přípitek.

„Koukám,

že

nejsem

jediný,

kdo

přebral,”

pronesl

zmučeným hlasem muž.

Quinn se na něj usmál a něco nesrozumitelně za-

mumlal, pokračoval ale dále v chůzi. O pár vteřin po-

zději konečně dorazil ke svému pokoji. Když odemkl

a otevřel dveře, opatrně – aby se nepraštila do hlavy –

vešel dovnitř a patou dveře přirazil.

Položil ji na postel a zkontroloval její životní funkce.

Puls měla naštěstí skoro normální. Poté jí začal prohlí-

žet hlavu, aby zjistil zdroj toho krvácení. Brzy ho našel.

Na temeni měla nevelkou ránu. Na první pohled to ne-

vypadalo vážně, jist si tím samozřejmě ale být nemohl.

Potřebovala

lékaře.

Nemohl

totiž

vyloučit

možnost,

že utrpěla otřes mozku. Podvědomě ale cítil, že to nej-

horší na jejím zdravotním stavu je naprostá vyčerpanost

a podchlazení. Na dotek byla ještě stále jako led.

Strčil ruce pod spodní okraj trička a přejel jí prsty po

hrudním

koši,

aby

zjistil,

jestli

nemá

nějaká

zlomená

žebra. Téměř okamžitě sebou cukla a zasténala.

„Ach… Omlouvám se,” řekl tiše a narovnal se. Ne-

měl nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo lékárnič-

ce. Měl by ji prohlédnout lékař, ne polda, který se vy-

dal na ryby.

Nedokázal

však

zapomenout

naléhavost

jejím

hlase, když ho prosila, aby nevolal na policii. Dokud

nezjistí, co ji k té žádosti vedlo, bude zachovávat ma-

ximální opatrnost. Vyčistí jí rány a potře je alkoho-

lem. Na tu podlitinu jí přiloží pytlík s ledem… a pak se

bude

modlit,

aby

svého

rozhodnutí

nemusel

nikdy

li-

tovat. Než se ale do toho modlení pustí, postará se

o to, aby se zahřála.

Ošetřil jí všechny rány a škrábance a pak přes ni pře-

táhl všechny pokrývky, které v pokoji našel.

Kelly nějakým

způsobem

vycítila, že je v bezpečí.

Alespoň pro tuto chvíli. Třebaže měla zavřené oči, vě-

děla, že leží v posteli. Přikrývky byly příjemně měkké,

stejně tak polštář pod její hlavou. Slyšela toho muže, jak

se pohybuje po pokoji. Dvakrát se pokusila otevřít oči,

pokaždé k ní ale přistoupil a jemným dotekem jí dal na-

jevo, že by se neměla namáhat. Poslechla ho, protože

snad ještě nikdy v životě necítila takovou potřebu jen

ležet a spát. Jen jednou jí způsobil bolest, když to ale

udělal, slyšela přitom v jeho hlase něhu a lítost.

Snažila se zůstat při plném vědomí. Bála se totiž, že

kdyby té smrtelné únavě podlehla, otevřela by tak ces-

tu vzpomínkám, po nichž teď netoužila. Její vyčerpání

ale bylo příliš velké a vědomí, že se jí podařilo oblaf-

nout smrt – a Dominika Ortegu – bylo příliš příjemné.

Když proto na svém těle ucítila ty báječně hřejivé po-

krývky, které na ni naskládal, vzdala to. Prospí se. Jen

chvíli. Dokud se úplně nezahřeje.

To byla její poslední vědomá myšlenka až do oka-

mžiku, kdy se probudila ve vodě.

DRUHÁ KAPITOLA

Navzdory hromadě pokrývek, které na ni Quinn na-

skládal, se ta žena ještě stále chvěla. Věděl, že by ji měl

nějak zahřát, přičemž nejrychlejší způsob, na jaký do-

kázal přijít, bylo vložit ji do vany plné horké vody. Na-

pustil proto vanu, pak krátce zaváhal, stáhl jí přes hla-

vu tričko a odnesl ji do koupelny. Pomalu ji začal nořit

do vody. Na jakékoli protesty z její strany přitom nebyl

připraven. Když se ale dostala do kontaktu s vodou,

zřejmě to v ní probudilo vzpomínky, na které by raději

nadosmrti

zapomněla.

Zazmítala

sebou

začala

kolem

sebe kopat a křičet. Než si stihl uvědomit, co se děje,

rozmáchla se a pokusila se ho zasáhnout pěstí. Když

cuknul hlavou a ráně se vyhnul, zkusila to ještě jednou.

V té chvíli došel k názoru, že bude rozumnější, když ji

nejdříve probudí.

„Madam… madam… to je v pořádku. Jen se vám

snažím

pomoct,

vzpomínáte

si?

Jste

velmi

prochladlá.

Potřebujete se zahřát.”

Znova na něj zaútočila a pokusila se dostat z vany.

„Bože můj!” zaúpěl Quinn a raději ji už pustil.

Kelly

náhlou

volnost

nebyla

připravená.

Uklouzla a zmizela pod vodou. Okamžitě se ale vynoři-

la a připravila se k boji. Nebyl tam ale nikdo, kdo by se

jí snažil strčit hlavu pod vodu případně proříznout hrd-

lo nožem. Pouze ve dveřích spatřila nějakého mokrého

a znechuceně se tvářícího muže.

„Omlouvám se, že jsem hned nepochopil, o co vám

jde,” pronesl Quinn. „Kdybych si včas uvědomil, že se

hodláte utopit, nechal bych vás na té zatracené pláži.”

V té chvíli si Kelly vzpomněla. Na všechno, co se sta-

lo od okamžiku, kdy po Ortegovi hodila nůž, až do set-

kání s tím mužem na břehu moře. Pravděpodobně jí za-

chránil život.

„To já se omlouvám,” zamumlala a odstranila si z ob-

ličeje mokré vlasy. „Domnívala jsem se, že jste… Chci

říct… že jsem nevěděla, kde to jsem.”

Quinn se zatvářil o něco vstřícněji. „Snažila jste se

někomu uniknout? Před kým jste to utíkala? Koho se

tak bojíte?”

Kelly

popadla

žínku,

která

ležela

okraji

vany,

a přitiskla si ji k hrudi.

„Nemohli

bychom

tom

rozhovoru

pokračovat

po-

zději?” zeptala se. „Až se vykoupu?”

Quinn se zadíval na tu malou žínku, pomocí níž se

chtěla zakrýt. Nejraději by jí řekl, že už viděl všechno,

co se na ní vidět dalo, dospěl ale k názoru, že by to asi

nebylo moudré.

„Jistě,” řekl. „Nachystám pro vás na postel nějaké su-

ché věci. Až budete hotová a připravená vyjít z koupel-

ny, zakřičte na mě, a já zavřu oči.”

Po těch slovech se otočil, vyšel z koupelny a zavřel za

sebou dveře. Kelly nevěděla, jestli by měla cítit úlevu,

nebo být ještě nervóznější než předtím.

Zavře oči?

Bylo od něj hezké, že to hodlal udělat, ale už ji vi-

děl v podstatě nahou. Oceňovala však, že tu skuteč-

nost nezmínil. Posadila se na okraj vany a zadívala se

na kliku. Kdyby se pohnula, byla připravena přiskočit

a zajistit dveře západkou. Ale klika se ani nepohnula.

Kdyby

vedlejší

místnosti

nezačala

hrát

televize,

mohla by si myslet, že je tu úplně sama. Uspokojena

zjištěním, že jí nechce nijak ublížit, se ponořila do vo-

dy a zavřela oči.

Uběhlo víc než třicet minut, než Quinn zaslechl zvuk

vody odtékající z vany. Snažil se nemyslet na to, co se

děje za dveřmi, a věnovat veškerou pozornost televizi.

Dávali v ní jeden z dílů seriálu Walker, Texas Ranger

a on se při jeho sledování skoro pořád mračil. Pochybo-

val, že by Chuck Norris měl tolik potíží při zachraňová-

ní nějaké slečny v nesnázích.

Najednou se dveře koupelny otevřely. Vzhlédl, těžce

polknul a pak pokynul hlavou k tričku a krátkým kal-

hotám přehozeným přes opěradlo křesla.

„Suché věci,” zamumlal. „Pochybuji, že by vám slu-

šely víc než to, co obvykle nosíte, ale jsou čisté.”

Kelly na něj krátce pohlédla, uchopila kraťasy a trič-

ko a vklouzla znovu do koupelny. Po necelé minutě ale

byla zpátky.

Televize už nehrála a ten muž seděl na okraji poste-

le, lokty se opíral o kolena a upřeně pozoroval špičky

svých bot. Když ji zaslechl, zvedl hlavu.

„Jsem

Quinn

McCord,”

představil

stručně.

Prav-

děpodobně to nebyl muž, který by plýtval slovy.

„Já jsem… ehm… Kelly Sloanová.”

„Jste si jista?”

„Co tím chcete říct?”

Postavil se, a když to udělal, Kelly bezděčně o krok

couvla.

„No, neznělo to dvakrát přesvědčivě. To jméno jste si

právě vymyslela, nebo jste zapomnětlivá?”

Zamračila se. Pak si uvědomila, čím vším musela bě-

hem

posledních dnů

projít,

zvedla

bradu

a odhodlaně

prošla kolem něj.

„Je to moje pravé jméno,” oznámila mu, posadila se

na postel a uchopila telefonní sluchátko. Sotva ale za-

čala vytáčet číslo, napadlo ji, že vlastně neví, nakolik

může

tomu

muži,

který

jí

představil

jako

Quinn

McCord,

důvěřovat.

„Musím

zavolat.

Takže

kdyby

vám to nevadilo…”

Zřejmě

nezvolila

ten

nejvhodnější postup.

Quinn

to-

tiž neopustil pokoj, jak čekala, ale místo toho jí vzal slu-

chátko z ruky a položil ho zpátky do vidlice.

„Abych pravdu řekl, tak by mi to vadilo,” prohlásil.

„Tohle je můj pokoj, takže je to i moje záležitost. Ni-

kam

odtud

nebudete

telefonovat,

dokud

nevysvět-

líte, co se stalo.”

„Podívejte

se,”

řekla.

„Jmenuji

Kelly

Sloanová.

Jsem policistka. Vlastně pracuji pro DEA, abych byla

přesná. Potřebuji si zavolat. Soukromě.”

Policistka? Quinn v duchu zajásal a začal se usmívat.

„Předpokládám, že u sebe nemáte nic, čím byste to mo-

hla dokázat.”

Zlostně se na něj zahleděla. „Když jste mě vynášel

z vody, všiml jste si snad, že bych u sebe měla nějaké

papíry?”

Jeho úsměv se ještě rozšířil. „Viděl jsem toho hodně,

ale papíry žádné.”

„V tom případě nejste džentlmen.”

„To máte pravdu,” prohlásil Quinn a sedl si vedle ní.

„Takže vy pracujete pro federální agenturu pro potírá-

ní narkotik?”

Přikývla. „Ano. A teď odprejskněte. Nemám na ty

vaše hloupé řeči ani čas, ani náladu.”

Quinn se okamžitě přestal usmívat. Beze slova vstal,

přistoupil ke stolu a otevřel svůj plátěný pytel přes ra-

meno. O několik vteřin později se otočil a hodil něco na

postel.

Kelly se nevěřícně zadívala na stříbrnou hvězdu.

„Vy jste ranger?”

„Ano, madam. Jsem.”

„Co děláte v Galvestonu?”

„Chytal jsem ryby. Místo nich jsem ale ulovil moř-

skou pannu.”

Dotkla se prstem odznaku. „Je pravý?”

„V každém případě se na něj můžete podívat a do-

tknout

ho.

Mně

naproti

tomu

nezbývá

než

vám

věřit.”

Zhluboka si oddechla. Když přitom ale pohnula ra-

meny, zabolelo ji to.

„Potřebujete

doktora,”

prohlásil

Quinn,

když

zasy-

čela bolestí.

„To nemůžu riskovat,” řekla na to Kelly. „Musí si

myslet, že jsem mrtvá.”

„Kdo?”

„Už jste někdy slyšel o Dominiku Ortegovi?”

Quinnovi se údivem rozšířily oči. „To je člověk, před

kterým utíkáte?”

„Konkrétně před ním ne… Tedy už ne. Než jsem se

dostala

lodě,

hodila

jsem

něm

pětadvaceticenti-

metrový nůž. Trefila jsem ho přímo doprostřed hrudi.”

Quinn

dlouze

zahleděl

její

viditelné

šrámy

a zauvažoval, co všechno asi musela podstoupit, než se

jí podařilo zbavit se někoho tak mocného a zlého. „Co

se stalo?”

„Byla jsem prozrazena. Když Ortega zjistil, kdo sku-

tečně jsem, několik dnů se ze mě pokoušel dostat, co

všechno jsem se dověděla a komu jsem to řekla.”

Quinn se bezmyšlenkovitě dotkl podlitiny na její tvá-

ři. „Jak se vám to podařilo přežít?”

Kelly pokrčila rameny. „První dva nebo tři dny jsem

nepřetržitě zvracela, často přímo na něj. Bylo mi tak

špatně, že jsem to bití ani moc nevnímala. Dneska, když

se moře uklidnilo, jsem pochopila, že už ho to nebaví

a chce to ukončit. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou

budu ráda, že trpím mořskou nemocí. Počítám, že už si

na to nikdy nebudu stěžovat.”

Quinn se krátce zasmál.

„Musí

myslet,

že

jsem

utopila,”

pokračovala

dále.

„Taky

ale

musím

kontaktovat

svého

nadřízené-

DEA.

Pomáhá

koordinovat

jeden

federální

pří-

pad,

který

týká

Ortegova

švagra

Poncea

Grubera.

Federálové se s Gruberem dohodli, že když jim po-

skytne informace, které by mi pomohly dostat se do

Ortegovy

organizace,

nebude

odsouzen

trestu

smrti.

Jenže Gruber nás i federály zřejmě podvedl, a mě to

málem stálo život.”

„Jak to?”

„V Ortegově mexické vile se najednou objevil jeden

člověk. Před třemi roky jsem ho zatkla a postarala se

o to, aby skončil ve vězení. Věděla jsem, že on a Gruber

jsou ve stejné věznici, jenže jsem netušila, že ten člověk

má být předčasně propuštěn. Domnívám se, že mu Gru-

ber pověděl, aby se co nejdříve osobně setkal s Orte-

gou. Zřejmě doufal, že při tom setkání odhalí člověka,

kterého tam DEA poslala. Tím způsobem se chtěl zba-

vit obou nebezpečí. Svou část dohody s federály splnil.

Nebyla by to jeho vina, že tajná akce selhala. Zároveň

nasměroval Joseho Garzu – tak se ten jeho spoluvězeň

jmenoval – mým směrem. Věděl, že pokud ten nasaze-

ný tajný agent bude někdo, koho Garza znal, tak ho Or-

lega nechá zabít. On by pak v jeho očích nebyl zrádcem,

který si zasluhuje smrt.”

„A co Ortega? Jste si jistá, že je mrtvý?”

Kelly si povzdechla. „Ne. S určitostí mohu říct jen to,

že jsem ho vážně zranila. Pokud je ale naživu, mám pro-

ti němu tolik důkazů, že ho trest smrti nemine. Totéž se

týká i Grubera. Jenže jestli je naživu a zjistí, že jsem se

neutopila, udělá všechno pro to, abych se do Washing-

tonu nikdy nedostala.”

„Co hodláte dělat?”

„Mohu použít váš telefon?”

Quinn si povzdechl. „Poslužte si.”

Kelly zvedla sluchátko a chvějícími se prsty vytočila

číslo. To chvění se jí nelíbilo. Byl to projev slabosti.

Krátce pohlédla na Quinna. Už ji viděl v podstatě na-

hou a teď i roztřesenou. Mohlo by to být ještě horší?

„Michael Forest.”

Když se ze sluchátka ozval ten mužský hlas, trhla se-

bou. Myslela v té chvíli totiž tak intenzivně na toho ran-

gera, že úplně zapomněla, že někam volá.

„Tady Kelly, kapitáne Foreste.”

„Kelly!

Díkybohu!

Dostali

jsme

informaci,

že

jste

možná mrtvá.”

Kelly si povzdechla.

„Ta informace nebyla daleko od pravdy.”

„Jste v pořádku? A kde vůbec jste?”

„Jsem v pořádku. A co se týče toho, kde teď jsem, ra-

ději bych si to nechala pro sebe. Volám hlavně proto,

abych vám řekla, že ve Washingtonu budu přesně pod-

le plánu, tedy patnáctého července.”

„To je skvělé. Co Ortega?”

„Možná jsem ho zabila.”

Na druhém konci linky se na chvíli rozhostilo ticho.

Když poté Michael Forest opět promluvil, z jeho hlasu

už nezaznívala předchozí radost. „Co vám ten gauner

udělal?”

„Nechce se mi to rozebírat. Postačí, když řeknu, že

jsem celá.”

„Dobře, ale…”

„Je tu ale jedna věc, kterou byste měl vědět,” přeru-

šila ho Kelly. „Domnívám se, že nás Gruber podvedl.”

„Ano?”

„Nebyl náhodou ve stejné věznici jako muž jménem

Jose Garza?”

„Nevím. Ale mohu to zjistit. Proč?”

„Asi tak před třemi lety jsem Joseho Garzu pomo-

hla dostat za mříže. Byl odsouzen na pět let, dostal se

ale ven už za tři roky. Je to jeden z Ortegových mužů.

Když ho pustili, na nic nečekal a okamžitě se za Orte-

gou vypravil.”

„Ten zatracený bastard!”

„Jo, přesně tohle jsem si pomyslela i já,” řekla na to

Kelly.

„Co bylo dál?”

„Garza se objevil v Ortegově vile a samozřejmě mě

okamžitě poznal. Co bylo dál, si už dokážete představit.”

„Ach bože… Je mi to moc líto, Kelly. To jsme netušili.”

„Postarejte se hlavně o to, aby se Gruber dověděl,

že dohoda už neplatí. Chci, aby během čekání na soud

myslel na to, kolik je asi způsobů, jak člověk může

zemřít.”

Forest si povzdechl. „Když mu to povím, tak bude vě-

dět, že jste naživu… a že proti němu budete svědčit.”

„To si uvědomuji.”

„Ne, to není dobrý nápad. Zapomeňte na to, Kelly.

A dovolte mi, abych pro vás někoho poslal. Až do sou-

du vás někam schováme.”

„Ale já už v bezpečí jsem. Postačí, když se o mou bez-

pečnost postaráte během přelíčení.”

Forest začal něco namítat, Kelly ale zavěsila.

Quinna potěšilo, že se s ním Kelly cítí bezpečná. Ne-

byl si jist, proč je to pro něj tak důležité, teď se tím ale

nehodlal zabývat.

„Ještě pořád krvácíte,” poznamenal.

Kelly se dotkla rukou čela, a když jí na prstech ulpě-

la krev, zamračila se.

„Potřebovala

byste

důkladnější

ošetření,

jenže

já

ta-

dy mám jen antibiotickou mast a láhev alkoholu.”

Kelly zaváhala. Jestli mu ale měla důvěřovat, tak ve

všech směrech.

„Tak dělejte, co umíte,” zamumlala, sundala si tričko

a přitiskla si ho k hrudi.

Quinn se pokusil zakrýt své překvapení, moc se mu

to ale nepodařilo. Stáhlo se mu hrdlo. Copak Kelly ne-

věděla, co s kterýmkoli mužem udělá pohled na krás-

nou nahou ženu?

Posadila se a beze slova se na něj zadívala.

Quinn si povzdechl. Ne, zřejmě to nevěděla. „Hned

to přinesu,” vysoukal ze sebe.

Když se po chvíli začal věnovat jejím ranám, dalo mu

to dost práce, aby své myšlenky udržel pod kontrolou.

„Pracujete v Galvestonu na nějakém případu?”

Quinn se zamračil a podal jí suchou žínku. „Seďte

klidně. Jinak se vám ten alkohol dostane do očí.”

Přiložila si žínku k čelu, a když jí pak nalil na jednu

z ran na hlavě trochu alkoholu, zatnula zuby. Pálilo to

jako čert.

„Tak děláte tu na nějakém případu?”

„Už jsem vám řekl, že jsem tu na rybách.”

Zvedla k němu oči a tázavě se na něj zadívala. Cítila,

že jí neřekl celou pravdu.

Nemýlila se. Quinn jí totiž ke svému vlastnímu pře-

kvapení pověděl všechno. Popsal jí smrt svého parťáka

i následnou pohrůžku svého šéfa, že jestli si nevezme

dovolenou, může si začít hledat jinou práci.

Povzdechla si. Uměla si představit, jak ho asi vzala

smrt někoho, s kým po řadu let každý den pracoval.

„Výčitky

svědomí

přeživšího,”

zamumlala

pokývala

hlavou.

„Cože?” zeptal se udiveně a přestal se na chvíli vě-

novat jejím ranám.

„Vy jste živý, on ne. Máte z toho pocit viny.”

„Já žádnou vinu necítím,” zavrčel.

„Řekl jste, že jste si s ním domluvil v tom baru schůz-

ku, ne?”

Quinnovi

najednou

zatočila

hlava.

Postavil

láhev

na stůl a ztěžka dosedl na postel. Nedokázal ze sebe vy-

pravit ani slovo.

Kelly mu položila ruku na koleno. „Kdybyste mu ne-

zavolal, nebyl by teď mrtvý, nemám pravdu?”

Quinn se začal třást. Nedokázal se na ni podívat. Za-

tracená ženská! Jak mohla vědět, jak se cítí? Zadíval se

na podlahu. Na koberci blízko postele byla skvrna. Vy-

padala

skoro

úplně

stejně

jako

Frankova

pleš.

Frank

používal

nějakou

vodičku,

která

měla

podporovat

růst

vlasů, doufal ale marně.

„Nevíte, o čem mluvíte,” zamumlal.

Kelly hlasitě vydechla.

„Ale ano, mám. Myslíte si snad, že jste jediný polda,

který kdy ztratil parťáka?”

Když Quinn zvedl hlavu, spatřil v jejích očích slzy.

„Vy také?”

„Stalo se to v pátém roce mé služby. Ještě pořád se mi

o tom někdy v noci zdá. Teď už ale vím, že to nebyla mo-

je chyba. Je to součást naší práce, McCorde. Váš parťák

to věděl, a vy to víte taky.” Postavila se. „Nepředpoklá-

dám, že byste tady měl něco k jídlu. Mám hlad. Už tři

dny jsem nejedla.”

„Bože, ženská, proč jste to neřekla dřív?”

Usmála se.

„Byla

jsem

příliš

zaneprázdněná

schováváním

své

nahoty před vaším chtivým pohledem.”

Byl to samozřejmě záměr. A ten záměr jí vyšel –

chmurné myšlenky, kterými se Quinn zaobíral, se rázem

rozplynuly.

„Já se na vás chtivě nekoukám.”

„V tom případě se otočte, ať se můžu zase oblék-

nout,” řekla Kelly, a když se Quinn otočil, přetáhla si

tričko opět přes hlavu.

„Tak jak to vypadá s tím jídlem?” zeptala se pak.

„Máte tady něco?”

Quinn se k ní obrátil, ale neodpověděl. Dlouze se na

ni zadíval a pak ji pohladil po tváři. „Děkuji,” pronesl

tiše. „Za to, co jste řekla.”

„Nemáte

zač,”

zamumlala.

duchu

přitom

myslela

na to, že se snad moc nečervená. „Co to jídlo?”

„Mám

tady

městě

kamaráda.

Jmenuje

Daryl

Connelly. Je to bývalý ranger a má mou absolutní důvě-

ru. Když mi dovolíte, abych mu zavolal, nejpozději za

hodinu byste se mohla najíst.”

Kelly zakručelo v břiše a najednou pocítila takovou

slabost,

že

musela

znovu

sednout.

„Zavolejte

mu,”

řekla. „A řekněte mu, ať sebou hodí.”

Dominik Ortega přežil.

Jeho

mužům

během

necelé

půlhodiny

podařilo

přivolat nějakou loď a na břehu ho pak naložili do če-

kajícího vrtulníku. Ten ho přepravil na jednu soukro-

mou kliniku, v jejímž čele stál muž, který s ním v minu-

losti už několikrát spolupracoval.

Ortega byl okamžitě operován a pak dostal tolik utě-

šujících prostředků, že by to podlomilo nohy i koni. Dý-

chal sám a necítil žádnou bolest. Muži, kteří hlídali dve-

ře jeho pokoje, se ani nepokoušeli skrývat své zbraně.

Lékař, který Ortegu operoval, při pohledu na ně určitě

děkoval osudu, že Ortega operaci přežil.

Začalo nepříjemné čekání. Těsně před půlnocí si jed-

na zdravotní sestra všimla, že se Ortegovi chvějí víčka,

a okamžitě šéfa kliniky přivolala. Ortega se probral bě-

hem

několika

minut

téměř

okamžitě

začal

mumlat

jedno jméno.

„Kelly… Kelly Sloanová… Kelly Sloanová.”

Lékař

tázavě

zadíval

jednoho

Ortegových

mužů.

„To je někdo z rodiny? Neměli bychom ji zavolat?”

zeptal se.

Ortega se hlasitě nadechl. „Ne. To je někdo, koho

musím zabít.” Po těch slovech zase zavřel oči.

Daryl

Connelly

pozoroval,

jak

dlouhonohá

brune-

ta naklání hrníček a snaží se z něj lžičkou nabrat pár po-

sledních kapek polévky. Když svou snahu vzdala a od-

ložila

hrníček

stranou,

spokojeně

usmál.

„Kdybych

věděl, jak vám bude chutnat, přinesl bych toho víc.”

Kelly

zahleděla

hromadu

prázdných

umělo-

hmotných

krabiček,

kterých

ještě

před

chvílí

byly

různé speciality

z restaurace U Hladového rybáře, na

okamžik se zamyslela a pak zakroutila hlavou.

„Nerada bych se přejedla.”

Daryl se tázavě zahleděl na Quinna. Ten se na svého

šedovlasého a vytáhlého bývalého kolegu usmál. Věděl,

že nastal čas říct mu něco na vysvětlenou.

„Tři dny nic nejedla.”

Daryl se zamračil. „Vy žádnou dietu držet nepotře-

bujete, slečno. Vypadáte moc dobře.”

„Díky,”

zamumlala

Kelly

krátkém

zaváhání

otevřela krabici se sušenkami. „Hmmm… Kdo by to byl

řekl, že tady najdu muže svých snů… Ostatně mně se

starší muži vždycky líbili.”

Daryl se začervenal.

Když Quinn spatřil jeho reakci, zasmál se. „Ona ne-

drží

dietu,

Daryle.

Pracuje

pro

DEA.

Snad

postačí,

když řeknu, že její poslední akce nedopadla, jak měla.”

Daryl se na ni překvapeně zadíval. V očích měl kro-

mě obdivu tentokrát i respekt. „Opravdu?”

Kelly se zachmuřila. Čím méně lidí bude znát prav-

du, tím lépe.

„Ano. Ale nechejte si to pro sebe, dobře? Vážně bych

byla ráda, kdyby si mysleli, že jsem se utopila.”

Tentokrát

musel

jeho

upřenému

pohledu

čelit

Quinn. „Ty jsi do toho nějak zapletený?” zeptal se ho

Daryl.

Quinn pokrčil rameny.

„Teď už ano.”

„Ne,

nejste,”

prohlásila

Kelly.

„A

měl

byste

tomu

být rád.”

Quinnovi ztvrdly rysy. „Neznáte mě, takže to nebudu

brát jako urážku. Něco vám teď ale povím, milá dámo,

a povím vám to naposled – nemáte pravdu. Já už s tím

mám co dělat. Je to i moje věc, a to od chvíle, kdy jsem

vás vytáhl z vody a odvezl vás odtamtud dřív, než vás ti

chlapi ve člunu mohli najít.”

Kelly sebou trhla, jako kdyby dostala ránu.

„Jací chlapi? Jaký člun?”

Quinn se v duchu proklel, že si nedal pozor na jazyk.

Nechtěl se o tom zmiňovat, protože to nepokládal za

důležité. Pak si ale uvědomil, že v sázce byl její život.

Měla právo znát všechna fakta.

„Když jsem odjel z pláže, tak jsem si cestou do mo-

telu všiml jednoho z těch rychlých motorových člunů,

co je jich tu všude plno. Tenhle ale plul docela blízko

břehu.”

„Plul rychle, nebo pomalu?” zeptala se.

„Pomalu.”

„Zatraceně!”

„Domníváte se, že na něm byli Ortegovi muži?” chtěl

vědět Quinn.

„Mluvíte o Dominiku Ortegovi?” vstoupil do hovoru

Daryl.

Kelly si povzdechla. „Zapomeňte, prosím, že to jmé-

no padlo, ano?”

Daryl se zamračil. „Domnívám se, že vy dva potře-

bujete, aby na vás dal někdo pozor. Ten chlap je nebez-

pečný zločinec.”

„Já to zvládnu,” pronesla odhodlaně Kelly. „Vy dva

se do toho nebudete plést.” Na okamžik se odmlčela.

„Nicméně děkuji za to jídlo.”

Daryl na ni pohlédl a pak se zadíval na Quinna. „Ne-

měl jsi pro ni shánět žádné jídlo. Sotva do sebe dostala

nějakou energii, zapomněla na slušné chování.”

„Jestli pro ni neseženeme nějaké oblečení, bude to

ještě horší,” zabručel Quinn.

Daryl se zatvářil nejistě. „Co jsi myslel tím nesežene-

me? Copak se vyznám v ženském oblečení?”

Kelly

obrátila

Quinnovi.

„Sakra,

McCorde!

Přestaňte mi organizovat život! Koupím si všechno po-

třebné sama.”

„A co když vás některý z Ortegových mužů zahléd-

ne? Co když už jsou v Galvestonu a snaží se zjistit,

jestli

vás

někdo

neviděl?

pak,

velká

samostatná

tajná

agentko?

Když

zemřete,

žádný

proces

konat

nebude.”

Kelly se zamračila. Ten zatracený chlap měl pravdu.

„No

dobře.

Zajeďte

nějaké

prodejny

Wal-Martu

a něco mi tam vyberte, Daryle. Napíšu vám, jakou mám

velikost. Aspoň všechno seženete na jednom místě.”

„Co myslíte tím… všechno?” vysoukal ze sebe Daryl.

„Napíšu vám seznam. Jestli něco z toho nenajdete,

zeptáte se nějakého zaměstnance. Pomůže vám.”

Daryl zblednul. „Jen mi neříkejte, že máte zrovna…

ehm…

periodu,

protože

přísahám

při

bohu,

kamarád

nekamarád, nebudu kupovat nic z toho, co ženská po-

třebuje pro svou hygienu!”

Kelly se usmála a pak k překvapení obou mužů Da-

ryla krátce objala. „Nemusíte se bát, Daryle,” řekla mu

pak, „nic tak osobního nepotřebuji.”

„Díkybohu,” zamumlal Daryl a pak

se zahleděl na

Quinna. „Proč to neuděláš ty? Zatímco bys nakupoval,

já bych tady zůstal a dal na ni pozor.”

„Protože…

jestli

některý

těch

chlapů

zahlédl

mé

auto a dal si dvě a dvě dohromady, už mě možná hleda-

jí. Kdybych se moc ukazoval, mohl bych je přivést ke

Kelly. Pak bychom byli oba mrtví. Nemám pravdu?”

„Asi jo,” pronesl smutně Daryl. „Tak dobře. Počkám

na ten seznam.”

Posadil se na okraj postele a Kelly se pustila do psa-

ní. Když dopsala, narovnala se a seznam mu podala.

„Jsem vám moc vděčná. Až se dostanu k nějakým pe-

nězům, všechno vám zaplatím.”

Daryl se postavil, pomalu si seznam přečetl a pak po-

třásl hlavou.

„To nebude třeba. Jsem rád, že vám můžu pomoct.

Opravdu. Za chvíli budu zpátky.”

„Nemusíš

spěchat,

Daryle,”

řekl

Quinn.

„Musí-

me s Kelly vymyslet, co dál.”

Kelly počkala, až se za tím milým šedovlasým mužem

zavřou dveře, a pak se obrátila ke Quinnovi. „Ten pří-

pad nespadá do vaší jurisdikce.”

„Nebudu na tom dělat jako polda,” oznámil jí.

Zamračila se. „Už jste zapomněl, že jste právě přišel

parťáka?

Měl

byste

využít

té

dovolené

dát se

dohromady.”

„Na to, že Frank je mrtvý, se zapomenout nedá,” pro-

hlásil Quinn. „A co se týče té povinné dovolené, já na

tyhle věci nevěřím. Člověk pak má ještě mnohem víc ča-

su myslet na věci, na nichž nemůže nic změnit. Raději

bych dělal něco užitečného, třeba dohlédl na to, aby ta

vaše zatvrzelá hlava nepřišla k ještě větší úhoně. Máte

něco proti tomu?”

Kelly zaváhala. Nerada to připouštěla, ale zdálo se,

že

opravdu

bude

potřebovat

někoho,

kdo

jí

kryl

záda.

„Dobrá. Ale poslední slovo budu mít já.”

„Zlato, ještě jsem nepotkal ženu, která by ho nemě-

la,” zabručel.

Sjela ho spalujícím pohledem. „Jestli naši spolupráci

chcete přečkat bez úhony, budete mi muset v prvé řadě

přestat říkat zlato.”

Quinn zvedl obočí. „Skutečně?”

„Skutečně.”

„No dobře. Jen jsem si myslel, že se neznáme tak

dlouho, abych vám mohl říkat drahá.”

„Zatraceně, McCorde, myslím to vážně.”

Quinn zvedl ruku a odstranil jí z tváře pramen vlasů.

„Já vím, drahá. Já taky.”

TŘETÍ KAPITOLA

Quinn se vzdal jediné postele ve svém pokoji v Kel-

lyin prospěch a vyspal se na podlaze. Lépe řečeno lehl

si na podlahu. Nemohl totiž spát. Když zavřel oči, viděl

ve zpětném zrcátku ten motorový člun a tři muže s da-

lekohledy. Jeho vozu si určitě všimli, to ale neznamena-

lo, že by si ho nutně spojili s Kelly. Navíc to nemuseli být

Ortegovi muži, ale obyčejní turisté. Galveston byl oby-

čejným

městečkem,

které

turisty

lákalo.

Poflakovali

na plážích i na moři. Jenže ti lidé ve člunu jako turisté

nevypadali. Jako by někoho hledali. A vzhledem k to-

mu, co mu řekla Kelly, asi hledali ji.

Také ho napadlo, že kdyby byl Ortega mrtvý, jeho

muži by se zřejmě vrátili do Mexika. Musel by být jme-

nován nový šéf a bylo by se třeba dohodnout na tom, co

dál. Jestliže ji hledali, musel k tomu někdo vydat roz-

kaz, a to znamenalo, že Ortega mrtvý nebyl. Obyčejní

pěšáci rozkazy nevydávají a také netouží po odplatě.

Možnost – z jeho pohledu skutečnost – že ti muži je-

ho auto viděli, v něm vzbuzovala nervozitu. A byl si

skoro jist, že s ním viděli i ji. Rád by věřil, že ho pova-

žovali za obyčejného rybáře, ale i obyčejný rybář si ve

spojitosti

nepohodlnou

agentkou

protidrogové

agen-

tury koledoval o smrt.

Lehl si proto u dveří a pozorně naslouchal všem zvu-

kům

–

přijíždějícím

odjíždějícím

autům

krokům.

Chtěl mít jistotu, že se nikdo nebude podezřele dlouho

zdržovat v blízkosti jeho dveří.

Kelly si šla lehnout – o jeho obavách neměla ani tu-

šení. Vědomí, že jeho profesí je starat se o dodržování

práva, jí možná dalo falešný pocit bezpečí. Tu možnost

si uvědomovala, ale dneska tomu pocitu hodlala pod-

lehnout. Zítra začne přemýšlet, jak se dostat do Was-

hingtonu. Pro tuto chvíli se ale ještě spolehne na Quin-

na. Bude jejíma očima a ušima.

Chvíli

půlnoci

Quinn

uslyšel

sténání.

Pamatoval

si, že zavřel oči, aby si aspoň trochu odpočinuly, a zřej-

mě usnul. Hrůza v jejím hlase z něj veškerou ospalost

rázem vyhnala. Otevřel ruce a sáhl po pistoli, v míst-

nosti ale kromě nich nikdo jiný nebyl. Asi se jí jen něco

špatného zdálo.

Položil pistoli na podlahu a přistoupil k ní. Chvěla

se a cosi nesrozumitelně mumlala. Napadlo ho, že to

její zranění možná bylo vážnější, než se myslel. Mož-

ná měla opravdu otřes mozku. Zalitoval, že ji nevzal

k lékaři, a přiložil jí dlaň na tvář, aby zjistil, jestli ne-

má horečku.

„Ne, nožem ne…” zašeptala a pokusila se jeho ruku

odtlačit. „Bože, prosím, nožem ne…”

Quinn tiše zaklel a došel k názoru, že by ji měl vzbu-

dit, aby pochopila, že je v bezpečí. Chytil ji za rameno

a lehce s ní zatřásl.

„Kelly… vzbuďte se. Nic vám nehrozí. Jen se vám ně-

co zdá. Máte zlý sen.”

Zalapala

dechu,

jako

kdyby

právě

vynořila

z vody. „Kde…”

„To jsem já. Quinn. Jste v bezpečí.”

Vytřeštila oči a dlouze se na něj zadívala. Pak si dla-

němi zakryla tvář. Měla slabou chvilku, ale ty u ní nikdy

netrvaly

dlouho.

Posadila

se,

spustila

nohy

postele

a vztyčila se.

Quinnovi se naskytla možnost spatřit na pár vteřin

její zadeček, jehož tvary byly jen zvýrazněny kalhotka-

mi, pak se za ní ale zaklaply dveře koupelny. Poté se

ozval šumivý zvuk sprchy.

Quinn se zamračil. Už se dvakrát vykoupala. Pomalu

si začínal myslet, jestli to náhodou není nějaká fobie.

Strach ze špíny nebo tak něco. Rád by věděl, jak dlou-

ho to bude trvat. Myšlenkami na její přehnanou potře-

bu pořád se mýt se však zabýval jen chvíli. Ta matrace

byla tak příjemně měkká… Napadlo ho, že by se mohl

na pár minut natáhnout. Jen na tu dobu, co bude Kelly

ve sprše. Pak si zase lehne na zem.

Nevěděl o tom, ale Kelly přiměl k osprchování sen.

V tom snu před sebou zase viděla Joseho Garzu a Do-

minika Ortegu. Rozepínali si kalhoty a chtěli se jí zmoc-

nit. Znovu na sobě cítila jejich ruce, jejich rány. Jako by

z nich na ní něco ulpělo. Bála se, že už se nikdy nebude

cítit čistá.

Když vyšla z koupelny, našla toho rangera v posteli.

Ležel tak, že ji ze dvou třetin zabíral. „Skvělé,” za-

mumlala a zahleděla se na něj. Vypadal opravdu dobře.

Měl krásně vypracovanou postavu a byl nádherně sně-

dý, jako kdyby místo do služby chodil na pláž každý den.

A když spal, vypadal… skoro až něžně.

Zamračila se. Takové myšlenky nesmí mít. Přistoupi-

la k němu, sklonila se a jemně s ním zatřásla.

„Posuňte se, osamělý muži zákona. Moc se roztahujete.”

„Hmmm,” zamumlal Quinn.

„Posuňte se,” zopakovala ještě jednou Kelly a znovu

s ním zatřásla, tentokrát silněji.

Quinn se v polospánku převalil, vzal si s sebou ale je-

jí polštář.

„To jsem si mohla myslet,” zabručela a zašla si ke

dveřím pro jeho polštář. Během několika vteřin se i ona

odebrala do říše snů.

Těsně před rozedněním začala Kelly ve spánku pla-

kat. Kdyby to věděla, nafackovala by si, že před Quin-

nem projevuje takovou slabost, jenže o tom samozřej-

mě neměla ani ponětí.

Quinnovi to chvíli trvalo, než se probudil. Otočil se

na bok, pomalu otevřel oči a spatřil vedle sebe oškli-

vě zmláceného anděla se slzami na tváři. Těžce polkl

a objal ji.

„Klid,

jsem

já,”

zamumlal

konejšivým

hlasem

a přitiskl ji k sobě. „Všechno bude v pořádku. Už vám

znovu neublíží.”

Neprobudila se. Ten chlácholivý hlas a teplo jeho tě-

la způsobily, že se její noční můra kamsi vytratila. Zavr-

těla se, pak ještě jednou, po chvíli ale s hlavou na jeho

hrudi opět tvrdě usnula.

Kelly se začala prohrabovat věcmi, které jí předcho-

zího dne přinesl Daryl. Na věci osobní hygieny se podí-

vala už večer, ale oblečení ji tehdy nezajímalo. Až teď.

Nemohla se ubránit dojmu, že by se hodilo spíše pro ně-

jakou číšnici než federální agentku.

Daryl jí koupil dvoje kraťasy, dvoje džínsy, pět triček,

nějaké spodní prádlo, červené kovbojské boty a až ne-

chutně průsvitnou noční košili. Quinn se na tu černou

nylonovou

hrůzu

lemovanou

červenou

krajkou

zadíval

a povzdechl si.

„Omlouvám se za něj. Nikdy nebyl ženatý. Myslím,

že měl dostat podrobnější instrukce.”

Kelly

vzala

opatrně

dvou

prstů

kalhotky,

jako

kdyby se bála, že dostane nějakou infekci. „Sakra, jak

si má člověk takovou věc vůbec obléknout?”

Quinn se na ten miniaturní kousek látky zaškaredil.

„To vážně nevím. Ale v každém případě opatrně.”

Kelly

kalhotky

znechuceně

odložila.

„Alespoň

víme,

jaké ženy Daryla přitahují. Musím si s tím vaším kama-

rádem promluvit. Jaké má číslo?”

Quinn si povzdechl. Nepochyboval o tom, že si to

Daryl odskáče. Vytočil číslo a podal jí sluchátko.

Daryl to vzal téměř okamžitě.

„Haló?”

„Tady Kelly, pane Connelly. Chtěla bych vám podě-

kovat za ty věci, které jste mi koupil.”

Daryl odsunul stranou svou snídani – šunku s vejci –

a odkašlal si.

„Já… ehm… bylo mi potěšením.”

„To vám věřím,” zamumlala Kelly. „Mám ale malý

problém.”

„Ach… To nerad slyším. Špatná velikost?”

„Ne, špatný… styl.”

„Ano?”

„Mám na mysli kalhotky, Daryle. Nemůžu nosit ně-

co, co se mi bude snažit rozříznout zadek. Nemohl bys-

te s tím něco udělat?”

druhém

konci

linky

rozhostilo

ticho.

Kelly

nepochybovala

tom,

že

takový

hovor

Darylovi

nepříjemný.

„Ale jistě,” řekl po chvíli Daryl. „Dejte mi třicet

minut.”

„Samozřejmě. A děkuji.” Dodala a zavěsila.

Quinna, který mezitím odešel do koupelny, její tele-

fonát evidentně pobavil. Slyšela, jak se za dveřmi smě-

je. Přistoupila k nim a zabouchala na ně.

„Hej, vy tam, tady není nic k smíchu!”

„Ale jo, je.”

Pak pustil sprchu, aby její odpověď – ať už by byla ja-

kákoli – neslyšel.

Znovu se zadívala na věci zakoupené Darylem a řek-

la si, že je jedno, co bude mít na sobě. Byla živá, což vče-

ra touhle dobou nepředpokládala. Jestli jí Daryl sežene

kalhotky,

při

jejichž

oblékání

nepotřebovala

pinzetu

a lupu, se zbytkem už se nějak smíří.

Rozprostřela po posteli trička, aby si nějaké vybrala.

Nakonec dala přednost růžovému s kouřící pistolí a pís-

meny PMS, ať už měla znamenat, co chtěla. Přistoupila

k zrcadlu, přiložila si tričko k hrudi a povzdechla si. Vy-

padala se všemi těmi modřinami a škrábanci hrozně. To

tričko výsledný dojem zhoršit nemohlo.

Vrátila se k posteli, sedla si, položila tričko vedle se-

be a začala uvažovat, jaké má možnosti. Bylo jí sedma-

dvacet. Pro DEA pracovala už pět let, z toho tři po-

slední roky jako tajná agentka, přičemž bylo to poprvé,

co jí bezprostředně hrozila smrt. Dostala se do pěkné

šlamastyky a bála se jet do Washingtonu svědčit. Kdy-

by jen věděla, jestli je Ortega opravdu mrtvý.

Ozvalo se skřípění kohoutku.

Pohlédla ke dveřím koupelny. Quinn už se dosprcho-

val. Během několika minut se vrátí, upře na ni ty své čo-

koládově hnědé oči a věnuje jí jeden z těch svých úsmě-

vů, z nichž se jí pokaždé zatočila hlava. Cítila se v jeho

blízkosti nejistá. Ještě žádný muž na ni nikdy takhle ne-

působil. Nedokázala se uvolnit.

Dveře koupelny se otevřely a Quinn vešel do poko-

je. Na sobě měl pouze ručník omotaný kolem beder.

„Zapomněl

jsem

vzít

něco

čistého,”

prohlásil,

při-

stoupil k prádelníku a vytáhl z něj bílé bavlněné slipy.

Bylo štěstí, že na to nemusela nic říct, protože kdyby

musela, nedostala by ze sebe ani slovo. Když byl Quinn

oblečený, byl přitažlivý, ale skoro nahý působil téměř

zničujícím dojmem.

Jedna z věcí, které ji trápily, byla najednou jasná. Už

věděla, proč ji tak znervózňoval. Byla v tom obyčejná

fyzická přitažlivost. Nic víc.

„Oblečte se,” zavrčela.

Přejel pohledem její dlouhé nohy a křivky, které se

rýsovaly pod tričkem, a zamračil se.

„Vám by trocha decentního oblečení taky neuškodila.”

Než mohla cokoli říci, sundal si ručník, hodil jí ho do

klína a zmizel v koupelně.

Kelly zavřela oči, bylo však už pozdě. Všechno, co

mohla

spatřit,

už

zahlédla.

Popadla

vlhký

ručník

a vztekle ho hodila na dveře koupelny. „No dobře,” za-

mumlala pak, vzala z hromady jedny kraťasy a natáhla

si je. „Já nejsem ten, který se tady producíruje nahý,” za-

křičela. Oblékla si růžové tričko s kouřící pistolí, obula

si červené kovbojské boty a přistoupila k zrcadlu. Když

se uviděla, obrátila oči v sloup. Vypadala vyzývavě. Ne-

vkusně. Zkrátka hrozně.

Když Quinn skončil a sáhl po klice, ještě pořád se

mračil. A jakmile pak otevřel dveře a spatřil ji, ten po-

hled mu moc nepomohl. Byla ztělesněním všech fanta-

zií, kterými se večer co večer zaobírali snad všichni do-

spívající kluci.

„Hezké…” zabručel se staženým hrdlem.

„Běžte k čertu,” odsekla.

Zachránilo ji zaklepání na dveře.

„To bude asi Daryl,” prohlásil Quinn.

„Možná ano, možné ne,” řekla na to Kelly. „Bože, jak

ráda bych ted u sebe měla pistoli.”

„Vy byste zastřelila člověka jen proto, že vám koupil

špatné kalhotky?”

Upřela na něj spalující pohled.

„Buďte zticha a běžte se podívat, kdo to je. A jestli to

nebude

Daryl,

raději

hned

padněte

zemi.

Ortegovi

muži se střílením nečekají.”

Přestal se tvářit, jako že o nic nejde. „Jen se snažím

tuhle nepříjemnou situaci trochu zlehčit.”

Kelly si povzdechla. Nebyl důvod, proč by si vztek,

který plynul z její sexuální frustrace a toho nechutného

oblečení,

měla

někom

vylévat.

Navíc

člověku,

který jí zachránil život.

„Omlouvám se,” zamumlala.

Quinn na ni pohlédl, pokýval hlavou a pak přistoupil

ke dveřím.

„Kdo je to?”

„To jsem já, Daryl.”

Když Quinn otevřel, Daryl vešel dovnitř a zamrače-

ně se na oba podíval. Zabalené kalhotky přitom držel

tak, jako kdyby se jich štítil. Hodil balíček Quinnovi

a obrátil se ke Kelly.

„Doufám, slečinko, že už to bude v pořádku. Potřetí

do toho obchodu nejdu.”

Kelly si balíček vzala, došla k Darylovi a políbila ho

na tvář.

„Jsem vám moc vděčná, Daryle. A slibuji, že vám to

jednou zaplatím.”

„Ach… Peníze nehrají žádnou roli. Jen nejsem zvyk-

lý kupovat takové věci.” Pak si uvědomil, co má Kelly

na sobě, a začal se usmívat. „Věděl jsem, že vám to bu-

de slušet.”

Kelly odolala potřebě obrátit oči v sloup. „Jo… Díky,

že jste si dal… takovou práci.”

„Nemáte zač.”

„Budu hned zpátky,” řekla Kelly a odešla do koupel-

ny, aby si kalhotky hned oblékla.

Ortega nebyl zvyklý cítit bolest, tu jen způsoboval,

teď ale trpěl. Třebaže už dostal tolik morfia, že by to

stačilo

pro

celé

nemocniční

oddělení,

stále

požadoval

další a další dávku. Nejraději by ho dostal tolik, aby pře-

stal cokoli vnímat, toužil ale po pomstě, takže spát ne-

chtěl. Toužil po tom, aby Kelly Sloanová zemřela. Jeho

rukou.

„Tak jak se dneska cítíme, pane Ortego?”

Ortega se zadíval na lékaře, který právě vešel do po-

koje. Jmenoval se Fry.

„Cítíme se mizerně. Bolí to jako čert,” zavrčel.

Sestřička podala doktoru Fryovi Ortegovu kartu.

„Uvidíme, co by se s tím dalo dělat,” prohlásil doktor

a cosi napsal do karty.

Když

sestra

odešla,

Ortega

chytil

lékaře

paži.

„Kdy můžu být převezen?”

„To zatím nevím. Proč?”

„Nejsem tady v bezpečí.”

Doktor Fry se usmál. „Samozřejmě že jste. Byl jste

tady

hospitalizován

pod

jménem

Howard

Jones.

Nikdo

neví, že jste tu.”

„Vy to víte.”

Sam Fry o krok ustoupil. „To znělo jako výhrůžka.

Doufám, že až odtud odejdete, nebudete chtít dát zabít

člověka, který vám zachránil život. Můžete mi věřit, že

kdybyste to udělal, musel byste zodpovědět řadu velmi

nepříjemných otázek. Tím, že ošetřuji lidi, jako jste vy,

překračuji celou řadu zákonů a nařízení. Pojistil jsem se.

Jestli se mi něco stane, příslušné úřady dostanou do ru-

kou obsah jisté bezpečnostní schránky.”

Ortega se nejistě ošil. Pochopil, že vyhrožovat člově-

ku, který měl ve svých rukou jeho zdraví, nebyl nejlep-

ší nápad.

„Nejsem žádné monstrum. Nemyslel jsem to tak, jak

to asi znělo. Samozřejmě že vám nic nehrozí.”

Doktor Fry zvedl obočí a pak pomalu přikývl. „To

rád slyším. Jen chci ještě podotknout, že to bude fungo-

vat jen tehdy, když obě strany dodrží slovo.”

„Ano, jistě,” řekl Ortega.

„Sestřička

vám

přijde

píchnout

injekci.

Zvýšil

jsem

vám dávkování, ale jen trochu. Pomalu byste si měl

zvykat

obejít

bez

utěšujících

prostředků,

jich

chtít víc.”

„Ještě pořád jste mi neřekl, kdy budu moct odjet.”

Doktor Fry ho chlácholivě poplácal po noze. „Zítra

budeme chytřejší.”

Ortega by ho nejraději podřízl. Místo toho se na něj

ale usmál.

„Dobře.”

Když pak lékař odešel, sáhl po telefonu a kamsi za-

volal. Existoval jen jeden způsob, jak zjistit, jestli je Kel-

ly Sloanová naživu. Vypíše na ni odměnu. To ji přinutí

vylézt z úkrytu a pokusit se někam utéct.

Quinn a Kelly kolem sebe chodili jako dva psi. Už

den a půl byli spolu zavřeni v jedné místnosti, přičemž

společnost jim dělala jen televize a balíček karet. Navíc

Kelly ještě pořád bolely rány, nejvíce ta na hlavě. Ne-

chali si vozit jídlo a spali v téže posteli – s polštářem po-

loženým mezi jejich těly.

Quinn se naklonil Kelly přes rameno a řekl: „Červe-

ná čtyřka na černou pětku.”

Kelly se na něj zamračila.

„Neprosila jsem se o pomoc.”

Quinn něco nesrozumitelně zavrčel, sedl si na postel

a sáhl po dálkovém ovladači.

„Co jste to řekl?”

„Že bez mé pomoci byste byla nahraná.”

To byla poslední kapka. Natočila se k němu a hodi-

la po něm karty, které měla v ruce. Chtěla připojit i ně-

jaký

peprný

komentář,

tom

okamžiku

ale

zazvonil

telefon.

„To vám zachránilo život,” zavrčela a frustrovaně si

oběma rukama prohrábla vlasy.

„Haló?” řekl Quinn do sluchátka.

„To jsem já, Quinne.”

„Ahoj, Daryle. Co se děje?”

„Zaslechl jsem dneska v jednom baru něco, co bys

měl vědět.”

Quinn okamžitě zpozorněl. „Mluv.”

„Vyslechl jsem hovor dvou podezřelých chlápků. Ba-

vili se o tom, že kdo najde a zabije nějakou tajnou

agentku DEA, dostane milion dolarů.”

Quinnovi se

málem podlomily nohy. Milion dolarů?

nebylo

dobré.

Relativně

poklidné

dny

jim

zřejmě

skončily.

„Co se stalo?” zeptala se Kelly, které neuniklo, jak

radikálně se Quinnovi změnil výraz v obličeji.

Quinn jí gestem naznačil, že jí vše vysvětlí později.

„Domnívám se, že byste měli změnit místo pobytu,”

řekl Daryl.

„Ano,

asi

máš

pravdu,”

pronesl

chraplavě

Quinn.

„A, Daryle… díky.”

„Nemáš zač. Dávej na sebe pozor. I na ni.”

„Spolehni se,” řekl Quinn a zavěsil.

„Sakra, McCorde, tak povíte mi, co se děje, nebo ne?”

„Musíme odtud vypadnout.”

„Proč?”

„Na vaši hlavu byla vypsána odměna. Milion dolarů.”

Kelly ztuhla. „Takže Ortega žije.”

„To nevíme jistě.”

„Jsem o tom přesvědčena. On je jediný, kdo by na mé

smrti mohl mít takový zájem.”

Quinn k ní natáhl ruku, Kelly ale vstala a zamířila ke

skříni.

„Co to děláte?” zeptal se.

„Balím.”

„Můžete použít můj kufr. Je dost velký pro věci nás

obou.”

Kelly se k němu prudce otočila. „Co myslíte tím nás

obou?”

„Jedu s vámi.”

„To ani náhodou!”

„O

tom

nehodlám

diskutovat,”

prohlásil

Quinn

ka-

tegoricky znějícím hlasem.

„Už

jste

pomohl

víc,

než

kolik

bych

mohla

očekávat. Nemohu to po vás chtít. Mohlo by vás to stát

život.”

„O nic jste mě nikdy nežádala. Byla to moje volba.”

Kelly by ho nejraději objala. Místo toho se ale jen

usmála.

„Kdo jste? Nějaký středověký rytíř?”

Quinn jí úsměv oplatil.

„Jenom texaský Ranger. Člen rytířské organizace há-

jící zákon. Jen jsem méně hlučný. Takže jsme dohodnu-

ti?” Napřáhl k ní pravici.

Zhluboka se nadechla, přistoupila k němu a stiskla

mu ruku. „Dohodnuti.”

ČTVRTÁ KAPITOLA

Když Quinn uchopil kufr a odešel s ním k autu, při-

stoupila Kelly k telefonu a zavolala svému šéfovi. Vě-

děla, co jí řekne. Že má zůstat, kde je, a že za ní něko-

ho pošle, měla ale pocit, že čím méně lidí bude vědět,

kde je, tím lépe.

„Forest,” ohlásil se její nadřízený.

„Tady agentka Sloanová, kapitáne Foreste.”

„Kelly! Rád vás slyším. Doufám, že už je vám lépe.”

„Ano, pane, Cítím se jako znovuzrozená.”

„To je dobře. Až budete chtít odjet, dejte mi vědět,

někoho pro vás pošlu. Proces se blíží, a Marsh, federál-

ní prokurátorka, už začíná být nervózní.”

„Chápu, pane. To je také jeden z důvodů, proč volám.

Vyskytl se totiž jistý problém.”

„Jaký problém?”

„Byla na mě vypsána odměna milion dolarů.”

Forest se ani nepokusil skrývat svůj šok.

„Milion

dolarů?!

Zatraceně!

znamená,

že

Ortega

je naživu.”

„Teoreticky je samozřejmě možné, že tu odměnu vy-

psal někdo jiný z jeho organizace, ale moc tomu nevě-

řím. Dominik Ortega a jeho švagr Ponce Gruber toho

můžou hodně ztratit, když budu svědčit.”

„To se mi ani trochu nezamlouvá. Všechno se tím mě-

ní. Povězte mi, kde jste. Nechám vás hlídat.”

„Pane… Raději bych se bez takové pomoci obešla.”

„Nesouhlasím.

vás

vypsaná

vysoká

odměna.

Každý gauner v zemi po vás půjde.”

„Když ale za mnou někoho pošlete, neutají se to. Oba

dobře víme, že milion dolarů je příliš velké lákadlo i pro

poctivého člověka.”

„Chcete tím říct, že svým kolegům nevěříte?”

Kelly si povzdechla. „Důvěra je v takovém případě

moc vzácné koření.”

„Ale pomoc potřebujete.”

V tom okamžiku se Quinn vrátil.

„Já už mám někoho, kdo mi pomáhá,” prohlásila Kel-

ly s pohledem upřeným na Quinna.

„Můžete tomu člověku důvěřovat?”

„Už mi jednou zachránil život. Jsem si jistá, že kdyby

to bylo nutné, udělal by to znovu.”

„Dal bych přednost tomu, kdyby to bylo po mém.”

„Pane, v sázce je můj život. Vím, co dělám.”

Na druhé straně linky se rozhostilo ticho.

„Dobře,” řekl nakonec Forest a povzdechl si. „Zů-

staňte ale v kontaktu.”

„Jistě, pane.”

„A buďte opatrná.”

„Budu,” řekla Kelly a zavěsila.

Úsměv

Quinnově

tváři

nedal

ignorovat.

„Doufám, že mě nepřinutíte litovat, že jsem o vás tak

mluvila.”

„Kdo? Já? Nikdy!” prohlásil Quinn a položil jí ruce

na ramena.

Než si mohla uvědomit, co to dělá, sklonil se a polí-

bil ji na ústa. „Berte to jako poděkování za tu důvěru,”

řekl pak. „Jste připravena k odjezdu?”

Rty ji nesnesitelně pálily. Cítila potřebu dotknout se

jich, ovládla se však. Tu radost mu neudělá.

„Žádné děkování není třeba. Jen jsem popsala skuteč-

nost. A odpověď zní ano. Jsem připravená k odjezdu.”

„V tom případě si to nasaďte,” řekl Quinn a hodil jí

do klína slaměný klobouk.

„Proč?”

„Pro jistotu. Čím méně lidí vás bude schopno pozdě-

ji popsat, tím lépe.”

„No dobře,” zabručela Kelly. Na sobě už měla červe-

né kovbojské boty, džínsy a bílé tričko s nápisem HOL-

KY OD RODEA TO RÁDY DĚLAJÍ V BLÁTĚ. Ten klo-

bouk na jejím vzhledu už rozhodně nemohl nic zkazit.

„Jak vypadám?” zeptala se, když si klobouk nasadila.

Quinn si ji pomalu prohlédl od hlavy až k patě. „Ne-

řeknu nic, čeho bych mohl později litovat.”

Zasmála se. „Je to tak špatné?”

„Ne, právě naopak, agentko Sloanová. Můžu na vás

oči nechat.”

Nebyla si jista, jestli to náhodou nemyslí ironicky, ale

stejně se začervenala. „Konec řečí. Jdeme.”

Cestou ke dveřím ji vzal Quinn jednou rukou kolem

ramen.

„McCorde, co to…”

„Nečertěte se. To patří k naší hře. Pro případ, že by

nás někdo viděl.”

Kelly

přestala

protestovat.

Quinn

měl

pravdu.

Navíc

co na tom záleželo? Vždyť spali v jedné posteli. Co by-

lo v porovnání s tím nějaké držení kolem ramen?

Vyšli ze dveří a zamířili k jeho autu. A s každým kro-

kem, který udělali, zesiloval Quinn své sevření.

„Ale no tak, McCorde, klid. Vaši pomoc a starost oce-

ňuji, nemusíte mi ale kvůli tomu rozmačkat rameno.”

Quinn

překvapeně

pohlédl,

pak

ale

pochopil

a přestal ji tak svírat.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem…”

„To nic,” řekla Kelly a usmála se. „To se zahojí.”

„To

rád

slyším.

Nechtěl

bych

poškodit

něco

tak

dokonalého.”

Kelly zatajila dech. Nechtěla na to reagovat, protože

cítila, že by pokračoval dál a nakonec možná zašel až

příliš daleko. Až když se ocitla v autě a všimla si, jak se

pečlivě rozhlíží, uvědomila si, že to řekl schválně, aby

odvedl

její

myšlenky

nebezpečí,

které

jí

hrozilo.

Chtěla mu připomenout, že se je o sebe schopna posta-

rat sama, pak jí ale blesklo hlavou, že to není pravda.

Kdyby nebylo Quinna, už by nežila. Buď by tehdy na

břehu omdlela a utopila se, nebo by ji našli Ortegovi

muži a udělali by z ní krmení pro ryby. A když teď na ni

Ortega vypsal tu milionovou odměnu, určitě po ní zač-

nou pátrat všichni gauneři ze Států. Musí zmizet dřív,

než obrátí Galveston vzhůru nohama.

Během jízdy se neustále neklidně rozhlížela a každou

chvíli se podívala do bočního zpětného zrcátka. Trochu

se uklidnila až tehdy, když minuli ceduli označující ko-

nec města.

Jedenáct minut po desáté večer vešli do recepce mo-

telu Mořský racek dva muži. Recepční se na ně tázavě

zahleděl.

„Dobrý večer, pánové. Mohu vám nějak pomoct?”

Vysoký

Latinoameričan

modré

hedvábné

košili

a černých kalhotách se k němu naklonil a řekl: „Hledám

bratra, Quinna McCorda. Domníval jsem se, že je tady,

ale nikde jsem venku neviděl jeho auto. Má černý dod-

ge. Můžete mi říct, jestli je tady ještě ubytovaný?”

Charlie pokrčil rameny. „Je mi líto, ale takové infor-

mace neposkytujeme.”

„Vy tomu nerozumíte. Jde o naléhavou rodinnou zá-

ležitost.

Pokud

bratra

nenajdu,

nebude

mít

možnost

rozloučit se s umírající matkou.”

Charlie se zamračil. Už slyšel spoustu různých bajek,

přičemž tahle patřila k těm nejčastějším. Navíc si toho

muže s dodgem pamatoval. Byl to, na rozdíl od tohohle

člověka, běloch.

„Nejste mu zrovna dvakrát podobný,” prohlásil.

„To znamená, že tu byl!”

Charlieho vrásky se prohloubily.

„Sám jste přece řekl, že tady byl. Tak v čem je pro-

blém? O co vám vůbec jde?”

Než se nadál, díval se do hlavně pistole.

„Tak kde je?”

„Ne! Nezabíjejte mě, prosím! Mám ženu a čtyři děti.”

„Tak mi povězte, co chci vědět,” zavrčel muž.

„Už odjel. Odhlásil se dneska ráno. To je všechno,

co vím.”

„Zastřel

ho,

ať

odtud

můžeme

vypadnout,”

prohlásil

druhý muž.

Luis de Jesus si ten milion dolarů hodlal vydělat. Je-

ho strýc Franko pracoval pro Ortegu. Právě Franko mu

pověděl, jakou poznávací značku měl černý dodge, kte-

rý byl spatřen na pláži toho dne, co Kelly Sloanová

utekla. Neplahočil se takovou dálku, aby slyšel ne.

„Buď

zticha,

Armenio.

Moc

mluvíš.

Potřebuji

přemýšlet.”

Třebaže Charlie stál skoro u větráku, potil se. Věděl,

že musí rychle něco vymyslet. Jinak se nedožije rána.

„Ten chlap… Ten s tím dodgem… Byl s ním někdo?”

„Zapsal se sám. Měl zůstat týden, ale nakonec odjel

dřív. Víc nevím.”

„Na to jsem se neptal,” pronesl výhružně Luis. „Když

odjížděl, byl sám?”

„Nikoho jsem s ním neviděl.”

„Zkuste si vzpomenout,” doporučil mu Luis a přilo-

žil mu hlaveň pistole k nosu.

„Nevšímám si, kdo přijíždí nebo odjíždí. Když se po-

díváte z tohohle okna, zjistíte, že toho odtud stejně moc

nevidím.”

„Něco ale přece. Neviděl jste tu někoho, kdo by u vás

nebyl přihlášený?”

„A… ano. Viděl.”

„Koho?”

„Jednoho

staříka.

Párkrát

jsem

posledních

dnech viděl.”

„Jak se jmenuje?” zeptal se Luis.

Charlie se zatvářil nešťastně. „Nejsem si jistý. Don,

David,

Daryl…

Myslím,

že

Daryl.

Ale

jeho

příjmení

neznám.”

Luis přitlačil. Takže hlaveň pistole se Charliemu za-

ryla do nosu. „Tak jak to, že ho znáte?”

„Vídám ho občas v baru Baytown. Vždycky vypráví

o starých zlatých časech.”

„Jakých časech?”

„Když sloužil u texaských rangerů. To je všechno,

co vím.”

Luis se začal usmívat. Tohle potřeboval slyšet. Podle

informací, které měl, patřil ten černý dodge muži jmé-

nem

Quinn

McCord.

Současné

zaměstnání

–

texaský

ranger. Teď jim jen zbývalo toho staříka najít a zjistit, co

ví o chvatném odjezdu pana McCorda.

„Velice jste nám pomohl,” řekl Luis a odjistil pistoli.

Charliemu se hrůzou rozšířily oči a začal přerývaně

dýchat. Pak si křečovitě přitiskl ruku k hrudi.

„Moje

srdce…

Moje

srdce…

Mám

nemocné

srdce.”

Luis zaváhal.

„Ty ho nezastřelíš?” zeptal se Armenio.

Luis na něj krátce pohlédl, pak zbraň zajistil a schoval.

„Proč? To by jen zbytečně přitáhlo pozornost policie.

A těch, kteří potřebují stejné informace jako my.”

„On ale bude žvanit,” podotkl Armenio.

Luis se usmál. „Pokud teď zemře přirozenou smrtí,

tak ne.”

Armenio

zahleděl

recepčního,

jehož

pokožka

byla vteřinu od vteřiny bledší a bledší. Když se poté sve-

zl na zem, šťouchl do Louise loktem.

„Sázím deset dolarů, že do třiceti vteřin bude po něm.”

Luis se na recepčního podíval a řekl: „Beru.”

Armenio

začal

odpočítávat

vteřiny.

Patnáct,

dvacet,

třicet… Minutu a patnáct vteřin poté, co se mu podlomi-

la kolena, se Charlie převrátil na záda a přestal dýchat.

„Zaplať,” řekl Luis a nastavil dlaň.

„Co když není…”

Než

mohl Armenio větu dokončit, ozářila stěnu za

nimi světla nějakého auta. Oba muži jako na povel po-

hlédli do okna, pak obešli přepážku a vyšli zadními

dveřmi ven. V době, kdy se Charlie posadil a sáhl po te-

lefonu, už seděli v autě a ujížděli pryč.

Zatímco

vytáčel

číslo

devět

set

jedenáct,

myslel

s vděčností na svou ženu. To jí děkoval za život. Kdyby

ho nenutila dívat se s ní na detektivky, byl by teď určitě

mrtvý.

Na druhý den ráno vyšel Ortega na terasu svého flo-

ridského domu, sedl si do křesla a vzal si od sluhy skle-

nici studeného džusu.

„Děkuji,” řekl zdravotní sestře, která se o něj stara-

la, když mu pod nohy vsunula malou stoličku.

„Nemáte zač,” pronesla tiše a natáhla k němu ruku se

dvěma tabletkami proti bolesti. „Nechybí vám nic?”

Ortega

polknul

tabletky

zavrtěl

hlavou.

„Ne,

ne-

chybí. Můžete jít. Když vás budu potřebovat, zazvoním

na vás.”

Jakmile sestřička odešla, pohodlně se opřel a usrknul

trochu studené ovocné šťávy. Byl rád, že už nemusí být

nemocnici,

třebaže

přeprava

vrtulníkem

Houstonu

na západní pobřeží Floridy byla velmi nepříjemná. Teď

se ale cítil dobře.

Uvnitř v domě zazvonil telefon.

„Seňor! Seňor! Naléhavý hovor!”

Ortega se zamračil a vzal si telefon.

„Haló?”

„Dominiku… Tady Ponce.”

Ortega

narovnal.

Až

příliš

prudce,

protože

v hrudi vystřelila bodavá bolest.

„Sakra, švagre! Nemáš mi sem volat. Mohli by tě od-

poslouchávat.”

„Neboj se, je to bezpečné. Volám z mobilu svého

právníka. Musím ti něco říct.”

„O co jde?”

„Kelly Sloanová žije.”

Ortega zaklel. „Jak to víš?”

„Mám své zdroje. I v řadách federálních orgánů. Vů-

bec nic jí prý není. Právník mi oznámil, že má dohoda

s federály už neplatí. Jestli ta holka bude při mém pro-

cesu svědčit, je se mnou amen.”

Ortega se zamračil.

„Jaká dohoda?”

„Promiň. Co jsi říkal?” zamumlal Ponce.

„Ptal jsem se tě jaká dohoda. Tvrdil jsi, že jsi s fede-

rály uzavřel nějakou dohodu. Jaká je to dohoda, že o ní

nic nevím?”

Ponce si uvědomil, že řekl pitomost. Nejraději by si

nafackoval. „Už nemůžu

mluvit,” pronesl šeptem. „Při-

cházejí strážní. Budu se muset vrátit do cely.”

„Sakra, Ponce! Co jsi jim řekl?”

„Nic! Neřekl jsem jim nic!” vyhrknul Ponce. „Už mu-

sím jít. Postarej se o to, aby ta Sloanová nemluvila. Ji-

nak jsme oba mrtví.”

Než mohl Ortega cokoli říci, jeho švagr zavěsil.

„Zatraceně,”

zamumlal

Ortega

postavil

se.

Došel

k okraji terasy a zadíval se na moře. Bylo jedno, co Pon-

ce řekl nebo udělal. Vypořádá se s ním později. Teď se

musí postarat o to, aby se Kelly Sloanová nedostala do

Washingtonu.

Vrátil se ke stolu a znovu uchopil telefon.

„To jsem já,” řekl pak do sluchátka. „Změna. Odmě-

na už dělá dva miliony. Ale jenom v tom případě, že ta

holka zemře do konce týdne.”

Nečekal, až muž na druhém konci linky něco řekne,

a položil sluchátko. Poté přivolal sestřičku.

„Potřebuji něco proti bolesti,” řekl jí, když přispěchala.

Žena se podívala na hodinky. „Vždyť jsem vám práš-

ky dala před chvílí,” namítla

Ortega

zopakoval

svou

žádost.

Potřetí

opakovat

nemusel. Té nebožačce stačil jediný pohled do jeho očí,

aby pochopila a přikývla.

„Ano, pane. Hned to bude.”

Ortega se vrátil do křesla a uchopil sklenici. Šťáva už

sice zteplala, on ji ale vypil až do dna. Potřeboval se zba-

vit nepříjemné hořkosti v ústech. Pak se zadíval na moře.

Bude to v pořádku. Musí být.

Když přejeli hranice státu a ocitli se v Louisianě, byl

už večer. Kdyby zůstali na dálnici, dostali by se dále,

Kelly se ale obávala, že pokud je někdo hledal, sledoval

by především dálnici. Quinn s ní souhlasil, takže raději

dali

přednost

okresním

silnicím,

třebaže

znamenalo

nutnost jet pomalu a každou chvíli si najet pár mil kvů-

objížďkám.

Jednou

dokonce

zabloudili.

Quinnovi

nechtělo věřit, že ji před třemi dny vůbec neznal, pro-

tože teď byla důležitou součástí jeho života.

Kelly asi před hodinou usnula, a teď se hlavou opíra-

la o jeho rameno. Quinn cítil její šampon – vlastně svůj

šampon. Nikdy by ho nenapadlo, že by ta vůně mohla

být tak dráždivá.

Kolem se přehnalo nějaké auto, z jehož okýnek se

ozývala dunivá muzika. Kelly sebou trhla a otevřela oči.

„Kde to jsme?”

„Vítejte v Tuskeegee v Louisianě,” řekl Quinn.

„Louisiana… Bože, ty jejich koblihy… A café au lait

Louisiana.”

Quinn se zasmál.

„To vám to udělalo takovou radost?”

„No jo. Teď znáte mé tajemství.”

„Jaké tajemství?” zeptal se.

„Že jsem přímo posedlá koblihami a kávou.”

Quinn zaklonil hlavu a rozesmál se.

„Ach, bože. Tomu nevěřím. Taková klasika – polda

a kafe s koblihami.”

„Kolik je hodin?” zeptala se Kelly, aby odvedla řeč

jinam.

„Skoro sedm. Myslím, že už bychom se měli podívat

nějakém

noclehu.

Zavolám

Darylovi,

abych

zjistil,

co je nového, a pak se najíme.”

Kelly přisvědčila. Ještě nikdy nebyla na nikom tak

závislá a nevěděla, jak se tomu postavit.

Quinn její rozpaky vycítil. „Děje se něco?”

Pokrčila rameny. „Ne, nic. Alespoň myslím.”

„No tak, Sloanová, to jsem já, Quinn.”

Kelly si povzdechla. „Stát se agentkou DEA mi trva-

lo dvakrát déle než běžně mužům. Aby mě ostatní bra-

li, musela jsem být lepší a rychlejší. Není to fér, ale tak

to prostě chodí. Asi mi vadí to, že když jsem se poprvé

dostala do opravdových problémů, musela jsem se spo-

lehnout na pomoc muže.”

Quinn

zastavil

před

světelnou

křižovatkou

zadíval

se na ni.

„Vzpomeňte si na to, čím vším jste prošla, než jsem

na vás narazil. Tři dny vás mučili. Utekla jste sama bez

cizí pomoci z lodě plné zločinců, dva z nich jste zabila

a vážně jste zranila jejich šéfa. Pak jste uplavala bůhví-

kolik mil. Kým byste chtěla být, když vám tohle nesta-

čí? Supermanem v sukních?”

„Já…” zamumlala Kelly. „Asi máte pravdu. Promiňte.”

Chápavě se na ni zahleděl a usmál se.

„Támhle je motel,” řekla Kelly, když opět naskočila

zelená. „A na druhé straně ulice vidím nějakou kavár-

nu. Myslím, že bychom tady mohli zůstat na noc.”

O pár minut později už měli pokoj se dvěma postele-

mi. Nebyl to přímo Hilton, ale pro Quinna, který strávil

celý den za volantem, to bylo víc než dostačující.

„Máte hlad?” zeptal se.

Kelly přikývla. „A vy?”

„Snědl bych koně. Ale spokojím se i s něčím menším.”

„Slibuji, že vám všechno jednou splatím.”

„Až bude po všem, předložím vám účet. Teď ale za-

pomeňte na ostych a poručte si, co je vám libo, ano?”

Cítila se trapně. Pořád jen dával a dával, a nic za to

nechtěl. Netušila, jestli to z jeho strany nebyl jen trik,

jak si získat její vděčnost, ale ať už tomu bylo jakkoli,

byla mu vděčná.

„Tak se pojďme najíst. Pak můžete zkusit zjistit, co je

nového.”

Když

vrátili

večeře,

jejich

situace

rázem

zhoršila.

„Voláte Darylovi?” zeptala se Kelly, když Quinn vy-

táhl svůj mobilní telefon.

„Ano.

Kdybych

zavolal

komukoli

jinému,

zvětšil

bych tak počet lidí, kteří vědí, s kým cestujete. To by

zvýšilo riziko, že vás najdou.”

Kelly pokývala hlavou, pak si sundala červené kov-

bojské boty a se zkříženýma nohama se posadila na

postel.

Telefon zvonil a zvonil, Daryl to ale nebral.

„Děje se něco?” zeptala se Kelly, když to Quinn

vzdal.

„Možná

nic,”

odvětil

Quinn.

„Ale

Daryl

nebere

a navíc není zapojený ani záznamník. To Darylovi není

podobné.”

„Může být v tom baru.”

„Takhle brzy ne.”

„Nebo šel s nějakými kamarády na večeři.”

„Dneska je pátek, že?”

Kelly přikývla.

Quinn se podíval na hodinky. „Je těsně po sedmé.

V televizi dávají Nevyřešené záhady. Ty Daryl nikdy ne-

propásne. Je to jeho oblíbený pořad.”

Kelly se naklonila dopředu. „Měli bychom si dělat

starosti?”

Quinn se na chvíli odmlčel. Pak přikývl.

„Asi ano.”

„Můžeme někomu zavolat, aby to prověřil?”

„Kousek od něj bydlí jedna žena. Měla by vědět, co

se děje.”

„Znáte její číslo?”

„Ne, ale vím, jak se jmenuje.”

Zavolal na informace, dostal číslo a vytočil ho. Když

to ta žena vzala, Quinn se rychle představil.

„Paní

Weatherlyová,

tady

Quinn

McCord.

Darylův

kamarád z Fort Worthu. Setkali jsme se vloni na pod-

zim, vzpomínáte si?”

„Ach, ano, samozřejmě,” odvětila žena. „Je to hroz-

né, co se stalo Darylovi, opravdu hrozné…”

Quinnovi se na okamžik zastavilo srdce.

„Co se mu stalo, paní Weatherlyová?”

„Někdo ho strašně zmlátil. Je v nemocnici. Přiletěl

pro něho vrtulník.”

„Kde se to stalo?”

„V tom špinavém baru, kam chodívá. Tisíckrát jsem

mu říkala, ať tam nechodí, že se tam schází hrozná se-

branka. Ale on na to nedbal. Vidíte, jak dopadl? Jsem

z toho úplně mimo.”

„Já… Děkuji vám za informace, paní Weatherlyová.”

„Zjistíte,

kdo

udělal?”

Jste

přece

ranger…

Jako

Daryl.”

„Ano, madam. Jsem. A ujišťuji vás, že ten, kdo to

udělal, za to zaplatí.”

Quinn ukončil hovor a pak telefon mrštil přes celou

místnost. Poté se zničeně svezl do křesla. Kelly k němu

okamžitě přispěchala a chytila ho za ruku.

„Co se stalo? Proboha, McCorde, mluvte se mnou!”

„Vrtulník

záchranné

služby

právě

přepravil

Daryla

do Houstonu. Jeho sousedka mi řekla, že byl strašně

zmlácený.”

Kelly se stáhlo hrdlo. „To kvůli mně, že?”

„To nevíme,” odvětil tiše Quinn. „A i kdyby ano, ne-

byla by to vaše vina. Určitě za tím byl ten hajzl Ortega.”

„Musíte odjet. Jeďte za Darylem. Půjčím si auto a doje-

du do Washingtonu sama. Nebo zavolám svému šéfovi.”

Quinn

jí

položil

ruce

ramena.

„To

nepřichází

v úvahu. Zůstanu s vámi.”

Kelly se mu vyvlíkla, zvedla ze země jeho mobilní te-

lefon a podala mu ho. „Dobře. Ale nejdříve zavolejte do

Houstonu a zjistěte, jak na tom Daryl je.”

PÁTÁ KAPITOLA

„Houstonská

všeobecná

nemocnice.

Kam

vás

mám

přepojit?”

„Na pokoj Daryla Connellyho, prosím.”

„Je mi líto, pane. Je na jednotce intenzivní péče. Ale

mohu vás přepojit na sesternu.”

Quinnovi se stáhl žaludek. Jednotka intenzivní péče?

No to snad ne!

„Děkuji,” zamumlal.

„Čtvrté patro, jednotka intenzivní péče, sesterna.”

„Dobrý

den,

madam.

Jmenuji

Quinn

McCord

a chtěl bych se přeptat na stav pana Daryla Connellyho,

mého bývalého kolegy od texaských rangerů.”

„Jeho stav je kritický, nicméně stabilizovaný.”

„Mohu mluvit s někým, kdo by mi řekl, co se stalo?

Byl přepaden? Byl…”

„Je mi líto, pane, ale takové informace nemáme. Jeden

policejní důstojník, který je jeho příbuzný, tady nicméně

zanechal své telefonní číslo.”

Quinn se zamračil. „Pan Connelly příbuzné nemá.”

„Jsem si ale jistá, že…”

„Ne, madam. Znám ho skoro celý život. Nikdy nebyl

ženatý. A nemá žádné žijící příbuzné. Znáte jméno toho

policisty?”

„Musíte si promluvit s ošetřujícím lékařem. Já vám ta-

kovou informaci dát nemůžu.”

„Chci jen znát jeho jméno. To přece není žádná dů-

věrná informace.”

Následovalo

dlouhé

ticho.

Pak

Quinn

uslyšel

nějaký

šepot.

„No tak dobře,” ozvalo se konečně. „Jmenuje se Tra-

vis. Will Travis.”

Strach, který Quinn až do té chvíle cítil, se najednou

rozplynul. Willa Travise znal. V nemocnici to museli

poplést. Byl si jist, že Will se o Darylovu bezpečnost

postará.

„Mohu, prosím, dostat to číslo?”

Napsal na papír řadu čísel, která mu sestřička nadik-

tovala, a ukončil hovor. Okamžitě poté ho Kelly chyti-

la za paži.

„Quinne?”

„Daryl je na jednotce intenzivní péče. Jeho stav je

vážný, ale je stabilizovaný.”

„Co se stalo? A neříkejte mi, že to má něco společ-

ného se mnou.”

„Rád bych vás v tom utvrdil, ale nemůžu. Zkrátka to

nevím.

Musím

ještě

někomu

zavolat.

Jednomu

polici-

stovi. Snad pak budu chytřejší.”

Kelly těžce polkla a oči se jí zalily slzami. „Měla jsem

dát na kapitánova slova a dovolit mu, aby pro mě ně-

koho poslal.”

„Asi ano,” zamumlal Quinn. „Jenže kdybyste to udě-

lala, už byste možná ležela na hřbitově.”

„Raději já než Daryl!”

Quinn odložil telefon a pohladil ji po tváři. „Asi se

vám to nebude líbit, ale stejně to řeknu. Drogy jsou ne-

bezpečnější

než

střelné

zbraně.

Než

zbraně

hromadné-

ho ničení. Tohle je válka, moje milá, a vy jste v první li-

nii. Jestliže jsme se do toho já a Daryl zapletli, tak pro-

to, že jsme chtěli. A co se týče mě… Jsem pořád s vámi,

protože mě připravujete o rozum. Už tři noci vedle vás

spím a toužím po tom vzít vás do náruče. Jste chytrá

a vtipná a já na vás myslím víc, než bych měl. Možná je

to trochu sobecké, ale já vás musím ochránit.”

Kelly jako by oněměla. Taková slova od něj nečekala.

„Nevím, jestli vám to dokážu oplatit podobně krás-

nými slovy, ale vím, že jsem vděčná osudu, že jste ten-

krát byl na té pláži.” Přiložila mu ruku na hruď. „Znám

vás jenom pár dní, a celou tu dobu jste se projevoval

jako

tvrdohlavý

vševědoucí

polda.

Ale

nevadí

to.

Vždycky jsem byla na tmavooké opálené chlapy, kteří

vědí, co chtějí.”

Quinn se usmál a objal ji.

„Takže jsme se konečně na něčem shodli,” řekl něž-

ně a přejel jí prstem po obočí.

Když pak Kelly na svých ústech ucítila jeho rty, za-

chvěla se. Pak jí vjel rukou vlasů a přitiskl ji k sobě tak

blízko, že mezi nimi zůstal jen… žár. Líbal ji dál, tak

krásně a vášnivě, že cítila, že se snad rozplyne, ale Qu-

inn se najednou odtáhl.

„Ještě se k tomu vrátíme. Teď musím zavolat Willu

Travisovi. Mohl by vědět něco, co by pro nás mohlo být

důležité.”

„Dobře,” řekla Kelly a podala mu telefon.

Ale zatímco čekala, až uskuteční ten telefonát, chvěla

se a hlavou se jí zběsilým tempem honily myšlenky. Kdy-

by to Quinn včas neukončil, skončili by oba nazí v poste-

li. Kdyby jí někdo řekl, že by se chtěla vyspat s někým,

koho znala jen pár dnů, vysmála by se mu. Jenže se to sta-

lo. Nevěděla, jestli to má připisovat jejich stále rostoucí

přitažlivosti, nebo skutečnosti, že se prostě ocitla v blíz-

kosti velmi atraktivního muže. Ale ať už tomu bylo jak-

koli, stejně cítila, že v té posteli brzy skončí.

Quinn vytočil číslo, které mu sestřička nadiktovala, a za-

tímco čekal, až to někdo zvedne, ještě jednou ji políbil.

„Travis,” ozvalo se ze sluchátka.

„Travisi,

tady

ranger

Quinn

McCord.

Daryl

Connel-

ly nás před pár lety seznámil při jednom grilování, vzpo-

mínáte si?”

„Jistě, McCorde, čekal jsem, že zavoláte.”

„Cože?”

„Předpokládám, že o Darylovi víte. Jinak byste nevo-

lal. Když Daryla našli, moc toho nenamluvil. Byl hroz-

ně zmlácený. Když mě ale poznal, začal opakovat stále

dokola jednu věc. Řekni Quinnovi, že už se to vyšplhalo

na dva miliony. A že jsem nemluvil. Dává vám to nějaký

smysl?”

„Bože,”

zamumlal

Quinn.

„Ano,

dává.

Dejte

toho

nešťastníka hlídat.”

„Co se to, sakra, děje? ”

„Říká vám něco jméno Dominik Ortega?”

Muž na druhé straně linky si hlasitě povzdechl.

„Jistě. Jak se s ním Daryl zapletl?”

„Ví něco, co by ho mohlo stát život. Postarejte se, aby

byl v bezpečí, ano?”

„Udělám všechno, co bude v mých silách. Můžu po-

moct ještě nějak jinak? ”

Quinn se podíval na Kelly a pak řekl: „Můžete chvíli

počkat?”

„Jistě,” odvětil Travis.

Quinn zakryl rukou sluchátko. „Byl to Ortega. Do-

věděl se o Darylovi, což znamená, že ví i o mně. Nevím,

jak to zjistil, ale…”

„Ten motel,” zamumlala Kelly. „Zeptejte se toho mu-

že, jestli se v tom motelu nepřihodilo něco zvláštního.”

Quinn se na ni udiveně zahleděl. „Travisi, mohl bys-

te zjistit, jestli se něco nestalo v motelu Mořský racek?“

„Co to má společného s…”

„Prostě to udělejte, ano?”

„Dobře. Pár minut to ale zabere. Zavoláte zpátky?”

„Ne, počkám.”

„No… Proč ne. Ostatně ten hovor jde na váš účet,” ře-

kl Travis a odmlčel se.

„Co se děje?” zeptala se Kelly.

„Ověřuje

naší

teorii,”

odvětil

Quinn.

„Víte,

jediný

způsob, jak by na mě mohli přijít, je ten, že by si ti

chlapi ve člunu všimli mého auta a poznačili si mou

poznávací značku. Nemají důvod domnívat se, že jste

byla uvnitř. Podle mě se jen snaží eliminovat všechny

podezřelé. Akorát to na můj vkus dělají trochu moc

důkladně.”

„Ortega není člověk, který by toleroval chyby,” řekla

Kelly, pak se postavila a začala přecházet sem a tam. „Po-

řád nemůžu uvěřit tomu, že ještě žije. Ten nůž se mu do

hrudi zarazil až po rukojeť.” Otočila se. Tvář měla staže-

nu hněvem. „Proč je nejtěžší zabít ty nejhorší lotry?”

Než mohl Quinn odpovědět, ozval se znovu Travis.

„Měl jste pravdu. Nějaká spojitost s Darylem tu je. Re-

cepční z toho motelu, nějaký Charlie Warden, byl včera

večer

ohrožován

dvěma

muži,

kteří

hledali

nějakého

chlapa jménem Quinn McCord. Měl mít černý dodge. Je-

den z nich se vydával za vašeho bratra. Údajně vás hle-

dal, protože vaše matka umírá. Ten recepční se jim sna-

žil vysvětlit, že jim nemůže pomoct, ale oni mu začali

vyhrožovat. Chtěli vědět, jestli jste tam byl sám a jestli za

vámi někdo chodil.”

„Co jim řekl?”

„Že k vám viděl chodit nějakého muže. Přinutili ho

říct, že to byl Daryl a že ho najdou v baru Baytown. Pak

si tam za ním zašli a pokusili se z něj vymlátit nějaké in-

formace. ”

„Zatraceně,” zavrčel Quinn.

„O čem těm mužům šlo?” zeptal se Travis.

„Řekněme, že chtějí najít nějakého svědka. To musí

stačit.”

„Taky to stačí. Na ten incident to vrhá nové světlo. Ješ-

tě jednou Charlieho Wardena vyslechneme a zkusíme od

něj získat podrobnější popis těch mužů. Třeba se nám je

podaří najít dřív, než oni najdou vás.”

„To by bylo fajn, ale pochybuji, že jsou jediní, kteří

po nás jdou.”

„Co tím chcete říct?”

„Že

Ortega

ochoten

zaplatit

rovné

dva

miliony,

aby získal někoho, kdo se mnou je.”

Travis tiše hvízdnul.

„Člověče, asi bych teď nechtěl být ve vaší kůži.”

Quinn se podíval na Kelly a lehce se usmál.

„Z mého úhlu pohledu to nevypadá zas až tak špat-

ně,” prohlásil.

Po chvilce ticha se ze sluchátka ozvalo zachechtání.

„Žena. Musí to být žena. Mám pravdu?”

„Už musím končit, Travisi. Postarejte se o Daryla.

A až se probere, řekněte mu, že je pašák.”

„Dobře.

Dejte

vědět,

kdybych

vám

mohl

nějak

pomoct.”

„Udělám to. A díky.”

Po těch slovech Quinn zavěsil.

„Máme potíže, že?” zeptala se Kelly.

„Jo,” zabručel Quinn. „Viděli na pláži mé auto. Pod-

le mě ale ještě s určitostí nevědí, že jsme spolu. Ta od-

měna je ale příliš lákavá. Kromě toho už ji Ortega zve-

dl na dva miliony. Jste si jistá, že nechcete, aby se vám

DEA

nebo

úřad

federální

prokurátorky

postarali

o ochranu?”

„Jsem si jistá. Nechci. Ortegovi lidé evidentně vědí,

že jsem přežila, a protože to nemůžou vědět ani od to-

ho recepčního, ani od Daryla, někdo musel mluvit.”

„Rozumím,” zamumlal Quinn. „Co z toho plyne?”

„Musím zůstat v ústraní až do toho procesu. Jestli se

ukážu

pokusím

použít

nějaký

rádoby

bezpečný

úkryt, zemřu. Když se ale objevím až při přelíčení, ne-

budou mě moci zastavit. Takže jestli spolu máme zůstat,

musím změnit vzhled a vy se musíte zbavit toho auta.”

„To auto klidně oželím.”

„Budu potřebovat nějaké peníze,” prohlásila Kelly.

„Podívejte,

myslím,

že

nějak

zvládnu.

Seženu

všechno, co budete potřebovat. Mám hotovost i cestov-

ní šeky.”

Když pak otevřel peněženku, aby svá slova dokázal,

zamračila se. „Ještě vám nikdo neřekl, že cestovat s to-

lika penězi není bezpečné?”

„Nemám rád bankomaty.”

„Tak to jsme dva,” řekla na to Kelly. „Můžete pár

těch bankovek postrádat?”

„Jistě,” odvětil Quinn s úsměvem a podal jí několik

stodolarových bankovek.

„To jste vždycky tak štědrý?”

„Ne,” řekl Quinn. „Ale nezapomínejte na to, že jsem

vás viděl skoro nahou!”

Kelly si ho prohlédla od hlavy až k patě.

„Pokud si dobře pamatuji, nezůstal jste mi v tomto

ohledu nic dlužen.”

Quinn se zasmál. „Budeme v téhle konverzaci po-

kračovat, až se vrátím s novým autem, ano? Pak si zaje-

deme trochu zanakupovat, abychom něco udělali s va-

ším vzhledem.”

„Mohla

bych

udělat,

zatímco

budete

shánět

nové auto.”

Quinn

zamračil.

„Prosím,

Kelly.

Počkejte,

dokud

se nevrátím.”

„Buďte rozumný. Čím dřív to budeme mít za sebou,

tím lépe. Běžte. Až se vrátíte, už tu budu.”

„Moc se mi to nelíbí.”

„Věřte mi, že to zvládnu. Rozhodně mi půjde naku-

pování ve Wal-Martu lépe než vloudění se do Ortegovy

organizace.”

„Jo,

asi

vím,

čem

mluvíte.

Ale

dávejte

pozor.

Zřejmě nás nikdo nesledoval, přísahat bych na to ale

nemohl.”

„Běžte,” řekla Kelly. „Brzy se zase uvidíme.”

Quinn zaváhal, pak ji ale vzal do náruče. „Co takhle

jeden na cestu?”

„Jeden co, McCorde?” zeptala se, pak ho ale chytila

oběma rukama kolem krku a nechala promluvit přírodu.

Quinn tiše zasténal a odtáhl se od ní. „Proč mám po-

cit, jako by mi někdo právě nabídnul šťavnaté voňavé

jablko?”

„Už jsem toho slyšela spoustu, ale ještě mě nikdy ni-

kdo

nepřirovnal

takovému

pokušení,”

řekla

Kelly.

„Věřte mi, že nejsem žádná Eva. A tohle určitě není raj-

ská zahrada.”

Quinn si povzdechl. „Jdu se zbavit auta.”

„A já se jdu zbavit Kelly Sloanové.”

„Nezbavte se z ní všeho,” zaprosil Quinn. „Docela se

mi líbí taková, jaká je.”

Kelly ho pohladila po tváři. „Dobře. Jen se ji poku-

sím na chvíli schovat.”

V Tuskeegee žádná půjčovna aut nebyla, což Quin-

novi trochu zkomplikovalo plány, pak si ale všiml jedné

reklamní cedule. Po krátkém zaváhání se usmál a vy-

hledal zmiňovanou adresu. Jeho auto teď bylo v péči

jednoho lakýrníka, který ho přesvědčil, že jeho dodgi

bude moc slušet červená, navíc ho přemluvil k tomu,

aby souhlasil s tím, že na kapotu jeho auta nastříká vlaj-

ku Konfederace. A to nebylo všechno – Malý Ed, který

navzdory svému přízvisku z reklamy vážil možná sto pa-

desát kilogramů, mu také vyměnil pneumatiky. Měl teď

na voze takové, že by se za ně nemusel stydět řidič ka-

mionu. Byly tak levné, že musely být pašované, to ale

Quinnovi

nevadilo.

Musel

změnit

vzhled

svého

vozu,

a tohle bylo přesně to, co potřeboval. Kelly za těch pár

stodolarových

bankovek

přimhouření

očí

stála.

Navíc

stačilo trochu připlatit, a dostal i novou poznávací znač-

ku. Pocházela z auta, které čekalo už jen na sešrotová-

ní. Quinn tomu „malému” obřímu muži poděkoval. Zít-

ra ráno už budou zase na cestě. A nikdo je nebude

schopen vysledovat.

Zamířil zpátky k motelu, ve kterém byli s Kelly uby-

továni, a čím víc se k němu blížil, tím rychleji šel.

Když Quinn odešel, zašla Kelly do recepce, aby si za-

volala. Ta situace ji tak vyváděla z míry, že se celá třás-

la. Někdo, kdo předstíral, že je na správné straně záko-

na,

byl

skutečnosti

zrádce.

Nevěděla,

kdo

je,

musela ale s někým začít, a jako první připadal logicky

v úvahu Forest. Vhodila do přístroje několik mincí a vy-

točila jeho číslo. Vzal to okamžitě.

„Forest.”

„Někdo

DEA

nebo

úřadu

federální

prokurátorky

mě prodal,” řekla Kelly, aniž se představila.

„Kelly? Jste to vy? A co jste myslela tím, že vás ně-

kdo prodal?”

„Dozvěděla jsem se, že odměna na mou hlavu byla

zvýšena na dva miliony dolarů. Jediné vysvětlení je to,

že Ortega už ví jistě, že jsem živá. Někdo mu to musel

říct. Byl jste to vy, kapitáne? Prodal jste mě?”

Forest zalapal po dechu.

„To si přece nemůžete myslet!”

„Nevím, co si mám myslet,” řekla na to Kelly. „Ale

pokud jste to nebyl vy, tak si doma musíte udělat pořá-

dek. A jestli to nebyl nikdo z DEA, pak to musel být ně-

kdo z úřadu federální prokurátorky.”

„Kelly, počkejte! Povězte mi, co se děje.”

Zavěsila a zamířila k prodejně Wal-Martu. O čtyřicet

minut později už byla zpátky v motelu. Hodila nákup na

postel, vzala nůžky a barvu na vlasy ve spreji a zamířila

do koupelny.

Čím blíž byl Quinn k motelu, tím větší cítil potřebu

rozběhnout se. Neměl ji nechávat samotnou. Dobře to

věděl.

Strčil klíč do zámku a bez zaklepání vstoupil do-

vnitř. Pak spatřil na zemi před dveřmi koupelny její

věci a oddechl si.

„Kelly, to jsem já. Jsem zpátky.”

„Hned budu hotová.”

Posadil se do křesla, aby se trochu vydýchal. Prohrá-

bl si vlasy a pak se opřel lokty o kolena. Srdce mu buši-

lo jako splašené. Chvěly se mu ruce. A to jen proto, že

podlehl strachu. To obvykle nedělal. Byl dobrý polda.

Aspoň do doby, než potkal Kelly.

„Bože,” zamumlal a zavřel oči. Jak bylo možné, že se

pro něj stala tak důležitou?

„Tak jak vypadám?”

Otevřel oči a zalapal po dechu.

„Kelly?”

Dala si ruce v bok a usmála se. „To jméno jsem nikdy

neslyšela. Říkejte mi Cindy.”

Quinn k ní přistoupil a váhavě se dotkl jejích ostří-

haných a teď červených vlasů. „Pěkné,” vysoukal ze se-

be. Pak sklouzl očima na její tělo. „To jste koupila ve

Wal-Martu?”

„Ne, pár bloků odtud je jeden sekáč.” Přejela prsty

po okraji černé kožené vesty. „Vždycky jsem chtěla zjis-

tit, jak by mi slušely ty věci, co nosí motorkáři.”

Quinn se začal usmívat. „Počkejte s tou chválou, až

uvidíte naše auto.”

„Co jste s ním udělal?”

„Vydržte do zítřka.”

„Dobře. To snad zvládnu.”

Quinn se zahleděl na její černé kožené kalhoty. Ještě

nikdy neměl pocit, že je tak blízko infarktu.

„Mohl bych vás vzít na večeři, jen nevím, jak bych vás

pak dostal zpátky.”

Kelly ho uchopila za loket a nasměrovala ho ke dve-

řím. „Já vás zachráním,” řekla. „Ale už pojďme. Umí-

rám hlady.”

Quinn s ní vyšel ven, byl ale tak zaneprázdněn jejím

vzhledem, že na schodech málem upadl.

Kelly se na něj udiveně zadívala. „Jste v pořádku?”

„Ne, nejsem,” prohlásil s pohledem upřeným na její

prsa. „A už nikdy asi nebudu.”

Kelly se usmála. „Je to jen trocha černé kůže.”

„Jo, jenže vy ji povyšujete. Na vás tou trochou černé

kůže přestává být.”

Kelly se na něj zahleděla. Chtěl ji. A ona? Měla

hlad, ale pohled na něj ten hlad posunoval do zcela ji-

né kategorie.

„Quinne?”

„Ano?”

„Jak velký máte hlad?”

„Umírám hlady!”

„Ach… V tom případě…”

„Hladovím po vás!”

V Kelly se cosi stáhlo. Jako kdyby ji někdo čímsi opá-

sal. Těžce polkla a nejistě se na něj zadívala. Znovu se

začervenala, tentokrát se za to ale nestyděla.

Přistoupil k ní a chvějícími se prsty se dotkl okraje je-

jí vesty. „Kelly… Jsi tak krásná…”

„Jsem Cindy, už jsi zapomněl?” připomněla mu a za-

vřela oči, aby si tak mohla více vychutnat jeho doteky.

ŠESTÁ KAPITOLA

„A teď ty,” řekla Kelly. „Sundej si to.”

Quinn se v rekordním čase svlékl a lehl si k ní do po-

stele. Políbil ji na krk a pak jí pomalu přejel prsty po tvá-

ři. Dosud netušil, že by mohly existovat pocity, které by

ho mohly přinutit zapomenout na celý svět. Už věděl, že

existují. Že postačí, aby se jí dotkl, aby ji políbil, aby

ucítil její vůni… a stane se něco, nad čím nemá moc.

Poddal se těm dotekům, poddal se té vůni, a vše se kam-

si vytratilo. Tedy vše kromě ní. Jeho poslední myšlenka

patřila tomu, že takhle asi začíná láska…

Na malé městečko za hranicí Louisiany se snesla noc,

a ta noc s sebou přinesla vášeň. Něco, co oba dlouho po-

strádali, je přimělo vrhnout se k sobě a oddat se tanci,

který byl starší než lidstvo samo. Kelly nevěděla, čí je.

Uvědomovala si jen jedno. Že to, co s ní ten člověk dě-

lal, by mělo být trestně postižitelné. Zas a znova se pod-

dávala jeho dotekům a zas a znova se ho toužila dotý-

kat.

Zalapala

dechu.

Nadechla

jednou,

dvakrát,

ale nestačilo to. Jeho ruce ji přiváděly k šílenství.

Nemohla se ho nasytit, a stejně tak se nemohl naba-

žit ani on jí. Opakovaně si ji bral, jako kdyby po téhle

noci už nikdy nemělo nastat ráno. Lapal po dechu a dě-

laly se mu mžitky před očima. Nenáviděl se za ty chvě-

jící se ruce, ale pořád po ní jimi sahal a ony se mu chvě-

ly ještě víc…

Michael Forest byl bledý jako stěna. Nařčení, že ně-

kdo

jeho

organizace

Kelly

prodal,

nedokázal

pře-

kousnout. Nedokázal se s tím smířit. Zahájil v rámci

DEA vyšetřování a stejně tak se zaměřil i na lidi z úřa-

du federální prokurátorky. Zdálo se, že zrádce není ve

vlastních řadách, ale mohl si tím být jist? Kelly Sloano-

vá měla právo vztekat se. V rámci plnění svých povin-

ností nasadila život. Tři dny naplněné mučením by jí při-

nesly přinejmenším pochvalu. Možná i povýšení. Mohla

skončit. Schovat se. Ona ale pokračovala dále. Nic ne-

dbala na odměnu, která na ni byla vypsána.

Zazvonil telefon. Forest se zamračil a s nelibostí po

něm sáhl.

„Forest,” zabručel.

„To jsem já, Michaeli. Robert.”

Michael nepotřeboval slyšet jeho jméno. Ten hlas by

poznal mezi tisíci.

„Měl jsi pravdu. Někdo od nás prodával Gruberovi

informace. Už je za mřížemi, ale možná jsme ho odha-

lili pozdě. Je mi vážně moc líto, že to zkomplikovalo ži-

vot tvé tajné agentce. Ozvala se ti? Je v pořádku?”

„Nic nového nevím. Musíme se modlit.”

Forest cítil obrovskou úlevu, že zrádce byl odhalen

a zavřen, věděl však, že škoda už byla napáchána.

Kelly probudil déšť. Pomalu si začala uvědomovat, co

se stalo. Objevila v sobě sexualitu, o jejíž existenci do-

sud neměla ani ponětí. Překvapilo ji to, a možná i vy-

vedlo z míry, zároveň jí to ale dodalo sebedůvěru. Ne-

tušila, že by v ní mohlo něco takového dřímat, ale

nelitovala toho. Cítila se tak nějak… živoucí. Jako kdy-

by dostala do žíly infuzi se zázračným elixírem života.

Během těch tří dnů, co byla v Ortegových rukou, se ne-

ustále připravovala na smrt. Čekala na ni. Mohla kaž-

dým okamžikem přijít. Když se jí poté podařilo unik-

nout, osvobodila tak svou duši, ale ne tělo. Překulila se

na bok, a když na něj pohlédla, zjistila, že se na ni dívá.

„Ahoj,” řekla tiše.

Naklonil se k ní, políbil ji na čelo a pak na rty.

„Prší…”

Přikývla. „Jo. Taky to slyším.”

„Víš, co dělám nejraději?” zeptal se.

„Ne.”

„Miluji se při dešti. A co ty?”

Podívala se na jeho tělo, pak ale zavřela oči. Věděla,

že na ni bude mít přesně takový účinek.

„Dosud

jsem

žádného

koníčka

neměla.

Nebyla

jsem

ničím posedlá. Až teď.”

„Ano? A čím jsi teď posedlá?”

„Tebou.”

Když Luis de Jesus a jeho kolega Armenio vyšli z bu-

fetu, který využívali hlavně řidiči kamionů, projel ko-

lem nich policejní vůz. Neměli důvod myslet si, že je za

tím něco vážnějšího, jenže pak kolem prosvištěl ještě je-

den. A další.

Armenio

podíval

Luise,

pak

odhodil

sáček

s brambůrky a kolu a rozběhl se k autu. Luis ho oka-

mžitě

následoval.

Když

pak

strčil

klíč

zapalování

a chtěl nastartovat motor, ozvalo se kvílení pneumatik

a jeden policejní vůz se smykem zastavil tak, že jim za-

blokoval cestu. Pak z něj vystoupil policista, přistoupil

k jejich autu a požádal je, ať vystoupí.

Luis se ušklíbl a sáhl po pistoli. Armenio ho ale chy-

til za paži.

„Ne, Luisi. Tohle bychom nepřežili.”

„Jenže když selžeme, vyřídí si to s námi Ortega.”

Armenio

zaklel,

pak

otevřel

dveře,

vystoupil

ven

a křikl, že se vzdává.

Luis ho nicméně nenapodobil. Vyskočil z auta a za-

čal střílet.

Vše bylo záležitostí několika vteřin. Už třetí kulka ho

trefila do hlavy, proletěla jí, a když se na druhé straně

vynořila, vzala s sebou kus Luisova mozku.

Armenio se bál, a tak raději mluvil. Rozpovídal se

tak, že to policisty, kteří ho šoupli na zadní sedadlo své-

ho vozu, notně překvapilo. Něco takového nečekali.

Jeden z policistů se na Luise naposledy podíval a pak

sáhl po vysílačce. „Tady Whaley. Řekněte kapitánovi, ať

uvědomí oklahomskou pátračku. Máme něco, co je bu-

de zajímat.”

Když

policejní

auto

rozjelo,

Armenio

otočil

a zahleděl se na tělo svého přítele. Kaluž krve kolem

Luise pomalu tmavla. Hlasitě si oddechl. Byl rád, že

přežil. To bylo to jediné, na čem záleželo.

V baru U Chcíplého prasete na předměstí Jacksonu

Mississippi

bylo

toho

dne

neobvykle

veselo.

Téma

všech

hovorů

bylo

naprosto

totožné

–

dvoumilionová

odměna za hlavu agentky DEA. Během posledních os-

mačtyřiceti

hodin

její

fotka

objevila

snad

všude.

A s ní samozřejmě i popis Quinnova auta, včetně jeho

poznávací značky. Na konci barového pultu leželo Kel-

lyiných fotek snad padesát.

Osazenstvo baru toho mělo v sobě už dost. Nejen al-

koholu, ale i nedočkavosti. Pořád nevěděli, jako naloží

s tou obrovskou odměnou. Jeden ze zabijáků se přestal

ovládat. Vytáhl pistoli a poslal kulku nad řadu lahví za

barem.

„Tak na co čekáme?” zařval pak střelec, dlouhovlasý

chlapík s kloboukem staženým do čela. „Jdem si pro ni.”

Bar se během několika vteřin vyprázdnil. Skoro stov-

ka sedanů a desítka harleyů vyrazila vpřed. Všichni ti li-

dé za volanty a řídítky chtěli jen jedno – pořádně se

napakovat.

Kelly se právě chystala sníst i poslední toast, když se

Quinn konečně vrátil. Byl pryč skoro hodinu, a ona se

už začínala bát. Teď byl ale naštěstí zpátky a navíc se

usmíval.

„Copak?” zeptala se.

„Připravena vyrazit?”

„Jistě. Nechala jsem ti pár toastů, jestli chceš.”

„Vezmi je s sebou. Sním si je cestou. Je všechno

zabaleno?”

„Jo, je, ale pořád bych ráda věděla, co tě tak rozveselilo.”

„To brzy uvidíš,” řekl a uchopil kufr s jejich věcmi.

Potom se zadíval na její koženou garderobu a nový účes

a znovu se usmál.

„Tohle je opravdu víc než příhodné,” zamumlal.

„Nechápu…”

„Pochopíš.”

O čem mluvil, to zjistila vzápětí – když vyšla ven

a uviděla, jaké pro ni přichystal překvapení. To auto

s vlajkou Konfederace bylo skutečně hrozné. A ty pneu-

matiky? Ty by se hodily spíš pro náklaďák.

„To je tvoje auto?”

„Jo, tohle je můj bourák. Tohle je náš bourák. Už ať

jsi v něm.”

Neochotně ho poslechla.

Quinn hodil kufr na zadní sedadlo a sedl si za volant.

Když pak otočil klíčkem, ozval se zvuk připomínající

start vesmírného korábu.

„Či je to práce?”

„Chlápka jménem Malý Ed.”

„Prošla by aspoň jedna z těch úprav technickou pro-

hlídkou?”

„Pochybuji.”

Kelly se usmála. „Třeba nám to pomůže.”

„Proto jsem to nechal udělat,” zamumlal Quinn a za-

řadil rychlost. O pár minut později už byli znova na

okresní silnici.

sedmadvacet

hodin

později

zastavil

obchůdku

Malého Eda zelený ford s náhonem na všechna čtyři

kola. Když ho Malý Ed spatřil, začal se okamžitě usmí-

vat.

„Francoisi,

prevíte!

Už

jsem

tě

neviděl

snad

tisíc let!”

Francois Marin si na živobytí vydělával obtížně. Je-

poslední

kšeft

taky

nebyl

zrovna

jednoduchý.

Ale

všechny

strasti

spojené

nekonečným

cestováním

byly skoro pryč. Za chvíli bude za vodou. Potřeboval

jen najít ženu jménem Kelly Sloanová a pak někam

zavolat.

„Zdravíčko, Malý Ede. Jak se vede?”

„Ujde to. Co tě sem přivádí?”

„Prasklá

trubka

ústředního

topení.

Napadlo

mě,

že

bys mi s tím mohl pomoct.”

„Ale jistě,” řekl na to všeuměl Malý Ed. „V poslední

době nemám do čeho píchnout. Kdyby nebylo jednoho

blázna, který chtěl včera přestříkat auto a trošku ho

upravit, neměl bych ani na nájem.”

„Chceš tím říct, že lidi už nechtějí zkrásňovat svá auta?”

„Většina lidí si dneska auto už ani nemůže dovolit.

Leda tak nějaký ojetý křáp.”

„Měli by dělat, co já,” řekl na to Francois. „Pak by se

na ně mohlo usmát štěstí.” Posadil se do staré železné

židle a vzal si skleničku se studenou minerálkou, kterou

mu Malý Ed podal. „Díky,” řekl a napil se.

„Není zač,” zabručel Malý Ed a sedl si vedle něj.

„O jakém štěstí to mluvíš?”

Francois vytáhl z kapsy přeložený papír a podal ho

Malému Edovi. „Koukni se na to.”

Malý Ed papír roztáhl. Číst moc neuměl, ale v číslech

se vyznal. Zvlášť když šlo o dvojku a šest nul. Obličej té

ženy mu ale nic neříkal. Odložil papír stranou a sáhl po

sáčku s oříšky. Roztrhl ho a notnou dávku oříšků si na-

sypal do úst.

„Co je s tou ženskou? A co provedla?”

„Kdo ví…” zamumlal Francois. „Ostatně co na tom

záleží? Má cenu dvou milionů babek. Chci ji najít.”

„Kdo tě najal?”

„Kdo by mě najal, nikdo! Tenhle papír jsem našel

Missouri.

Ale

takových,

jako

jsem

já,

spousta.

V deltě Mississippi je nás možná na každý vypsaný do-

lar jeden.”

„Chceš říct, že je na tu ženskou uspořádán hon?”

„Tak nějak.”

„Sakra, Francoisi, ty přece víš, že tyhlety závody ne-

vyhraješ.”

Francois

pokrčil

rameny.

„Někdo

nakonec

najít

musí. Proč bych to nemohl být já?”

Malý Ed si nasypal do úst zbytek oříšků. „Předpo-

kládám, že ta holka o tom, že je lákavou kořistí, asi ví.”

„Asi jo.”

„Jestli není blbá, změní svůj vzhled.”

„Taky mě to napadlo,” řekl Francoise. „Prý je s tím

chlápkem, co má toho černého dodge. Už to auto asi vy-

měnili, to ale neznamená, že po něm přestanu pátrat.”

Malý Ed se málem udusil.

Francois se na něj udiveně zadíval a pak ho několi-

krát praštil do zad. Když se Malý Ed vzpamatoval, vy-

trhl mu papír z ruky.

„Kouknu se na to ještě jednou.”

Francoise napadlo, že jeho přítel kašlal zřejmě i z ji-

ných

důvodů, než

bylo

pár

špatně

polknutých

oříšků.

Chytil ho za rameno a otočil ho k sobě.

„Co o tom víš? Pověz mi to!”

Malý Ed se zadíval na Kellyinu fotografii, mnohem

větší pozornost ale věnoval tomu, co bylo vidět v pozadí.

Černý dodge.

Vymanil se z Francoisova sevření, došel k odpadko-

vému koši a vysypal jeho obsah na podlahu. Na zemi

skončilo pár plechovek od piva, nějaké pomačkané pa-

píry…

dopravní

značka.

Ta,

kterou

odmontoval

z Quinnova auta.

Obrátil se a mávnul na Francoise.

„Myslím, že jsem si právě vydělal na důchod.”

Francois na něj vyvalil oči.

„Kde jsi k tomu přišel?”

„Jeden chlápek chtěl včera přestříkat své auto. Znač-

ku jsem mu vyměnil gratis.”

Francois nevěřil svým očím. Kdyby neměl problémy

s topením, nikdy by za Malým Edem nezašel.

„Půl milionu. Dostaneš pět set tisíc, když mi řekneš,

v čem teď jedou.”

„To zní férově,” řekl Malý Ed a podrobně mu popsal,

co s Quinnovým autem provedl. Neopomněl dodat, že

Quinn zamířil na sever. „Nezapomeň, cos mi slíbil,” ře-

kl pak.

„Neboj,” zabručel Francois a rozloučil se. Poté nase-

dl do auta a zamířil – jak jinak – na sever.

Travisův pager se rozezvučel ve chvíli, kdy Tarvis

zrovna

dokončoval

hlášení

napadení

Daryla

Connel-

lyho. Zamračil se a podíval se, kdo ho shání. Byla to

Houstonská všeobecná nemocnice.

Když

chvíli

později

položil

sluchátko,

bezmyšlen-

kovitě přistoupil k oknu. Bylo horko, nad mořem se ale

stahovala mračna, která věštila déšť.

Takže Daryl Connelly byl mrtvý. Krevní sraženina se

mu dostala do srdce a přivodila mu smrt.

Přejel si rukama po tváři a zaklel. Byly chvíle, kdy

svou práci neměl rád.

Quinn

zastavil

předměstí

alabamského

městečka

jménem Mobile, a když vypnul motor, zeptal se: „Máš

hlad?”

Přikývla.

„Myslel jsem si to,” řekl a naklonil se k ní, aby ji

políbil.

Když

vešli

bufetu,

pár

lidí

ně

zvědavě

pohlédlo, to bylo ale všechno. Nikoho tady evidentně

nezajímali.

Přišla k nim číšnice, zapsala si jejich objednávku –

hamburger a hranolky – a slíbila, že jim hned přinese pi-

tí. Když odešla, všiml si Quinn, že na parkovišti se smy-

kem zastavilo nějaké červené sportovní auto.

„Někdo tady dost spěchá,” zamumlal.

Kelly se podívala z okna. Na způsobu, jakým to auto

přijelo, bylo něco divného.

„Jako by někoho hledali,” zamumlala pak.

„Nemyslíš si snad…”

„Že by nás našli?” dokončila větu za něj Kelly.

„Vstaň a vyjdi ven zadním východem. Počkej na mě.

Když se neukážu, požádej některého z řidičů kamionů,

ať tě sveze.”

„Ne…”

zaprotestovala.

„Jsme

tom

spolu.

Ne-

připustím…”

„Mlč! Udělej, co říkám!”

Auto zastavilo těsně vedle Quinnova vozu.

„Už je pozdě,” prohlásila Kelly a ukázala rukou do

okna.

„Kruci,” zavrčel Quinn. „Jak nás mohli najít?”

„Malý Ed?”

„Musíme vypadnout! Hned! Běž první.”

„Dobře. Ale neboj se. Nikdo mě nepozná. A to auto?

Je tam jen řidič. Agentka protidrogové organizace a te-

xaský ranger jednoho lovce odměn určitě zvládnou.”

Než mohl Quinn cokoli říct, zamířila ke dveřím.

„Zatraceně,”

zamumlal

Quinn,

hodil

stůl

několik

bankovek a spěchal za ní.

Když Kelly vyšla ven, koutkem oka zahlédla řidiče

toho červeného auta. Krátce se zadíval jejím směrem,

pak ale odvrátil hlavu. Víc vědět nepotřebovala. Když

míjela jeden kamion, skočila pod něj a na všech čtyřech

se začala opatrně blížit k tomu sportovnímu autu.

Quinnovi

nebylo

cestou

autu

zrovna

lehko.

Rád

by měl u sebe pistoli, jenže ta právě ted ležela pod

sedadlem jeho auta. Dva miliony dolarů byly příliš lá-

kavé. Každou chvíli po něm mohl někdo vystřelit. Tře-

řidič

toho

červeného sporťáku,

který

blokoval

cestu.

„Hej, parťáku, pohni tím autem, ať do něj nemusím

vrazit,” houknul na řidiče červeného auta.

Francois Marin k němu pomalu otočil hlavu a vyšel

zpoza svého vozu.

Quinn si okamžitě všiml, že v ruce drží pistoli. Zvedl

ruce nad hlavu a začal na něj mluvit.

„Ale

tak,

příteli.

Klídek.

Dám

vám

všechny

prachy, které u sebe mám. Pak půjdeme každý svou

cestou.”

„Na tvoje peníze kašlu,” procedil přes zuby Francois.

„Chci tu ženskou. Kde je?”

Quinn se zamračil.

„Tu ženskou? S žádnou tu nejsem.”

„Kecáš,” prohlásil Francois a namířil pistoli na Quin-

novu hlavu. „Kápni božskou, jinak ti tu palici provrtám.”

„Poslechněte, člověče, já nejsem ženatý. Nikdy jsem

ani nebyl a žádnou ženskou s sebou nemám. Koukněte

se kolem, sakra. Vidíte snad nějakou? Jen auto. Přijel

jsem sám.

Francois

sevřel

čelisti.

Tohle

nedávalo

smysl.

Žena,

kterou hledal, měla být s tímhle chlápkem.

„Jak se jmenujete?” zeptal se Quinna.

„Henry Shepler. A vy? Jesse James?”

Francois se zamračil. Ten chlap se ho nebál. Možná se

Malý Ed mýlil. Možná…

Kelly

rozpřáhla

mrštila

páčidlem,

které

našla

pod kamiónem, po řidiči červeného auta. Francoise Ma-

rina zasáhla do hlavy jen kousek nad týlem. Zasténal

a svezl se do kolen.

Quinn popadl jeho pistoli a odtáhl ho mezi dvě za-

parkovaná auta.

„V kufru mám nylonové lano. Přines ho,” houknul na

Kelly.

„Přines si ho sám. Já ho zatím ohlídám,” zavrčela

Kelly.

Quinn se usmál, podal jí pistoli a rozběhl se ke své-

mu autu. Během několika vteřin byl zpátky. Rychle mu-

že svázal, nacpal mu do úst kapesník, přelepil ho lepicí

páskou

a pak

položil

korbu

náklaďáku,

který

sloužil pro přepravu dobytka.

„Až se probere, bude pěkně smrdět,” řekl vesele.

„A taky se bude divit, kde je,” podotkla Kelly. Pak si

povzdechla. „Takže už vědí, jaké máš auto. „Jak to asi

zjistili?”

„Malý Ed asi nepatří k lidem, kterým by mohl člověk

důvěřovat.”

„Asi máš pravdu.”

„Tak co bys řekla tomu, kdybychom si s naším příte-

lem tady vyměnili auta?”

Kelly

pokývala

hlavou.

„V

takovém

bouráku

jsem

ještě nejela.”

„Přinesu náš kufr. „Zkus mezitím zjistit, jak se tomu

fáru otvírá zavazadlový prostor.”

„To snad zvládnu,” zamumlala Kelly a zamířila k je-

jich novému autu.

Odjížděli stejně hladoví, jako sem přijeli, a možná

trochu znepokojenější, ale byli stále naživu. A byli po-

řád spolu.

Přibližně o hodinu později podal Quinn Kelly svůj

mobilní telefon.

„Zavolej Willu Travisovi. Chci zjistit, jak je na tom

Daryl a jestli není něco nového.”

„Dobře,” řekla Kelly a vyťukala číslo, které jí Quinn

nadiktoval.

Když telefon začal vyzvánět, podala ho Quinnovi.

Travis to vzal už po druhém zazvonění.

„Travis.”

„Tady Quinn. Jak to vypadá s Darylem?”

„Je mrtvý, Quinne. Může za to uvolněná krevní sra-

ženina. Pohřební obřad bude zítra. Hned poté bude ná-

sledovat kremace. Tak si to přál.”

Quinn sevřel volant. Jel dál, třebaže provoz na silni-

ci skoro nevnímal. Chtělo se mu brečet.

„Ty hajzly, co to udělali, jsme chytili. Recepční z to-

ho motelu je podrobně popsal. Je, i jejich auto. Nebyl

problém

najít.

Zahlídli

Texasu

pak

brzy

i v Oklahomě, kde pak byli zadrženi. Lépe řečeno je-

den. Ten druhý se totiž rozhodl střílet. Už to má za se-

bou. Ten, co se vzdal, začal zpívat. Zpívá pořád. Už ví-

me,

že

pracovali

pro

Ortegu.

Teď

pátráme

něm.

Zjistili jsme, že byl hospitalizován na jedné houstonské

klinice, ale přijeli jsme tam pozdě. Jsme si ale skoro jis-

tí tím, kde právě je.”

„Je pořád ve Státech?”

„Jsme o tom přesvědčeni,” odvětil Travis. „A co vy?

Potřebujete něco? Mohu pro vás něco udělat?”

„Pošlete na Darylův pohřeb za mě nějaké kytky.”

„Dobře. To nebude problém.”

Quinn zavěsil a pak zajel ke krajnici.

„Je mrtvý, že?” zeptala se.

„Ano.”

„Ach, bože,” zamumlala a začala plakat.

Quinn ji objal a rozbrečel se taky.

SEDMÁ KAPITOLA

Sedm hodin poté, co Francois Marin opustil nedob-

rovolně Tuskeegee, začal Malý Ed jednat. Nešlo o to, že

by Marinovi nevěřil, ale měl před očima jen ten půlmi-

lión dolarů. Nechtěl zkrátka ponechat nic náhodě. Za-

čal proto vytáčet různá čísla a prodávat, co věděl, všem,

o kterých se domníval, že by je to mohlo zajímat.

Quinn a Kelly mezitím mířili na sever. Od chvíle, kdy

se dověděli o Darylově smrti, jim nebylo lehce na duši.

Do zahájení procesu zbývaly čtyři dny. Za normálních

okolností by jim cesta z Alabamy do Washingtonu trva-

la méně než čtyřiadvacet hodin. Jenže kdyby tam doje-

li tak rychle, museli by se pak tři dny skrývat před lovci

odměn. A to se jim nechtělo.

Jeli celou noc, pořád po okreskách, a zastavili zatím

jen

třikrát.

Dvakrát

kvůli

doplnění

benzinu

jednou

proto, aby se najedli.

Po poslední zastávce se za volantem vyměnili. Teď ří-

dila

Kelly.

Když

přejeli

hranice

Západní

Virginie,

Quinn spal. Když ale Kelly vjela do hor a začala stoupat

k prvnímu průsmyku, motor auta začal vydávat podiv-

né zvuky.

„Co se děje?” zeptal se zmateně.

„Auto začíná protestovat.”

„Zatraceně,”

zabručel

Quinn.

„Možná

nám

dochází

benzin.”

Kelly ho sjela vražedným pohledem. „Jsem sice žen-

ská, ale nejsem pitomá. Benzinem to není. Máme ještě

půl nádrže.”

Sotva to řekla, auto naposledy zakašlalo a definitiv-

ně ztichlo.

„Bezva,” zabrblal Quinn a sáhl po svém mobilním te-

lefonu. Zjistil však, že nemá signál.

„To je těmi horami,” prohlásila Kelly.

„To

úžasné.

teď?”

zamumlal,

když

zastavila

u krajnice.

„Nevím jak ty, ale já si odskočím někam za křoví. Pak

si o tom promluvíme.”

„No dobře. Běž. Já se mezitím projdu. Třeba se do-

stanu do míst, kde chytím signál.”

Kelly přikývla, vystoupila z auta a zmizela v nedale-

ké houštině. Quinn se za ní ještě jednou podíval a pak

zamířil k nedaleké zatáčce.

Francois Marin otevřel oči a do nosu ho udeřil smrad,

který mohly vydávat jen kravince. Převalil se na bok

a zjistil, že je spoutaný. A že má v puse roubík. Obrátil

se mu žaludek.

Zavřel oči a pokusil se uklidnit protestující vnitřnos-

ti. Pomalu se nadechl a zadržel na chvíli dech. Vydechl

a udělal to ještě jednou. Pomohlo to. Pokusil se posta-

vit, jenže náklaďák, kterým nedobrovolně cestoval, vjel

do výmolu, a on se skácel. Zkusil to znova, přičemž ce-

lá historie se opakovala. Snažil se nemyslet na to, v čem

leží, ignorovat ty zapáchající mokré kravince. Myslel na

Kelly Sloanovou a na to, že by ji zabil i zadarmo.

Po několika dalších pokusech se mu konečně podaři-

lo vztyčit. Doklopýtal k zadnímu okénku kabiny nákla-

ďáku a začal hlavou bušit do skla.

Řidič to brzy zaregistroval. Šlápl na brzdu, popadl

mobilní telefon a zavolal silniční hlídku.

Francois samozřejmě nechtěl, aby se ho policisté pří-

liš vyptávali. Vymyslel si proto pro ně historku o flámu

s kamarády. Prohlásil, že se s nimi opil, a že když se pak

probral, ležel na korbě náklaďáku. Byl to od nich hlou-

pý vtip, něco takového si nezasloužil. Ujistil je, že až se

se svými kamarády zase setká, vyřídí si to s nimi.

Policisté jeho povídačce uvěřili. Odvezli ho na poli-

cejní stanici a dovolili mu, aby si v umyvadle přemách-

nul své věci. Jejich povinností bylo sice dohlížet na do-

držování zákona, nemohli ale připustit, aby se v jejich

okrsku potuloval někdo tak zapáchající.

Když se Francois konečně ocitl venku, okamžitě za-

volal Malému Edovi. Popsal mu, co se mu přihodilo,

a pak zamířil na autobusové nádraží, kde si koupil lís-

tek domů.

Malý Ed hned poté zavolal několika lidem a řekl jim,

že Quinn a Kelly teď jedou v červeném sportovním au-

tě. Honitba tím najednou dostala nový rozměr.

Když Quinn uslyšel zvuk přibližujícího se auta, po-

hlédl na svůj mobilní telefon. Signál ještě pořád neměl.

Zamračil se a rozběhl se k nejbližším stromům, protože

si nemohl být jist, jestli v přijíždějícím autě nesedí ně-

kdo, kdo by chtěl na jejich úkor zbohatnout. Když se

ocitl v bezpečné vzdálenosti od cesty, zamířil k místu,

kde naposledy spatřil Kelly.

Když Kelly zaslechla přijíždějící auto, ztuhla a přikr-

čila se. Ze svého místa Quinna neviděla, byla ale pře-

svědčena,

že

zareagoval

podobně.

Nemohla

vědět,

kdo

sedí za volantem přijíždějícího vozu. Mohl to být oby-

čejný turista, ale nemusel. Raději přeběhla k nejbližší-

mu křoví.

Motor blížícího se vozu sténal, jako kdyby to stoupá-

ní nezvládal. Když pak ještě více zpomalil a zastavil

u jejich auta, Quinn zaklel a sáhl si k pasu pro pistoli –

pro každý případ.

Harley a Pointer Greenové byli bratři. Dělali všech-

no spolu, i věci překračující meze zákona. Jeden pří-

buzný jim před pár dny zavolal a řekl jim o té vypsané

odměně.

Dokonce

jim

odfaxoval

fotku

té

ženy.

a včera se dověděli, že už jedou v jiném autě. Od té chví-

li po nich šli.

Když Harley Green spatřil jejich vůz, nejraději by za-

řval radostí.

„To je to auto, Harleyi!” vykřikl Pointer.

Harley Green přikývl a vzal ze zadního sedadla lo-

veckou pušku.

„Co tak ječíš? Chceš je na nás upozornit? Tedy po-

kud tu vůbec jsou? Možná se jim to auto pokazilo a šli

dál po svých. Nebo si něco stopli.”

„Na to jsem nemyslel,” řekl Pointer. „Promiň.”

„To nic. Na přemýšlení máš mě,” zavrčel Harley a vy-

stoupil z auta. Došel k červenému sporťáku a začal ho

prohledávat.

Když Quinn uviděl, jak se ten neznámý muž probírá

jejich věcmi, zamračil se. A když pak uslyšel komentář

jednoho z nich, jeho vrásky se ještě prohloubily.

„Nic si s sebou nevzali,” prohlásil Harley. „Nechali

tu dokonce i peníze. Musí být někde tady. Vem si puš-

ku a koukni se na tuhle stranu silnice. Já si vezmu tu

druhou.”

Pointer Green vytáhl z auta loveckou pušku s dale-

kohledem a zamířil k místům, kde se – aniž by to vědě-

li – blízko sebe schovávali Kelly a Quinn.

Kelly na něj namířila pistoli, kterou vzala Francoisi

Marinovi, a zatajila dech.

„Hej, Harleyi, našel jsem její stopy! Někde tu musí

být!”

Quinn

sevřel

čelisti. Uvědomoval si,

že

musí

toho

chlapa eliminovat dřív, než se k němu připojí jeho bra-

tr. Zavřel jedno oko a zamířil tomu muži na hruď.

„Odhoď zbraň,” zavrčel. „Hned!”

Harley by to možná udělal, ale Pointer tak chytrý ne-

byl. Začal proto střílet – bez míření, od boku – a to ho

stálo život. Když ho trefila Quinnova kulka, nevěřícně

se rozhlédl, sesul se k zemi a zemřel.

„Pointere! Kde jsi?” zařval jeho bratr a vynořil se

z blízkého křoví.

„Zahoďte zbraň,” křikl po něm Quinn.

Harley se otočil po hlase a naslepo vypálil. Chtěl

zmáčknout spoušť ještě jednou, už k tomu ale nedostal

příležitost, protože se mu do zad zaryla kulka.

Quinn se zadíval na Kelly, která se právě vynořila

z křoví. Spatřil v jejích rukou pistoli a uvědomil si, že

mu právě zachránila život.

„Co s nimi uděláme?” zeptala se po chvíli mlčení

Kelly.

„Necháme je tady. Později sem někoho pošleme.”

Kelly se na něj krátce zahleděla a pak přikývla. Když

se poté vrátili k autu, zamířila na stranu spolujezdce.

„Řada je na tobě.”

Quinn si povzdech. Obešel auto, nasedl a vyhodil ven

pár plechovek od piva.

„Děláš tu binec,” ohodnotila jeho chování Kelly.

„Tak mě zatkni,” zabručel Quinn a nastartoval.

Asi patnáct minut jeli v naprostém tichu. Quinn se na

ni občas podíval, ale její výraz pro něj byl naprosto ne-

čitelný. Blesklo mu hlavou, že by s ní nikdy neměl hrát

poker.

„Díky,” pronesl se stáhnutým hrdlem. „Asi jsi mi za-

chránila život.”

Zadívala se na něj a pokrčila rameny.

„Musí to skončit. Jestli něco neudělám, bude to ještě

horší.”

„Co navrhuješ?”

„V prvé řadě najít místo, kde ti bude fungovat mobil.

Potřebuji si zavolat.”

„Chceš volat svému šéfovi? Teď? Po tom všem, co

se stalo?”

Dlouze se na něj zadívala.

„Prosím… Nekomplikuj to.”

Quinn

její

pohled

opětoval

pak

pokrčil

rameny.

„No dobře. Řekni mi, až budeš mít signál.”

„Teď!” vyhrkla Kelly o chvíli později. „Mám signál!”

Když šlápl na brzdový pedál a zastavil, Kelly se roz-

hlédla, aby našla něco, co by nějak specifikovalo místo,

kde byli. Pár metrů před sebou spatřila rozcestník.

„Tady Kelly,” řekla do telefonu. „Ano, vím. Taky jsi

mi chyběla, ale to není důvod, proč ti volám. Potřebuji

službu. Zavolej, prosím, svému otci. Jestli mi nepomů-

že, a to hned, jsem mrtvá.”

Quinn se zamračil. Nechápal, proč nevolá svému šé-

fovi, ale nějaké kamarádce.

„Pověz mu, že se jedná o případ, který má na starost

federální

prokurátorka,”

pokračovala

dále

Kelly.

„Dej

mu tohle číslo, a… prosím… prosím… řekni mu, ať mi

hned zavolá.”

„Kelly,” oslovil ji, když ukončila hovor. „Co to mělo

znamenat?”

Kelly si povzdechla.

„Neměla

jsem

toho

nikoho

zatahovat.

Nikoho!

Byl to můj případ. A teď je Daryl mrtvý… A pokud se

něco nestane, ty přijdeš na řadu příště.”

Quinn

povzdechl.

„To

už

jsme

probrali.

Věděl

jsem, do čeho jdu, a stejně tak Daryl. Nevím ale, co dě-

láš teď. Komu jsi to volala?”

Než mohla cokoli říct, zazvonil telefon.

„Dobrý

den,

pane

prezidente,”

řekla

rozechvělým

hlasem Kelly. „Moc vám děkuji, že jste mi tak rychle

zavolal…”

Charles Barrett se opřel do opěradla a rozhlédl se po

Oválné pracovně.

„Jak se máte? Už jsem vás dlouho neviděl.”

Kelly si povzdechla.

„Já vím. Od té doby, co jsme s vaší dcerou dokončili

studia. Pane prezidente… Mám problém.”

Prezident Barrett se zamračil. „Jo, já vím. Už jsem

mluvil s Michaelem Forestem i Marsh, federální proku-

rátorkou, která má ten případ na starosti. Jak vám mů-

žu pomoct?”

Kelly se kousla do rtu. Před lety by mu všechny své

starosti klidně popsala a třeba by se před ním i rozpla-

kala, jenže Charles Allen Barrett se mezitím stal prezi-

dentem Spojených států amerických.

„Tím, že pro mě někoho pošlete.”

„Samozřejmě. Kde jste?”

Popsala mu místo, kde se zrovna nacházeli, i auto, ve

kterém jeli.

„Pomoc dorazí během hodiny,” řekl jí Barrett.

Kelly si oddechla. „Děkuji, pane prezidente. Moc rá-

da bych nějak projevila svou vděčnost, ale nevím jak.”

„Já vám pomůžu. Za pár dní máte svědčit u soudu. Já

i Helen bychom byli moc rádi, kdybyste během té doby

byla naším hostem.”

„Pane! Myslíte v Bílém domě?”

„Znáte snad bezpečnější místo?”

„Ne, pane.”

„Ani já. Pokud vím, cestujete s nějakým mužem. To

pozvání platí i pro něj.”

„Moc děkuji, pane prezidente.”

„To my děkujeme vám, agentko Sloanová.”

„Kdo to byl?” zeptal se Quinn, když ukončila hovor.

„Prezident Barrett,” řekla stručně Kelly. „Jeho dcera

je má nejlepší kamarádka. Na kolejích jsme spaly v jed-

nom pokoji. Často jsem ji navštěvovala i doma, po vol-

bách ale už ne.”

Když si k ní Quinn přisedl a vzal ji kolem ramen, na

chvíli zaváhala a pak se k němu přivinula.

„Díky,” zašeptala.

„Za co?”

„Za

všechno.

Mimochodem…

Během

toho

procesu

budeme bydlet v Bílém domě.”

„Kdybych to tušil, vzal bych si dovolenou už dávno.”

Kelly se zasmála a přivřela oči. Chvíle klidu, kdy jí

konečně

zase

jednou

bylo

hezky,

ale

neměla

trvat

dlouho. Najednou se totiž ozval rachot a kousek od

nich dosedl vrtulník a vyskočilo z něj šest ozbrojených

mariňáků.

„Agentka Sloanová?” zeptal se jeden z nich, zatímco

ho ostatní v pokleku kryli.

„Ano. A tohle je ranger Quinn McCord,” řekla Kel-

ly, když se vzpamatovala.

„Pane,” pozdravil mariňák Quinna a kývl hlavou je-

ho směrem. „Buďte tak laskaví a následujte mě.”

Quinn zamířil k zadní části vozu, aby vyndal jejich

kufr, muž se samopalem ho ale zastavil.

„O vaše věci se postaráme. Hlavně si co nejrychleji

nastupte.”

Quinn přikývl a řekl: „Asi třicet minut jízdy odtud

stojí jedno auto. A kousek od něj leží dvě těla.”

„Díky za informaci, pane. Postaráme se o to.”

O pár vteřin později už stoupali vzhůru k mrakům.

Kelly by se měla v přítomnosti ozbrojených příslušníků

námořní pěchoty cítit dobře, pocit skutečné úlevy se ale

dostavil až tehdy, když pod sebou spatřila Bílý dům.

Ortegův

sluha

právě

chystal

servírovat

večeři,

když tu se ozvalo zabouchání na dveře. Ortega ztuhnul.

„Nečekám žádné hosty a s nikým taky nechci mlu-

vit,” zavrčel.

„Rozumím, pane,” řekl na to sluha a zamířil ke dveřím.

Ortega zaslechl nějaké hlasy, nebyl ale schopen ro-

zeznat, s kým a o čem to jeho sluha hovoří. Pak se

ozvaly kroky a do místnosti vstoupili čtyři muži v čer-

ných oblecích.

„Pane Ortego, pokoušel jsem se je zasta…”

„To je v pořádku, Emilio,” řekl Ortega a povzdechl si.

Jeden z mužů k němu přistoupil. „Dominiku Ortego,

jsem agent FBI David Harwell. Zatýkám vás za pokus

o vraždu agentky DEA Kelly Sloanové. A za vraždu Ja-

viera Sosy a Mitchella Jamese. Jste rovněž obviněn z vý-

roby

distribuce

nedovolených

omamných

látek.

Co-

koli od této chvíle řeknete, může být použito proti vám.

Máte právo na obhájce. Pokud si ho nemůžete dovolit,

bude vám přidělen…”

Ortega ho neposlouchal. Tyhle řeči už znal. Myslel na

Sosu a Jamese, dva chlapy, kteří udělali tu chybu, že mu

zkřížili cestu. Považoval za ironii osudu, že byl obviněn

z vraždy právě těch dvou. Před nimi i po nich přece za-

bil tolik lidí… Kdyby nebylo jeho pitomého švagra a té

ženské, která se ho pokusila zabít, neocitl by se v téhle

šlamastyce.

Ale

ještě

nebylo

všechno

ztraceno.

Pořád

na ni byla vypsána odměna. Když při něm bude osud as-

poň trochu stát, ta holka se procesu nedožije.

OSMÁ KAPITOLA

Kelly by ani ve snu nenapadlo, že bude jednou spát

v Lincolnově ložnici, navíc s mužem, který jí ukradl srd-

ce. V porovnání s tím, co zažila v posledním měsíci, by-

ly ty tři dny v Bílém domě pobytem v rajské zahradě.

Mělo to ale jednu vadu na kráse. Ten proces. Cítila, že

i když bude proti Ortegovi a Gruberovi svědčit, nemu-

sí tím její problémy skončit. Mohli by se jí chtít pomstít.

Odměna, která byla na její hlavu vypsána, by nemusela

být

odvolána.

Nemohla

proto

myslet

budoucnost

s Quinnem.

Prezident

Barrett

jí

dodával

psychickou

podporu.

Navíc se postaral o její utajení. Pokud jí bylo známo,

nikdo

nevěděl,

kde

je.

Ani

její

šéf,

ani

federální

prokurátorka.

Její pobyt v Bílém domě se ale blížil ke konci. Vědě-

la, že Dominik Ortega byl zatčen. Dneska ji v rámci je-

ho případu čekalo předběžné přelíčení. Už se nemohla

dočkat, už uvidí, jak kysele se tváří.

Před dvěma dny FBI prohledala její kancelář v Ma-

rylandu a zabavila všechnu její poštu. Včetně tlustého

balíčku, který sama sobě poslala z Mexika a který ob-

sahoval

důkazy

Ortegových

nelegálních

aktivitách.

Všechno

bylo

předáno

federální

prokurátorce,

ale

bez

bližšího vysvětlení. Bylo jí řečeno jen to, že až to bude

nutné, agentka Sloanová přijde podat svědectví.

Za necelou hodinu se Kelly měla vypravit k soudu.

Měla ale problém. Svůj vzhled. Ty hrozné vlasy a ome-

zený šatník. Proč na to jen nemyslela dřív?

Když si před zrcadlem věnovala možná stý znechu-

cený pohled, zaklepal na dveře koupelny Quinn.

„To jsem já, Kelly. Můžu dál?”

„Jen v tom případě, že máš s sebou nějakou barvu na

vlasy.”

„Mám něco lepšího,” prohlásil Quinn a otevřel dve-

ře. V ruce přitom držel možná půltucet nějakých krabic.

„To je pro mě?” zeptala se udiveně Kelly.

„Jistě. Mně by to asi neslušelo.”

Kelly položila krabice na postel a začala zkoumat je-

jich

obsah.

Jako

první

objevila

broskvové

kalhotky

a podprsenku a pak tyrkysový kostým, který byl doko-

nalost sama. Když v další krabici našla tyrkysovou noč-

ní košili, začala se usmívat. V poslední krabici našla san-

dály s možná dvoupalcovými podpatky.

„Bože, Quinne, jak jsi to věděl?”

„No, nechci tvrdit, že by ses mi v těch kožených vě-

cech nelíbila, ale napadlo mě, že soudkyně by možná

ocenila něco decentnějšího.”

Kelly ho objala.

„Děkuji. Moc ti děkuji. Konečně budu vypadat aspoň

trochu tak, jak se cítím.”

Pohladil ji po vlasech. „Mně se ale líbíš taková, jaká

jsi teď. Vypadáš jako žena, která strávila noc s mužem

svých snů.”

Kelly se usmála.

„Předpokládám, že tím mužem máš být ty.”

„Rád bych byl,” odvětil Quinn. „A teď se převleč.

Mimochodem, ještě by tu byla jedna krabička, tu ti ale

dám, až k tomu nastane ten pravý čas.”

Kelly se rozhlédla, žádnou další krabici ale neviděla.

Pokrčila rameny a pustila se do převlékání.

„Jak vypadám?” zeptala se Quinna, když skončila.

„Jako anděl pomsty,” odvětil.

Kelly pochopila, že myslí na Daryla.

„Přála bych si, aby tu teď Daryl s námi byl.”

„Ale on tu s námi je,” řekl Quinn a podíval se na ho-

dinky. „Ještě je čas.”

„K čemu?”

Vytáhl z kapsy malou krabičku, na okamžik zaváhal

a pak ji Kelly podal.

Kelly zatajila dech. V takové sametové krabičce mo-

hla být jen jedna věc. Dojatě se na Quinna podívala

a pak krabičku otevřela. Ruce se jí přitom třásly.

„Ach,

Quinne,”

zašeptala,

když

spatřila

diamantový

prsten.

„Miluji tě,” řekl. „Ještě nikdy jsem to žádné ženě ne-

řekl. Nežádám tě, abys přestala dělat, co děláš, protože

to k tobě neodmyslitelně patří. Ostatně kdybys byla ji-

ná, už bych možná nežil. Žádám tě, aby sis mě vzala. Až

na to budeš připravena.”

Kelly mu krabičku podala.

„Nasaď mi ho,” řekla. „A až to všechno bude za ná-

mi, požádej mě znovu.”

Quinnovi se rozbušilo srdce.

„Mám to chápat jako ano?”

„Přesně tak. Chápej to jako ano.”

Quinn jí nasadil prsten a pak ji objal.

„Podlamují se mi z tebe kolena,” zašeptal pak a při-

tiskl ji k sobě ještě silněji.

„A já z tebe přicházím o rozum,” pronesla se staže-

ným hrdlem Kelly.

Než mohl Quinn cokoli říct, ozvalo se zaklepání na

dveře.

„Je čas,” prohlásila Kelly a vyvinula se z jeho objetí.

„Je čas to ukončit. A začít zase normálně žít. Pro mě to

znamená žít s tebou.”

Dominik

Ortega

vypadal,

jako

kdyby

vystoupil

stránek nějakého časopisu pro muže.

Šedý oblek a žlutá košile mu dodávaly lehkou ele-

ganci,

kterou

pro

roli

nevinného

člověka

potřeboval.

Už

možná

popáté

zkontroloval

uzel

kravatě.

Když se na něj přitom jeho právník zamračil, spustil

ruce do klína. Nechtěl na sobě tak okatě dávat najevo,

že je nervózní.

„Uklidněte se, Dominiku. Máme to v kapse.”

Ortega přikývl a uhladil si rukou vlasy. O pár vteřin

později soudní úředník ohlásil příchod soudce a před-

běžné přelíčení začalo.

Ortega těmhle právnickým řečem nikdy moc nerozu-

měl. Slyšel slova, ale jejich význam mu unikal. Nenávi-

děl Američany a tyhle staré anglické způsoby. Všechno

bylo tak dlouhé a komplikované. Podle jeho osobního

názoru by si Američané měli vzít příklad z mexického

soudnictví. Když měl člověk dost peněz a uměl je pou-

žít tím správným způsobem, mohl se spolehnout, že roz-

sudek bude znít v jeho prospěch. Nicméně

až tohle

skončí,

bude

osvobozen.

tom

nepochyboval.

Kelly

Sloanová, která by mu jako jediná mohla způsobit potí-

že, už je určitě mrtvá a někdo se brzy přihlásí o vypsa-

nou odměnu.

Najednou

sebou

trhl.

Soudce

totiž

vyslovil

jméno,

které

tak

nenáviděl.

Obrátil

svému

právníkovi.

Ten zbledl.

„Co to právě řekl?” zašeptal.

„Dal zavolat Kelly Sloanovou.”

„Ale ta tady přece nemůže být,” zamumlal Ortega.

„Musí být mrtvá.”

Dveře v zadní části soudní síně se otevřely. Chvíli se

nic nedělo. Když už si Ortega začal myslet, že to byl jen

špatný vtip, prošla Kelly dveřmi.

Vypadala jinak.

Pořád byla krásná, teď ale v sobě měla mnohem ví-

ce síly a sebevědomí. Když ho míjela, nejraději by po

ní skočil a stiskl jí ten krásný štíhlý krk tak, že by jí zlo-

mil vaz.

Lehce natočila hlavu a usmála se na něj.

Ortega zavrčel a zadíval se na druhou stranu. A ta-

ké pochopil, že tohle je konec. Slova, která pak na je-

ho adresu říkala, vnímal jako ve snu. V hodně špat-

ném snu. Pochopil, že bude mít štěstí, když vyvázne

s holým životem.

Soudce Kelly vyslechl a pak prohlásil, že soud se bu-

případem

zabývat

že

Ortega

nedostane

možnost

být propuštěn na kauci.

„Vzhledem

tomu,

čím

vším

agentka

Sloanová

prošla, a skutečnosti, že je na její hlavu stále vypsaná

dvoumilionová

odměna,

bude

její

dnešní

výpověď

po-

važována

jako

důkazná,

kdyby

nemohla

osobně

zopakovat.”

Když to Ortega uslyšel, zbledl ještě víc.

Kelly netušila, že k něčemu takovému dojde. Obráti-

la hlavu a pohlédla do míst, kde seděl Quinn. V jeho

tváři spatřila obrovskou úlevu. Chápala, jak se asi cítí,

protože

cítila

naprosto

stejně.

Nejraději

tomu

soudci políbila ruku.

Soudce

věnoval

Ortegovi

pohled,

který

značně

znervózněl.

Bylo

jednoznačné

varování.

Naklonil

ke svému právníkovi a šeptem mu oznámil, že odměna

za hlavu té agentky už neplatí.

EPILOG

předběžného

přelíčení

uběhly

dva

týdny.

FBI

uvolnila informace pro tisk, postarala se ale o to, aby se

ve všech článcích a televizních zprávách objevilo to nej-

důležitější – informace o tom, že odměna dvou milionů

dolarů za Kellyinu hlavu už neplatí.

Kelly tomu byla samozřejmě ráda, ta popularita jí ale

zničila kariéru.

Vzhledem k tomu, že se její fotka objevila snad ve

všech novinách, nedalo se předpokládat, že by ještě ně-

kdy mohla pracovat v utajení.

Neustále

myslela

Quinna.

toho

předběžného

přelíčení ho neviděla a měla pocit, jako by postrádala

kus sebe sama. Prsten, který jí navlékl na prst, jí ho při-

pomínal, a stejně tak to, co spolu prožili, jí to ale nesta-

čilo. Chtěla – potřebovala – mnohem víc. Chtěla ho mít

vedle sebe. Každý den. Každou vteřinu. Řekl jí, že až

bude připravena, má mu dát vědět, že hned přijede. Ne-

měla z toho ale dobrý pocit. Proč by to měl být on, kdo

se má vzdát své práce, když ji teď nic nesvazovalo? Pro-

ces s Ortegou se neměl uskutečnit dřív jak za půl roku,

Ponce Gruber se rozhodl učinit kajícné doznání, takže

ji nic nenutilo zůstat doma.

Sáhla po telefonu, zarezervovala si sedadlo v příštím

letadle směřujícím do Fort Worthu a začala balit. Už se

nemohla dočkat, až zase spatří Quinnovu tvář.

Quinn,

který

právě

dokončil

dvoudenní

vyšetřování

jižně od Austinu, zabrzdil na parkovišti u stanice ran-

gerů. Měl za sebou čtyři hodiny jízdy, bolela ho hlava

a navíc ho čekala nejméně hodina papírování. Pak si ale

řekl, že to pitomé papírování je pořád lepší než ležet

sám v posteli a trápit se touhou po Kelly.

Když vystoupil z auta, vrásky na jeho čele se ještě

prohloubily. Jen co se vrátil z Washingtonu, nechal si

vůz přepravit domů. Pneumatiky na něm už stihl vy-

měnit, stejně tak poznávací značku, na přestříkání au-

ta si ale ještě nenašel čas. Jeho kolegové si z něj kvůli

vzhledu

jeho

vozu

dělali

samozřejmě

skoro

nepřetrži-

tě legraci.

Sotva udělal pár kroků, někdo na něj od vchodu do

stanice zavolal.

„Hej, McCorde, jak jde život?”

Když vzhlédl, spatřil Kelly. Usmívala se na něj a na

sobě měla ty černé kožené věci, které tak důvěrně znal.

Srdce mu radostí poskočilo. Rozběhl se k ní a vzal ji do

náruče.

„Ach, bože, Kelly! Miláčku, netušíš, jak moc jsi mi

chyběla!”

Chtěla mu povědět, že na tom byla úplně stejně, ale

nemohla, protože ji umlčel hladovým polibkem. Kdyby

ji přitom tak pevně nedržel, možná by se jí podlomila

kolena.

Jejich polibek ukončilo až tleskání a pochvalné bru-

čení jeho kolegů, kteří se najednou objevili v okně.

„Hej, Morrisi,” křikl Quinn na jednoho z nich. „Řek-

ni, prosím tě, kapitánovi, že se objevím až zítra.”

„Sotva jsi přijel, a už zase odjíždíš?”

„Jo. Chci vzít Cindy na malou projížďku,” řekl na to

Quinn a usmál se na Kelly. Pak ji odvedl k autu, nastar-

toval, zařadil rychlost a vystřelil z parkoviště tak rych-

le, že ve vzduchu zůstal viset zápach spálené gumy.

S takovou holkou a s takovým bourákem ostatně ani

jinak odjet nemohl.

Site Title

16 March, 2017 02:58

First blog post